30.11.2007 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
 fotogalerie Zpěvák Petr Kolář se zapsal do povědomí zdejší hudbymilovné veřejnosti jako jednoznačný rocker. Nejdříve se skupinou Precedens, kde v první polovině 90. let nahradil Báru Basikovou, později s heavymetalovým Arakainem. Souběžně však působil i na muzikálové scéně a bylo jen otázkou času, kdy se pokusí postavit na vlastní nohy a třeba v poloze, která bude bigbítu poněkud vzdálená. Což se v roce 2005 prostřednictvím nahrávky nazvané prostě Album stalo. Tato veleúspěšná etapa spolupráce s kytaristou a skladatelem Petrem Henychem byla vloni uzavřena vydáním CD a DVD Petr Kolář v Lucerně a nyní Kolář, pevně jištěn novými spolupracovníky a novou doprovodnou kapelou, rozjíždí další, opět trochu jinou hudební kapitolu. Přesvědčit se o tom mohou vlastníci Kolářova čerstvého alba Bez křídel i návštěvníci jeho od září probíhajícího koncertního turné.

Čím to, že nová deska je daleko rockovější než tvé předchozí CD Album? Vzhledem k jeho komerční úspěšnosti by člověk čekal, že zůstaneš raději v bezpečných popových vodách...
Nehledám bezpečný vody – popový ani jiný. Dělám muziku, jaká mě zrovna napadne, hodně pocitově... a nepřemýšlím o tom, jestli bude úspěšná nebo ne.
Rockovou hudbu jsem měl vždycky rád a nikdy na ni nezanevřu. A jestli budu někdy moci dělat další desku, ten rockovej základ tam určitě zase bude, protože na něm to stavím. Na tom nic nemění, jestli třeba nějakej singl z desky je pomalejší, víc „hladí“ apod. Nedělám to nějak cíleně. Vydavatelské firmy samozřejmě mají nějaká měřítka na to, jak singl má vypadat, a vždycky jsem se kroutil, když se o tom jednalo...
Jestli z téhle desky máš pocit, že je rockovější, jsem rád. Když jsme na ní s Kájou Maříkem a Ivanem Táslerem pracovali, vůbec jsme se nezabývali tím, jestli ty písničky jsou tvrdý nebo měkký. To, jak znějí, je asi dáno aranžema, protože mně osobně Album zpočátku přišlo nabušenější.

Zmínil jsi dohadování se o singlech. Musel jsi někdy v jednání s gramofirmou přistoupit na hodně velké kompromisy?
Možná je to zvláštní, ale já se nikdy nemusel s nikým dohadovat, co na desku mám nebo naopak nemám dát. Jedinej kompromis, co dělám, je ten, že píseň, která jde na singl, se někdy musí zkrátit. Protože samozřejmě chci, aby ho rádia hrála.

Vyčítalo ti po vydání Alba hodně lidí, že jsi takzvaně zradil svoji bigbíťáckou minulost?
Samozřejmě jsem se setkal s názory, že to je na hovno... (smích). Ale tak je tomu vždycky. Neznám počin, kterej by neměl pomyslný dva póly. Pokaždé přijde někdo, komu se to nelíbí a shodí to se stolu. Vyrovnávám se s tím po svém. Když mi ten nespokojenej člověk za to stojí, snažím se mu vysvětlit, proč jsem něco udělal tak a ne jinak, ale u někoho to ani nemá smysl.

Jak došlo k tomu, že jsi opět obnovil spolupráci s precendensovským Martinem Němcem, byť jen na poli textařském?
Na Album jsem si napsal hodně textů sám a setkal jsem se s názory, že nejsou z řemeslného hlediska příliš povedený. Tentokrát jsem se možná i proto rozhodl, že se na to vykašlu a budu namísto toho víc šťourat do muziky – většina prvotních nápadů byla ode mě, ale Kája nebo Ivan mi je pomohli dotáhnout do konce, protože to já neumím. Texty jsem tedy nechal lidem, které znám a mám s nimi dobrou zkušenost. A jako první mě samozřejmě napadl Martin Němec, protože jeho texty se mi vždycky líbily a navíc mě docela dobře zná. Výsledek zcela odpovídá mým představám, o čem by ta která píseň mohla být, pocitově to vystihl naprosto přesně.

Překvapením pro leckoho může být, že na hned čtyřech písničkách se podílel zkušený Ivan Tásler ze slovenských IMT Smile, známý i jako autor písní Richarda Müllera...
Chtěl jsem spolupracovat s někým ze Slovenska, prolomit pomyslnou hranici, která třeba v muzice nemá co dělat. Jezdím do Bratislavy dělat divadlo a náhodou jsem se potkal s Ivanem, před nímž mě ale lidé z firmy varovali, že prý je magor a všechno chce dělat sám. Ve skutečnosti to pak bylo úplně jinak, něco tak spontánního jsem dlouho nezažil. Vlezli jsme do garáže, vzali kytaru, rozjeli jamování... a ono to začalo lézt samo! Nejdřív jsme pracovali jen sami ve dvou, později k tomu Ivan přizval i ostatní kluky z IMT Smile.

A jak jsi přišel na Andonise Civopulose, nikdy nedoceněného fenomenálního kytaristu, dávného spoluhráče Věry Špinarové?
Známe se už léta a já mu vždycky říkal, aby mi nějakou písničku přinesl. Věci, které skládal pro Špinarovou, se mi strašně líbily... Nakonec přinesl baladu se španělkou, kterou Petr Šiška otextoval jako Noc je zlá.

Coby bonus jsi na album zařadil předělávku slavné Šípkové Růženky. Byl jsi při jejím natáčení ovlivněn víc purplovským originálem Soldier Of Fortune, nebo verzí Jiřího Schelingera?
Šípkovou Růženku jsem dlouhá léta zpíval, byla to asi první věc, kterou jsem se naučil hrát na kytaru... Vždycky jsem ji měl strašně rád. Samozřejmě, že při natáčení jsem víc vycházel z originálu, protože Davida Coverdala miluju. Nicméně myslím si, že i Zdeněk Svěrák v českém textu dokonale vystihl atmosféru téhle písně.

Jak moc ti při vzniku nové desky chyběly rady Karla Svobody? Není žádným tajemstvím, že právě jeho „dohled“ výrazně ovlivnil podobu Alba...
Karla jsem si strašně vážil, strávil jsem u něj na zahradě dlouhé hodiny debatama o muzice a jejím vytváření. Předal mi spoustu rad a tohle know how já nikomu neřeknu – respektive někdy ho možná předám zase někomu jinému... Ty rady si nesu v sobě a samozřejmě jsem je upotřebil i tentokrát.


Zajímavosti:
Kdekdo je přesvědčen, že první album, které Petr Kolář nazpíval, bylo v roce 1997 vydané elpíčko La La Lá skupiny Precedens. Omyl: tři roky předtím vyšlo (bohužel v dokonalém utajení) CD Sarah I. západočeské rockové formace Sarah, kde tehdy působil. A prvním dlouhohrajícím počinem vydaným pod jeho jménem pro změnu nebylo předloňské Album, nýbrž deska Mackie Messer již z roku 1999...
V půli letošního roku Petr Kolář s písní Ještě že tě lásko mám vyhrál mezinárodní pěveckou soutěž v Turecku. Vzpomíná na to následovně: „Já tam původně vůbec nechtěl jet. Přihlásila mě tam moje manažerka Lucie Nikodýmová, aniž by mi o tom řekla, a pak mi jen oznámila, že jsem byl vybrán. Pohádali jsme se, řekl jsem jí, že se zbláznila a že nikam nejedu – ale nakonec jsem rád, že jsem se zúčastnil. Šlo vlastně o obdobu Eurosongu, soutěžili zástupci deseti evropských zemí, přenášel to satelit do celého světa... Byla to výborná a velice příjemná zkušenost.“


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/11