27.7.2009 | Autor: Michal Husák | sekce: publicistika
 fotogalerie Pod značkou Marilyn Manson právě vyšlo sedmé řadové album The High End Of Low. V týmu už zase hraje klíčovou roli basák a kytarista Twiggy Ramirez a o nahrávce se mluví jako o návratu ke zlatému období. Zadařilo se?

Zajímavé je, že jedni zmiňují ambice desky oživit vzpomínku na album Antichrist Superstar, jiní vyvolávají Mechanical Animals, další neopomenou Holy Wood... A tak jako jsou nejednoznačné preference, které album je nejzdařilejší, po přečtení deseti recenzí se dozvíte deset různých tipů, které skladby nejvíc zaujmou na novince. Nemluvě vůbec o tom, jak se rozcházejí celkové pohledy na letošní kolekci.

Někdo zmíněné paralely akceptuje a oceňuje tempovou a aranžérskou pestrost, další hlasy naopak nadávají na unavené a vyčpelé přehrávání dávno provařených nápadů a také celkovou rezignaci na dříve proslulou elektro-rockovou zvukovou originalitu... Zásadní shoda nepanuje ani v pohledu na to, jak výrazně svým feelingem The High End Of Low (ne)navazuje na předchozí počin Eat Me, Drink Me, který se nedočkal právě přívětivého přijetí. To vše výmluvně ilustruje, že Marilyn Manson má na věky dar rozdělovat publikum a vyvolávat různorodé postoje.

Minulou desku z roku 2007 připravil Manson neobvykle pouze v tandemu s Timem Skoldem, který šel ale následně přes palubu a na uvolněné místo pravé ruky se vrátil Twiggy Ramirez, kterému tahle pozice beztak vždycky patřila už jen za zásluhy na výše zmiňovaných klíčových deskách z druhé poloviny 90. let. Na natáčení novinky se ještě podíleli klávesák Chris Vrenna, osvědčený bubeník Ginger Fish a v roli spoluproducenta Sean Beavan (dříve na albech MM opakovaně aktivní jako zvukař).

Nakonec naopak nedopadla avizovaná účast Wese Borlanda, který s kapelou zhruba rok hrál naživo, ale když na desku nepronikla ani jedna z devíti skladeb, které připravil, začal si prý připadat až příliš jako nájemný šašek. Beztak už pomalu svou náruč začali znovu otvírat jeho osudoví Limp Bizkit.

The High End Of Low je obtížně uchopitelný celek rozvržený do patnácti skladeb a pětasedmdesáti minut. Podle hlavního protagonisty je tracklist seřazený podle chronologického pořadí vzniku písní. Pod povrchem se tak nepřímo odvíjí příběh vzniku desky a je to podobně jako před dvěma lety hodně osobní záležitost. V textech se mísí tradiční šťouchance na adresu náboženství a americké společnosti s osobními stesky a vztahovými kotrmelci stárnoucího barda.

Jako téměř každá umělecky se projevující osobnost, i Manson čelí postupnému generačnímu přerodu. Nejuvěřitelnější a nejpůsobivější býval v dobách, kdy prvoplánově kopal a plival na vše okolo, neustále vymýšlel co nejobscénnější provokace a jen vlažně se obtěžoval dokládat, že jeho řádění (de facto marketing) má také nějaký „filozofický“ obsah. Tehdy byl také hudebně nejkreativnější.

S postupem let se stává lidštějším, nestydí se přiznat emoce, jde jakoby víc do hloubky. Tím se ale dostává na tenký led, co se týče image – jeho neuroticky rozjívené pózy a zmalované ksichty už po tolika letech nikoho nezaskočí, navíc je náročnější a choulostivější tvářit se ve čtyřiceti jako zvrácený dekadent a navíc při tom zpívat o zlomeném srdci. Každá další deska je navíc poznamenána čím dál bolavějším bojem s vyčerpaností hudebního výrazu.
Přesto není na místě domnívat se, že příběh Marilyna Mansona vyšumí do ztracena. Bohužel všechno nasvědčuje tomu, že mu role nenáviděného a opovrhovaného vyděděnce, do kterého se tak usilovně celé roky stylizoval, začíná opravdu přirůstat ke kůži. A zrovna ve chvíli, kdy už o ni možná ani tolik nestojí.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2009/07