Nedá mi to, nejde na to zapomenout - hned dvakrát.
Nejdřív výlet z Mělníka do pražské Reduty na jeden z úplně posledních koncertů Flamenga. Krom dosud v angličtině zpívaných písní z budoucíhoKuřete v hodinkách taky Santanova skladba Incident At Neshaburs Ernoušem v hlavní roli. Český Mike Shrieve, vlasatý a vousatý trpaslík bušil do bubnů jak indická bohyně Kálí, která - jak známo - měla devět rukou či co. Bylo mi patnáct a právě ten večer jsem si našel vlastní východ z intuitivně vnímané c.s.s.r sloty roku 1972 do rock'n'rollového ráje.


Pak, téměř o čtvrtstoletí později: neplánovaný výlet z Los Angeles do San Franciska, na Haight, do hippie čtvrti, o níž jsem celá léta jen slýchal a snil. V jednom z komunálně sdílených novogotických dřevěných baráků jsem takhle v březnu večer - kalifornské jaro v plné parádě - potkal Yardu, Ernouše, Dědka, Little Boye. Jako by se zastavil čas. Nějak jsme si padli do oka a po několika nocích povzbuzených vším možným, ale hlavně tehdy donekonečna a na maximum přehrávanou čerstvou nahrávkou sanfranciské kapely Life After Life (s tehdy ještě opravdovým čertem Jimem), jsem těch šest statečných pozval do Prahy. Byl jsem přesvědčen, že album, které nachystali pro Biafrovo vydavatelství Alternative Tentacles musí být tím nejvzácnějším motýlem pro všechna vydavatelství, co tu tehdy byla, že jejich energií sršící koncerty otřesou tuzemskou scénou...
Nic z toho nedopadlo: Na Bontonu i Popronu album Just Trip odmítli, koncertů nebylo zdaleka tolik, jak se dalo předpokládat; nakolik v tom sehrála smutnou roli americká Zuzana, 'manažerka' Jima Čerta, neumím odhadnout. Taky nevím, jak moc se Jimovi fanoušci otřásli hnusem nad jeho estébáckou kauzou. Nabeton však mohu říct, že čím bouřlivější byly oslavy Jardova návratu po třiadvaceti letech (setkání s o něco starší sestrou na ruzyňském letišti patří do kategorie dramatických pořadů), tím chladnější byly reakce dva-tři dny poté. Tíha nedorozumění s dávným sidemanem Kulhánkem ("Gumovi nějak praskla hlava a tenhle můj starej kamarád nám řek', že neexistuje z konkurenčních důvodů, abysme spolu - s Etc..., pozn. aut. - vystoupili."). Taky ostatní kámoši, kteří se v klubu Pokrok radovali z návratu ztraceného syna, se z euforické kocoviny pozvolna vraceli do reality. "Jsem zklamanej,"řekl Yarda s kalifornským přízvukem. "Každej si hrabe na tom svým písečku... všichni se bojí o nějakou prestiž nebo co... Já nevím." Z druhé strany jsem dobře věděl, že Ernouš je slibotechna nejvyšší třídy. S kým vším se tu chtěl sejít, kolik peněz zde pro něj leželo ladem... Jeho představy měly barvu zlata a drahého kamení.
Bylo mi úzko. Strašně jsem se styděl před Američany z kapely: kytaristy Schmeckiem a tlustým Davidem (dík nedostatku v Čechách dokonce hubnul), seriózním basákem Robleym a nerozveselitelným klávesákem Andym Pollackem. Přesto jsem to nevzdával; tolik jsem věřil v sílu jejich výjimečných písniček. "Jedu si jen pro českej pas," řekl mi, když těsně před Vánoci 1996 odlétal do New Yorku. V duchu jsem si škodolibě říkal: 'Nepustí tě tam, seděls v Americe za drogy,' protože jsem nějak věděl, že už se zase nechce vrátit. Čert ví, koho umluvil. Naposled jsme spolu byli dva dny před tím v První holešovické kavárně a mluvka a pábitel, Jaroslav Šedivý mně tam vyprávěl o svým životě.
 

Máš muziku v genech?
Někdo z rodiny údajně hrával na piáno. Na dědečky a babičky si už moc nepamatuju, abych pravdu řekl. Ale rozhodně jsme nebyli žádná muzikantská rodina.
Táta se narodil se ve Vídni a byl obchodník, který často cestoval do Prahy a zase zpátky - a jednou se takhle zastavil v Břeclavi a tam na zábavě potkal mámu - zamilovali se a vzali. To bylo tak začátkem třicátých let. Odstěhovali se do Prahy, kde otec koupil květinářství a stánky s květinami. Na vánoce jsme vždycky pletli 'mejlí' a věnečky, to si ještě pamatuju, ačkoli jsem do toho byl zapojenej spíš jako demoliční četa... Kdepak, žádný hudební cesty.
Jen si pamatuju, že jsem dobře zpíval, hlavně s rádiem. To byly šlágry: Plují lodi do Triany, asi tak nějak. Někdo - snad babička - se ozvala, že by bylo dobře koupit mi kytaru, to mně mohlo být tak osm, ale já k tomu nijak nepřilnul. Uměl jsem jen bouchat na její dřevo, to mě přitahovalo - abych ji nerozmlátil, tak ji radši pověsili na zeď. A pak jsem v pionýrskejch průvodech hrál na trubku - dokonce jsem byl známej jako jeden z nejlepších těchhle trubounů.
Trubačů, vole. Bouchal jsi do kytarového korpusu - asi Kučerovce -, ale jak jsi přišel k rock'n' rollu?
Já jezdil na prázdniny na chatu, obrovskej překrásnej barák, hacienda Na Kocábě, táta to stavěl léta. Když mi bylo asi jedenáct, dvanáct, začaly čundry a já vytáhl paty z rodinný chalupy. Začal jsem nakukovat do partiček čundráků - a to mě hrozně zajímalo. Hlavně mě zajímalo jejich oblečení, což byly vojenský mantly podle americkýho vzoru - nevím jestli proto, že byly zelený, ale hlavně byly jiný. A oni taky. Připadali mi svobodný. Furt jen hráli, zpívali, seděli u ohně; to mě začalo moc bavit.
Dneska by se řeklo gang.
Taky jsme si v Mánesový ulici na Vinohradech, kde jsem vyrůstal, udělali takovou bandu, která v Riegrových sadech válčila proti Žižkovákům s taškou dlažebních kostek a největší poklicí od prádelního hrnce, za kterou ses mohl schovat. Stejně neuvěřitelný byly úrazy - když jsi dostaldlaždičkou do gebeně... Já jsem měl štěstí - byl jsem menší postavy a prádelní kryt jsem měl velikej. Tyhle války se odehrávaly periodicky, na základě různejch incidentů - někdo někoho zbouloval, tak se zorganizovalo celý hnutí a šli jsme se mstít. Tahle banda z Mánesky utvořila čundr partu, kde se hrálo na kytary a zpívalo - dokonce jsme se jmenovali Tower. Každou sobotu a neděli jsme jezdili na vandr doslova po celých Čechách. Časy k nezapomenutí.
Jardo, rock'n'roll!
No, k rock'n'rollu jsem se dostal taky přes čundry - na jednom jsem se doslechl, že se každou neděli trsá ve Slováči, anebo na Míráku v Národním domě nebo v Radiopaláci. Jako první kapelu si pamatuju Karkulku, tahle parta mě dostala do rock'n'rollovýho hemžení, pohybu...
Americký příbuzenstvo odněkud z Clevelandu mě poslalo už někdy v sedmé třídě celou džínovou soupravu, něco jako štrausky, ale na košili byla vyšitá americká vlajka, na druhý straně bylo napsáno Yankee Boy a velká hvězda. Ze školy mě poslali domů s poznámkou, že takhle oblečenej už do školy nikdy nesmím - otec šel vysvětlit řediteli, že to jsou montérky amerických dělníků. Pak se mi tohle oblečení hodilo. Díky hvězdám a pruhům jsem se dostával při rock'n'rollových zábavách do zákulisí. A právě ve Slovanském domě hrála jeden čas kapela, která se jmenovala Hell's Devils se zpěvákem Mílou Vokurkou, kterej si říkal Reddy Kirken a manažeroval je Evžen Fiala. Já, nic netušící, jsem se dostal do zákulisí a uchvátilo mě to. Začal jsem přemýšlet, co bych mohl dělat pro rock'n'roll, a jediný, co mě napadlo, že bych mohl nosit bedny - jenomže takových zájemců bylo - a moje menší postava mi nedávala moc šancí. Ale ty džíny a desky Little Richarda a Billa Haleyho... Tak jsem se přece jen stal rekvizitářem U Hell's Devils. Evžen Fiala mi řekl, že budu ne Yankee ale 'Little Boy'. Postával jsem na jevišti a dával jsem pozor, aby se nestalo nic s bednama. A můj otec přes známosti zařídil, že jsme mohli zkoušet na Praze 2 na Mírově náměstí v obřadní síni po pracovní době. Když se vypráznil úřad, nastěhovali se do svatební síně Hell's Devils. A já měl vyhráno. Pak jsme zkoušeli ve školní jídelně v Londýnské ulici, aparaturu jsme měli u vařících kotlů a tak...
Stál jsi na pódiu a díval ses na bubeníka Antonína Schwarze, takto Tonyho Blacka. Praštil sistaky občas do bubnů?
Celou tu dobu jsem pořád bubnoval do stolu. Pořád. A to už se jezdilo po Čechách a jednou v Plzni mi Tonda Black povídá 'Člověče, ty hraješ hrozně dobře na ten stůl, přijď ke mně domů'. A tak jsem v bytě u Anděla dostal první bubenickou lekci. Rozestavěl soupravu, jeho máma se šla projít, a chvíli mi to ukazoval. Pak jsem vlezl za bicí a bylo to, jako by mi ty bubny přirostly k tělu...
A pak jsi se seznámil s Primitives Group, to musel být tak pětašedesátý rok.
Taky jsem se stal takovým 'známým a oblíbeným' rekvizitářem. Tak jsem se dostal k Olympiku, tahal jsem bubny Honzovi Pacákovi a ve Sluníčku mu stavěl soupravu. Nikdo tam nebyl, tak jsem si za ně sedl a hrál jsem. Pacák přišel, posadil se a poslouchal. Když jsem skončil, Pacák řekl: 'Tak a bubny už tahat nebudeš. A ty moje už vůbec ne.' Pak se složili s Tonym a každej mi ze svý soupravy něco dal. V pionýrským domě jsem ukradl takovej červenej bubínek a dva stojany a za stálýho řevu celého baráku začal doma zkoušet. Když jsem se později objevil s Flamengem v televizi, všichni změnili názor a ptali se mámy: 'Copak, že Jaroušek už nezkouší To je škoda, nám se to líbilo, oni prej člověku jdou jiný myšlenky, ten váš Jarda..., kdyby ten náš zmetek něco takovýho dělal?!'


The Primitives Group
Z Ameriky jsem pořád dostával hodně desek. Měl jsem Kinks, Pretty Things, a díky tomu jsem se dostal k Fáfovi Maškovi, který byl členem skupiny - tenkrát ještě jen Primitives. Už tam byl Hajniš a jeho brácha tam bunoval. Jenže já měl ty desky a taky už jsem uměl na bubny. Poprvé jsem s Primitivama hrál Wooley Booleyod Sam The Sham And The Pharaohs. V ní je kopák, který je proti levý ruce na virblu a já to zvládnul, takže mě přijali. V tý době jeden náš kamarád vedl ve Kbelích hospodu s tanečním sálem. A my tam dostali angažmá, každou neděli od tří hodin. Za chvíli tam jezdily všechny máničky z Prahy. Zpátky řidiči odmítali jezdit, máničky visely na autobusech, neuvěřitelný. Zajímavý je, že na nás policajti kašlali, ale možná to bylo proto, že vesnice Kbely z nás měla hrozný peníze a taky se o tom nikde nepsalo, takže to veřejnost moc nerozjitřilo.
Jednou někdo přišel s nápadem pomalovat si ksichty. Holky v zákulisí nám půjčily rtěnky a tužky na obočí - to mělo obrovskej úspěch. Tři čtyři měsíce to ve Kbelích takhle zvesela fungovalo.
Krátce na to jsme změnili název na The Primitives Group a reorganizovali se. Přišel basista Pavel Pešta a kytarista Zdeněk Burda, o něco později dorazil Pepa Janíček. Kapela měla manažera Evžena (Eugena) Fialu a okolo se začal motat Ivan Jirous a tak, vznikaly první verze pozdějších Bird Feast a Fish Feast, byl to takovej cirkus, kterej žádná kapela nedělala. A skladby, který jsme hráli - Boris The Spiderod The Who, něco od Pretty Things, Light My Fire od Doors - tu taky nikdomoc nehrál; nikdo nevěděl...
To jsi byl ještě pořád Jarda, Little Boy. Jak jsi přišel k přezdívce Erno?
Ernouš mi začali říkat podle filmu Kasař, v němž hrál hlavní roli - kasaře Erna - Mickey Rooney, taky takovej malej, a hned druhej den na mě v hospodě volali 'Hele, Erno je tady'. Od tý doby se to rozkřiklo. Takže to jméno mi dala Praha.
Co policajti při těch divokých koncertech?
Primitivové, to byl pro komunisty bolehlav, běžný bylo vybourání dveří, i nějaký koleje vytrhaný. A dodělala to Lucerna, kdy jsme na lidi házeli sítě... V roce 1967 nás tahali po policiích, hodně hrozili prstem, časy mezi zavíracíma dobama byly kratší a pobyty delší.
Měl jsem se do týdne nahlásit na Národním výboru na Praze 2, kde mě mělo být přiděleno zaměstnání. Nejdřív mi nabídli údržbu skleníku někde v Chuchli. Na kytičky jsem byl od malička zvyklej, budu zalejvat, pěstovat... Dobrý. Nic těžkýho. Úleva. Jenže hned první den jsem vyfasoval kolečko, krumpáč a lopatu. 'Tady budem, Jardo, vykopávat potrubí,' řekl mi šéf. 'Tak to začni a žeň to až támhle...' a ukázal do dálky. Po prvním dnu mi naskákaly mozoly, dostal jsem horečku a odvezli mě do nemocnice. Na obvodním úřadě mi nabídli místo ještěrkáře v ČKD. To byla úleva. Naložili mi kus rotoru a já jsem se čtyři pět hodin projížděl s náloží po továrně, protože tenkrát ještě neměli mobilní telefony. Pak jsem to svedl na baterku, kterou jsem zešlusoval tak, aby to vypadalo jako nehoda. Vstával jsem v půl pátý ráno a jezdil jsem do Vysočan. Zima-nezima, v šest jsem musel odpíchnout. Jenže já už byl trochu známej od Primitivů a tak mi kolegové fanoušci udělali v ponku matraci, na který jsem až do svačiny spal. Dělal jsem to asi pět měsíců... no jo, hodně dlouho.
 ******


 Tisíc způsobů, jak přes kopečky
Za čas jsem nastoupil do Orchestru Franty Ringo Čecha, jen proto, že měl jet hrát do východního Německa a jeden kšeft měl bejt v Západním Berlíně. A to už jsem byl přesvědčenej, že utíkám, proto jsem to vzal. Jenže ono se to nepovedlo. Jen jsem z hotelu nedaleko berlínský zdi viděl na Západ, všecky ty reklamy, život. S jedním rekvizitářem od F. R. Čecha jsme naplánovali, že z hotelový terasy, kde byly paraplata proti sluníčku, proplachtíme vzduchem přes tu zeď. Nebo jsme chtěli sešít padák z prostěradel, ale nevyšlo nic, po hitlerovský dálnici přes Drážďany jsem se vracel domů a všechno bylo v Prdeli s velkým P.
A přece jste se pokusili dát dohromady další rockovou kapelu.
Když jsem se vrátil, začali jsme s Ivanem Khuntem péct s Vláďou Padrůňkem a s Frantou Franclem. Utíkali jsme z Prahy k němu a k Joan do Senohrab na trávu nebo na tripy - třeba na tejden. Jenže práce byla průser, bylo nutný mít razítko v občance. Já tam měl napsáno 'muzikant' a žádný razítko tam nebylo. V tý době mě policajti stavěli pořád - měl jsem dlouhý vlasy, vousy a chodil jsem v afghánským kožichu s kapucí. "Podívejte se na str. č. 2 a uvidíte: zaměstnání 'muzikant'," říkal jsem jim a podával občanku. Nějakej čas mi to procházelo, ale bylo stále jasnější, že musíme jít k rekvalifikacím s něčím, s čímkoli. Napadlo nás, že z Jazz Q přetáhneme Padrůňka a Luboše Andršta. Vyšlo to a začali jsme zkoušet na Strahově v klubu 1, přesně tam, kde jsme kdysi zkoušeli s Flamengem. Pojmenovali jsme se Energit a jelikož lidem chybělo Flamengo, začaly vznikat obrovský fámy. Pamatuju si dobře na přehrávky. Měli jsme vlasy natřený nějakou kolomazí a stáhnutý do cucle, na sobě jsme měli šaty, vestičky, motýlky a aby nevypadl culík, nesměli jsme otáčet hlavou. Když jsem pak poprvé viděl Devo, musel jsem se chechtat, vypadali jsme tenkrát úplně stejně. Na přehrávkách nás zachránil Luboš Andršt, kterej uměl dobře teorii, hráli jsme hrozně potichu a nakonec jsme ty přehrávky dostali. První kšeft jsme měli v Radiopaláci - diváci nás tam zaházeli těma bonbónkama Energit a navíc ještě vylomili dveře. Hned byl malér. Pak jsme přes zákaz hráli na nějakým festivalu, odkud jak na potvoru v noci nejezdily žádný vlaky. Máničky si lehly na koleje, zastavily rychlík a ztřískaný odjely do Prahy zadarmo. Druhej den už jsme byli v Bartolomějský - a že tedy takhle to opravdu dál nepůjde. Poslední zádrhel byl, když jsme s Ivanem Khuntem kouřili cosi s holkou, o který jsme netušili, že je to dcera dost vysokýho estébáka. Když se jí udělalo špatně, odvezli jsme ji domů a táta ji hned vezl do nemocnice. Tam mu řekli, že je ožralá a navíc má v sobě ještě nějaký drogy. A to vypadalo hrozně špatně. Napadlo mě jít za Zdeňkem Rytířem, jehož otec byl generál. A ten nás z toho naštěstí vytáhl. Dostali jsme podmínku: buď půjdu k ještěrce nebo se mi pomůže, abych se odtud dostal. Dostal jsem neevidovaný pas a jel jako by na výstavu žesťových nástrojů do Kodaně, která ale nikdy neexistovala. Moje budoucí manželka vytiskla pár falešných plakátů, poslala mi pozvánku.
V Praze to tenkrát vypadalo hrozně. Všichni dobrý muzikanti hráli s popovejma poblijónama. Ani v hospodě už nešlo o ničem mluvit. Spíš šeptat. Téma bylo jediný - útěk. A o tom se špatně mluvilo. To se vždycky řeklo, že někdo jede na dovolenou do Krušnejch hor a bylo to. O mně taky nikdo nevěděl. Ten den v září 1974 vyšlo po dlouhý době sluníčko, byla modrá obloha a já odlítal v sedm ráno. V pět jsem pozval celej Energit k nám a řekl jim to. Na letišti byla ještě poslední šachovka. U schodů k letadlu stál gazík a samopalníci a ještě jednou kontrolovali pasy. Dobrý. Sedljsem si k okýnku a horečně jsem začal pít pivo. V Kodani jsem na letišti zahodil pas.
Ivan Khunt to měl komplikovanější. Musel se v Praze oženit s Dánkou a legálně se vystěhovat.
*****


  Život po životě
Tam jsem začal hrát s lidmi s Orange House, s Davidem a Andym, který měli kapelku Snowballs Chance In Hell, Šance sněhových koulí v pekle. Bydleli jsme všichni dohromady v Orange House, oranžovým domě s vyhlídkou na záliv, kde bydlel takovej ten sanfranciskej underground - tam to od dob Ashbury/Height funguje dodneška.
Tam jsi se musel cítit jako doma, ty, hippík každým coulem.
V Kalifornii se dost pije a hrozně kouří tráva a hašiš... Ty mi zachránily život, vyléčily mě z žaludečních vředů.
A co tvrdý věci?
Nikdy jsem žádnej adikt neměl. Lidi na heroinu poznáš, vidíš to na nich. Zároveň je ale mezi nima spousty schopných a spolehlivých lidí, těch, co to berou lážo plážo - nemusí to mít každej den, ačkoli by na to měli peníze. To je to samý: když nemáš prachy, tak si chceš koupit všechno. Ale když jich pak najednou máš dost, vidíš, že není moc proč to kupovat.
Tenkrát vznikli Life After Life?
S Andym a s Davidem jsme hrávali v různějch kapelách, naposled Orange Orange, kde už taky hrál Robly. A pak se stalo něco, že jsem si musel vzpomenout na dnes už nebožtíka Boba Krčila, kterej mi říkal 'Ty a Jim Čert musíte dát dohromady kapelu.' A já na to: 'Kdo je Jim Čert?' No to je prej démon na tahací harmoniku a vy dva musíte dát dohromady kapelu. A pak jsem ho v hospodě Twenty Tanks, dvacet tanků, tanků s čerstvě vařeným pivem na druhý straně místnosti, zahlídl. Jim. Já vstal, podali jsme si ruce a šel jsem se podívat na jeho vystoupení. Moc se mi líbil a nabídl jsem mu, že bychom spolu ve studiu udělali takovou elektrickou verzi Marihuany. To sice nevyšlo, ale zato jsempozval Jima na zkoušku. Byl tam se mnou ještě David a Robly, Jim zazpíval a bylo vyřízeno. Rozuměli jsme si. Přidal se ještě Andy, známej z baráku Orange House, na klávesy a začali jsme zkoušet. Poprvé jsme vystoupili na Silvestra 1994 v klubu Chameleon -je to nafilmovaný. A pozor! Na jinou kapelu se ten večer přišel podívat Jello Biafra a když nás viděl, byl velmi nadšenej. Na další koncert v klubu Paradise Lounge, to bylo na den sv. Valentýna, nikdy nezapomenu. Hráli jsme s Helios Creed, Biafra po koncertu přišel a říkal: 'Pánové už nikoho nehledejte, já vás podepisuju. Jediný, co vyžadoval, byl ještě jeden kytarista. Naštěstí v 'baráku' bydlel i JT. A kapela byla pohromadě. Life After Life. A Bob Krčil to věděl.
Naposled jsem za Yardu zaplatil a na pět let jsme šli každý po svých. Nějakou dobu mne, přiznám se, vlastně nezajímal. A pak mi to přece nedalo. Dozvěděl jsem se, že ho zase zmámilo kalifornské slunce, alespoň podle telefonního předčíslí. Z Curychu mi jeho dávný kamarád baskytarista Jiří Kozel prozradil, že Ernouš se znovu chystá do Čech, nyní v roli bubeníka kapely GK (čti George Kozel) Brothers Blues Band. Dnes jsem volal naposled: "I Really Like To Speak With Yááárda!" - "Sorry, není tu."Pohřešovaný. Tak snad jindy.
 


V červnovém R&P se navíc dozvíte, jak to bylo s Ernoušovým angažmá ve Flamengu - včetně jeho podílu na legendárním albu Kuře v hodinkách -, jaké byly jeho osudy v americkém  exilu a další "těžko uvěřitelné příběhy".

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06