Muzikus.cz homepage
přihlášení uživatele
PŘIHLÁŠENÍ UŽIVATELE JE ZRUŠENÉ
vyhledávaní

ostatníNick Cave - Stále pěkně černý havran

15.4.2008 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika

 fotogalerie
Po bokovce s projektem Grinderman jsou Nick Cave a jeho The Bad Seeds zpátky s novým albem Dig, Lazarus Dig!!!

Je to docela zábavné sledovat, jak se Nick Cave, čerstvý padesátník, proměňuje – v jádru ovšem, naštěstí, zůstává stále tím starým Nickem, jak jej máme zafixovaného z řádně rozervaných alb, plných depresí, temnot všeho druhu. Jistě se na téhle podobě náležitě podepisoval Caveův životní styl, kdy podezřele sečtělý a navzdory všem průšvihům klasicky vzdělaný Cave jakoby napodoboval známou Rimbaudovu radu o básníkovi, který se stává vidoucím pouze neustálým a systematickým rozrušováním všech smyslů. To šlo Caveovi skutečně na výbornou, a odrazy jeho drogových a alkoholových eskapád se logicky projevovaly i v hudbě a textech, které společně s The Bad Seeds nahrával. A když už je řeč o kapele, myslet si, že by její členové (zvláště pak někteří, a abychom byli solidární, nebudeme ukazovat prstem) za panem kapelníkem v ponorech do hlubin života za zrcadlem nějak zůstávali pozadu by bylo dost mimo. To vše jsou věci dostatečně známé, ovšem jedna věc je být na hraně, pohybovat se přesně na té hranici dělící světlo a tmu ve dvaceti, třiceti, a druhá dokázat na ní vydržet i později. A hlavně, což je velice důležité, nestát se přitom karikaturou sebe sama. Historie rocku totiž právě podobných karikatur nabízí víc než dost, a není to pouze o panděrech přetékajících opasky upnutých kožených kalhot nebo vlasy barvené natmavo, aby nebyly vidět šediny...

Pokud jde o tohle, Nick Cave je důkazem, že i v rocku lze stárnout důstojně, bez jakýchkoli křečí, a podržet si přitom mladický zápal, mít co říct. Mít skutečně co říct...

Nyní je možná na místě velice rychlý pohled na mistrovu dosavadní životní a hudební dráhu: poté, co si prošel divokou pubertou a vyhodili jej z jedné střední školy nakonec úspěšně odmaturoval, zároveň už se ale rád napil a neměl daleko k ráně. Na tom celkem nic není, Nick, ročník 1957, ale začal také, i pod vlivem bratrovy sbírky desek, zakládat první kapely. Přehrávali americké hity, na víc neměli. Když se zmohli na vlastní repertoár, pojmenovali se The Birthday Party a vyrazili dobýt Londýn. To se povedlo až napodruhé. Bydleli sice po různých squatech, přežívali ze dne na den, ale zkoušeli a vystupovali. Pokud je někde nechali. „Byl to sice běs, když se na to ale podívám zpětně, vidím, že to byla dobrá škola. Člověka to přinutí reagovat, nenechá ho to zahnívat v nějakém pohodlném kokonu sebeuspokojení,“ hodnotil Cave po letech svůj druhý pokus o dobytí Londýna. Po nějaké době přesídlili všichni do západního Berlína, kde se nejen přejmenovali na The Bad Seeds, zároveň ještě více pracovali na svém zničení. Cave, který se důvěrně skamarádil s heroinem, tam také napsal svůj první román A oslice uzřela anděla. Navzdory divokému životnímu stylu se mu dařilo vydávat další a další ceněná alba, která jen potvrzovala rozpolcenost, v níž se zmítal: „Lidé, kteří mě ve skutečném životě přitahují nejsou skutečně zlí - jsou naopak dobří. Mají však přirozené sklony k destruktivnímu a špatnému chování, které jim pak dělá problémy. To samé platí ve velké míře i o mě. Lidi jsou prostě lidi a každý má v sobě vlohy jak k velkému zlu, tak k velké dobrotě. I ten nejhorší mnohonásobný vrah, stejně jako ten nejsvatější papež,“ rozjímal. Berlín musel nakonec, zřejmě v pudu sebezáchovy, opustit, postupně se stále více zklidňoval, jistě i proto, že se stal několikanásobným otcem. Dnes žije v Anglii, je ženatý, má dvojčata a seká dobrotu.

V poslední době se kromě psaní pro The Bad Seeds vrhl také na skládání filmové hudby, zatím má na svém kontě čtyři filmy (k jednomu, syrovému westernu The Proposition napsal i scénář), a zjevně jej to baví.

Již byla řeč o důstojném stárnutí. Cave, který rozhodně netouží po tom stát se klonem sebe samého neváhal a radikálně změnil podobu své kapely, klavír nechal ve skladišti a drží se raději kytary. S tím jde ruku v ruce daleko rockovější vyznění písní, Cave jakoby zapomněl na své srdcervoucí balady a je daleko – hudebně – otevřenější. Sám ostatně před pár lety prohlásil: „Například v rocku - tam existují formy, jimiž se mohou individuálně vyjadřovat i v mnoha budoucích letech. Nepovažuji rock za něco mrtvého. Dokud mají lidé osobní postoj k věcem, zůstává rock relevantní uměleckou formou. Aniž by bylo třeba nějakou formu měnit, jen tak, pro nic za nic.“ Podobnou proměnou prošly i jeho texty, pryč je prvoplánová rozervanost. Jistě, i to přináší věk... a že by nám Cave konečně zmoudřel? Jak se to vezme, ano i ne.

Zajímavosti:
Zajímavý je jistě Caveův značně neortodoxní vztah k Bohu. Přestože je velkým znalcem bible a píše na toto téma dokonce eseje, v kostele byste ho nepotkali. Proč také, vystačí si sám. „Když vezmu potřebu, již mám, nutnost určité systematisace mé víry, hodně mé úzkosti nejspíš vychází z toho, že nemohu najít místo, do něhož by má duchovní, náboženská víra zcela zapadla. nevím, kam s ní. Do církve? Nebo někam jinam?“ Vedle Boha byl ale v jeho životě i ďábel, v podobě drog. „Nic mě nenutilo s drogami přestat - vždycky jsem si mohl říct, že vše zvládám. Vždyť jsem právě natočil nové album... Každý sice mohl namítnou, nojo, ale co těch šest holek, které se na tebe postupně vykašlaly, jedna spáchala sebevraždu... A já bych se hájil: ‘proč bych měl přestat brát, vždyť jsem přece zvládnul vydat novou desku.’“ Začarovaný kruh. Cave se snažil hledat útěchu i v lásce, moc se mu však nedařilo. „Když se člověk v něčem spálí, když ho něco trápí, stáhne se a příště si dá větší pozor. Ale pokud jde o srdeční záležitosti, vůbec nejsem opatrný. Prostě do toho skočím rovnýma nohama. Pak se teprve uvidí, co se z toho vyvrbí. Být zamilovaný znamená, že se všechny světské záležitosti stávají zbytečnými, ztrácejí smysl. Znamená to žít skutečně ve vlastní duši. V hájemství imaginace. Svým způsobem to znamená žít s Bohem. Využívám každou příležitost takto žít - je mi přitom jedno, co za to zaplatím.“


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/04

Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Nick-Cave-Stale-pekne-cerny-havran~15~duben~2008/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.