Bob Dylan - Trubadúr a sžíravý skeptik v moderní době
19.9.2006 | Autor: Jaroslav Riedel | sekce: publicistika
Diskografie Boba Dylana se v posledních letech rozrůstá spíše o archivní záznamy než o novinky: loni to byl soundtrack k dokumentu Martina Scorseseho No Direction Home se 145 minutami dosud nepublikovaných nahrávek z let 1959-1966, předloni vyšlo dvojalbum The Concert At Philharmonic Hall se záznamem vystoupení z října 1964, na podzim 2002 dvojalbum Live 1975 - The Rolling Thunder Revue, výběr nejsilnějších momentů slavného turné. Mezitím v roce 2003 přibyl soundtrack k filmu Masked And Anonymous, kde Dylanovy písně zpívají jiní interpreti a on sám také přispěl několika nahrávkami. Dylan se na celém projektu podílel jako spoluscénárista a herec, film však neuspěl u kritiky ani u publika. Roku 2004 Dylan zveřejnil i první díl svých na přeskáčku psaných pamětí Chronicles. Český překlad (bohužel nepříliš zdařilý) vyšel loni pod názvem Kroniky; Scorseseho fascinující dokument odvysílala minulý podzim i Česká televize. Ve stejné době se na našem trhu objevilo anglicko-české vydání kompletu Dylanových textů Lyrics/Texty 1962-2001.
Sdělení je víc než krása hlasu
Dylanovi příznivci jsou tedy každoročně zásobeni; to však nic nemění na tom, že regulární novinkové album naposled vyšlo přesně před pěti lety (Love And Theft) a že tyto poměrně dlouhé pauzy začaly pro Dylana být typické. Bob Dylan přesto patří i v pátém desetiletí své umělecké dráhy k nejvlivnějším postavám světové populární hudby. Od roku 1962, kdy uchvátil folkové publikum protestními skladbami jako Blowin' In The Wind, prošla jeho tvorba mnoha peripetiemi. Dylanův vývoj byl často přímo explozivní a je dnes tématem velkého množství knih - všechny ty životopisy přitom můžeme zároveň číst jako historii velmi důležité oblasti folku i rocku.
Vrcholy Dylanovy tvorby jsou celkem jednoznačné: vášnivě protestní písně na jeho prvním (téměř plně) autorském albu The Freewheelin' Bob Dylan (1963), spojení folkového písničkářství s rockovou hudbou na přelomových albech Bringing It All Back Home, Highway 61 Revisited a Blonde On Blonde, usedlejší, ale silné country rockové nahrávky z let 1967-68, velmi přesvědčivé návraty uprostřed sedmdesátých let (Blood On The Tracks, Desire) a osmdesátých let (Infidels), spolupráce s producentem Danielem Lanoisem na vynikající desce Oh Mercy (1989). Zároveň však v Dylanově tvorbě najdeme i poměrně dlouhá období, kdy se zdál být bez inspirace.
Jako zpěvák měl Dylan k belcantu vždycky hodně daleko. I ti posluchači, kteří bezezbytku akceptovali jeho folkově a bluesově bezprostřední projev v šedesátých letech, mohou mít při poslechu jeho mečivých koncertních vystoupení smíšené pocity. Velmi často se však ze (snad zdánlivého) handicapu stává přednost. Přibývající věk Dylanově zpěvu na eleganci nepřidává, ale to ani nikdo nečeká. Možná víc než kdykoli dříve teď platí, že Dylana stojí za to poslouchat ne pro krásu hlasu, ale pro sílu jeho sdělení.
Nekonečné turné jako únik
Boba Dylana jsme u nás poprvé mohli vidět v červenci 1994. V březnu 1995 pak v Praze odehrál hned tři koncerty za sebou, vrátil se ještě v říjnu 2003 a v listopadu 2005.
Dylan koncertuje opravdu intenzivně: od roku 1988, kdy ohlásil své Nekonečné turné, to bylo každoročně kolem stovky koncertů, nejvíce v roce 1999, kdy odehrál 119 vystoupení. Sám to ovšem okomentoval s obvyklou skepsí: “Vracím se na pódium, protože to je jediné místo, kde jsem šťastný”. Podle renomovaného dylanovského badatele a statistika Olofa Bjornera hrál v té době nejčastěji písně All Along The Watchtower, Highway 61 Revisited a Tangled Up In Blue. Je docela zajímavé, že v první dvacítce nejčastěji hraných písní je jen jediná, kterou Dylan napsal až v průběhu “Nekonečného turné”: Love Sick z alba Time Out Of Mind. Ostatně i při svém posledním pražském vystoupení zahrál jen dvě relativně nové písně, Moonlight a Summer Days, obě z Love And Theft. Téměř všechny ostatní pocházely už z šedesátých let.
Jistě to souvisí s tím, že Dylan už není autorsky zdaleka tak plodný, jako býval; zároveň však ani nevydává desky, o jejichž kvalitě by se dalo nějak zásadně pochybovat. Naposledy se stal terčem ostré kritiky v roce 1990, po vydání narychlo slepeného alba Under The Red Sky, kontrastujícího s propracovaností a mimořádnou silou o rok starší desky Oh Mercy. Dylan si pak naordinoval tvůrčí přestávku, vyplněnou dvěma kolekcemi folkových a bluesových tradicionálů, další desky byly buď výběry, nebo přinášely koncertní záznamy. Album Time Out Of Mind je ovšem opět velmi přesvědčivým důkazem Dylanových skladatelských i textařských kvalit. Producentské role se tehdy ujal Daniel Lanois, jeden z nemnoha tvůrců, kteří Dylanovi mohou být důstojným partnerem. Spojení éterického doprovodu (který ovšem má základ v klasickém folkrockovém instrumentáři) s hořkým, “vypravěčským” zpěvem bylo mimořádně účinné.
Bob Dylan nikdy nebyl jednoduchou osobností a v posledních letech se jeho podivínství ještě prohlubuje. Podle Time Out Of Mind se mohlo zdát, že se od něj už jen těžko někdy dočkáme nějakého povzbudivého poselství. Skepse se netýká jen okolního světa, ale i vlastní tvorby. Dylanův pesimismus je místy přímo propastný; ani v textech nikterak nezastírá mučivé pochyby, které o své tvorbě má, což ovšem ještě neznamená jejich faktickou oprávněnost. Studiovou propracovanost Time Out Of Mind v roce 2001 vystřídala střídmá spontaneita desky Love And Theft. Vcelku nenápadné, ale vyrovnané a silné album bylo jakýmsi dalším návratem ke kořenům a dobře korespondovalo se zvukem Dylanových koncertů.
Zvuk koncertní kapely přenesený do studia
Novinka Modern Times nikterak nevybočuje z linie nastolené předchozím albem, není to však zas tak úplně chmurná deska, jak by se třeba dalo čekat. Desetipísňovou kolekci Bob Dylan natočil se svou stabilní koncertní skupinou, kterou tvoří kytaristé Stu Kimball a Denny Freeman, basista Tony Garnier, bubeník George G. Receli a multiinstrumentalista Donnie Herron. Z jejího dřevního zvuku, ukotveného ve starém country blues, poučeného rockabillyovými postupy, sálá opravdová muzikantská radost. Některé pasáže připomínají rané rock’n‘rollové nahrávky Elvise Presleyho ze studia firmy Sun, jindy se vybaví podobnost s ležérním nosovým zpěvem Binga Crosbyho ve třicátých a čtyřicátých letech. Najdou se tu skladby plynoucí v příjemně uvolněné atmosféře (například milostná Beyond The Horizon) i razantní blues rockové kusy. Nejdelší písní je závěrečná, téměř devítiminutová Ain't Talkin', založená na rozsáhlém, spíše vyprávěném textu. Dylan obdobně zakončil své desky několikrát - vzpomeňme na Desolation Row z Highway 61 Revisited, Sad Eyed Lady Of The Lowlands z Blonde On Blonde nebo Highlands z Time Out Of Mind. Ain't Talkin' je magická, mnohovrstevnatá píseň, dokládající, že Dylan jako filosof, sociální kritik a vizionář stále zůstává velkou autoritou. Nepřekdládá nové hudební postupy, ani nehledá dosud nezpracovaná témata textů, jeho básnická obraznost však stále působí svěže a nevyčerpaně a jako hudebník nijak neztrácí na vitalitě.
Zajímavosti:
I když Bob Dylan začínal jako folkový zpěvák a texty u něj vždy hrály nesrovnatelně větší roli než bývá v pop music obvyklé, jeho skladby si našly cestu do repertoáru řady dalších interpretů; nejdříve se široce ujaly ve folkových kruzích, pak je nahrával i Elvis Presley a jiní slavní zpěváci. Podle knihy Nigela Williamsona Rough Guide To Bob Dylan je nejnahrávanější písní Blowin' In The Wind (375 cover verzí), druhá Don't Think Twice, It's All Right (217). Další místa obsadily skladby I Shall Be Released, Mr. Tambourine Man, Like A Rolling Stone, Knockin' On Heaven's Door, All Along The Watchtower, It's All Over Now, Baby Blue, I'll Be Your Baby Tonight, na desátém místě se 118 cover verzemi skončila The Mighty Quinn. Posledně jmenovanou píseň přitom Dylan sám vůbec nehodlal vydat; teprve když se stala známou v podání Manfreda Manna a dalších, zveřejnil nepříliš zvlášť povedenou koncertní verzi na své desce Selfportrait.
Sdělení je víc než krása hlasu
Dylanovi příznivci jsou tedy každoročně zásobeni; to však nic nemění na tom, že regulární novinkové album naposled vyšlo přesně před pěti lety (Love And Theft) a že tyto poměrně dlouhé pauzy začaly pro Dylana být typické. Bob Dylan přesto patří i v pátém desetiletí své umělecké dráhy k nejvlivnějším postavám světové populární hudby. Od roku 1962, kdy uchvátil folkové publikum protestními skladbami jako Blowin' In The Wind, prošla jeho tvorba mnoha peripetiemi. Dylanův vývoj byl často přímo explozivní a je dnes tématem velkého množství knih - všechny ty životopisy přitom můžeme zároveň číst jako historii velmi důležité oblasti folku i rocku.
Vrcholy Dylanovy tvorby jsou celkem jednoznačné: vášnivě protestní písně na jeho prvním (téměř plně) autorském albu The Freewheelin' Bob Dylan (1963), spojení folkového písničkářství s rockovou hudbou na přelomových albech Bringing It All Back Home, Highway 61 Revisited a Blonde On Blonde, usedlejší, ale silné country rockové nahrávky z let 1967-68, velmi přesvědčivé návraty uprostřed sedmdesátých let (Blood On The Tracks, Desire) a osmdesátých let (Infidels), spolupráce s producentem Danielem Lanoisem na vynikající desce Oh Mercy (1989). Zároveň však v Dylanově tvorbě najdeme i poměrně dlouhá období, kdy se zdál být bez inspirace.
Jako zpěvák měl Dylan k belcantu vždycky hodně daleko. I ti posluchači, kteří bezezbytku akceptovali jeho folkově a bluesově bezprostřední projev v šedesátých letech, mohou mít při poslechu jeho mečivých koncertních vystoupení smíšené pocity. Velmi často se však ze (snad zdánlivého) handicapu stává přednost. Přibývající věk Dylanově zpěvu na eleganci nepřidává, ale to ani nikdo nečeká. Možná víc než kdykoli dříve teď platí, že Dylana stojí za to poslouchat ne pro krásu hlasu, ale pro sílu jeho sdělení.
Nekonečné turné jako únik
Boba Dylana jsme u nás poprvé mohli vidět v červenci 1994. V březnu 1995 pak v Praze odehrál hned tři koncerty za sebou, vrátil se ještě v říjnu 2003 a v listopadu 2005.
Dylan koncertuje opravdu intenzivně: od roku 1988, kdy ohlásil své Nekonečné turné, to bylo každoročně kolem stovky koncertů, nejvíce v roce 1999, kdy odehrál 119 vystoupení. Sám to ovšem okomentoval s obvyklou skepsí: “Vracím se na pódium, protože to je jediné místo, kde jsem šťastný”. Podle renomovaného dylanovského badatele a statistika Olofa Bjornera hrál v té době nejčastěji písně All Along The Watchtower, Highway 61 Revisited a Tangled Up In Blue. Je docela zajímavé, že v první dvacítce nejčastěji hraných písní je jen jediná, kterou Dylan napsal až v průběhu “Nekonečného turné”: Love Sick z alba Time Out Of Mind. Ostatně i při svém posledním pražském vystoupení zahrál jen dvě relativně nové písně, Moonlight a Summer Days, obě z Love And Theft. Téměř všechny ostatní pocházely už z šedesátých let.
Jistě to souvisí s tím, že Dylan už není autorsky zdaleka tak plodný, jako býval; zároveň však ani nevydává desky, o jejichž kvalitě by se dalo nějak zásadně pochybovat. Naposledy se stal terčem ostré kritiky v roce 1990, po vydání narychlo slepeného alba Under The Red Sky, kontrastujícího s propracovaností a mimořádnou silou o rok starší desky Oh Mercy. Dylan si pak naordinoval tvůrčí přestávku, vyplněnou dvěma kolekcemi folkových a bluesových tradicionálů, další desky byly buď výběry, nebo přinášely koncertní záznamy. Album Time Out Of Mind je ovšem opět velmi přesvědčivým důkazem Dylanových skladatelských i textařských kvalit. Producentské role se tehdy ujal Daniel Lanois, jeden z nemnoha tvůrců, kteří Dylanovi mohou být důstojným partnerem. Spojení éterického doprovodu (který ovšem má základ v klasickém folkrockovém instrumentáři) s hořkým, “vypravěčským” zpěvem bylo mimořádně účinné.
Bob Dylan nikdy nebyl jednoduchou osobností a v posledních letech se jeho podivínství ještě prohlubuje. Podle Time Out Of Mind se mohlo zdát, že se od něj už jen těžko někdy dočkáme nějakého povzbudivého poselství. Skepse se netýká jen okolního světa, ale i vlastní tvorby. Dylanův pesimismus je místy přímo propastný; ani v textech nikterak nezastírá mučivé pochyby, které o své tvorbě má, což ovšem ještě neznamená jejich faktickou oprávněnost. Studiovou propracovanost Time Out Of Mind v roce 2001 vystřídala střídmá spontaneita desky Love And Theft. Vcelku nenápadné, ale vyrovnané a silné album bylo jakýmsi dalším návratem ke kořenům a dobře korespondovalo se zvukem Dylanových koncertů.
Zvuk koncertní kapely přenesený do studia
Novinka Modern Times nikterak nevybočuje z linie nastolené předchozím albem, není to však zas tak úplně chmurná deska, jak by se třeba dalo čekat. Desetipísňovou kolekci Bob Dylan natočil se svou stabilní koncertní skupinou, kterou tvoří kytaristé Stu Kimball a Denny Freeman, basista Tony Garnier, bubeník George G. Receli a multiinstrumentalista Donnie Herron. Z jejího dřevního zvuku, ukotveného ve starém country blues, poučeného rockabillyovými postupy, sálá opravdová muzikantská radost. Některé pasáže připomínají rané rock’n‘rollové nahrávky Elvise Presleyho ze studia firmy Sun, jindy se vybaví podobnost s ležérním nosovým zpěvem Binga Crosbyho ve třicátých a čtyřicátých letech. Najdou se tu skladby plynoucí v příjemně uvolněné atmosféře (například milostná Beyond The Horizon) i razantní blues rockové kusy. Nejdelší písní je závěrečná, téměř devítiminutová Ain't Talkin', založená na rozsáhlém, spíše vyprávěném textu. Dylan obdobně zakončil své desky několikrát - vzpomeňme na Desolation Row z Highway 61 Revisited, Sad Eyed Lady Of The Lowlands z Blonde On Blonde nebo Highlands z Time Out Of Mind. Ain't Talkin' je magická, mnohovrstevnatá píseň, dokládající, že Dylan jako filosof, sociální kritik a vizionář stále zůstává velkou autoritou. Nepřekdládá nové hudební postupy, ani nehledá dosud nezpracovaná témata textů, jeho básnická obraznost však stále působí svěže a nevyčerpaně a jako hudebník nijak neztrácí na vitalitě.
Zajímavosti:
I když Bob Dylan začínal jako folkový zpěvák a texty u něj vždy hrály nesrovnatelně větší roli než bývá v pop music obvyklé, jeho skladby si našly cestu do repertoáru řady dalších interpretů; nejdříve se široce ujaly ve folkových kruzích, pak je nahrával i Elvis Presley a jiní slavní zpěváci. Podle knihy Nigela Williamsona Rough Guide To Bob Dylan je nejnahrávanější písní Blowin' In The Wind (375 cover verzí), druhá Don't Think Twice, It's All Right (217). Další místa obsadily skladby I Shall Be Released, Mr. Tambourine Man, Like A Rolling Stone, Knockin' On Heaven's Door, All Along The Watchtower, It's All Over Now, Baby Blue, I'll Be Your Baby Tonight, na desátém místě se 118 cover verzemi skončila The Mighty Quinn. Posledně jmenovanou píseň přitom Dylan sám vůbec nehodlal vydat; teprve když se stala známou v podání Manfreda Manna a dalších, zveřejnil nepříliš zvlášť povedenou koncertní verzi na své desce Selfportrait.
časopis mGuide 2006/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Bob-Dylan-Trubadur-a-sziravy-skeptik-v-moderni-dobe~19~zari~2006/
