muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

JSOU HVĚZDY, KTERÉ NEHASNOU...

13.11.2001 | Autor: Leoš Kofroň | sekce: publicistika

Ecstasy

Ecstasy

foto: David Pajer

Patří mezi velké fotbalové příznivce, potkali se ve Slavii a kopané tak prý vděčí za vznik kapely: Jan P. Muchow a Jan 'Puding' Gregar - polovice možná nejvýznamnějšího tuzemského souboru devadesátých let, The Ecstasy Of Saint Theresa. Spolu se zpěvačkou Irnou Libowitz a málomluvným bubeníkem Petrem Wegnerem pak jejich společná hudební dráha opravdu poněkud připomíná osud nejedné z hvězd zeleného trávníku. Fanoušci je zbožňovali pro způsob hry, který se tak lišil od většiny ostatních, navíc měli nesporný talent, jenž dokázali zúročit nejenom na hrací ploše tuzemských hřišt, ale i v tvrdé zahraniční konkurenci (viz průkopnická spolupráce s Johnem Peelem a série úspěšných koncertů po anglických klubech). Přesto přese všechno přišlo nenadálé ukončení kariéry, které provázel neodbytný pocit, že k němu došlo ještě dlouho před překročením výkonostního zenitu...

Deset let od vzniku The Ecstasy Of Saint Theresa vychází nyní pod názvem 4B4 souhrnný komplet všech studiových počinů kapely, včetněEP Fluidtrance Centaury (1993) nahraného právě pro John Peel Session, které u nás nikdy nebylo k mání a desky Pigment, jež dosud existovala pouze na téměř již nedostupném bílém vinylu...

Sešli jsme se při této příležitosti ke společnému rozjímání; z 'Theresy' podle očekávání absentovala pouza Irna Libowitz, zatímco Petr Wegner zas zachovával tradiční mlčenlivost. Oba 'zbývající' pánové, tedy Jan P. Muchov (JM) a Jan Gregar (JG) však na slovo rozhodně už tak skoupí nebyli...



Návrat k vlastní tvorbě s delším časovým odstupem bývá provázen nejrůznějšími pocity. Jak byste charakterizovali ty svoje? Jde o nostalgické ohlédnutí, dávno ukončenou záležitost či věc, která vás i nyní dokáže nějak rozjitřit?

JG:
Rozhodně bych nemluvil o nostalgii. Pro mě je to pořád svým způsobem živá záležitost, kterou nejsem schopen brát, jako když poslouchám nějakou jinou kapelu. Na vzniku těchle nahrávek jsem se kdysi podílel, mám k nim niterný vztah a těžko je proto mohu posuzovat z pozice, zda jsou dobré, špatné nebo jestli už zestárly.

JM: Je to podobné, jako když prohlížíte dávné fotografie svých dětí a říkate si: 'Hele tady, už měl zub'. Člověk při tom pozoruje, jakse vyvíjel, co uměl zahrát, kdy ho přestaly bavit takové ty standardy, nebo jak si věřil při skládání. Těžko se tomu mohu vzdálit natolik, abych zachoval odstup nezaujatého posluchače.

Před deseti lety jste se jako nositelé moderního novátorského zvuku nacházeli s touhle muzikou v úplně jiné pozici než nyní. Hudební vývoj za tu dobu opět znatelně pokročil, stylově příbuzné kapely, jež vám ostatně tehdy byly předhazovány, jako například My Bloody Valentine či Pale Saints, už dávno skončily. To samé koneckonců platí i o vás. Jak tuhle skutečnost vnímáte?

JG:
Mám dojem, že tahle otázka souvisí s tím, že u nás si lidi trochu navykli poslouchat pořád jenom nové a nové věci a ke staršímse už jakoby příliš nevracet. Myslím, že venku to berou jinak a stále je tam dost těch, kteří furt jedou ve stejných kapelách. Ovšem, takoví fandové se najdou i u nás. Kromě toho, s jedním kamarádem například ustavičně řešíme, že My Bloody vlastně nikdy neohlásili rozpad, a tak pořád čekáme, kdy asi přijdou s novým albem...

Rozhodně bych v tom tedy nespatřoval nic archaického, tenhle stylje totiž pořád v kurzu. Poslechni si nové Curve. Jsou aktuální a přitom hrajou v podstatě to samé, jako před deseti roky...

JM: Když už jsme u toho novátorství: já si myslím, že třeba Susurrate, i když z hlediska technické kvality šlo snad o nejhorší nahrávku všech dob, je deska, kterou dodnes nikdo nepřekonal.

JG: Nutno podotknout, že i s tímhle hrozným zvukem zabrala v Anglii i v Americe, kde před dvěma roky vyšla její reedice.

Vždy mě pobavila vyprávění z pionýrských začátků rock'n'rollu, jaksi muzikanti svépomocí a doslova na koleně vyráběli různé nástroje a zesilovače. Domníváte se, že jste některých zvukových efektů tehdy dosahovali způsobem, který by šlo z dnešního pohledu také nyní dávát k dobru jako úsměvnou vzpomínku?

JM:
Je jasné, že řadu věci bychom s dnešní technikou už netočili stejným způsobem, a že tam byly některé i docela absurdní záležitosti.

JG: Třeba já mám dodnes mezi efekty schovanou devítivoltovou baterku, s kterou jsme tehdy vymysleli, že když se zapnou všechny boostery a začne se s tím jezdit po strunách, tak to perfektně vazbí...

U vaší muziky vždy do značné míry záleželo na momentálních pocitech a náladě. Každá z desek je hodně jiná, přesto mají návaznost a jakoby je propojovalo jedno společné fluidum. Čím si to vysvětlovat?

JG:
Protože, i když jsme nabírali nové zkušenosti, pořád se na všem podílely tytéž osoby, z toho to vyplývá. Nebyli jsme vyškolenými muzikanty, kteří jsou schopni zahrát cokoli. Nesnažili jsme se dodržovat zavedené a osvědčené věci, nikdo z nás ani neřešil nějaké skladatelské záležitosti, zda je to z hlediska teorie dobře nebo špatně. Vždy nám šlo spíš o zvuk, jestli bude takový, jak bychom siho přestavovali. Ten se na jednotlivých deskách proměňoval, ale nálada zůstávala stejná.

Poslední vaše společná deska Free-D byla nahrána v londýnském studiu roku 1994 a nesla podtitul Original Soundtrack. Měli jste při jejím vzniku na mysli nějaký konkrétní film?

JM:
To ne, tenhle dovětek jsme tam přidali až dodatečně, protože nám přišlo, že to vlastně celé tak zní. Jen jsme si říkali, že byto mohl být soundtrack k nějakému imaginárnímu či našemu vnitřnímu filmu. Tahle deska vyžaduje soustředěný poslech, rozhodně ji nelze pouštět třeba při jízdě autem.

JG:
Spíš šlo o takový fórek. Jsou tam tracky, například ten poslední, který má nějakých osm minut a prakticky nic se v něm nestane, jenom tam zpívají ptáci a do toho jde občas kytara a takový lehounký zpěv. Víceméně náladovka...

JM: Dařilo se tím i hodně lidí zmást. V polovině obchodů pak Free-D opravdu zařadili mezi skutečné soundtracky.

Část programu z tohoto alba jste pak předvedli na v mnoha ohledech památném koncertě v pražském Planetáriu. Jak se liší atmosféra v takovém prostoru od, dejme tomu, obyčejného klubového hraní?

JM:
Ne, že by se tím nějak znásobila muzika, ale jelikož se k tomu dodala i vizuální složka, určitě se tím rozšířil divákův vjem. Takže to pro ně mohla být i větší zábava, my na pódiu jsme z toho pochopitelně neměli nic.

JG: Jít s touhle deskou třeba do Bunkru ani moc nešlo. Její nálada vyloženě nabízela udělat živé vystoupení trochu jinak. Taky to byl jediný koncert...

Vím, hned po jeho skončení jste se jako kapela rozešli...

JM:
Ještě dřív, na zkoušce těsně před koncertem jsme se dozvěděli,že zpěvačka už nebude pokračovat.

V dobových rozhovorech lze většinou narazit na obecné odpovědi, že šlo o lidské a hudební důvody. Dokázali byste být dnes otevřenější?

JM:
Jak už jsem říkal, v předvečer koncertu nám Irna oznámila, žeuž ji to moc nebaví a taky, že o sobě začíná čím dál víc pochybovat jako o zpěvačce. Pak se vdala do Anglie, což by samo o sobě způsobilo neřešitelný organizační problém. A začaly se rovněž projevovat i rozdílné názory na muziku v souvislosti s vývojem technologií a tak. Tohle ale hlavní problém nebyl. Rozhodnutí Irny bylo prostě nekompromisní, postavila nás před hotovou věc a nám nezbylo než onen večer udělat to samé: stoupnout se před novináře sdělit jim, že od nás odchází zpěvačka. Asi byli kapku překvapeni,že se na křtu nové desky dovídají takovou skvělou zprávu...

JG: Prostě jsme spolu jako kapela fungovali čtyři roky, žili společný život a viděli se, když ne denně, tak obden určitě. Přirovnal bych to k manželství. Tam, když ti začne skomírat komunikace, což u nás vyvrcholilo právě tehdy v té Anglii, tak to buď musíš nějak řešit nebo se rozvedeš. Je ovšem pravda, že i tehdy jsme se pořád zabývali věcmi kolem nálady té desky, nikoli nějakými osobními spory. Honza prosazoval více elektroniky, mě zas hodně braly všelijaké zvukové experimenty a měl jsem strach, že budeme dělat nějakou tucku. Pořád jsme se dohadovali a když do toho pak přišla Irna se svým rozhodnutím, řekli jsme si, že nejdřív si dáme pauzu a uvidíme.

Jak se tohle všechno promítlo do výsledné podoby Free-D?

JG:
Myslím si, že deska nezachycuje žádný konflikt. Naopak, přesně znázorňuje, jak jsme to každý tenkrát měli. Na jednu stranu je tam elektronika prostě daná a funguje dobře, ale já jsme si tam rovněž protlačil svoji bouřku a věci, co jsem chtěl. Prostě ambient, sednout si do tmy a poslouchat to na sluchátka...

Při každém experimentování hrozí nebezpečí, že člověka zavede do slepé uličky. Máte pocit, že jste se v ní nikdy neocitli?

JM:
Myslím, že se něco podobného přihodilo po vydání Susurrate. Taky k tomu přispěl fakt, že nám vykradli zkušebnu se spoustou efektů. Ovšem i nám už v té době vlastně vadil ten hluk a začali jsme zas přemýšlet o něčem jiném. Ne, že bychom si řekli: 'Tohle už dál nevede, dotáhli jsme to do maxima', ale už nás prostě nebavilo pořád to samé. A taky, jak jsme se postupně naučili víc hrát na nástroje a třeba objevili, že na kytaru lze hrát nejen harmonicky, ale i rytmicky. Začali jsme přemýšlet víc homogenně a přicházeli na to, že hranice v hudbě existují pouze tam, kde si je sami stanovíme.

JG: Velký zlom nastal, když se nám před cestou do Anglie naskytla příležitost na celý týden se zavřít do studia v Jalovci a vyzkoušetsi nejrůznější věci. Teprve tam jsme opravdu pronikli do technologie vytváření zvuku a jeho zaznamenávání. Udělali jsme asi dvě písničky a dodnes mám doma na datkách od každé z nich snad patnáct mixů, každý úplně jiný. Klidně by se to dalo vydat na desce. Album Free-D potom v anglickém studiu vzniklo de facto tímto způsobem, jako hledání něčeho, co se nám v dané chvíli bude nejvíc zamlouvat.

JM: My jsme razili myšlenku, že definitivní verze písniček neexistují, protože kdybychom je přišli natáčet třeba za čtrnáct dní, tak je uděláme už zase jinak...

JG: ...což dřív takhle nebylo. Předtím kapela vše přesně nazkoušela a pak šla a nahrála to samé. Teď jsme v tom spíš hledali nějaké své pocity, aby se tam odrazilo nejen to, že jsme muzikanti...

Zbyl z dob vašeho působení ještě nějaký hudební materiál, který by stál za vydání?

JM:
Doufali jsme, že se teď něco objeví, jelikož jsme si pamatovali, že při vzniku Pigmentu jsme ve studiu natočili pět skladeb, ale bohužel, na tom pásu už to nebylo. A myslím, že snad ještě z Free-D existuje takový rockovější základ, který jsme však hned ještě ve studiu opustili, protože se nám nehodil.

JG: My jsme nikdy nebyli taková ta kapela, která vleze do studia, nahraje pětapadesát songů a pak z nich vybere dvanáct, o nichž prohlásí, že si za nimi plně stojí...

Bude vydání kompletu 4B4 znamenat alespoň dočasné oživení činnnosti skupiny v její původní sestavě?

JM:
Přemýšleli jsme o tom, ale myslím si, že k těmhle deskám už jsme si své odehráli. Upustili jsme od toho i z důvodů, o kterýchuž byla řeč, že Irna nijak netouží znovu zpívat a asi by ji to tedy moc nebavilo. A my bychom se také nemohli tvářit jako před deseti lety. Proto se i domnívám, že je adekvátnější, když cédéčko obsahuje naše dobové fotky a videa, než abychom teď třeba znovu pózovali fotografům.

JG: Brali jsme to i z toho pohledu, že bychom teď mohli někomu zkazit jeho vzpomínku... Vzpomínka je určitě super, ale léta už nejdou vrátit. Tohle je možná trochu něco podobného jako ve sci-fi, kde se hrdina ocitne v minulosti a vlastně tam nemůže nic změnit, protože by narušil chod dějin...

Honzo, co tě vedlo k tomu, že sis tuto zavedenou značku zachoval i v roce 1999 na svém albu In Dust 3 s Kateřinou Winterovou?

JM:
Jedna z variant je, že člověk může působit pod stovkou jmen, ale to mi přijde, jako že se za něco stydí nebo jen zkouší, zda seto povede, nevím... A taky jsem měl pocit, že tam nějaká spojitost zůstala. Vždycky si snažím představit, co by tomu asi řekli ostatní...

A co tomu tedy ostatní říkají?

JG:
Víš, mezi námi existuje taková provázanost, že nebudu naschvál tvrdit, jak je ta deska špatná. Mně se skutečně líbí, Honzu i Katku mám rád a fandím jim, nehledě k tomu, že pro ně de facto pracuji, jelikož jim připravuji obaly...

A v jakém stadiu je nová deska The Ecstasy Of Saint Theresa?

JM:
Do konce roku ji s Kateřinou dotočíme a vyjde někdy na jaře. Myslím, že je to zas střih někam jinam, některé pasáže budou akustické pasáže, jsou tam i ruchy. Možná názvuky Free-D (smích), nebo jak to říct. Jedna písnička má dětský sbor a dechy, ale budeto celkově křehčí než In Dust 3...



CO DNES DĚLAJÍ



JAN P. MUCHOW


Není třeba obšírněji představovat, jeho hudební i producentské aktivity jsou dostatečně známé. Snad jen připomeňme, že zkomponoval například scénickou muziku k Shakespearově představení Sen noci svatojánské pro divadlo Komedie, je podepsán pod vynikajícím soundtrackem k filmu Samotáři a před pěti lety si i zahrál jednu z hlavních rolí ve filmu Davida Ondříčka Šeptej.



IRNA LIBOWITZ

Nejprve se vdala do Anglie, nyní je již několik let opět zpátky v Čechách, ale věnuje se civilnímu povolání a o návratu k profesi zpěvačky zatím neuvažuje.



PETER WEGNER


Hodně cestoval po světě a nedávno připravil pro Planetárium audiovizuální pořad o tibetském buddhismu Óm země klidu, jehož hudební záznam vyšel i na stejnojmenné albu.



JAN GREGAR


Věnuje se rodině a svému zaměstnání, muzika pro něj zůstává koníčkem. Spolupracoval s Petrem Wegnerem na hudbě k pořadu Óm země klidu a už roky se spolu chystají i k uskutečnění další hudebních projektů, ale zatím prý není kam pospíchat...



Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/JSOU-HVEZDY-KTERE-NEHASNOU~13~listopad~2001/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.