Miroslav Žbirka: celkem spokojený pohled do budoucnosti
12.3.2004 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
Zlehka upíjí čaj v příjemném prostředí pražského Café Louvre a se stejnou rozvážností a přemýšlivostí trpělivě poskytuje jeden rozhovor za druhým. Ani na chvíli nedá najevo případnou únavu nebo nelibost nad nějakým dotazem. Miroslav Žbirka si zachovává tutéž eleganci, vkus a přirozenou inteligenci, jakou vždy projevoval ve svých písničkách.
A co je téměř neuvěřitelné, vypadá skoro stejně, jako když kdysi naprosto nečekaně 'vyfoukl' Zlatého slavíka Karlu Gottovi. Přitom od tohoto historického okamžiku v dějinách česko- slovenské pop music uplynulo bratru už více než dvacet let... Hovořit s touhle skutečnou osobností a ptát se jen na věci související s jeho novým výběrovým počinem Meky Žbirka - Best of 93-03 by bylo doslova hříchem.
Již dlouho žijete v Praze a pokud vím, češtinu ovládáte bez větších problémů. Přesto rozhovory poskytujete zásadně ve slovenštině - proč?
Stále hovořím slovensky. Asi bych zvládl i češtinu, ale domnívám se, že to není tak lehké, jak to zpočátku vypadá. Mnohem lehčíje kombinovat jazyky, které si nejsou v ničem podobné, tedy například 'přepínat' z angličtiny do slovenštiny či naopak. Když přepnete ze slovenštiny na češtinu, mluvíte, fičíte... a vůbecsi neuvědomujete, že do té češtiny vkládáte slovenské výrazy. Používat češtinu předpokládá její dokonalou znalost. Já jsem naní dokonce několik měsíců chodil, ale přestal jsem s tím ve chvíli, kdy jsem začal opravovat své české kolegy. Zjistil jsem,že některé výrazy a spojení jsou spisovné a některé jsou slang, a ten, kdo to neví, to začne rozlišovat, až když češtinu nějakým způsobem zkoumá. Než prznit češtinu, je podle mne hezčí mluvitco nejlíp slovensky. Ani to se mi úplně nedaří, protože sice zpívám korektní slovenštinou, ale hovořím bratislavsky. Kdybych ovšem zjistil, že mi nerozumíte, nezbylo by mi nic jiného než přejít na češtinu.
Přistihujete se při tom, že už se vám naopak do slovenštiny vkrádají česká slůvka?
To je naprosto přirozené. Každý jazyk má určitá slova, jejichž ekvivalent v jiné řeči neexistuje, anebo, dejme tomu, jsou jaksi půvabnější než v jiných jazycích. Proto si občas z češtiny půjčuji takové výrazy, které vyjadřují naprosto přesně to, co chci říct. Anebo zdrobněliny, které v češtině znějí naprosto fantasticky - a třeba v angličtině vůbec neexistují.
Měl jste někdy na Slovensku nějaký problém s vyhroceným nacionalismem? Mám na mysli to, jestli vám někdo vytýkal, že jste zrádce, odpadlík a podobně.
Možná si to někdo myslí, ale málokdo za vámi přijde a začne o tom mluvit. Navíc teď už to není téma, které by se nějak řešilo. V dobách kolem rozdělení federace sice takovéto vypjaté emoce byly ve vzduchu, ale nikdy se mi nestalo, že bych třeba v Bratislavě seděl v kavárně, někdo ke mně přišel a začal mi cosi vytýkat. Nehledě na to, že můj odchod do Prahy neznamenal, že bych přestal být Slovákem. Naopak si myslím, že všichni Slováci včetně mne, kteří si tu udrželi publikum a nadále tu zpíváme slovenské písničky, bychom za to od Matice slovenské měli dostat medaili! Protože jednou z posledních příležitostí, kdy si mohou Češi připomenout slovenštinu, jsou právě písničky. Na Slovensku třeba často v televizi běží filmy v češtině - opačně to téměř nefunguje. Bylo by tudíž nelogické, aby mi lidé na Slovensku něco vyčítali.
Třebaže po matce je vaší druhou rodnou řečí angličtina, předpokládám, že nevidíte budoucnost Evropy v její jazykové unifikaci, kdy všichni budou mluvit anglicky.
To by byla nuda a o dost bychom přišli! Každý jazyk a, obecně řečeno, každý způsob života nás obohacuje. Představa, že všichnina celém světě jedí fish & chips a mluví anglicky, mě nijak neuchvacuje. I přesto, že mám matku Angličanku...
Kdybyste dostal nabídku natočit česky zpívanou desku speciálně pro zdejší trh, přijal byste ji? Cítil už byste se na to?
V češtině už jsem něco nazpíval a takovou nabídku bych určitě zvážil. Záleželo by prvořadě na tom, o co by šlo, jaký by ona případná deska měla koncept. Nemyslím si, že bych nezvládl zazpívat v češtině napsané texty.
Kromě zpívání jste se zapsal do povědomí řady lidí i jako moderátor. Ještě se této profesi věnujete?
Velice málo. Většinu nabídek odmítám: často mě někdo dva týdny přemlouvá, ale nakonec stejně nepřemluví. Jen výjimečně se stane, že mě někdo nebo něco natolik inspiruje, že do toho jdu. Naposledy jsem moderoval slovenské Grammy, tedy výroční ceny Aurel 2002, následně ještě jeden slovenský televizní program a myslím, že mi to zase na nějaký čas bohatě stačí. Moderování není oblast, kde bych se chtěl nějak realizovat.
Jste přímo ukázkovým příkladem 'česko-slovenské vzájemnosti' také tím, že vaše skupina je kromě vás složena ze samých Čechů. Je důvodem pouze prozaická skutečnost, že žijete v Praze?
Slovenská scéna není oproti té české tak 'košatá'. Jsou tam kvalitní muzikanti, někteří určitě na mezinárodní úrovni, ale je jich málo a snadno se tudíž může stát, že skoro na všech deskách budou hrát ti samí... Další věcí je, že když žiju v Praze, je pro mne daleko praktičtější zajít pomyslně za roh za Alešem Zenklem, Honzou Horáčkem nebo jinými muzikanty, se kterými teď pracuju, a jakoukoliv záležitost týkající se hraní a kapely okamžitě vyřešit, než kvůli tomu neustále cestovat do Bratislavy a zpět. Nicméně nebráním se spolupráci s žádnými muzikanty, nemám v žádném případě nějak striktně určeno, že hudebníci hrající tu a tu písničku musí být z Čech nebo naopak ze Slovenska. Je hloupost takhle uvažovat, pořád jako bychom měli v hlavě nějaké výjezdní doložky... Ostatně už v osmdesátých letech jsem natočil v Hamburku slovenskou píseň Denisa s mezinárodní kapelou, složenou z německých a dánských muzikantů.
Díky za nahrávku. Vy jste právě již v totalitních dobách měl s vaší muzikou nakročeno na Západ - z jakého důvodu se však nepodařil nějaký výraznější průlom?
Mimo jiné právě kvůli těm doložkám a kvůli tomu, že tehdy svět ještě vůbec nebyl tak otevřený. Když mi třeba zavolali, abych pozítří přiletěl na nějakou promo akci do německé televize, nešlo to tak rychle vyřídit.
Celé to začalo na festivalu Bratislavská lyra. Hrál jsem tam s tehdy novou kapelou Limit Baladu o poľných vtákoch a všiml si mě tam jeden talentscout z Hamburku. Zašel za mnou a ptal se, jestli nemám anglickou verzi téhle písně. Dal jsem mu ji na kazetě a v Německu je to tak zaujalo, že mi tam posléze vyšla dvě alba - druhé z nich tam bylo i natočeno - a několik singlů. Každopádně nějaké výsledky se dostavily, a některé moje skladby dokonce dodnes znějí v německých rádiích, třeba Singing To My Little Lady neboli anglická verze písničky Zažni. Do angloamerických hitparád jsem ale zásadním způsobem nezasáhl, toje pravda. Objektivní příčiny, proč se tak nestalo, se dají těžko určit.
Po roce 1989, kdy už v cestě nestály žádné politicko-byrokratické překážky, jste neměl chuť v oné rozdělané práci v zahraničí pokračovat a pokusit se ji nějakým způsobem dotáhnout?
Chuť jsem samozřejmě měl, ale řešil jsem hromadu jiných věcí a život se zkrátka ubíral trochu jiným směrem. Ovšem řekl bych, že samotná změna, kdy se zrušily doložky a my jsme mohli cestovat, nestačila. Další změna musí teprve nastat v našich hlavách. Cožse projeví tak, že budeme považovat za normální, když se muzikanti budou vydávat do Anglie a tam se budou snažit uspět - i s vědomím, že jen minimálnímu procentu z nich se to skutečně podaří. Málokoho napadne: Mám novou písničku, co kdybych ji jel zahrát někomu do Londýna? Každý se snaží natočit ji u nás, a tím jakoby končí. Čím víc bude takových odvážlivců jako jsou The Ecstasy Of St. Theresa, tím se bude zvyšovat šance, že někdo z Čech nebo Slovenska v zahraničí uspěje.
Pokud jde o mne, rád bych ještě venku natočil a regulérně vydal nějakou nahrávku, aspoň singl. Nicméně je třeba si uvědomit, žemi už není osmnáct a nefascinuje mě představa, že bych měl jet hrát někam do malého klubu. Mne by zajímala možnost přijet do Londýna a něco tam nahrát, a ne se trápit někde v klubu na okraji města pro pár krajanů... Nepotřebuji vystoupit v Londýně nebo někde jinde jen proto, abych se tím mohl chlubit, a přitom nedodal, za jakých podmínek a pro koho jsem tam hrál.
Vyšlo vám kompilační album bilancující vaši tvorbu v posledních deseti letech. Jste s tím, co jste za tu dobu vytvořil, spokojen?
Úplně spokojený není nikdy nikdo... Ale když se máte za čím ohlédnout, je to dobrý pocit. Už jen samotný fakt, že se spolu bavíme, svědčí o tom, že to, co jsem dělal, nezapadlo prachem. Když si občas uvědomím, že dělám muziku nepřetržitě už od sedmdesátých let, oslovil jsem několik generací, mám za sebou nějaké hity a nějaké publikum, říkám si, že přinejmenším kvůli několika písničkám jsem nechodil do studia zbytečně. Zároveň mě však stále žene dopředu touha nahrát něco, abych si pak mohl říct: Tak tohle se mi fakt podařilo, s tím jsem absolutně spokojený! Čili spokojený celkem jsem, ale stále se dívám do budoucnosti.
Jste jeden z mála zpěváků, kteří se po listopadu 1989 nemuseli vyrovnávat s nějakým výrazným poklesem zájmu o svou tvorbu. Ačkoliv jste byl úspěšný už za socialismu, lidé si vás, na rozdíl od mnoha jiných umělců, s předchozím režimem nijak 'politicky' nespojují. To musí být příjemné zjištění.
Jestliže příslušníci dnešní mladé generace poslouchají moje staré písničky, sami slyší, že nemají nějaké budovatelské texty a vůbec s tehdejším režimem nesouvisejí. V tom případě pak jdeuž jen o kvalitu písně samotné, o její melodii, nápaditost atd. I proto řada mých písní přežila, protože to nejsou nějaké politické či "angažované" záležitosti.
Je samozřejmě rozdíl mezi Martou Kubišovou a jinými umělci včetně mne, kteří hráli a zpívali v době, kdy ona nesměla. Ale postupem času lidé zjišťují, že nelze nějak paušalizovat. Každý "případ" byl trochu jiný - a hodně záleží i na tom, jestli ty které písně byly pouze dobovým fenoménem, nebo jsou schopny oslovit i současné publikum. Protože to už nějaké politické souvislosti neřeší. Ale pravdou je, že úspěšné jsou dnes znovu i věci, které byly úspěšné už tehdy, a přitom nejde o nějak vysoce kvalitní záležitosti...
Skupinu Miroslava Žbirky dnes tvoří:
Miroslav Žbirka - zpěv, akustická kytara, Jan Ponocný - kytara (jinak Anna K. & Band, Dan Kohout Band, akustické duo Miroslav Žbirka & Jan Ponocný), Jan Horáček - kytara (jinak Space Junkie & The Planet Savers, Blanka Šrůmová & Band), Aleš Zenkl - baskytara (jinak Space Junkie & The Planet Savers, Blanka Šrůmová & Band, Pejsek, November 2nd), Tomáš Brožek - bicí (jinak Blanka Šrůmová & Band, Dan Kohout Band, November 2nd), j.h. Martha - zpěv (jinak Space Junkie & The Planet Savers a sólová dráha)
Diskografie:
poznámka: zahrnuta jsou všechna Žbirkova alba, ať už vyšla pod hlavičkou Miroslav Žbirka & Modus, Miroslav Žbirka & Limit, Miroslav Žbirka, Meky Žbirka, Miro Žbirka nebo jen Miro
Doktor Sen (1980)
Sezónne lásky (1982)
Light Of My Life (exportní verze Sezónnych lások, 1982)
Miro (1982)
Roky a dni (1983)
Giant Step (anglicky zpívaný výběr písní z LP Sezónne lásky a Roky a dni, 1983)
Nemoderný chalan (1984)
Dear Boy (totožný obsah s LP Miro, 1984)
12 naj... (1985)
Chlapec z ulice (1985)
Zlomky poznania (1988)
Retrohity (7" EP, 1989)
Step By Step (1989)
K.O. (1990)
Samozrejmý svet (1994)
22 dní - The Best of... (1995)
Meky (1997)
The Best of 2 (1999)
Songs For Boys And Girls (2000)
Modrý album (2001)
Best of 93-03 (2003)
A co je téměř neuvěřitelné, vypadá skoro stejně, jako když kdysi naprosto nečekaně 'vyfoukl' Zlatého slavíka Karlu Gottovi. Přitom od tohoto historického okamžiku v dějinách česko- slovenské pop music uplynulo bratru už více než dvacet let... Hovořit s touhle skutečnou osobností a ptát se jen na věci související s jeho novým výběrovým počinem Meky Žbirka - Best of 93-03 by bylo doslova hříchem.
Již dlouho žijete v Praze a pokud vím, češtinu ovládáte bez větších problémů. Přesto rozhovory poskytujete zásadně ve slovenštině - proč?
Stále hovořím slovensky. Asi bych zvládl i češtinu, ale domnívám se, že to není tak lehké, jak to zpočátku vypadá. Mnohem lehčíje kombinovat jazyky, které si nejsou v ničem podobné, tedy například 'přepínat' z angličtiny do slovenštiny či naopak. Když přepnete ze slovenštiny na češtinu, mluvíte, fičíte... a vůbecsi neuvědomujete, že do té češtiny vkládáte slovenské výrazy. Používat češtinu předpokládá její dokonalou znalost. Já jsem naní dokonce několik měsíců chodil, ale přestal jsem s tím ve chvíli, kdy jsem začal opravovat své české kolegy. Zjistil jsem,že některé výrazy a spojení jsou spisovné a některé jsou slang, a ten, kdo to neví, to začne rozlišovat, až když češtinu nějakým způsobem zkoumá. Než prznit češtinu, je podle mne hezčí mluvitco nejlíp slovensky. Ani to se mi úplně nedaří, protože sice zpívám korektní slovenštinou, ale hovořím bratislavsky. Kdybych ovšem zjistil, že mi nerozumíte, nezbylo by mi nic jiného než přejít na češtinu.
Přistihujete se při tom, že už se vám naopak do slovenštiny vkrádají česká slůvka?
To je naprosto přirozené. Každý jazyk má určitá slova, jejichž ekvivalent v jiné řeči neexistuje, anebo, dejme tomu, jsou jaksi půvabnější než v jiných jazycích. Proto si občas z češtiny půjčuji takové výrazy, které vyjadřují naprosto přesně to, co chci říct. Anebo zdrobněliny, které v češtině znějí naprosto fantasticky - a třeba v angličtině vůbec neexistují.
Měl jste někdy na Slovensku nějaký problém s vyhroceným nacionalismem? Mám na mysli to, jestli vám někdo vytýkal, že jste zrádce, odpadlík a podobně.
Možná si to někdo myslí, ale málokdo za vámi přijde a začne o tom mluvit. Navíc teď už to není téma, které by se nějak řešilo. V dobách kolem rozdělení federace sice takovéto vypjaté emoce byly ve vzduchu, ale nikdy se mi nestalo, že bych třeba v Bratislavě seděl v kavárně, někdo ke mně přišel a začal mi cosi vytýkat. Nehledě na to, že můj odchod do Prahy neznamenal, že bych přestal být Slovákem. Naopak si myslím, že všichni Slováci včetně mne, kteří si tu udrželi publikum a nadále tu zpíváme slovenské písničky, bychom za to od Matice slovenské měli dostat medaili! Protože jednou z posledních příležitostí, kdy si mohou Češi připomenout slovenštinu, jsou právě písničky. Na Slovensku třeba často v televizi běží filmy v češtině - opačně to téměř nefunguje. Bylo by tudíž nelogické, aby mi lidé na Slovensku něco vyčítali.
Třebaže po matce je vaší druhou rodnou řečí angličtina, předpokládám, že nevidíte budoucnost Evropy v její jazykové unifikaci, kdy všichni budou mluvit anglicky.
To by byla nuda a o dost bychom přišli! Každý jazyk a, obecně řečeno, každý způsob života nás obohacuje. Představa, že všichnina celém světě jedí fish & chips a mluví anglicky, mě nijak neuchvacuje. I přesto, že mám matku Angličanku...
Kdybyste dostal nabídku natočit česky zpívanou desku speciálně pro zdejší trh, přijal byste ji? Cítil už byste se na to?
V češtině už jsem něco nazpíval a takovou nabídku bych určitě zvážil. Záleželo by prvořadě na tom, o co by šlo, jaký by ona případná deska měla koncept. Nemyslím si, že bych nezvládl zazpívat v češtině napsané texty.
Kromě zpívání jste se zapsal do povědomí řady lidí i jako moderátor. Ještě se této profesi věnujete?
Velice málo. Většinu nabídek odmítám: často mě někdo dva týdny přemlouvá, ale nakonec stejně nepřemluví. Jen výjimečně se stane, že mě někdo nebo něco natolik inspiruje, že do toho jdu. Naposledy jsem moderoval slovenské Grammy, tedy výroční ceny Aurel 2002, následně ještě jeden slovenský televizní program a myslím, že mi to zase na nějaký čas bohatě stačí. Moderování není oblast, kde bych se chtěl nějak realizovat.
Jste přímo ukázkovým příkladem 'česko-slovenské vzájemnosti' také tím, že vaše skupina je kromě vás složena ze samých Čechů. Je důvodem pouze prozaická skutečnost, že žijete v Praze?
Slovenská scéna není oproti té české tak 'košatá'. Jsou tam kvalitní muzikanti, někteří určitě na mezinárodní úrovni, ale je jich málo a snadno se tudíž může stát, že skoro na všech deskách budou hrát ti samí... Další věcí je, že když žiju v Praze, je pro mne daleko praktičtější zajít pomyslně za roh za Alešem Zenklem, Honzou Horáčkem nebo jinými muzikanty, se kterými teď pracuju, a jakoukoliv záležitost týkající se hraní a kapely okamžitě vyřešit, než kvůli tomu neustále cestovat do Bratislavy a zpět. Nicméně nebráním se spolupráci s žádnými muzikanty, nemám v žádném případě nějak striktně určeno, že hudebníci hrající tu a tu písničku musí být z Čech nebo naopak ze Slovenska. Je hloupost takhle uvažovat, pořád jako bychom měli v hlavě nějaké výjezdní doložky... Ostatně už v osmdesátých letech jsem natočil v Hamburku slovenskou píseň Denisa s mezinárodní kapelou, složenou z německých a dánských muzikantů.
Díky za nahrávku. Vy jste právě již v totalitních dobách měl s vaší muzikou nakročeno na Západ - z jakého důvodu se však nepodařil nějaký výraznější průlom?
Mimo jiné právě kvůli těm doložkám a kvůli tomu, že tehdy svět ještě vůbec nebyl tak otevřený. Když mi třeba zavolali, abych pozítří přiletěl na nějakou promo akci do německé televize, nešlo to tak rychle vyřídit.
Celé to začalo na festivalu Bratislavská lyra. Hrál jsem tam s tehdy novou kapelou Limit Baladu o poľných vtákoch a všiml si mě tam jeden talentscout z Hamburku. Zašel za mnou a ptal se, jestli nemám anglickou verzi téhle písně. Dal jsem mu ji na kazetě a v Německu je to tak zaujalo, že mi tam posléze vyšla dvě alba - druhé z nich tam bylo i natočeno - a několik singlů. Každopádně nějaké výsledky se dostavily, a některé moje skladby dokonce dodnes znějí v německých rádiích, třeba Singing To My Little Lady neboli anglická verze písničky Zažni. Do angloamerických hitparád jsem ale zásadním způsobem nezasáhl, toje pravda. Objektivní příčiny, proč se tak nestalo, se dají těžko určit.
Po roce 1989, kdy už v cestě nestály žádné politicko-byrokratické překážky, jste neměl chuť v oné rozdělané práci v zahraničí pokračovat a pokusit se ji nějakým způsobem dotáhnout?
Chuť jsem samozřejmě měl, ale řešil jsem hromadu jiných věcí a život se zkrátka ubíral trochu jiným směrem. Ovšem řekl bych, že samotná změna, kdy se zrušily doložky a my jsme mohli cestovat, nestačila. Další změna musí teprve nastat v našich hlavách. Cožse projeví tak, že budeme považovat za normální, když se muzikanti budou vydávat do Anglie a tam se budou snažit uspět - i s vědomím, že jen minimálnímu procentu z nich se to skutečně podaří. Málokoho napadne: Mám novou písničku, co kdybych ji jel zahrát někomu do Londýna? Každý se snaží natočit ji u nás, a tím jakoby končí. Čím víc bude takových odvážlivců jako jsou The Ecstasy Of St. Theresa, tím se bude zvyšovat šance, že někdo z Čech nebo Slovenska v zahraničí uspěje.
Pokud jde o mne, rád bych ještě venku natočil a regulérně vydal nějakou nahrávku, aspoň singl. Nicméně je třeba si uvědomit, žemi už není osmnáct a nefascinuje mě představa, že bych měl jet hrát někam do malého klubu. Mne by zajímala možnost přijet do Londýna a něco tam nahrát, a ne se trápit někde v klubu na okraji města pro pár krajanů... Nepotřebuji vystoupit v Londýně nebo někde jinde jen proto, abych se tím mohl chlubit, a přitom nedodal, za jakých podmínek a pro koho jsem tam hrál.
Vyšlo vám kompilační album bilancující vaši tvorbu v posledních deseti letech. Jste s tím, co jste za tu dobu vytvořil, spokojen?
Úplně spokojený není nikdy nikdo... Ale když se máte za čím ohlédnout, je to dobrý pocit. Už jen samotný fakt, že se spolu bavíme, svědčí o tom, že to, co jsem dělal, nezapadlo prachem. Když si občas uvědomím, že dělám muziku nepřetržitě už od sedmdesátých let, oslovil jsem několik generací, mám za sebou nějaké hity a nějaké publikum, říkám si, že přinejmenším kvůli několika písničkám jsem nechodil do studia zbytečně. Zároveň mě však stále žene dopředu touha nahrát něco, abych si pak mohl říct: Tak tohle se mi fakt podařilo, s tím jsem absolutně spokojený! Čili spokojený celkem jsem, ale stále se dívám do budoucnosti.
Jste jeden z mála zpěváků, kteří se po listopadu 1989 nemuseli vyrovnávat s nějakým výrazným poklesem zájmu o svou tvorbu. Ačkoliv jste byl úspěšný už za socialismu, lidé si vás, na rozdíl od mnoha jiných umělců, s předchozím režimem nijak 'politicky' nespojují. To musí být příjemné zjištění.
Jestliže příslušníci dnešní mladé generace poslouchají moje staré písničky, sami slyší, že nemají nějaké budovatelské texty a vůbec s tehdejším režimem nesouvisejí. V tom případě pak jdeuž jen o kvalitu písně samotné, o její melodii, nápaditost atd. I proto řada mých písní přežila, protože to nejsou nějaké politické či "angažované" záležitosti.
Je samozřejmě rozdíl mezi Martou Kubišovou a jinými umělci včetně mne, kteří hráli a zpívali v době, kdy ona nesměla. Ale postupem času lidé zjišťují, že nelze nějak paušalizovat. Každý "případ" byl trochu jiný - a hodně záleží i na tom, jestli ty které písně byly pouze dobovým fenoménem, nebo jsou schopny oslovit i současné publikum. Protože to už nějaké politické souvislosti neřeší. Ale pravdou je, že úspěšné jsou dnes znovu i věci, které byly úspěšné už tehdy, a přitom nejde o nějak vysoce kvalitní záležitosti...
Skupinu Miroslava Žbirky dnes tvoří:
Miroslav Žbirka - zpěv, akustická kytara, Jan Ponocný - kytara (jinak Anna K. & Band, Dan Kohout Band, akustické duo Miroslav Žbirka & Jan Ponocný), Jan Horáček - kytara (jinak Space Junkie & The Planet Savers, Blanka Šrůmová & Band), Aleš Zenkl - baskytara (jinak Space Junkie & The Planet Savers, Blanka Šrůmová & Band, Pejsek, November 2nd), Tomáš Brožek - bicí (jinak Blanka Šrůmová & Band, Dan Kohout Band, November 2nd), j.h. Martha - zpěv (jinak Space Junkie & The Planet Savers a sólová dráha)
Diskografie:
poznámka: zahrnuta jsou všechna Žbirkova alba, ať už vyšla pod hlavičkou Miroslav Žbirka & Modus, Miroslav Žbirka & Limit, Miroslav Žbirka, Meky Žbirka, Miro Žbirka nebo jen Miro
Doktor Sen (1980)
Sezónne lásky (1982)
Light Of My Life (exportní verze Sezónnych lások, 1982)
Miro (1982)
Roky a dni (1983)
Giant Step (anglicky zpívaný výběr písní z LP Sezónne lásky a Roky a dni, 1983)
Nemoderný chalan (1984)
Dear Boy (totožný obsah s LP Miro, 1984)
12 naj... (1985)
Chlapec z ulice (1985)
Zlomky poznania (1988)
Retrohity (7" EP, 1989)
Step By Step (1989)
K.O. (1990)
Samozrejmý svet (1994)
22 dní - The Best of... (1995)
Meky (1997)
The Best of 2 (1999)
Songs For Boys And Girls (2000)
Modrý album (2001)
Best of 93-03 (2003)
časopis Rock&Pop 2004/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Miroslav-Zbirka-celkem-spokojeny-pohled-do-budoucnosti~12~brezen~2004/
Komentáře
&;
