28.12.2006 | Autor: Vojtěch Rynda | sekce: publicistika
 fotogalerie Člověk, který založí kapelu v návalu touhy dát svému životu směr, to asi myslí vážně. A Gerard Way to vážně myslel. V šoku po teroristických útocích 11. září se rozhodl něco se sebou udělat - a tak se zrodili My Chemical Romance. Zdá se vám to melodramatické? Melodrama, neodmyslitelně spojené s velkými tématy života, smrti a osudu, je pro tuhle skupinu z New Jersey základní živinou.

Way se na umělecké dráze nicméně pohyboval už před tím, než s jeho životem zamával obraz padajících věží WTC. Na pódium se poprvé postavil ve čtvrté třídě v titulní roli ve školním muzikálu o Peteru Panovi, ale od zpívání se brzo odvrátil k výtvarné tvorbě, konkrétně ke kreslení komiksů a animaci. Way se dodnes stará o grafickou podobu desek a dalších artefaktů s logem My Chemical Romance a dokonce tvoří i pro benefiční účely, například v rámci boje proti rakovině prsu.
Když přišlo 11. září, žil Way v New Yorku a živil se kreslením komiksů. Dal se do kupy s kamarádem ze střední, bubeníkem Mattem Pelissierem, a zkusil s ním napsat pár písniček; první z nich se jmenovala Skylines and Turnstiles a nebyla o ničem jiném než právě o 11. září. Dvojici brzy doplnili kytaristé Ray Toro a Frank Iero, basy se chopil Wayův mladší bratr Mikey a kapela byla na světě. A byl to právě Mikey, kdo navrhl jméno My Chemical Romance, inspirované knihou autora Trainspottingu Irvina Welshe.

V post-hardcorových tóninách

My Chemical Romance se do muziky vrhli po hlavě: první desku nahráli už tři měsíce po založení, což je o to závratnější rychlost, že Mikey se na svoji basu teprve musel naučit hrát. Debutem I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love, vydaným na nezávislé značce Eyeball, se rychle zařadili mezi tehdy kvasící emocorovou scénu třetí generace, zabydlenou kapelami jako Thrice, Alkaline Trio, Taking Back Sunday nebo Thursday, s nimiž byli My Chemical Romance srovnáváni nejčastěji. Přestože ten titul zní komiksově přehnaně až ironicky, moc legrace za ním nenajdete. Zatímco hudba jedovatě šlehá nalevo napravo v post-hardcorových tóninách, Way starší se prostřednictvím sebenimravých textů vyrovnává se svými depresemi, závislostí na alkoholu, rodinnými problémy a dalšími (mezi)lidskými temnotami. První zářez v kapelní diskografii zkrátka ještě nepřinesl nic moc osobitého a svezl se s vlnou desek poháněných poněkud komickým, přehnaně procítěným adolescentním hněvem, na jaký v té době měli monopol rozmělňovači grunge jako Creed nebo Staind.

Zástupy nových fanoušků

Přesto - nebo možná právě proto - si My Chemical Romance všiml velký label Reprise/Warner Bros. V roce 2004 tak následovala uhlazenější dvojka Three Cheers for Sweet Revenge; ve stejné době došlo i ke střídání stráží na bubenické stoličce, když Pelissiera vystřídal Bob Bryar. Deska byla trefou do černého: singly I'm Not Okay (I Promise), Helena a The Ghost of You, v nichž se Way vyzpívával z gymnaziálních rozchodů, ze smutku po smrti babičky a ze ztracené lásky, skupinu dostaly do širokého povědomí, získaly jí zástupy nových fanoušků a přinesly s sebou i vývoj image. My Chemical Romance se krvavě romantickými obaly desek, vypjatými texty a kořeny posazenými v punku čím dál víc blížili ke klasikům hororového komiksu Misfits - ovšem bez jejich nadhledu. Nálepka "emo" seděla čím dál pevněji.
Následující rok čím dál úspěšnější skupina (Three Cheers... se stalo platinové) strávila hlavně koncertováním: předskakovala Green Day na jejich turné k American Idiot a brázdila Ameriku ve společnosti stylově příbuzných Alkaline Trio, Taking Back Sunday či The Used, s nimiž pětici pojilo pevné přátelství. Mimo jiné spolu obě skupiny nahrály benefiční předělávku Under Pressure od Queen a Davida Bowieho.

Půdu pro triumf

Byl to však až rok 2006, kdy My Chemical Romance definitivně zazářili jako supernova kapela. Půdu pro triumf si v březnu připravili luxusně vypraveným titulem Life on the Murder Scene: komplet s dalším krvavě romantickým přebalem obsahoval živák na CD, DVD důkladně mapující historii skupiny a nádavkem ještě jedno DVD s videoklipy, koncertem, vystoupeními v televizi, dokonce i s klipy o natáčení videoklipů. Hned po vydání téhle lahůdky pro fanoušky začalo nahrávání třetí řadovky s názvem The Black Parade. Produkoval ji Rob Cavallo, který se stará o zvuk desek Green Day už od roku 1994; videa k prvním dvěma singlům, Welcome to the Black Parade a Famous Last Words, pak natočil Sam Bayer, který vizualizoval písně z American Idiot. Jestliže se My Chemical Romance už dříve přiblížili Green Day svou image (obarvené vlasy, černé košile s rudými kravatami), teď si od nich vypůjčili i spolupracovníky, zvuk a formát koncepčního alba.

Tematicky celistvé byly i předchozí dvě desky, ale teprve The Black Parade je koncepčním albem se vším všudy: s neskrývanými ambicemi, melodramatickým příběhem, bombastickou dramaturgií a poukazy na klasická díla tohoto náročného žánru. Sám Way se v rozhovorech oháněl opusy The Wall, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band a Night at the Opera. Veledílo Pink Floyd deska kopíruje příběhem o traumatizovaném chlapci bez otce, zato pod fatálním vlivem matky. Stejně jako kdysi Beatles se tu My Chemical Romance stylizují do fiktivní kapely, nazvané - The Black Parade. A Queen to album připomíná operní pompou i chytlavými kytarovými linkami. Evidentní je také inspirace u Smashing Pumpkins; ne nadarmo novinka My Chemical Romance vychází na den přesně jedenáct let po vydání "dýňového" majstrštyku Mellon Collie and the Infinite Sadness.
Hudebně to už dávno není jen emo, punk nebo post-hardcore, ale celý chuchvalec stylů od kabaretu (ve dvou písních hostuje Liza Minnelli) přes klasický metal až po ten nejrádiovější pop. A světe div se, vůbec to nepůsobí jako pověstný dort pejska a kočičky, nýbrž jako sice trochu přepísknuté, ale pořád celistvé dílo z jednoho kusu. Taky že kritici nešetří nadšenými recenzemi a prodejní čísla stoupají závratnou rychlostí. A tak se nakonec zdá, že Gerard Way se svým životem skutečně pohnul tím správným směrem.


Zajímavosti:
Úspěch se neodpouští nejen v Čechách. Jak už to bývá s kapelami, které prorazí do kategorie superhvězd, žádná nemůže potěšit všechny posluchače a vždycky se ozvou natruc odmítavé hlasy. Výroční anketa v časopise Kerrang! je téhle dvojsečnosti nejkomičtějším důkazem. My Chemical Romance pobrali ceny zároveň za nejlepší i nejhorší kapelu, nejlepší i nejhorší album a za "to nejlepší" i "to nejhorší" na roce 2006. Gerard Way se pak téhož roku dokázal stát jak hrdinou, tak i největším padouchem.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/01