LOS LOBOS - kapela, která vyhrála mexickou hitparádu
Což ale rozhodně neplatí v případě Los Lobos.
I když vlastně nevím, jestli kdy nějakou mexickou hitparádu vyhráli. A zda vůbec nějaký žebříček nejprodávanějších nahrávek, co jich po celém světě je (kromě jednoho jediného případu, ke kterému, jak uvidíme, přišli jako slepý k houslím), hostil Los Lobos na svých vrcholcích. Lze o tom úspěšně pochybovat.
Protože v tomto případě o podobná ocenění ani příliš nejde. Hudba, jakou Los Lobos už sedmadvacet let předkládají světu, bývá obvykle odsouzena spíše k roli rodinného stříbra znalců než majetku mas. Znalci pak hledí na hemžení pod sebou tu s úsměvem slitovným, tu pohrdavým a dle potřeby obměňují čtyři disky reprezentativní kolekce Los Lobos: El Cancionero (Mas Y Mas), v němž je život a dílo čtyř chicanos z východních předměstí Los Angeles (a jednoho amerického gringa, který však jako by byl stejné krve) zakonzervován se vší důkladností.
I. Setba a orba
První, co vnímavého posluchače po více než pětihodinovém obcování se skoro devadesáti písničkami Los Lobos a jednotlivých bokovek jednotlivých Vlků (bo Lobo znamená vlk, aby bylo jasno) zaujme, je neuvěřitelný rozptyl té hudby. Nedosti na tom, že v ní rezonují snad všechny komponenty americké hudební tradice, od country přes rhythm & blues k soulu a rock'n'rollu. Už to by stačilo, aby se všem, kteří dodnes teskní po The Band a Creedence Clearwater Revival, zachvělo chřípí. Ale ještě pořád je to jen polovina pravdy. Už jsme si řekli, že čtyři základní kameny Los Lobos, tedy kytarista Cesar Rosas, baskytarista Louie Pérez, kytarista, klávesista a akordeonista David Hidalgo a bubeník Conrad Lozano jsou chicanos, tedy Mexičané usazení ve Spojených státech. Tím se jim zcela přirozeně rozevírá široký vějíř mexické hudby (uvést se do ní nechte, prosím, od povolanějších) včetně originálních kříženců, tex-mexem počínaje - a propojit ji zcela organicky s výše vypsanými amerikánskými výmysly zvládají Los Lobos s nevšední lehkostí. Takový crossover Evropan nevymyslí, ani kdyby se stavěl na hlavu.
Cesta k němu byla klikatá, zároveň však nepostrádala logiku. Jednotliví Lobos se narodili v první půli padesátých let, jejich dětství a mládí se krylo s britskou invazí a zlatou rockovou érou: když se co pubescenti podívali do zrcadla, viděli Claptona a Hendrixe, nyje jejich životopisec. Když v půli sedmdesátých let rock zmrtvěl a z étéru vyhřezla vlna disca, všichni čtyři (už pod hlavičkou Los Lobos del Este de Los Angeles) v reakci na obecné zhovadění obrátili k hudbě otců. V druhé půli dekády už pravidelně střídali rockový repertoár s mexickými bolery a huapangami a záhy začali oba světy míchat ve vlastních písničkách.
Pak - sedmdesátá léta se lámala v osmdesátá - došlo k osudovému setkání s rozvíjející se losangeleskou rootspunkovou scénou. Ta byla svým akcentem na americké rock'n'rollové tradice pro Lobos víc než zajímavá a skupina sama jí svou zkušeností s hispánskou hudbou dala ochutnat dosud nezazkoušené 'neznámé slasti'. Výsledek, zaznamenaný na miniLP ...And A Time To Dance a albu How Will The Wolf Survive? (až budou Tři sestry zase dělat nějakou mexickou srandičku, měly by se po nich poohlédnout) působil mimo LA jako zjevení. Dodnes je zmiňováno jako jedna z klíčových kapitol análů hudby, které se říkalo buď roots punk, cowpunk nebo paisley underground a která přinejmenším v americkém rocku osmdesátých let sehrála jednu z klíčových rolí.
II. Sklizeň
Pořádky, nastolené na obou zmíněných kolekcích, rozvíjeli Los Lobos zdárně po celý zbytek osmdesátých let. Pravda, jejich produkce kvantitou příliš neoplývala. "V té době nás všechny ještě trochu zastrašoval celý proces studiové práce, nutnost pracovat na písničkách, chodit na zkoušky... Dost jsme se pokoušeli stát se reprodukčními umělci podle příručky, takže nám dost dlouho trvalo, než jsme tu nahrávku dali dohromady," vzpomíná David Hidalgo na přípravu druhého alba By The Light Of The Moon a až do počátku devadesátých let se na tom příliš nezměnilo.
I přes nepopiratelné renomé by ovšem Los Lobos za daného stavu věcí zůstali nejspíše v pozici respektované skupiny, kterou by postupem času zavály pohyblivé písky času, asi jako další stylově spřízněné výtečníky ze západního pobřeží - Green On Red uveďme jako příklad. Když se však bolestně probíjeli ke konci prací na By The Light Of The Moon, odbíhali ve volném času na druhý konec studia k příjemné bokovce. Soundtrack k filmu La Bamba o první rock'n'rollové hvězdě chicanského původu Ritchie Valensovi ozdobili několika excelentními verzemi jeho skladeb, včetně té titulní; nic je to nestálo, hráli je skoro od začátku. Jenže La Bamba byla v létě 1987 vydána na singlu a jak ona, tak soundtrack se po nevyzpytatelných cestách osudu vyšplhal na vrchol amerických hitparád. "Bylo to prostě jedno z těch podivných kulturních tsunami, kdy jsme na sebe strhli na tři měsíce pozornost celé země." (Steve Berlin) Tu písničku musíte znát taky; výhodu mají ti, kteří se dívají na televizní hokejové přenosy, protože její fragmenty bývají na championátech často hrávány mezi vhazováními.
Pozice Los Lobos byla ovšem dvojsečná: "Byli jsme 'ti kluci, co hrajou La Bambu' a nic víc a to nám dělalo starosti. Vlastně jsme moc nevěděli, co s tím máme udělat. Takže jsme utekli domů, zpátky k tomu, čím jsme byli, a zeptali se sami sebe: tak dobrá, kdo jsme? Jediný způsob, jak to zjistit, bylo přinést z půdy kufr a všechno z něj vyhrabat." V kufru našli album La Pistola Y El Corazón, kolekci té samé 'hudby otců', ke které se utekli už v půli sedmdesátých let. S tím rozdílem, že tentokrát pod ní byli vesměs podepsáni Lobos samotní. Album přirozeně nezaznamenalo nijak oslnivé prodeje, ale jako očistný a sebeuvědomovací moment sehrálo v historii skupiny klíčovou úlohu. Jako by se jednou nohou opřeli o pevnou zem: rovnováhu pak definitivně nalezli v roce 1990 na albu Neigbourhood, na němž se opět prezentovali jako obdaření synové nejlepších rockových tradic.
III. Dožínky
Neigbourhood uzavírá další etapu historie Los Lobos. Ta poslední není dosud uzavřená; možná některý z příštích analistů označí za příslušný milník kolekci 4 CD, okolo níž se celá dnešní rozprava točí... ale těžko říct takhle z hlavy, jak říkává pan Siebert na našich cestách po klubech.
Ačkoli je pro ně na prvním místě stále domovská vlčí smečka, s oblibou se 'ulejvají' v pobočných projektech, jejichž počet na konci desetiletí exponenciálně roste (viz Let let). Podobné rozšiřování mezí vlastní kreativity pak sledujeme i na novějších položkách kapelní diskografie. Bodem zlomu se stal Kiko z jara 1992, album sofistikovanější (pánové se také blížili k čtyřicítce), zvukem bohatší a barevnější. Skupině naklonění komentátoři s oblibou uvádějí paralelu s Beatles, když se z milostných zvířátek v slušivém oblečku stali studioví šamani; takové tvrzení se sice může jevit jako poněkud velkohubé, ale pro ilustraci vyhovuje.
Příběh zůstává otevřený: ale i kdyby Los Lobos po takřka třiceti letech usoudili, že je na čase zamávat sombrerem na rozloučenou a zmizet na horizontu v záři zapadajícího slunce, mají zaručeno, že v čase posledního soudu nebudou shledáni lehkými.
***třeba po straně, nebo dole, to je jedno***
LET LET
léto 1973: premiéra Los Lobos del Este de Los Angeles na jakémsi chicanském večírku na jihu LA. Odehráli šest písní, stržili 50 $.
1975: První stálejší angažmá v klubu Mannyho Lopeze ve východním LA, každý druhý čtvrtek za jeden a čtvrt dolaru vstupného.
1976: Los Lobos pronikají za hranice svého domovského teritoria, když získávají stabilní post v mexické nálevně Red Onion v Pasadeně. Conrad Lozano se stává stálým členem skupiny. První nahrávky na obskurním sampleru na podporu chicanských odborů.
1978: LP Los Lobos Del Este De Los Angeles (Just Another Band From East L.A.), album s vtipnou parafrází jednoho Zappova LP v názvu, vydané na nezávislém chicanském labelu. Postupně se z ní stala kultovní a ceněná nahrávka, loni reeditována.
27. 4. 1980: Los Lobos předskakují v Olympic Auditorium Lydonovým Public Image Limited. Mexický folklór v podání podezřelých huňáčů kluky s číry netankuje, This Is Not A Love Song - a tak po šesti písničkách smetou lahvemi a kelímkáči skupinu z pódia (v hledišti stojí člen prominentů losangeleské punkové scény Blasters a pozdější Lobo Steve Berlin a pozoruje ten masakr). Zdánlivý trh marnosti, který Lobos ve skutečnosti velmi posílil, je mimochodem nedohodil nikdo jiný než seňor Larriva, ptáček známý co pozdější vůdce Tito & Tarantula.
leden 1981: Famózní set před Blasters ve Whiskey A Go Go. "Doslova přes noc o nich všichni začali mluvit: jak jsou skvělí, že je to skupina s opravdovou vizí a talentem, která se zčistajasna vynořila odnikud. Bylo to jako objevit indiánský kmen usazený někde pod dálničním nájezdem." (Berlin).
1983: ...And A Time To Dance, debutové mini LP v tu chvíli již elitní akvizice losangelské scény na značce Slash. Steve Berlin dává svůj saxofon a tvůrčí schopnosti cele do služeb Los Lobos.
28. 2. 1984: Anselma, lahodný vypalovák ze zmíněného alba, dostává cenu Grammy za nejlepší interpretaci mexicko-amerického díla. Skupina t.č. hraje v New Orleans a ocenění ji zastihne "v tom nejhorším hotelu, příšerném tak, jak dokáží být jen neworleánské hotely. Přišli jsme do pokoje - v té době jsme si brali jen jeden pokoj, takže buďto všichni spali na podlaze nebo někdo spal na posteli bez matrace - a tam byla kytice s lístkem, kde stálo 'Blahopřejeme'." (Berlin)
říjen 1984: vychází How Will The Wolf Survive?, první regulérní album Los Lobos, pomník kovu trvalejší. "Historie rock'n'rollu v mexické pálivé omáčce!" (NME)
1987: paralelně probíhají práce na druhém albu By The Light Od The Moon a soundtracku k filmu La Bamba. Co z toho pošlo, hledejte v textu. Los Lobos se zároveň setkávají s producentem Mitchellem Frommem, z čehož v pozdějších letech vznikne oboustranně prospěšný pakt.
listopad 1988: 'Návrat domů', album písní v mexickém duchu La Pistola Y El Corazón.
únor 1990: Ačkoli se tak specifická nahrávka nesetkala s výrazným komerčním ohlasem, přeci jen žne úspěchy: druhá Grammy za nejlepší mexicko-americký počin.
1990: The Neighbourhood, s hvězdnými hosty Johnem Hiattem a Jimem Keltnerem, znamená další zdánlivou změnu kursu, do vod, z nichž Los Lobos vypluli po By The Light Of The Moon. Následuje sáhodlouhé celosvětové turné, které má skvělé reference. Konec jedné éry skupiny.
1992: Kiko, první plod spolupráce s producentem Frommem. Los Lobos zvolňují tempo. "Je velmi snové, trochu jako ten stav, než se propadnete do opravdu hlubokého spánku, když jste ještě napůl vzhůru." (Lozano)
srpen 1994: vychází první, eponymní album Latin Playboys, projektu, nad nímž spojili Hidalgo a Peréz síly s Mitchellem Frommem a Tchadem Blakem. Snad nejzazší výboj v mezích zákonů Los Lobos se před dvěma lety dočkal pokračování.
1996: Colossal Head, druhý díl 'umělecké trilogie'. Když o něm, stejně jako o pomyslném třetím pokračování This Time z léta 1999 zasvěcení novináři hovoří, padají srovnání s tvorbou Luise Borgese či Gabriela Garcii Márquese.
1998: rok individuálních a bočních projektů: Latin Playboys podruhé, David Hidalgo ohledává rockové kořeny na albu Houndog, s Cesarem Rosasem participuje na nahrávkách tex-mex 'supergroup' Los Super Seven, Rosas sám se pouští do sólového alba.
8. 10. 1999: Starosta Los Angeles oceňuje u příležitosti čtvrtstoletí existence skupiny (uťal se o rok, ale na tom nesejde) tím, že prohlašuje tento den Dnem Los Lobos.
červen 2001: dva roky od vydání posledního alba This Time se Los Lobos opět stěhují do studia.
časopis Rock&Pop 2001/10
