22.12.2007 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
 fotogalerie Reuniony lze dělit na koncertní a studiové. Nebo na nemožné a více či méně nečekané. Koho by ještě před pár lety napadlo, že ještě někdy na vlastní oči uvidí nebo aspoň uslyší Cream, Genesis, Police, Pink Floyd nebo „tříčtvrtinové“ Led Zeppelin s Jasonem Bonhamem u bicích? I když jde třeba o sešlost pro jedinou koncertní benefici. Jinak to zjevně mají kalifornští Eagles, kteří se s regulérní novinkou Long Road Out Of Eden, jež dostala hned formát dvojalba, připomínají po neuvěřitelně dlouhých dvaceti osmi letech. Za svou dosavadní kariéru skupina prodala přes sto dvacet milionů exemplářů svých alb, jež počínaje „čtyřkou“ Out Of These Night z roku 1975 vždycky vylétla až na vrchol amerického žebříčku a vynesla jí ve druhé polovině sedmdesátých let čtyři ceny Grammy.

Eagles založili v Los Angeles na konci prázdnin 1971 kytarista Glenn Frey a bubeník Don Henley, kteří do party z doprovodné skupiny countryové hvězdy Lindy Ronstadt přibrali svého někdejšího spoluhráče, baskytaristu Randyho Meisnera. Dalšími členy byli kytaristé Bernie Leadon, jenž přišel z jiné kalifornské skupiny Flying Burrito Brothers, a (taky příležitostný klávesista) Don Felder z méně známých Flow. Renomé získávali v rychlém sledu na albech Eagles (1972), Desperado (1973) a On The Border (1974). Hlavní devizou Eagles byly od počátku zvonivé kytary, civilně zbarvená vokální sóla i vícehlasé sbory, v nichž za mikrofony tvořili základ všech harmonií Frey a Henley. Oba byli a stále jsou autory velké části repertoáru, jejich signaturu najdete pod evergreeny jako Desperado a Tequila Sunrise, popřípadě pod titulní skladbou albového milníku Hotel California (1976). Páté řadové album po příchodu kytaristy Joe Walshe, rockera ze skupiny James Gang, který vystřídal Leadona, završilo přerod spíše countryové skupiny na soft rockovou. Byly to však i neshody mezi Freyem a Henleyem, které na začátku osmdesátých let vedly k rozpadu Eagles. Ti ještě stihli v roce 1979 připravit další album The Long Run, na němž se uvedl jako novic basista a kytarista Timothy B. Schmit, který dříve hrával s Poco.

Orli po vzoru bájného ptáka Fénixe poprvé povstali z popela v roce 1994, kdy odehráli vystoupení pro televizní stanici MTV, z něhož vzniknul živák Hell Freezes Over, který dal fanouškům naději i několika studiovými snímky. Kapela s potenciálem stále častějích koncertů na začátku nového milénia vyhodila svého služebně staršího člena Dona Feldera, což následně vyústilo v soudní tahanice. Definitivní tečkou se podle sugestivního názvu On Farewell Tour: Live From Melbourne (2005) mohlo stát DVD s koncertem, jenž čtveřice Frey, Henley, Schmit a Walsh absolvovala s řadou přizvaných instrumentalistů v roce 2004 během australské části svého turné. Naštěstí to bylo sbohem s krátkou platností. Ostatně nový materiál prý skupina střádala preventivně do šuplíku posledních šest let.

Na které straně Ameriky dnes Eagles stojí, je na dvojalbu Long Road Out Of Eden v produkci legendárního Billa Szymczyka (na kontě má mj. spolupráci s B.B. Kingem, Santanou či The Who a pod alba skupiny i „sólovkami“ jejích členů se podepisuje od poloviny sedmé dekády) zřejmé z textů. Dvacet téměř výhradně nových písní jsou nejen lyrické, ale trefují se i do konfliktu v Iráku, médií i konzumu. Novinku, která vyšla na konci října, předznamenal v srpnu první singl How Long, který složil dřívější „externí spoluautor“ J. D. Souther. Tuhle skladbu Eagles hrávali už v sedmdesátých letech, ale do studia s ní vyrazili až letos. Úspěšný australský model „na rozloučenou“ použili i tentokrát - stejná základní čtveřice a řada výborných přizvaných hudebníků.

Na špici oficiálního albového žebříčku se doma ve Státech vrátili se štěstím. Tam totiž 2CD není v běžné distribuci, ale exkluzivitu na jeho prodej má obchodní řetězec Wal-Mart, kde se dvojalbum stalo obratem platinové, ale beze změny regulí by v týdeníku Billboard patřilo pouze do „vedlejšího“ žebříčku Top Comprehensive Album.Ke změně však měli šéfové žebříčků více dobrých důvodů už z dřívějška, protože aktuální alba Alanis Morissette, Paula McCartneyho či Joni Mitchell měly v USA zprvu v prodeji kavárny ze sítě Starbucks. Velkým překvapením je však první příčka mezi alby ve Velké Británii, kam se svou novinkou Orli doletěli poprvé. A to i přes uplivnutí váženého ostrovního Guardianu, že i když „samolibost do rockového světa patří, comeback Eagles ji žene do dříve nepoznaných rozměrů“. Přesněji to napsali v zámořském Christian Daily Monitoru: „Dobrá zpráva je, že Eagles se vůbec nezměnili. A ta špatná, že Eagles se nezměnili.“ Skupina se hudebně vrátila do sedmdesátých let, ale jejich texty jsou úplně současné. Ruku na srdce: chtěli byste snad, aby Orli začali rappovat, kouzlit s loopy a elektronikou? Sotva. Nevybavuji si jediný comeback kterékoli legendy, který by přinesl radikální vybočení ze zavedeného autorského rukopisu. Král je mrtev, ať žije král? Vyberte si, ale čísla a hlas fanoušků hovoří!


Zajímavosti:
Eagles představují další solitéry, kteří si dlouho vystačili s vlastním materiálem, se kterým výjimečně občas vypomohli přátelé skupiny. Jinak je tomu dnes, ale z cizího si vypůjčovali dříve jen dvakrát: na třetí album zařadili Ol '55, kterou nahrál Tom Waits na debut Closing Time (1973), a pro vánoční singl v roce 1978 sáhli po evergreenu Please Come Home For Christmas od Charlese Browna. Autorský přesah představoval i jejich první hit Take It Easy, na němž s Glennem Freyem participoval americký písničkář Jackson Browne. „Právo první noci“ samozřejmě patřilo Eagles, kterým tahle jejich vůbec první nahrávka vyšla na singlu v červnu 1972, aby se v americkém žebříčku propracovala až na dvanáctou příčku. Když pak Browne připravoval své druhé album For Everyman (1973), neodolal a písničku nazpíval sám, zařadil do sestavy a ještě ji vyjmul jako „áčko“ navazujícího singlu. Ten však v americké hitparádě vůbec nebodoval! Naše rčení „když dva dělají totéž, není to totéž“ platí i na druhé straně Atlantiku.

Fotogaleie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/12