Blue Effect, Radim Hladík:"Nechci dělat revival sám ze sebe."
18.9.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika
Po patnáctileté odmlce se zjara letošního roku začalo na plakátech, v programech klubů a festivalů objevovat jméno kapely Blue Effect. Snad by se slušelo ověnčit ho přídomky typu Z"legenda", "klasika" či "nestor" českého rocku, nicméně Radim Hladík, kytarista a ústřední osobnost Blue Effectu, by z takových nálepek nebyl asi právě nadšen. Tvrdí: "Minulost dvakrát nemusím, pořád ještě koukám na druhou stranu." Právě proto byste v současném Blue Effectu marně hledali kohokoliv z bývalých členů. Kapela je sestavená výhradně z mladých muzikantů a míří kupředu za svou vlastní identitou. O možném i nemožném comebacku Blue Effectu se tu a tam spekulovalo pěknou řádku let. Pak se najednou zčista jasna objevil bez halasných proklamací agest. Úvodní otázka pro Radima Hladíka je tudíž nasnadě.
Kdy a jak vlastně nastal prvotní impuls, kdy jsi pocítil chuť vzít zase do ruky elektrickou kytaru a vystavět nový Blue Effect?
"Po pravdě řečeno, já jsem tu chuť nikdy neztratil. Pořád jsem s tím koketoval, pořád jsem o tom mluvil. Nechtěl jsem sáhnout k ryze pragmatickému řešení, vybrat si prostě lidi a začít, ale budoval jsem si určitou představu, byl přitom naprosto otevřený všem možným vlivům a čekal, že to spadne - a ono to spadlo. Rozjelo se to v podstatě dost nezávisle na mě a splňovalo to přitom to, co jsem si představoval. Chtěl jsem se například vždycky vrátit k modelu dvou rovnocenných zpěváků, chtěl jsem okolo sebe muzikanty, kteří jsou schopni rotovat na nástrojích, střídat se o ně, ne tedy specializované instrumentalisty ale muzikanty takříkajíc vnitřní. To se povedlo, navíc i po lidské stránce. Snažím se kapelu vést v modelu šedesátých a sedmdesátých let, kdy v podstatě všechno v muzice bylo poprvé. Nikdo z nás nemá právo veta, máme všechno narovinu včetně peněz, všichni bereme stejně, všichni taháme bedny, všichni jsme si rovnocenní, nikdo nemá navrch."
Všichni muzikanti v dnešním Blue Effectu jsou o generaci mladší. Neuvažoval jsi přece jenom o tom, zda nepovolat do kapely vrstevníky, případně i ty, kdo už v ní hráli v některé z minulých sestav?
"Ne. Kapelu z vrstevníků jsem dělat nechtěl. Do mládí se vrátit nedá. Všichni bychom strašně chtěli aby to bylo jako zamlada, ale nejde to. Podstoupil jsem několikaletý vnitřní boj než jsem si definitivně řekl - to by opravdu nemělo cenu. Muzika, kterou chci dělat, musí mít energii. Pokud jí nemá, je do určité míry zbytečná. ZNa kytaru hraju silou, bubeník musí hrát fyzickou silou - tedy v téhle muzice co dělám, ne v každé. Ale člověk chtě nechtě zjišťuje, že čas se na nás podepisuje a moji vrstevníci tu potřebnou fyzickou sílu už vesměs nemají. A protože nemají fyzickou sílu, podepisuje se to trochu i na síle psychické, která taky trošku ochabuje. A proto jsem si řekl, že pokud chci štafetu těch třiceti, nebo kolika let, co muziku dělám, předat dál, musejí jí převzít mladí, silní. Není možné, aby umřela s námi. To bych nechtěl. Já osobně s mladými muzikanty nemám žádný problém, mám k nim hodně blízko, možná blíž než k vrstevníkům. Spíš jsem měl obavu jestli oni snesou mě. A mám pocit, že to snad docela funguje. Poskytl jsem jim naprostou svobodu. Od začátku jsem se zařekl, že nebudu v kapele řešit problém 'Jak', to je problém většiny českých muzikantů, kteří neustále řeší 'Jak'a už jim nezbyde kapacita na to podstatné, na to 'Co'. Přitom 'Jak' je jenom prostředek k tomu vyjádřit 'Co'."
A v praxi to vypadá jak?
"Sáhl jsem nejen do historie naší kapely, ale úplně v klidu i do Kuřete v hodinkách a stejně tak v klidu bych sáhl i do písniček Petra Nováka, protože jediná síla je v tom hrát kvalitní věci. Myslím si, že kvalitní věci hrajem, i když si nejsem jistý, jestli to jak je hrajem, je stoprocentní. Chci ale ponechat muzice svobodu vývoje. Tyhle písničky hrajeme proto, abychom se vzájemně našli, porozuměli si, sehráli se a mohli se pustit do nových věcí. Právě kvůli novým věcem Blue Effect vznikl a teprve se ukáže jak to půjde. Bez nich by nemělo smysl pokračovat. Nechci dělat revival sám ze sebe. Staré věci nehrajeme nijak pietně. Řekl jsem klukům, aby si je poslechli a pak jsme je rovnou začali hrát. Chci, aby každý hrál jak mu zobák narost', opakování minulosti je nesmysl a ani to nejde. Pochopitelně, se tu a tam stane, že někdo na koncertě vykřikuje, kde je Mišík a kde je Smelka a proč to nehrajeme jako dřív, ale nakonec stejně všichni skáčou a jsou spokojení, včetně nás. Jde vlastně jen o to, zkousnout fakt, že čas se pohybuje."
Pojďme teď představit současnou sestavu Blue Effectu, případně prozradit, co tě s jednotlivými muzikanty svedlo dohromady?
"Na bicí hraje Vašek Zima, který prošel kapelou -123 min., působil ve Walk Choc Ice, kde jsem ho také poznal, protože Walk Choc Ice jsou kapela spřízněná. Je to opravdu spolehlivý muzikant. Basista Vojta Říha je velice mladý kluk, působí v kapele Mindway a pro mě představuje unikum v tom, že hraje velice úsporně. To jsem ještě nikdy za svou praxi nezažil, abych nutil nějakého muzikanta hrát víc. Vždycky to bývá naopak. Klávesista, zpěvák a kytarista Pavel Bohatý je z Chrudimi z kapely Eastpark. Má charakteristický hlas a expresivní projev, což mi velmi vyhovuje, a navíc skládá. O sólový zpěv se střídá s Honzou Křížkem, s nímž se díky Walk Choc Ice znám už strašně dlouho. Honza je všestranný muzikant, který má, myslím, budoucnost před sebou. Je vystudovaný bubeník, je klávesista, kytarista, zpěvák a skladatel v jedné osobě. Mám pocit, že je to sestava, která opravdu funguje a je jenom otázka jak do ní zapadám já."
Dá se říct, na kterou z etap někdejšího Blue Effectu či Modrého efektu by nynější podoba kapely mohla nejvíc navázat? Mělo by to být spíš na bigbít konce šedesátých let, jazzrock poloviny sedmdesátých let či pozdější art rock?
"Tím, že jsou v kapele dva plnohodnotní zpěváci, je asi nejblíž etapa s Leškem Semelkou a Oldou Veselým. Ale fakt je, že model dvou zpěváků jsem si vyzkoušel už dřív, když v roce 1969 v Blue Effectu souběžně působili Semelka a Mišík."
Když jsi zmínil etapu Semelka - Veselý, mohly by se, hypoteticky vzato, nové písničky ubírat směrem tehdejších rozsáhlých kompozic, jako třeba na albu Svět hledačů?
"Já myslím, že ne. Doba je dneska jiná. I když, co sleduji venku, hraje se úplně všechno, úplně všechno je dovolené. Ačkoliv to nevypadá, myslím si, že to nejstručnější a nejúdernější sdělení je písnička a té bych se držel. Samozřejmě jsou různé způsoby jak se taková písnička udělá.
Nedávno se na trhu objevilo dvojalbum Blue Effect - Beatová síň slávy. Na druhém disku je tam několik rarit jako autentický záznam koncertu z roku 1973 nebo písničky k wolkerovskému pásmu Knoflík pro štěstí s Janou Kratochvílovou pro plzeňské divadlo Alfa z roku 1979. První disk byl sestaven na základě hlasování posluchačů rádia Beat z celé kariéry kapely. Do jaké míry se posluchači trefili do tvého osobního žebříčku?
"Kouzelné na tom je, že trefili. Představ si, že někdy na přelomu roku jsem vybíral věci, které teď s Blue Effectem hrajeme, a pak jsem zjistil, že se tak z devadesáti procent shodují s těmi, co vybrali posluchači Beatu. Chybí nám ještě Blue Effect Street, kterou jsme chtěli zahrát Zna festivalu v Českém Brodě, kde s námi hostoval Vláďa Mišík. Měli jsme jí nachystanou, což znamená, že jsme se jí každý naučili ale nikdy spolu nehráli a trnuli jsme, jestli nám povolí přidávat, že by měla premiéru. Naštěstí to nepovolili. Ale takhle kaskadérsky k tomu přistupujeme. Věc si poslechneme a z fleku jí hrajeme. Jasně, někdy to bolí, ale svoboda a hravost má v muzice také něco do sebe. Ale abych se vrátil k té desce, nedávno jsem se díval v televizi na Poprask a koukám - Blue Effect je v prodejním žebříčku. To se opravdu ještě nikdy nestalo."
Od minulosti pojďme ale k současnosti, respektive k budoucnosti. Mluvil jsi už o tom, že gró současného Blue Effectu by měly tvořit nové písničky. Kdy by se dala, dejme tomu, očekávat nová deska?
"To zatím nevím. Nepospíchám na to a hlavně nechci být závislý na našem gramofonovém průmyslu, jestli se tomu takhle dá říct. Nemám k němu důvěru. Ani jí nemůžu mít, když vidím jak muziku vydávají a hlavně jak se o ní starají. Člověk je musí zlomit, aby nějakou muziku vůbec vydali a postarat se o ní musí stejně potom muzikant, aby se prodávala, aby se o ní vůbec vědělo. Takže si říkám, že buď se najde nějaké vydavatelství, které samo bude chtít nové věci vydat a nebo je vydám vlastním nákladem nebo je pověsíme na internet. je to jedno, hlavně odmítám závislost. Čím jsem starší, tím víc jakoukoli závislost nenávidím. Přestal jsem kouřit, protože mi začalo být odporné, že jsem na kouření závislý. Zrovna tak jsem se do určité míry zbavil závislosti na vydělávání peněz, dělám jen to co mě baví, byť pochopitelně do jisté míry, jinak bych umřel hlady. Myslím si, že jakákoliv závislost korumpuje a proto závislosti obcházím. Nejsem závislý na tom, aby se moje desky prodávaly na každém rohu, daleko milejší mi je, když si desku koupí někdo, kdo má chuť jí poslouchat. To je větší satisfakce a je možné, že vývoj směřuje k tomu, že se muzika oddělí víc od obchodu než je to dneska."
Kdy a jak vlastně nastal prvotní impuls, kdy jsi pocítil chuť vzít zase do ruky elektrickou kytaru a vystavět nový Blue Effect?
"Po pravdě řečeno, já jsem tu chuť nikdy neztratil. Pořád jsem s tím koketoval, pořád jsem o tom mluvil. Nechtěl jsem sáhnout k ryze pragmatickému řešení, vybrat si prostě lidi a začít, ale budoval jsem si určitou představu, byl přitom naprosto otevřený všem možným vlivům a čekal, že to spadne - a ono to spadlo. Rozjelo se to v podstatě dost nezávisle na mě a splňovalo to přitom to, co jsem si představoval. Chtěl jsem se například vždycky vrátit k modelu dvou rovnocenných zpěváků, chtěl jsem okolo sebe muzikanty, kteří jsou schopni rotovat na nástrojích, střídat se o ně, ne tedy specializované instrumentalisty ale muzikanty takříkajíc vnitřní. To se povedlo, navíc i po lidské stránce. Snažím se kapelu vést v modelu šedesátých a sedmdesátých let, kdy v podstatě všechno v muzice bylo poprvé. Nikdo z nás nemá právo veta, máme všechno narovinu včetně peněz, všichni bereme stejně, všichni taháme bedny, všichni jsme si rovnocenní, nikdo nemá navrch."
Všichni muzikanti v dnešním Blue Effectu jsou o generaci mladší. Neuvažoval jsi přece jenom o tom, zda nepovolat do kapely vrstevníky, případně i ty, kdo už v ní hráli v některé z minulých sestav?
"Ne. Kapelu z vrstevníků jsem dělat nechtěl. Do mládí se vrátit nedá. Všichni bychom strašně chtěli aby to bylo jako zamlada, ale nejde to. Podstoupil jsem několikaletý vnitřní boj než jsem si definitivně řekl - to by opravdu nemělo cenu. Muzika, kterou chci dělat, musí mít energii. Pokud jí nemá, je do určité míry zbytečná. ZNa kytaru hraju silou, bubeník musí hrát fyzickou silou - tedy v téhle muzice co dělám, ne v každé. Ale člověk chtě nechtě zjišťuje, že čas se na nás podepisuje a moji vrstevníci tu potřebnou fyzickou sílu už vesměs nemají. A protože nemají fyzickou sílu, podepisuje se to trochu i na síle psychické, která taky trošku ochabuje. A proto jsem si řekl, že pokud chci štafetu těch třiceti, nebo kolika let, co muziku dělám, předat dál, musejí jí převzít mladí, silní. Není možné, aby umřela s námi. To bych nechtěl. Já osobně s mladými muzikanty nemám žádný problém, mám k nim hodně blízko, možná blíž než k vrstevníkům. Spíš jsem měl obavu jestli oni snesou mě. A mám pocit, že to snad docela funguje. Poskytl jsem jim naprostou svobodu. Od začátku jsem se zařekl, že nebudu v kapele řešit problém 'Jak', to je problém většiny českých muzikantů, kteří neustále řeší 'Jak'a už jim nezbyde kapacita na to podstatné, na to 'Co'. Přitom 'Jak' je jenom prostředek k tomu vyjádřit 'Co'."
A v praxi to vypadá jak?
"Sáhl jsem nejen do historie naší kapely, ale úplně v klidu i do Kuřete v hodinkách a stejně tak v klidu bych sáhl i do písniček Petra Nováka, protože jediná síla je v tom hrát kvalitní věci. Myslím si, že kvalitní věci hrajem, i když si nejsem jistý, jestli to jak je hrajem, je stoprocentní. Chci ale ponechat muzice svobodu vývoje. Tyhle písničky hrajeme proto, abychom se vzájemně našli, porozuměli si, sehráli se a mohli se pustit do nových věcí. Právě kvůli novým věcem Blue Effect vznikl a teprve se ukáže jak to půjde. Bez nich by nemělo smysl pokračovat. Nechci dělat revival sám ze sebe. Staré věci nehrajeme nijak pietně. Řekl jsem klukům, aby si je poslechli a pak jsme je rovnou začali hrát. Chci, aby každý hrál jak mu zobák narost', opakování minulosti je nesmysl a ani to nejde. Pochopitelně, se tu a tam stane, že někdo na koncertě vykřikuje, kde je Mišík a kde je Smelka a proč to nehrajeme jako dřív, ale nakonec stejně všichni skáčou a jsou spokojení, včetně nás. Jde vlastně jen o to, zkousnout fakt, že čas se pohybuje."
Pojďme teď představit současnou sestavu Blue Effectu, případně prozradit, co tě s jednotlivými muzikanty svedlo dohromady?
"Na bicí hraje Vašek Zima, který prošel kapelou -123 min., působil ve Walk Choc Ice, kde jsem ho také poznal, protože Walk Choc Ice jsou kapela spřízněná. Je to opravdu spolehlivý muzikant. Basista Vojta Říha je velice mladý kluk, působí v kapele Mindway a pro mě představuje unikum v tom, že hraje velice úsporně. To jsem ještě nikdy za svou praxi nezažil, abych nutil nějakého muzikanta hrát víc. Vždycky to bývá naopak. Klávesista, zpěvák a kytarista Pavel Bohatý je z Chrudimi z kapely Eastpark. Má charakteristický hlas a expresivní projev, což mi velmi vyhovuje, a navíc skládá. O sólový zpěv se střídá s Honzou Křížkem, s nímž se díky Walk Choc Ice znám už strašně dlouho. Honza je všestranný muzikant, který má, myslím, budoucnost před sebou. Je vystudovaný bubeník, je klávesista, kytarista, zpěvák a skladatel v jedné osobě. Mám pocit, že je to sestava, která opravdu funguje a je jenom otázka jak do ní zapadám já."
Dá se říct, na kterou z etap někdejšího Blue Effectu či Modrého efektu by nynější podoba kapely mohla nejvíc navázat? Mělo by to být spíš na bigbít konce šedesátých let, jazzrock poloviny sedmdesátých let či pozdější art rock?
"Tím, že jsou v kapele dva plnohodnotní zpěváci, je asi nejblíž etapa s Leškem Semelkou a Oldou Veselým. Ale fakt je, že model dvou zpěváků jsem si vyzkoušel už dřív, když v roce 1969 v Blue Effectu souběžně působili Semelka a Mišík."
Když jsi zmínil etapu Semelka - Veselý, mohly by se, hypoteticky vzato, nové písničky ubírat směrem tehdejších rozsáhlých kompozic, jako třeba na albu Svět hledačů?
"Já myslím, že ne. Doba je dneska jiná. I když, co sleduji venku, hraje se úplně všechno, úplně všechno je dovolené. Ačkoliv to nevypadá, myslím si, že to nejstručnější a nejúdernější sdělení je písnička a té bych se držel. Samozřejmě jsou různé způsoby jak se taková písnička udělá.
Nedávno se na trhu objevilo dvojalbum Blue Effect - Beatová síň slávy. Na druhém disku je tam několik rarit jako autentický záznam koncertu z roku 1973 nebo písničky k wolkerovskému pásmu Knoflík pro štěstí s Janou Kratochvílovou pro plzeňské divadlo Alfa z roku 1979. První disk byl sestaven na základě hlasování posluchačů rádia Beat z celé kariéry kapely. Do jaké míry se posluchači trefili do tvého osobního žebříčku?
"Kouzelné na tom je, že trefili. Představ si, že někdy na přelomu roku jsem vybíral věci, které teď s Blue Effectem hrajeme, a pak jsem zjistil, že se tak z devadesáti procent shodují s těmi, co vybrali posluchači Beatu. Chybí nám ještě Blue Effect Street, kterou jsme chtěli zahrát Zna festivalu v Českém Brodě, kde s námi hostoval Vláďa Mišík. Měli jsme jí nachystanou, což znamená, že jsme se jí každý naučili ale nikdy spolu nehráli a trnuli jsme, jestli nám povolí přidávat, že by měla premiéru. Naštěstí to nepovolili. Ale takhle kaskadérsky k tomu přistupujeme. Věc si poslechneme a z fleku jí hrajeme. Jasně, někdy to bolí, ale svoboda a hravost má v muzice také něco do sebe. Ale abych se vrátil k té desce, nedávno jsem se díval v televizi na Poprask a koukám - Blue Effect je v prodejním žebříčku. To se opravdu ještě nikdy nestalo."
Od minulosti pojďme ale k současnosti, respektive k budoucnosti. Mluvil jsi už o tom, že gró současného Blue Effectu by měly tvořit nové písničky. Kdy by se dala, dejme tomu, očekávat nová deska?
"To zatím nevím. Nepospíchám na to a hlavně nechci být závislý na našem gramofonovém průmyslu, jestli se tomu takhle dá říct. Nemám k němu důvěru. Ani jí nemůžu mít, když vidím jak muziku vydávají a hlavně jak se o ní starají. Člověk je musí zlomit, aby nějakou muziku vůbec vydali a postarat se o ní musí stejně potom muzikant, aby se prodávala, aby se o ní vůbec vědělo. Takže si říkám, že buď se najde nějaké vydavatelství, které samo bude chtít nové věci vydat a nebo je vydám vlastním nákladem nebo je pověsíme na internet. je to jedno, hlavně odmítám závislost. Čím jsem starší, tím víc jakoukoli závislost nenávidím. Přestal jsem kouřit, protože mi začalo být odporné, že jsem na kouření závislý. Zrovna tak jsem se do určité míry zbavil závislosti na vydělávání peněz, dělám jen to co mě baví, byť pochopitelně do jisté míry, jinak bych umřel hlady. Myslím si, že jakákoliv závislost korumpuje a proto závislosti obcházím. Nejsem závislý na tom, aby se moje desky prodávaly na každém rohu, daleko milejší mi je, když si desku koupí někdo, kdo má chuť jí poslouchat. To je větší satisfakce a je možné, že vývoj směřuje k tomu, že se muzika oddělí víc od obchodu než je to dneska."
časopis Rock&Pop 2004/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Blue-Effect-Radim-HladikNechci-delat-revival-sam-ze-sebe~18~zari~2004/
Komentáře
&;
