12.12.2011 | Autor: Michal Šimeček | sekce: publicistika Fascinace abstrakcí jej po deseti celovečerních filmech a letité spolupráci s hudebním skladatelem Angelem Badalamentim dohnala k vydání prvního sólového hudebního alba. To dostalo název Crazy Clown Time a ztělesňuje důkaz o tom, že v hlavě pětašedesátiletého Američana Davida Lynche se ještě i v těchto letech rodí originální myšlenky, jež tentokrát nestojí o pozornost pouze filmového fanouška, ale také milovníka alternativní hudby. Pokud vás zajímá, jak se takový slavný filmový režisér dostane až do nahrávacího studia a s oporou v ProTools tvoří desku plnou moderního blues, čtěte dále.

Celým jménem David Keith Lynch se narodil 20. ledna roku 1946 do idylické americké rodiny v Missoule v Montaně jako prvorozený ze tří potomků manželů Donalda a Edwiny Lynchových. Během dětství zažil mnohá stěhování, otcova práce biologa vyžadovala schopnost operovat na různých místech USA, až s rodinou nakonec zakotvil ve virginské Alexandrii. Jednou k Vánocům dostal trumpetu, avšak bylo to nakonec výtvarné umění, jemuž vášnivě propadl.

Od statických obrazů k pohybu

Do malířství se Lynch zamiloval kolem čtrnáctého roku života. S touhou poznávat a učit se od Oskara Kokoschky později s kamarádem odcestoval za moře do Vídně. Nadšení dvěma mladým mužům vydrželo pouhé dva týdny, a aniž by se se slavným malířem setkali, vrátili se zpět do Ameriky. Zlomovým se pro Lynche stal rok 1967, v němž nejenže se poprvé oženil, ale také vyprodukoval svůj první krátký film Six Figures Getting Sick. Zde začíná proměna mladého studovaného výtvarníka, jenž se nedokázal spokojit s absencí pohybu a zvuku u svých malířských prací, v osobitého tvůrce mystických a zdánlivě nepochopitelných filmových děl.

V roce 1970 se mladý David přestěhoval do Los Angeles, kde byl přijat na filmovou školu. Ve městě začal natáčet svůj první celovečerní film Eraserhead a také zde poznal sílu transcendentální meditace, jíž se od té doby věnuje dodnes. Jeho prvotina vznikala složitě, natáčení se kvůli nedostatku financí protáhlo na několik let, avšak výsledkem byl originální surrealistický snímek, jenž se nesmazatelným způsobem vepsal do dějin světového filmu.

Symbolické dílo, jehož smysl si divák musí vyložit po svém, balancuje na pomezí hororu a grotesky a důležitou roli v něm hraje zvuk – tak jako ve všech dalších dílech filmaře. V tomto případě se jedná speciálně o ruchy a šum, s jejichž výrobou Lynchovi po dobu několika desítek dnů pomáhal muž jménem Alan Splet. Snímek samozřejmě obsahoval také hudbu: soundtrack tvořily staré nahrávky orgánových skladeb Fatse Wallera, avšak objevila se na něm i jedna z prvních Lynchových vlastních skladeb In Heaven. K ní napsal text, o hudbu a zpěv se pak postaral Peter Ivers.



První setkání s Badalamentim

Po Eraserhead dostal Lynch příležitost natáčet s Anthony Hopkinsem Sloního muže (1980), nominovaného na osm Oskarů, a po něm zase velkorozpočtové sci-fi Duna (1984). Avšak byl to až film Blue Velvet, u jehož příprav režisér narazil na hudebního skladatele Angela Badalamentiho.

Setkání vpravdě osudové – každý z dalších Lynchových snímků (s výjimkou toho posledního) obsahuje hudbu stvořenou právě Badalamentim. „Je pro mě jako bratr. Říkám, že mě dostal do světa hudby – vytváření hudby,“ zmínil Lynch v jednom z dílů internetového pořadu Daily David. V něm se dále rozpovídal také o neobvyklém způsobu psaní společných skladeb. Ve studiu to pak vypadá následovně: „Sedím s Angelem u piana, mluvím, říkám slova a Angelo tato slova zhudební. Když se mi nelíbí, co slyším, tak pouze stačí použít jiná slova.“

Na soundtracku k Blue Velvet, jenž šel do kin v roce 1986, se objevilo několik pamětihodných skladeb. Jednak to byl cover stejnojmenné písně od Bobbyho Vintona, který společně se zpívající herečkou Isabellou Rossellini představil v jedné scéně filmu samotný Badalamenti, dále to byla krátká skladbička Blue Star, k níž napsal slova David Lynch, a konečně také píseň Mysteries Of Love, jíž nazpívala Julee Cruise a která vznikla jako originální alternativa k písni Song To The Siren gothic-dream-popových This Mortal Coil, jež Lynchovi v 80. letech velice učarovala, ale cena k legálnímu použití ve filmu byla pro rozpočet příliš vysoká.


Kouzlo městečka Twin Peaks

V roce 1989 se Lynch představil se svým prvním a dosud jediným muzikálem, Industrial Symphony No. 1. Tento avantgardní počin, v němž zazněla kromě Badalamentiho hudby i trocha režisérovy vlastní, měl pouze dvě živé představení v newyorské Brooklyn Academy Of Music, avšak vznikl z něj záznam, často vyhledávaný Lynchovými fanoušky. Rok po muzikálu pak jeho autor dokončil svůj další celovečerní film Wild At Heart a hlavně přivedl na svět kultovní seriál Twin Peaks. Ten kromě revoluce v oblasti televizních seriálů zapůsobil také na poli hudebním se svým (jak jinak) vynikajícím soundtrackem z dílny Angela Badalamentiho. Pamatujete si třeba na první velký hit Go od Mobyho? Americký muzikant pro něj využil samplu ze skladby Laura Palmer's Theme, která byla složena právě pro Twin Peaks.



Po seriálu, pro nějž Lynch mimochodem režíroval pouze šest epizod, přišel ještě filmový prequel Twin Peaks: Fire Walk With Me, který však nesklidil očekávaný komerční úspěch. Zajímavostí je, že si v něm maličkou roli zahrál David Bowie a že soundtrack obsahoval pár skladeb od kapely Thought Gang, kterou založil právě David Lynch spolu s Angelem Badalamentim (zde mj. i zpívajícím) a několika dalšími muzikanty (na vydání jejich prvního alba se dosud čeká, i když už je prý dávno hotové).

Továrny a stroje inspirací pro desku

Následovaly filmy Lost Highway (1997; produkce soundtracku Trent Reznor) a The Straight Story (1999), načež se režisér vytasil se svým prvním autorským hudebním albem. Dostalo název BlueBob, vyšlo v roce 2001 a nahráno bylo v umělcově domácím hudebním studiu v Los Angeles. Lynch se společně ještě s kytaristou a zpěvákem Johnem Neffem (nejednalo se tedy o Davidův sólový počin, ale o první hudebně autorské LP jedné z jeho kolaborací) při skládání inspirovali industriálním prostředím a vyplodili kytarové album, kde silné melodie ustupují neutuchající syrovosti a estetiku nahrazuje všeobjímající zvuková špína.



V témže roce 2001 stihl ještě uvést do provozu internetové stránky davidlynch.com a dokončit snímek Mulholland Drive, svůj poslední počin natočený na klasický filmový materiál. Inland Empire, jeho dosud poslední „celovečerák“, šel do kin v roce 2006 a znamenal pro něj vstup do světa digitální tvorby. Natáčení pojal experimentálně, scénář tvořil postupně a využíval pouze digitální kamery, kterou dle svých slov už nikdy neopustí. Spolu s tím se navíc poprvé po dvaceti letech obešel bez Badalamentiho skladatelského umu – na soundtrack umístil několik vlastních skladeb, z nichž jednu sám nazpíval a jednu nahrál s polským pianistou Markem Zebrowskim, s nímž také vydal improvizační album Polish Night Music (2007).

První sólovka ve znamení potrhlých klaunů

Poté následovaly krátké filmy (včetně jedné reklamy pro Diora), kolaborace s muzikantem Brianem Burtonem (aka Danger Mouse) a kapelou Sparklehorse, z níž vzešlo album Dark Night Of The Soul, rozjetí nové podoby webových stránek, které jsou nyní celé zasvěceny jeho hudebnímu labelu David Lynch Music Co., režie koncertu Duran Duran v rámci projektu American Express Unstaged a vydání alba Crazy Clown Time, žánrově spadající do kategorie moderní blues, alespoň jak praví jeho tvůrce.


Na Crazy Clown Time se kromě dechberoucí úvodní skladby Pinky's Dream (se zpěvem Karen O) objevily i dva již dříve vydané singly Good Day Today a I Know. První zmíněný asi všichni dobře znají – má taneční rytmus, lynchovský videoklip natočený jedním z jeho fanoušků a Lynchem zpívaný text, v němž se údajně zrcadlí jeho otrávenost z lidské negativity.


Nyní se zdá, jakoby se Lynch staral jen o svou vlastní hudební tvorbu a řemeslo filmaře, které ho proslavilo, pověsil na hřebík. Minimálně jednoho filmu bychom se od něj v budoucnu však ještě dočkat měli, a sice dokumentu o zakladateli transcendentální meditace Mahariši Maheš Jógimovi, jenž před třemi lety zemřel.