26.5.2010 | Autor: Benjamin Slavík | sekce: publicistika
 fotogalerie Chcete-li si do party přibrat nějakou mladou chytlavou a skočnou kapelu, těžko právě teď najdete lepší alternativu než MGMT. Skupina dvou už od pohledu rozesmátých hipíků z Ameriky. Nejsou na scéně úplně noví; nedávno vydali svou druhou desku.

Jejich historie kopíruje současný trend který tvrdí, že devět z desíti kapel, co své fanoušky baví hopsavou elektrorockovou hlučnou muzikou, vychodila nějakou vysokou školu. Benjamin Goldwasser a Andrew VanWyngarden spolu studovali v Connecticatu a původně kapelu ani zakládat nechtěli. Na večírcích hráli coververze (třeba od Nine Inch Nails), aby pobavili kámarády a další na příchozí na mejdany. Protože je to bavilo a hezky jim to šlo, skládali taky vlastní věci a říkali si The Managment. Sami nebo na malinkém labelu Cantora si vydali dvě EP a jedno demo album. Přestože ambice tu stále ještě nebyly, tak se nahrávky dostaly k hlavounů obří společnosti Columbia, která neváhala vytisknout nahrávací smlouvy. Debut Oracular Spectular z roku 2007 milovali novináři a prodalo se ho přes dva milióny, což je v dnešní době u debutujícího - takže nezavedeného - interpreta nářez. Píše se to všude, ale je to ta pravá zjednodušující charakteristika: deska byla rozjetým mixem šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých let natočená současným flow pro současné posluchačské potřeby. Jedna spojnice: album produkoval Dave Fridmann, což je člověk, který v minulosti vyráběl zvuk kapelám Flaming Lips a Sleater-Kinney; aniž by to muselo být naivní přání, tak se dá tvrdit, že MGMT zněli přesně jako jejich mix: psychadelicky, vydivočeně, ale pořád uspořádaně, synteticky a stále noisově. Tímto komplemenárním poskládáním jednotlivých elementů si jejich hlavy nelámali, v té době byli MGMT bráni jako kapela, co je skvělá zábava na večírek, ale dál nic víc. Při dnešním vnímání hudby je toto smůla věšiny skvělých kapel, co mají taneční groove (o tom, že mají na víc, musí složitě přesvědčovat).

Více než ty dva tracky

Obecné vnímání MGMT jejich publikem je vlastně také dost nefér. Teď mají dvě skvělá alba plná dvaceti skvělých písniček, ale lidi od nich ve velkém poslouchají jenom pár - Time To Pretend a Kids z debutového alba. Jdu předkládat důkazy. Jejich tracky se už xkrát hodily dramaturgům televizních seriálů, filmovým režisérům a tvůrcům populárních počítačových her. Time To Pretend se někde objevilo jedenáctkrát, Kids osmkrát, Electric Feel třikrát a to je skoro všechno. Server Last.fm je něco jako kalkulačka zabudovaná v počítačích a ipodech, která generuje statistické tabulky toho, co posloucháte. Jak koukáte na profilovou stránku MGMT na tomto webu, zjišťujete, že i přesto, že nyní má kapela za sebou čerstvé vydání skvělé nové desky, tak jejich posluchače stejně nejvíce baví zajímá Kids a Time To Pretend. Není to ale problém kapely.

Zmiňovaný debut se zmiňovanými prodeji z nich udělal hvězdy, kolegové na scéně v nich také nalezli zalíbení; MGMT si zahráli před Radiohead, Beckem, Of Montreal nebo M.I.A.

Géniové

Na novou desku se čekalo netrpělivě a sami MGMT rádi přilévali oheň do ohně. Bráni jako kapela dvou hitů říkali, že z nové desky nevydají ani jeden singl a že abyste jejich novinku mohli ocenit, budete jí muset poslouchat jedině vcelku. Ještě před vydáním Congratulations dali na internet první skladbu Flash Delirium a fanoušci se rozčilovali, že místo toho, aby MGMT dodali další hit, tak akorát testují ohebnost jejich skladatelských možností. Když si pak poslechli zbylých osm skladeb, tak v této rétorice vesele (nebo spíše smutně) pokračovali. Ale máme tady ještě jeden a dle autora tohoto textu trefnější pohled na věc: můžeme se bavit o tom, že MGMT jsou geniální skupina, co do pár minut v komprimovaných koncentracích dostane všechny současné trendy. Pište si: v jednom tracku mají dneska tolik populární losangelský noise, tolik populární vokální indiepop, tolik populární plážový surf a tolik populární klubový dubstep. Ve studiu jim s tím pomáhal Pete Kember, kterému se přezdívá Sonic Boom a kterého budete znát jako guru skrze spacerock; jeho stopa je slyšitelná, ale ne tolik, aby jeho produkce byla vlastní egoistickou projekcí, která potlačuje zájmy a um MGMT. Skupina nám v prosinci zahraje také v Praze; jejich nové skladby jsou tak dobré, že není třeba mít strach, že se do zimy oposlouchají.

Krátce po vydání novinky se mezi těmi, kterým se album líbilo šířily strachy, že tahle deska - kde je mimojiné i jedna skladba, co jede dvanáct minut -, musí být komerční průser. Publikum MGMT se ale zachovalo správně: v americkém hitparádě je dostalo na číslo dvě a v anglické o dvě čísla níže.


Zajímavost:

Psáno pro: časopis mGuide 2010/06