16.4.2007 | Autor: Leoš Kofroň | sekce: publicistika
 fotogalerie Stíhá toho neuvěřitelně mnoho - skládat písničky, koncertovat, vydávat desky, organizovat Festival osamělých písničkářů, cestovat po světě, psát knížky a fejetony, uvádět svůj televizní pořad. Přitom ale tvrdí, že už od třiceti se s úspěchem učí brzdit a ubírat plyn. Jako to dělá? Prý se nezabývá tím, co není důležité a věnuje se jen tomu, co ho baví. Jan Burian je šťastný člověk. Na setkání s ním se vždycky těším, neboť pokaždé odcházím pozitivně naladěn. Nejinak tomu bylo i tentokrát…


Tvá knížka Výlet do Portugalska aneb Poetický průvodce na cestu tam a zpátky mi připomněla, jak jsi před čtyřmi roky sháněl do téhle země kontakty. Kam je sháníš nyní?
Zase do Portugalska. Budu tam teď v červnu provázet turisty a moc se těším. Poslední dobou mě spíše baví vracet se na známá místa, než jezdit na nová. Cítím že cestování je často poměrně povrchní záležitost. Stejně se celý svět objezdit nedá, a já jsem asi to podstatné, co jsem potřeboval vidět, už navštívil. Teď momentálně píšu každý týden do Pražského deníku fejeton o Praze, už jich je skoro třicet, a jsem víc zaměřen na poznávání domova. Třeba při našem příštím setkání bude venku další knížka. Možná se zase budu někam chystat, nevím, ale teď přemýšlím o tom, že bych měl napsat něco o vlastních kořenech, ať už místních nebo lidských. Takže se omezuji na provádění turistů. Asi dvanáct let už jezdím každoročně na Island, teď začínám i s Portugalskem.

Na loňském hudebním projektu Dívčí válka ses zas pustil do odhalování ženské mentality. Jak se ti spolupracovalo s dvaceti zpěvačkami?
Manažérská práce kolem tohoto dvojalba mi připadala velmi radostná, protože člověk byl pořád něčím překvapován. Při poslechu svých písniček v jiném podání jsem objevoval i věci, o nichž jsem nevěděl. Zpěvačky mívaly problém s frázováním mých textů. Ty písničky jsou vesměs psány volným veršem, je v nich zřejmě obsažen můj autorský vývoj za posledních asi deset let, takže mně už teď ten nerýmovaný a často nerytmizovaný text jde zpívat docela přirozeně. Občas se ale ve studiu stávalo, že zpěvačka přišla s vlastním pojetím, že se jí to tak lépe zpívá. Zpočátku to znělo dost hrozně, během dne si to ale dál upravovala a nakonec jsme se postupně propracovali k tomu, že nejlepší bude zpívat to přesně tak, jak jsem to napsal původně já... Ale vyplatilo se to, protože pak už se s tím textem a jeho interpretací mohla lépe ztotožnit. Byla to zajímavá práce...

Nechystáš Dívčí válku 2?
Nový projekt, na němž spolupracuji s Gregory Finnem, tedy synem Jiřím a Mikolášem Růžičkou, se bude jmenovat Muži jsou křehcí a půjde v něm hlavně o mužské problémy. Zatím mám dvaadvacet písniček, které budou zpívat zčásti muži i ženy. Nechce se mi opakovat úplně stejný model. Stejně tak ještě nejsem rozhodnutý, zda na té mé druhé pianové desce budou přesně ty stejné věci.

Všechno, k čemu jsi nyní po hudební stránce i z hlediska práce s textem dospěl, začalo se vlastně v roce 1988 Hodinou duchů, která nyní vychází v reedici na CD. Tvá tehdejší spolupráce s klávesistou Danem Fikejzem, leaderem experimentálního Comba FH, byla pro mnohé velikým překvapením. Co k ní přivedlo tebe, písničkáře u klavíru?
Písnička mě vždycky zajímala hlavně jako něco, čím se člověk vyjadřuje ke světu nebo vyzpívává z nějakého pocitu. Když je napsaná, tak ji můžeš obléknout do kabátu, může mít plavky nebo kožich, ale vždycky zůstane písničkou. Na piano můžeš zahrát dobrý kabaret, ale písnička jako Ještě tak pejska, která je jemná a pojednává o lidském osamění, takhle znít nemůže. Prostě jsem chtěl použít jiné balící prostředky, které by zdůraznily to, co jsem napsal. Nestál jsem o to, být pořád tím vtipným glosátorem u piana. Měl jsem v úmyslu vytvářet písničky opravdu se vším všudy jako tříminutová divadelní představení a Dan Fikejz je pro něco takového ideální partner. Je sice špičkově technicky vzdělaný a umí používat nejmodernější výrazové prostředky, ale nepodléhá módě a vždycky jde po obsahu věci. Takže jsme nakonec došli třeba k tomu, že se v písničce Playboy z playbacku chřestí krabičkou od sirek. Dan přišel s myšlenkou jakéhosi přátelství mezi nástroji – těmi akustickými i jeho ’Japonci v krabici’. Šlo o setkání rovnocenné, nikoliv o nějakou náhražku, jako že místo houslisty máme syntezátor a zní to skoro tak opravdicky. Myslím, že v tomhle ohledu byla Hodina duchů důležitá deska i pro něj.

S podtitulem Jan Burian a společenství přátel vyjde Hodina duchů společně s albem Poesie, kde jsi poprvé nevycházel z vlastních textů, ale zhudebnil jiné básníky. Co obě desky spojuje?
Základní spojení představuje firma Supraphon, která na obě alba vlastní práva. Samozřejmě jsem si kladl otázku, co mají společného. Bude to právě ono společenství přátel. Na jedné straně Danova myšlenka přátelství mezi hudebníky a nástroji a na druhé mezi mnou a básníky, které jsem měl ve své knihovně.

V titulní Hodině duchů se ptáš sám sebe: Třicet tři roků a co dál? Kdo jsem a co jsem vykonal? Kladeš si stejnou otázku i nyní po dvaceti letech?
Ano. Ale takové ty mesiášské představy o tom, jak jsme my umělci pro svět nepostradatelní, mi připadají legrační. Klidně by se bez nás svět obešel, sice by byla větší nuda a byli bychom méně kultivovaní a možná i oduševnělí, ale celkem by se asi moc nestalo. Umění je moje práce, nic jiného neumím. Připadá mi hezká, snažím se být zodpovědný, něco opravdu dokázat, ale nerad bych to přeceňoval. V 21. století při šesti miliardách lidí, při knihovnách naplněných tisíci svazků, by se asi nic nestalo, kdyby člověk nějaký kousek nepřidal... Já nemám pocit, že bych dokázal změnil svět, ale je hezké pokoušet se tou prací měnit sama sebe a různé drobné věci kolem. Nejspíš by si ale tu tvou otázku měl člověk klást denně, když vstává. Možná bych mohl napsat nějakou podobnou písničku teď ke svým pětapadesátinám, co jsem tedy vlastně vykonal... Ale teď se mi nechce psát nějaké niterné zpovědi, zbavil jsem se ich-formy a píšu vesměs ve třetí osobě. Na Dívčí válce bez výjimky, na nové desce o mužích bude v ich-formě jen jedna písnička. Tam se totiž zpívá ’varlátka-holátka’ a to asi žádný chlap o jiném chlapovi beztrestně napsat nemůže. To jsem musel vzít na sebe...


Zajímavosti:
Jan Burian, muž mnoha uměleckých profesí dokáže opravdu překvapovat a mnohdy i provokovat. Poprvé se tak možná stalo nečekaným zvukem jeho alba Hodina duchů, které v roce 1988 natočil s přispěním elektroniky Dana Fikejze. Ovšem vlastně již o rok dříve rozladil a dočkal se nepochopení od mnohých ’skalních folkáčů’ svojí statí Proč už nechci být folkařem. V polemických článcích a vyjadřování svých názorů pokračoval i dále. Například v roce 1994 napsal otevřený dopis svému otci Emilu Františkovi Burianovi, který o deset let později veřejně přečetl v ’domovském’ divadle Archa. V době všeobecného brojení a kampani proti vypalování hudebních nosičů, kontruje protinázorem ’kopírování zachraňuje hudbu’ a své album Drtivé jistoty dává volně k dispozici ke stažení na internetu. Loni uspřádal výstavu svých fotografií nazvanou …například kanály, kdy se objektem jeho fotoaparátu staly různé stíny, odpadkové koše, kaluže či právě kanály. V současnosti připravuje svůj nový pravidelný televizní pořad, akční talk show, jímž naváže na dřívější Posezení s Janem a v němž si má v pohybu povídat hlavně o ženské duši…


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/04