1.2.2008 | Autor: Pavel Klusák (Týden) | sekce: publicistika
 fotogalerie Stejně jako se kanadská písničkářka a malířka Joni Mitchell (*1943) neobávala zpívat v textech docela náročné poetické obraty, tak nebrzdila ani v muzice. Je radost sledovat, jak se od folkových počátků noří hlouběji a hlouběji do možností hudby, nejprve směrem k rocku a pak i s přesahy do jazzu.Při tom všem už čtyřicet let zůstává na území autorské písničky.

Dráha Mitchellové má několik vrcholů. Z raného „folkového“ období je vysoce ceněné album Blue, na koncertní Shadows And Light si přivedla superskupinu skvělých hráčů (Pat Metheny, Michael Brecker, Don Alias). Jazzový baskytarista Jaco Pastorius v tomhle období nesmírně ovlivnil hudbu Mitchellové (udrogoval se jako pětatřicetiletý). Nejčastěji se posluchači shodnou, že vrcholným albem Mitchellové vůbec je Hejira (1976). Hidžra, podle níž má deska jméno, je výraz pro cestu islámského proroka Mohameda z Mekky do Mediny. Album má také atmosféru cesty, ale spíš road movie, svobodné tulácké jízdy, při níž se člověk chce dovědět něco víc o sobě samém. V úvodní Coyote zpívá Mitchell o svém krátkém milostném setkání s pomocníkem na ranči, divokým a přírodním člověkem. V Blue Motel Room se jí už stýská po milenci v domovském Los Angeles. Jsou tu silné písně inspirované ženami: Amelia o pilotce Amelii Earhart, která zahynula při přeletu Tichého oceánu, Song For Sharon pro kamarádku, která se rozhoduje mezi svatbou a svobodou. Furry Sings The Blues je obrázek měnícího se New Orleans, kde něco z „bluesové“ atmosféry zůstává, ale staré čtvrti už podléhají demolici a veteráni umírají. Jako by tu Joni Mitchell říkala, že dnešní písničkářství už musí být jiné než folk a blues starých generací.

Jiná také bezesporu je: dlouhé písně mají kolem šesti minut a vinou se jimi virtuozní výkony hudebníků. Sebevědomí a šťastně nalezený osobní styl udělaly z Mitchellové vzor mnoha budoucích hudebníků a hudebnic, ale také žen, které čerpaly sílu z její naplněné ambice najít ve světě hudby své místo.
Plán na společné album s jazzmanem Charlesem Mingusem zhatila hudebníkova smrt, album Mingus je však skvělým svědectvím o tom, co stihli společně napsat. Pozdější alba s větším podílem syntezátorů nejsou tak pádná a vizionářská, i tady je však plno poutavé hudby (lyrické Night Ride Home či Turbulent Indigo). V roce 1997 Mitchellová upoutala přiznáním k dceři, kterou poskytla jako začínající zpěvačka v roce 1965 k adopci. V roce 2000 po neshodách s nahrávacím průmyslem oznamuje Joni Mitchell odchod z hudební scény. Příležitostně vystavuje a vystupuje veřejně jako stoupenkyně ekologických hnutí.

Bylo však zřejmé, že s odchodem ze scény napořád to nemůže myslet úplně vážně: už proto, že vždycky hrála a zpívala kvůli sobě. V uplynulých letech vydala několik DVD, starší záznamy sama sestříhala, vložila do nich asociativní záběry – jako by chtěla v deníkovém ohlédnutí naznačit, nač tehdy myslela. Po pauze letos konečně přišla s novými písněmi: album Shine vydal exkluzivně nejdřív kavárenský řetězec Starbucks (přišel už s albem Paula McCartneyho, chystá kompilaci Sonic Youth), teď už je k mání i v běžných hudebních obchodech.
Je to zvláštní album. Jako by předznamenávalo ústup slávy hvězd generace Mitchellové. Velkou část Joni nahrála v domácím studiu, klávesy se zdají trochu toporně smíchané. Hraje tu bubeník Brian Blade, mistr steel kytary Greg Leisz nebo písničkář James Taylor: ale písničky jsou křiklavě kritizující a poučné, jemnost a vyváženost chybí i nevýraznému obalu s baletkami. Mitchellová stále frázuje naprosto jedinečně, své dlouhé spletité melodie prozpěvuje jakobynic. Možná právě proto, že jí to jde tak snadno, si v „domácí“ produkci neuvědomuje určitá rizika.

Pro album znovu nahrála hit Big Yellow Taxi: už v roce 1970 zpívala o tom, že „vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště“. V dnešní „eko“ éře to zní jako dobrý text, který lze v nové době vnímat nově, aniž by se na něm měnilo jediné slovo. Za instrumentálku One Week Last Summer už stihla být nominovaná na Grammy, album uzavírá zhudebněné If (Kdyby), slavná báseň autora Knihy džunglí Rudyarda Kiplinga.
Obeznámení nejspíš vycítí, že mají tu čest se slabším albem Joni Mitchellové, ba možná s vůbec nejslabším. Ti, kteří o ní moc nevědí, ať předchozí větu okamžitě zapomenou a vyrazí objevovat autorku, jejíž labyrint světa je i v slabších momentech úžasná a inspirativní síla, na kterou, přátelé, jen tak někdo nemáme.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/01