Muzikus.cz homepage

ostatníDeset bubenických desek podle Martina Vajgla

9.6.2008 | Autoři: Ivan Ivanov, Martin Vajgl | sekce: publicistika
Bubeník a autor výukových publikací pro bicí Martin Vajgl je známý tím, že se pohybuje napříč hudebními žánry. Určitě se tedy dá očekávat, že i spektrum jeho oblíbených desek bude stylově poměrně široké. Výběr jeho deseti bubenických desek jsme zaměřili tak, aby zahrnoval zejména tituly, které považuje za důležité právě z pozice svého nástroje.

Co tě napadne první při otázce jaká je tvá nejoblíbenější deska?
No hned na začátek tedy pěkně záludná otázka- nevyvstane mi totiž jako první jen jeden jediný obal, interpret a titul. Napadne mě zároveň některý z titulů, které mám aktuálně ve své poslechové rotaci a zároveň samozřejmě několik desek „trvalek“, které bych si rozhodně vzal, jak se s oblibou říká, „na pustý ostrov“ Byly by to určitě desky Pink Floyd - minimálně od Atom Hearth Mother po The Wall, byl by tam Frank Zappa - Zoot Allures, Coltranovo A Love Surpreme..ale to už začínám přemýšlet a tak otázka nestála.
No a rozhodně všechny Mahlerovy a Šostakovičovy symfonie. Kdyby opravdu „hořela loď“ a musel jsem jen popadnout do ruky jediný špalík cédéček, prvního bych vzal komplet Šostakoviče. To je pro mě opravdu vrchol hudby.

Je zajímavé, že nejmenuješ vyloženě bubenicky exponovaná alba, jak by se dalo očekávat. Většinou to bývá tak, že každý muzikant protěžuje nahrávky, kde je výrazně zastoupen právě jejich nástroj.
Já tohle potvrdit nemůžu, naopak - doma často poslouchám hudbu, kde bicí nástroje nejsou zastoupeny vůbec, nebo jen v malé míře. Možná to má souvislost s nějakou potřebou posluchačské kompenzace harmonické a melodické stránky hudby, která samozřejmě při hře na bicí chybí.
Další věc je to, že někdy při poslechu podvědomě rozděluji hudbu, kterou si pouštím, na „profesní zájem“ a „estetickou degustaci“:-). Muzikant musí sledovat dění na scéně a vědět o důležitých novinkách v domácích i světové produkci, orientovat se a být „při věci“ - což někdy ovšem neznamená, že desku, kterou si z tohoto důvodu chci poslechnout, nakonec hodnotím jako dobrou a někdy se k ní ještě vrátím.
V tom druhém případě jde o „užívání hudebního krásna“ a tehdy vybírám hudbu bez hranic stylů, forem a doby vzniku. Jediné hledisko je v tom, že ve mě daná hudba něco spustí, rozrezonuje... Je pravda, že v tomto druhém případě pak často poslouchám hudbu z odlišných žánrů, která ani s mou nástrojovou specializací někdy nesouvisí.

Jak tedy z tohoto pohledu vypadá tvůj výběr deseti bubenických desek?
No právě že jsem se pokusil vybrat některé z desek, které zároveň patří do té druhé skupiny - tedy opravdových „srdcovek“ a zároveň desky, které pro mě v určitém období byly hodně důležité jako pro bubeníka. Musím konstatovat, že nejtěžší bylo vybrat deset vítězů - i tak mám pocit, že jsem vynecháním dalších pro mě velmi důležitých alb udělal vůči nim ošklivý prohřešek. Snad mi ty ostatní desky teď za trest nepřestanou doma hrát...:-)


Deset bubenických desek podle Martina Vajgla:

BUDDY RICH QUINTET, MAX ROACH QUINTET: Rich versus Roach (1959)
Album, natočené v roce 1959 je setkáním dvou bubenických legend. Rozděleně z obou stereokanálů se na posluchače valí kapely obou protagonistů a Rich s Roachem si v poměrně klasickém repertoáru „dávají“ bubenické bitvy a výměny... Oba hrají naprosto mistrovsky a přitom si každý z nich zachovává v sólech i doprovodech svůj charakter. Rich volí svou tradiční „kulometnou strategii“ s opravdu bravurní kadencí a drajvem, Roach pracuje více s „melodikou“. Velmi zábavná deska...


FRANK ZAPPA: Zappa in New York (1978)
Období s Terry Bozziem znamenalo na Zappových albech příklon k velmi „tlustému“ a kontrolovanému zvuku tomů a malého bubnu a přestože v současnosti tento zvukový model pojetí soupravy řekněme „není v módě“, na Zappových deskách mi vždycky skvěle zapadá do toho vřelého analogového charakteru jeho nahrávek.
Deska z koncertu v roce 1976 obsahuje mimo jiné bubenicky velmi náročnou skladbu Black Page. Terry si na albu dává také pěvecký duet se Zappou a postava Ďábla v jeho podání je opravdu lahůdka!


LED ZEPPELIN: II (1969)
První deska, kterou jsem od Led Zeppelin měl. John Bonham tu naplno předkládá svůj dělostřelecký potenciál, zároveň hraje velmi dynamicky a citlivě vůči náladě skladby. Zvuk jeho soupravy z prvních desek Led Zeppelin je dodnes často vzpomínaným vzorem mnoha hráčů, přestože zvukový ideál i móda mixáže zvuku rockových bicích od té doby prošla řadou různých vln. No a Moby Dick s osobitým bubnovým sólem - to je další důvod, proč volím právě Dvojku.


JOHN SCOFIELD: A-Go-Go (1997)
Zajímavé spojení kapely MMW a kytarového „výletníka“ Johna Scofielda. Na albu jsou důležitým výrazovým jazykem „šmajdovačky“ (jak moderním schufflovým goove-patternům říká vlídně jeden můj kamarád), ale zároveň mají písně srozumitelnou formu a výrazná melodická témata. A mimo jiné - tato deska je exemplární příklad toho, že výrazným a příjemným zvukovým prvkem alba může být něco, co často zvukoví mistři chtějí při nahrávání z bubnů eliminovat - velmi živě zvonící blána na malém bubínku...


DAVE WECKL: Transition (2000)
Dave Weckl byl pro mě bubenický mezník. Je to naprosto virtuózní bubeník nejen po technické stránce, ale vyniká i neuvěřitelnou barevností a invencí hry. Poprvé jsem ho slyšel zhruba v roce 1989 na desce Eye Of The Beholder Coreova Electric Bandu a když začátkem devadesátých let následovaly jeho první sólové desky, nenechal jsem si ujít žádný nový počin.
Album Transition z roku 2000 je podle mě naprostým vrcholem jeho období stylových změn, které Weckl odstartoval na přelomu poslední dekády.


KING CRIMSON: Thrak (1995)
Album znamenalo návrat ve velkém stylu - zdvojené obsazení všech nástrojů včetně bicích je využito s tak účinným potenciálem, že by se dalo použít doslova jako učebnice rockového přístupu k polyfonii a kontrapunktu:-). Ovšem to platí o většině jejich desek.
Z hlediska bicích došlo k zajímavému setkání dvou dost odlišných hráčů - přímočařejší a rabijátský Pat Mastelotto spolu s rafinovaným a aristokratickým Billem Brufordem vytvořili pro aranžmá písní velmi barevné a originální rytmické skládanky.


BILLY COBHAM: Spectrum (1973)
Stále svěží a inspirativní jazzrocková klasika, natočená pět měsíců před mým narozením (což mě nutí myslet si, že nejsem tak stár:-)).
Cobham tu předvádí přehlídku svých kulometných breaků, dvoušlapákový schuffle a perfektně „napnutý“ timing.
Deska je úžasně „dobově“ namíchaná a zní příjemně archaicky. Za pozornost určitě stojí to, že na klávesy tu hraje náš Jan Hammer, basista Sklar měl dle jména určitě také nějakého pradědečka čechem:-), a na kytaru slyšíme později Purplovského T. Bolina.


MILES DAVIS: Nefertiti (1967)
Vybrat pro tento přehled jednu jedinou z Davisových desek bylo velmi obtížné. desek Přestože od vzniku této nahrávky uplynulo už čtyřicet jedna let, přemýšlení a polyrytmie současných jazzových hráčů vychází stále z těchto kořenů.
Výborně jsou tu sejmuty činely a především práce s jejich barvami a dynamickými odstíny je mistrovská.
Téměř deprimující je to, uvědomíme-li si, že bubeníkovi Tony Williamsovi bylo v té době pouhých dvaadvacet let!!!


KALTENECKER TRIO: Shantansz (2006)
Poprvé jsem je slyšel na festivalu Jazzinec v Trutnově asi před třemi lety. Směs nabitého elektrického jazzrocku, evropských kořenů v melodice a naprosto brutální:-) hráčské virtuozity všech zúčastněných nás tehdy opravdu ohromila...
Bubeník Gergő Borlai je pro mě od té doby velmi ctěná persona. Škoda, že se mi tehdy v zákulisí nepodařilo převést svůj obdiv do maďarštiny nespisovnou slovenštinou, vydávanou za ruštinu...:-) (citován klasik:-))


JOHN SCOFIELD: Überjam (2002)
Jedna z mých nejzásadnějších desek poslední doby. Scofield a jeho tehdejší band se na ní vydali k zákoutím moderních stylů a předkládají tu jejich neuvěřitelně životnou a dravou směs.
Z bubenického hlediska musím zdůraznit podíl Adama Deitche. Umí dodat písním zatěžkaný rovný spodek, rozevláté jungle rytmy, vyhrává si s originálními breaky, dokáže do hudby zapojit inspiraci industriálními zvuky, stejně jako třeba delay efekt, který ovšem zahraje ručně... Opravdu doporučuji k poslechu!

Psáno pro: časopis mGuide 2008/04

Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Deset-bubenickych-desek-podle-Martina-Vajgla~09~cerven~2008/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.