Under Rug Swept znamená, že je něco nutné skrýt, nevyzradit. Je to cosi tak trapného nebo dokonce nepřístojného, poklesek anebo hanebná závislost, za které se stydíme, a tak to musí zůstat pod pokličkou. Je to zkrátka to, s čím se nechodí na trh, a už vůbec ne na ten showbusinessový.

O osmadvacetileté Kanaďance je také díky nudistickému klipu Thank U známo, že se ráda obnažuje. Jenže podobně jako svými dlouhými černými vlasy a rozostřenou kamerou skrývá na obrazovce ty nejcitlivější tělesné partie, podobně jako relativizuje svá tajná hnutí mysli ve svém hitu Ironic, tak nyní odklápí pokličku svých nových tajemství. Musíme být tudíž obezřetní a mít onu dráždivou nezřetelnost na paměti. Čímž nechci říct, že Alanis na svém novém albu jen předstírá, cit nahrazuje pocitem a prožitek literaturou. Jen nechává na pochybách, jak to vlastně myslí, přitahuje nás nekonečnou ženskou lstivostí maskovanou bezbrannou odevzdaností a sama sobě nabízí v každý čas dokořán otevřená zadní vrátka. Alanis Morissette zde přes všechny odklopené pokličky zůstává pořád tajemnou černovláskou sice se slovansky modelovanou tváří, ale s indiánsky neproniknutelným pohledem. Nevíme dost dobře, na čem jsme. A právě proto je Under Rug Swept krásné album.

Můžeme znát detailní životopis, CV, jak se říká, což bývá nutné u sekretářek. V případě Alanis však bezmocně hledíme na hromádku vysypaných kousků stavebníce - puzzles čili puclíky. Prý k sobě pasují.

Dělat hvězdu

Plné jméno - Alanis Nadine Morissette
Datum narození - 1. června 1974
Místo narození - Ottawa, Kanada
Otec - Alan Morissette, narozený ve francouzské časti Kanady, ředitel střední školy.
Matka - Georgia Morissette, narozená v Maďarsku, učitelka. Rodiče Alanis si prý slíbili věrnost už na pískovišti, později oba učili na vojenských základnách, takže se stěhovali z místa na místo, včetně tříletého působení v Německu, až se konečně v roce 1980 natrvalo usadili v Ottawě. Připomeňme, že podobnými vojensky motivovanými přesuny a z nich pramenícím pocitem úplné vykořeněnosti trpěl o dvacet let dříve Jim Morrison (že bychom drželi v ruce správný střípek?).
Původ jména Alanis - Otec chtěl ženský překlad svého jména, ale neměl rád jméno Alanna. Uviděl jméno Alanis v řeckých novinách a to rozhodlo.
Sourozenci - Chad Morissette (1972), Wade Morissette (s Alanis dvojče)
Náboženské vyznání - přísně katolické, každou neděli kostel - prý inspirace k hitu Forgiven.
Záliby - V sedmi letech chodila do piána, do baletu a na jazzové tance, s bráškou Wadem dojímali rodiče při školních vystoupeních. V devíti letech začala psát básničky a brnkala k nim na piáno, o rok později se už producírovala v rámci televizní estrády s provokativním názvem Tohle se v televizi nesmí (je na to dodnes hrdá: "Bylo to tak blbý, vlastně možná sarkastický.") a později v jiném pořadu Vysmějte se (nehodí se i tyhle kousky do skládačky?).
Kdyby nic, tak si za televizní honoráře zaplatila v torontském studiu nahrávací frekvence na dvě písničky Fate Stay With Me a Find The Right Man. Vinylový singl vyšel v nákladu 2000 kusů na její vlastní(!) značce Lamor Records. Ještě jí pořád táhlo na dvanáctý rok. Měla se teprve stát teenagerkou, která doma poslouchá Abbu, Osmonds a Olivii Newton-John, ze záliby se jí však pomalu stával job.

Čím chci být

Bývalý krasobruslař Stephan Kiovan, jeden z pořadatelů celonárodního Festivalu tulipánů, a také soused Morissetových, si Alanis vyhlédl: "Budeš zpívat a dělat hvězdu," řekl jí. Alanis se vzdorem zdaleka nepřináležejícím k jejímu věku tuhle gymnastickou ozdobu zamítla: "Já myslím, že nechci dělat hvězdu." Přesto se v roce 1986 stala miláčkem Festivalu tulipánů. Zpívala tam Find The Right Man (Najít toho pravýho), a když jí říkali, že si vybrala 'moc dospělou' písničku, odsekla: "Tu jsem si sama napsala." Vzhledem k tomu, že nové album uvádí razantní píseň 21 Things I Want in a Lover, 21 věcí, které chci po milenci, narážíme už v prvních minutách její kariéry na, zdá se, první věčné téma Alanis Morissette. O dva roky později mladá rebelka zas komplikuje svůj životopis: na mistrovství světa v krasobruslení (Ottawa, 1988) při slavnostním zahájení zpívá pro milióny televizních diváků (vč. ČSSR) kanadskou hymnu "Ó Kanado, tys můj rodný kraj" atd.

Ve čtrnácti podepsala smlouvu s torontskou pobočkou MCA, podnikla velmi inspirativní výlet do Paříže a v roce 1990 vydala své debutové album Alanis, takový dívčí památníček oblíbených kousků ve vlastním provedení. Komerční úspěch (100 000 prodaných nosičů) a cena Juno Award pro nejnadějnější dívčí umělkyni byly dostatečným pokynem pro pokračování Now Is The Time (1991, přes 200 000). V témže roce si Alanis záhrála a zazpívala ve filmech Just One of the Girls a Dogma a byla slavná po celé Kanadě. Za hraničním městem Buffalo však po ní neštěk' pes... Na sladkých sedmnáct byla příšerně činorodá, jen nejspíš nevěděla, co s tím. Chtěla být opravdu hvězdou? "Tuhle teenagerskou éru bych si nezopakovala ani za milión," říká teď. Jako by do sebe nic nezapadalo (konec skládačky).

Na sklonku srpna 1994 v Torontu z nebe o překot padaly hvězdy. Když pak dohasly i bengálské ohně Rolling Stones, obloha zčernala a jiskřila už jen tramvaj jedoucí po pobřežní třídě Queen směrem na východ k pláži jezera Ontario. Na konečné měly některé kavárny ještě otevřeno, ale já se šel ukrýt mezi skály na pobřeží, víno a kuře v batohu. V jedné z kamených rozsedlin měli mejdan hoši a dívky tehdy nazývaní - dík nezřetelnosti svých postojů - generací X, o něco později už jim říkali 'alternativní národ'. Kdybych se usadil blíž, mohl jsem třeba uslyšet rozohněnou holku: "Zatím mám jen svý frustrace, ale jednou. Teď ještě nevím, co budu dělat, pořád jen píšu písničky." Ta dvacítka se nejspíš nejmenovala Morissette (jak víme, Alanis v té době už měla za sebou dvě alba a záviděníhodnou teenagerskou kariéru), ale kdyby náhodou jo, nejspíš by dodala: "Už jsem jich napsala tolik, co mi nepatří, nemám k nim vůbec žádnej vztah. Nic. A vyzkoušela jsem snad všecko. Jo, a v únoru jsem se v Los Angeles seznámila s chlápkem, co je sice dvakrát starší, ale..."

Jmenoval se Glen. Nebyl to ten slavný kosmonaut, ale Alanis ke hvězdám přeci vystřelil. Tehdy čtyřicetiletý Kaliforňan Ballard byl původně klávesistou, pak skladatelem a nakonec ještě producentem. Spolupracoval třeba s Arethou Franklin, Quincy Jonesem a Barbrou Straisand a pro Michaela Jacksona napsal písničku Man In The Mirror. Pak potkal Alanis. "Měl jsem k ní skoro otcovský vztah. Jen tušila, co by měla dělat, zato naprosto jistě věděla, co nechce: nic co by jí nešlo se srdce, co by nebylo autentické. Sešli jsme se ve studiu. Čtvrt hodiny nato jsme už pracovali - bylo tam něco, co hřálo. A má intuice mi napověděla - to je můj člověk," vzpomíná na první setkání Alanis. A tak se přestěhovala do Los Angeles, 'hlavního města pop music'.

Ačkoli v duchu přísahala na Cobaina a Pearl Jam, kteří smrdutým postřikem Teen Spirit likvidovali navoněné masky rock'n'rollu, a jako oni chtěla být apoštolkou 'jiného národa', Cobainem v sukních, snad právě ona ženská intuice jí velela později tolik ceněný úkrok stranou.

Téměř s jistotou lze říct, že nic z toho, co se při natáčení alba Jagged Little Pill událo, nebylo dopředu plánováno. Vznikalo v jakési zuřivé rychlosti. "Hráli jsme jeden na druhého, tryskalo to z nás... čirý proud podvědomí," vzpomíná dnes stále s úžasem nad tím souzněním Glen. Alanis si vybavuje, že poprvé pocítila svobodu ve způsobu psaní písniček, svobodu v tom, jak zpívat ("zbavila jsem se všech návyků - vždyť jsem je měla od šesti let - už jsem nepotřebovala být precizní") a hlavně - poprvé skládala s kytarou: "ten nástroj mě zvukově i hudebně fascinuje. Elektrická kytara přesně vyjadřuje moje pocity." Hotové demo nabídl manažer Scott Welch hned několika vydavatelstvím - nejlepší nabídka přišla od Maverick Records, součásti Warner Music, což byl label, který si založila Madonna, když jí vypršel kontrakt se Sire. "Jako bych to byla já, když jsem začínala. Lehce neohrabaná, ale velmi vyrovnaná a otevřená," vysvětluje Madonna, proč Alanis dostala neobvykle vysoké procento tantiém. Z Morissettové se tak v jednadvaceti letech stala velmi bohatá mladá dáma.

Výbušná a průlomová deska dosáhla, navzdory nedůvěře kritiky, popularity (po celém světě se prodalo 28 milionů kusů), kterou nebylo možné ani předvídat ani uspokojivě vysvětlit. Jagged Little Pill je hodně osobní album, což neznamená, že by nutně muselo být kompletně autobiografické (hudba i texty vznikaly zároveň, prakticky při natáčení a ani tenkrát, ani dnes není možné říct, zda byl rozhodující podíl Morissettové či Ballardův. Jisté je, že většinu nástrojů nahráli sami, občas vypomohl baskytarista Flea a kytarista Dave Navarro z Red Hot Chili Peppers), ale z každého tónu bylo cítit tak obrovské zaujetí, že když rozhlasové stanice začaly obehrávat první singl You Oughta Know, všichni chtěli okamžitě vědět, kdo to je. Zde je možná klíč k tomu fantastickému ohlasu alba, které odstartovalo bezprecedentní vlnu nových písničkářek - hlad publika po nových jménech v polovině devadeátých let kulminoval. Alanis to pak nepřímo potvrdila v rozhovoru pro Rock & Pop v roce 1999: "Jagged Little Pill je tak slavné proto, že se stalo módním trendem sezóny 1996. To znamená netvářit se jako idiot, když se někdo zmíní o skladbách You Oughta Know, You Learn, Ironic nebo All I Really Want."

Album bylo podpořeno nejen výtečnými klipy k většině hitů, ale především masivním a týdny dopředu vyprodaným turné, které začalo v květnu 1995. Morissette si postavila velmi rockově znějící kapelu z nepříliš známých hráčů a svými výkony (střídala divoké a živočišné polohy se zcizujícím chladem) konečně získala i tu část kritiky, která jí dosud považovala za uměle vyšlechtěné kvítí na jednu sezónu.

V únoru 1996 pod bělostnou kupolí losangeleské haly Shrine Auditorium rozprostřeli červený koberec, na který celebrity vystupovaly rovnou z limuzín. Vytahoval jsem se na špičky, abych některé z nich alespoň zahlédl. Mariah Carey zářila sebejistým úsměvem, osm nominací na ceny Grammy ji k tomu opravňovalo. To ještě netušila, že za pár hodin jí většinu z nich vyfoukne Alanis Morissette, která vypadala spíš jako by se nedospala - tričko s véčkem, kožená bunda a po boku Glen. Částečně zradikalizovaná americká akademie nadělila Morissettové nakonec čtyři gramofónky (Nejlepší ženský vokál, Album roku, Nejlepší rockové album a za You Oughta Know také cenu Nejlepší rocková píseň). Triumf pak dokonala na pódiu, kde s doprovodem smyčcového kvarteta předvedla předvedla strhující verzi oceněné skladby.

...
a jak to bylo dál? Jakými zákruty vedla cesta Alanis Morissette z Los Angeles až pod koberec? To se dozvíte v březnovém Rock & Popu.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03