Garcia - Šťastně propletené cesty
17.8.2007 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
fotogalerie
Název debutového alba skupina Garcia, Woven Ways, nabízí různé výklady. Tajenkou překladatelské křížovky může být následující výklad - Propletené cesty. Ty hudební se v případě Katky García, která byla pro folkaře především hlasem keltských Dún an Doras, a banjisty Luboše Maliny z bluegrassové Druhé trávy, proplétaly tak dlouho, až se šťastně propletly. Zkušenosti obou jsou autentické, protože Katka je teď doma v Dublinu a Luboše s Druhou trávou berou za svého i v zemi, kde bluegrass vznikl. O albu, které bude na pomezí žánrů “štikou” nejen v českém rybníku, jsme si povídali s oběma hlavními aktéry.
Váš debut vychází pod hlavičkou Garcia. Je to podle “vzoru” Santana?
Katka: Tak to mě tedy vůbec nenapadlo! Ale je pravda, že jsme hledali název, který by byl srozumitelný mnohojazyčnému publiku a zároveň rázný, jednoduchý a snadno zapamatovatelný. A v neposlední řadě sehrál roli i fakt, že je to moje příjmení. Co se týče možných konotací jména García, mně vyhovuje, že neodkazuje prvoplánově ke konkrétnímu hudebnímu žánru, i když je pravda, že kdo bude na naší desce hledat třeba hispánský pop, bude asi zklamán.
Luboš: Je pravda, že Garcia může u někoho vyvolat očekávání hispánské muziky, ale autor našeho loga Martin Dušek tento problém skvěle vyřešil výběrem a úpravou písma… Je to jendoduché, srozumitelné a nakonec i trochu systém Santana.
Počátky pod hlavičkou Katka García & Group jsem osobně zachytil na plakátech klubů před čtyřmi roky, ale kdy a jak vaše spolupráce vznikla?
Katka: Poprvé jsme se setkali ve Staré pekárně v Brně v květnu 2002 na natáčení živého alba Večírek skupiny Teagrass, na které nás oba pozval Jiří Plocek, se kterým Luboš hrával už v Poutnících...
Luboš: A před čtyřmi lety jsme poprvé vyrazili na minišňůru s kapelou podobnou nynější Druhé trávě, se kterou pak Katka občas hostovala. A několikrát jsme hráli ve větším obsazení s Ivo Viktorinem na klávesy, Petrem Vavříkem na baskytaru, Jirkou Stivínem mladším na bicí a dvěma kolegy z Druhé trávy - Lubošem Novotným na dobro a lap steel a Emilem Formánkem na akustickou kytaru.
Pojďme od nedávné historie do současnosti. V sestavě vašeho alba převažují ostrovní tradicionály, ale jak do ní pronikla One Last Cold Kiss od Mountain? Pamětníkem tohoto amerického tria mohl být teoreticky jako školák Luboš Malina, ale tahle písnička se objevila už na albu Rua, třetím od Dún an Doras, že?
Katka: Pro mě osobně byl rozhodující okamžik, kdy mi Scotty Mavroudis, bývalý dudák Dún an Doras, ve vlaku pouštěl na walkmanu nahrávky, které si přivezl z Irska. Na jedné kazetě byla velice zamlžená verze One Last Cold Kiss v podání tamního legendárního písničkáře Christyho Moora. Verze na albu Dún an Doras se ovšem od té Moorovy dost liší. No a na Woven Ways se posunula ještě dál. Já jsem původní, takřka metalovou verzi od Mountain slyšela nedávno. A byla jsem dost překvapená!
Luboš: Sestava alba se odvíjela od kapely, která vznikla trochu náhodou. Loni v srpnu jsme pro festival v Chebu nacvičili hodinový set s Petrem Košumberským, Katčiným spoluhráčem z Dún an Doras, a baskytaristou Adamem Stivínem, který měl zrovna čas. Co měli Katka s Petrem nazkoušeno, jsme jen nově zaranžovali a dodělali pár instrumentálek. Proto se s nahrávkami Dún an Doras prolíná i One Last Cold Kiss, kterou jsem před tím v originále neslyšel.
Překvapilo mě, že David Landštof má statut hosta. Vy budete hrát naživo bez bicích?
Luboš: Původně jsme chtěli jen kvarteto, kvůli jednoduchosti a operativnosti, ale když jsme před rokem natočili tři demáče, řekly si o perkuse i bicí samy. S Davidem jsem předtím nikdy nehrál a tento projekt byl skvělou příležitostí si ho vyzkoušet. Za statut hosta může jeho vytíženost, ale snad se někdy sejdeme i na pódiu. Hodně bych o to stál.
Katko, recenze na Dún an Doras váš hlas poměřovali s legendami ostrovního folku. Mě napadly spíš dvě Američanky – Alison Krauss a Loreena McKennitt. Cítíte Woven Ways jako “anglickou” nebo “americkou” desku?
Katka: Jednoznačně ani jako americkou, ani anglickou. Myslím, že je taková “naše”. Ale možná je někde napůl cesty... taková atlantická deska. Alison Krauss mám ráda, líbí se mi její křišťálový projev a taky energie, která z její hudby vyzařuje. Loreenu McKennitt znám, ale neposlouchám, není to druh hudby, který by mě příliš oslovoval, zdá se mi příliš “mystická”.
Luboš: Já cítím Woven Ways jako world music a podle mě se Katka může postavit vedle kterékoli ze zpěvaček, které znám.
A kdy jste v sobě objevili keltské kořínky?
Katka: Můj dědeček pocházel z Asturias, což je sice kromě Galicie další španělská oblast, která je považována za keltskou, ale nevím, jestli to hrálo roli v okamžiku, kdy jsem se poprvé zaposlouchala do irské a skotské hudby. Možná ano. Každopádně mě hned na první poslech zaujala její melancholičnost a melodická bohatost.
Luboš: U mě může za náklonnost ke keltské muzice hlavně Jiří Moravčík, kterému jsem před deseti lety zprostředkoval setkání s Davy Spillanem a on mě od té doby zásoboval nahrávkami, které rozšířily moje obzory v této oblasti. Jinak v sobe silněji cítím středoevropské kořínky, za což může zas Jirka Plocek a jeho badatelská povaha.
Zajímavosti:
Vokál Katky García můžete slyšet kromě Dún an Doras, také v duetech In The Morning We Will Find Our Way s Peterem Rowanem – ten je z alba Dueling Fingers (2005), které nahráli Luboš Malina a Martin Fridrich, a v písni Mé září z aktuální desky Pavla Bobka Muž, který nikdy nebyl IN (obě 2005). Novinku Woven Ways, která má opravdu mimořádný zvuk, masteroval v USA Larry Seyer, který ve svém texaském studiu Electric LarryLand nahrával mj. s řadou legend včetně Cheta Atkinse či Willieho Nelsona a v letech 1987-2001 získal jako zvukový mistr devět cen Grammy za různé countryové nahrávky. Členové Druhé trávy se s ním kamarádí od začátku našeho století, kdy za mořem připravovali CD s Andym Owensem a “pan Zvukař” ho celé točil, míchal, masteroval a ještě nahrál basu.
Fotogalerie:
fotogalerie
Název debutového alba skupina Garcia, Woven Ways, nabízí různé výklady. Tajenkou překladatelské křížovky může být následující výklad - Propletené cesty. Ty hudební se v případě Katky García, která byla pro folkaře především hlasem keltských Dún an Doras, a banjisty Luboše Maliny z bluegrassové Druhé trávy, proplétaly tak dlouho, až se šťastně propletly. Zkušenosti obou jsou autentické, protože Katka je teď doma v Dublinu a Luboše s Druhou trávou berou za svého i v zemi, kde bluegrass vznikl. O albu, které bude na pomezí žánrů “štikou” nejen v českém rybníku, jsme si povídali s oběma hlavními aktéry. Váš debut vychází pod hlavičkou Garcia. Je to podle “vzoru” Santana?
Katka: Tak to mě tedy vůbec nenapadlo! Ale je pravda, že jsme hledali název, který by byl srozumitelný mnohojazyčnému publiku a zároveň rázný, jednoduchý a snadno zapamatovatelný. A v neposlední řadě sehrál roli i fakt, že je to moje příjmení. Co se týče možných konotací jména García, mně vyhovuje, že neodkazuje prvoplánově ke konkrétnímu hudebnímu žánru, i když je pravda, že kdo bude na naší desce hledat třeba hispánský pop, bude asi zklamán.
Luboš: Je pravda, že Garcia může u někoho vyvolat očekávání hispánské muziky, ale autor našeho loga Martin Dušek tento problém skvěle vyřešil výběrem a úpravou písma… Je to jendoduché, srozumitelné a nakonec i trochu systém Santana.
Počátky pod hlavičkou Katka García & Group jsem osobně zachytil na plakátech klubů před čtyřmi roky, ale kdy a jak vaše spolupráce vznikla?
Katka: Poprvé jsme se setkali ve Staré pekárně v Brně v květnu 2002 na natáčení živého alba Večírek skupiny Teagrass, na které nás oba pozval Jiří Plocek, se kterým Luboš hrával už v Poutnících...
Luboš: A před čtyřmi lety jsme poprvé vyrazili na minišňůru s kapelou podobnou nynější Druhé trávě, se kterou pak Katka občas hostovala. A několikrát jsme hráli ve větším obsazení s Ivo Viktorinem na klávesy, Petrem Vavříkem na baskytaru, Jirkou Stivínem mladším na bicí a dvěma kolegy z Druhé trávy - Lubošem Novotným na dobro a lap steel a Emilem Formánkem na akustickou kytaru.
Pojďme od nedávné historie do současnosti. V sestavě vašeho alba převažují ostrovní tradicionály, ale jak do ní pronikla One Last Cold Kiss od Mountain? Pamětníkem tohoto amerického tria mohl být teoreticky jako školák Luboš Malina, ale tahle písnička se objevila už na albu Rua, třetím od Dún an Doras, že?
Katka: Pro mě osobně byl rozhodující okamžik, kdy mi Scotty Mavroudis, bývalý dudák Dún an Doras, ve vlaku pouštěl na walkmanu nahrávky, které si přivezl z Irska. Na jedné kazetě byla velice zamlžená verze One Last Cold Kiss v podání tamního legendárního písničkáře Christyho Moora. Verze na albu Dún an Doras se ovšem od té Moorovy dost liší. No a na Woven Ways se posunula ještě dál. Já jsem původní, takřka metalovou verzi od Mountain slyšela nedávno. A byla jsem dost překvapená!
Luboš: Sestava alba se odvíjela od kapely, která vznikla trochu náhodou. Loni v srpnu jsme pro festival v Chebu nacvičili hodinový set s Petrem Košumberským, Katčiným spoluhráčem z Dún an Doras, a baskytaristou Adamem Stivínem, který měl zrovna čas. Co měli Katka s Petrem nazkoušeno, jsme jen nově zaranžovali a dodělali pár instrumentálek. Proto se s nahrávkami Dún an Doras prolíná i One Last Cold Kiss, kterou jsem před tím v originále neslyšel.
Překvapilo mě, že David Landštof má statut hosta. Vy budete hrát naživo bez bicích?
Luboš: Původně jsme chtěli jen kvarteto, kvůli jednoduchosti a operativnosti, ale když jsme před rokem natočili tři demáče, řekly si o perkuse i bicí samy. S Davidem jsem předtím nikdy nehrál a tento projekt byl skvělou příležitostí si ho vyzkoušet. Za statut hosta může jeho vytíženost, ale snad se někdy sejdeme i na pódiu. Hodně bych o to stál.
Katko, recenze na Dún an Doras váš hlas poměřovali s legendami ostrovního folku. Mě napadly spíš dvě Američanky – Alison Krauss a Loreena McKennitt. Cítíte Woven Ways jako “anglickou” nebo “americkou” desku?
Katka: Jednoznačně ani jako americkou, ani anglickou. Myslím, že je taková “naše”. Ale možná je někde napůl cesty... taková atlantická deska. Alison Krauss mám ráda, líbí se mi její křišťálový projev a taky energie, která z její hudby vyzařuje. Loreenu McKennitt znám, ale neposlouchám, není to druh hudby, který by mě příliš oslovoval, zdá se mi příliš “mystická”.
Luboš: Já cítím Woven Ways jako world music a podle mě se Katka může postavit vedle kterékoli ze zpěvaček, které znám.
A kdy jste v sobě objevili keltské kořínky?
Katka: Můj dědeček pocházel z Asturias, což je sice kromě Galicie další španělská oblast, která je považována za keltskou, ale nevím, jestli to hrálo roli v okamžiku, kdy jsem se poprvé zaposlouchala do irské a skotské hudby. Možná ano. Každopádně mě hned na první poslech zaujala její melancholičnost a melodická bohatost.
Luboš: U mě může za náklonnost ke keltské muzice hlavně Jiří Moravčík, kterému jsem před deseti lety zprostředkoval setkání s Davy Spillanem a on mě od té doby zásoboval nahrávkami, které rozšířily moje obzory v této oblasti. Jinak v sobe silněji cítím středoevropské kořínky, za což může zas Jirka Plocek a jeho badatelská povaha.
Zajímavosti:
Vokál Katky García můžete slyšet kromě Dún an Doras, také v duetech In The Morning We Will Find Our Way s Peterem Rowanem – ten je z alba Dueling Fingers (2005), které nahráli Luboš Malina a Martin Fridrich, a v písni Mé září z aktuální desky Pavla Bobka Muž, který nikdy nebyl IN (obě 2005). Novinku Woven Ways, která má opravdu mimořádný zvuk, masteroval v USA Larry Seyer, který ve svém texaském studiu Electric LarryLand nahrával mj. s řadou legend včetně Cheta Atkinse či Willieho Nelsona a v letech 1987-2001 získal jako zvukový mistr devět cen Grammy za různé countryové nahrávky. Členové Druhé trávy se s ním kamarádí od začátku našeho století, kdy za mořem připravovali CD s Andym Owensem a “pan Zvukař” ho celé točil, míchal, masteroval a ještě nahrál basu.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Garcia-Stastne-propletene-cesty~17~srpen~2007/
Komentáře
&;
