13.4.2006 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika V případě projektu Blackmore´s Night fanoušci bývalého kytaristy Deep Purple a Rainbow jsou rozděleni na dva tábory. Půlka tvrdí, že Ritchie vydává neúnosné kýče, druhá strana zase jeho přerod do středověkého trubadúra vítá a je šťastná, že se jejich idol konečně hudebně našel. Pravda bude nejspíš někdy uprostřed, ale daleko podstatnější je že pod hlavičkou Blackmore´s Night Ritchiemu a jeho půvabné partnerce Candice Night vychází další album nazvané The Village Lanterne, které se nejspíš opět bude výborně prodávat a řady jejich fanoušků ještě rozšíří.
Jako výchozí bod pro své promo aktivity v Evropě si Blackmore´s Night opět zvolili Prahu a jestli mě něco nejvíc zaskočilo během našeho setkání v jedné stylové restauraci na Starém Městě byla vstřícnost a pohodovost, která z Ritchieho čišela. Po zasmutnělém a náladovém morousovi, kterého jsem na vlastní kůži v minulosti několikrát zažil, nebyla ani stopa. Život v minulosti mu evidentně svědčí.
 
The Village Lanterne je již vaše páté studiové album. Doufali jste před deseti lety když jste zakládali projekt Blackmore´s Night, že bude mít tak dlouhé trvání?
Ritchie: Rozhodně ano. Hodně lidí, především mojí kolegové si tehdy ťukalo na čelo a říkali, že jsem se zbláznil. Ale já jsem měl konečně možnost dělat hudbu, kterou jsem chtěl dělat celý život. Hrál jsem rock´n ´roll a balady jako Streets Of London, která je teď na naší nové desce, ale pořád tam byl kompromis mezi hudbou a penězi, které se pořád řešily. Teď mám konečně možnost věnovat se naplno středověké muzice a přistupovat k ní a k Blackmore´s Night jako k nekomerčnímu projektu.

Nestýská se ti občas po hard rocku, nebo rock´n ´rolu?
Ritchie: Já pořád hraji rock´n´roll. Když jdeme do studia nikdy dopředu nevíme, jaká budou aranžmá a zda z určité skladby nakonec uděláme rock nebo renesanční skladbu nebo něco uprostřed.

Chcete říct, že vše je otázkou aranžmá a že i z hard rockových skladeb lze udělat středověkou hudbu?
Ritchie: Ano, existuje spousta společných postupů a v podstatě jsou si tyto žánry blízké. Podívejte se na úvodní riff ze Smoke On the Water, když si zahrajete ten sled paralelních akordů a zrytmizujete ho jinak, sami uvidíte co z toho vyleze a co vám to bude připomínat. (zpívá a taktuje si rukou po stole). Vše lze udělat tak, aby to znělo jako renesanční hudba.

Domníváte se, že druh hudby, který hrajete s Blackmore´s Night lze ještě rozvíjet a posouvat dál?
Ritchie: Určitě ano. Z té hudby lze čerpat pořád, bylo napsáno spousta skladeb i když se někomu může zdát, že hrajeme pořád dokola pouze dvě písničky, které malinko obměňujeme. To dělá možná harmonická podobnost skladeb, ale krása této hudby je v něčem jiném.

Některé písně z repertoáru Blackmore´s Night by mohly být i na starších deskách Rainbow i naopak. Například Rainbow Eyes z desky Long Live Rock´a´roll od Rainbow, prokazuje, že váš zájem o podobně znějící hudbu je staršího data.
Ritchie: Máte pravdu. Já jsem se do této hudby zamiloval, když mi bylo devět let a slyšel jsem poprvé skladbu Greenslaves. Pak jsem dlouhá léta hrál rock´n ´roll a hudebně jsem byl někde jinde. Zlom nastal v roce 1973, když jsem navštívil koncert Davida Monroea s jedním londýnským orchestrem.. Miloval jsem rock´n ´roll, ale ta hudba mi tehdy naplnila duši. Ještě jeden takový zážitek jsem měl v roce 1987, když jsem v Německu na jednom hradě viděl kapelu, která hrála renesanční hudbu a používala jak staré nástroje, tak i kytary. Tehdy jsem se vrátil na hotel a začal jsem zkoušet skládat v tomto duchu. Jsem rád, že jsem se na tuto cestu vydal. Když si občas poslechnu současný rock, neslyším nic nového, je to pořád to samé, co se hrálo před třiceti léty.

Vystupujete na hradech, používáte dobové kostýmy a scéna vašich koncertů vypadá jako středověké tržiště. Je to hra, kterou milujete, nebo opravdu věříte v tyto věci?
Já ty věci nenávidím, ale management to celý vymyslel kvůli tomu, abychom měli zajímavější imidž. Tohle jste chtěl slyšet? Ne, já tu dobu a vše co s ní souvisí naprosto vážně miluji a hned bych se vrátil o několik století nazpátek a v této době žil, kdyby to šlo. A poslední věc, která by mi scházela je MTV.
Candice: Dnešní doba je strašně agresivní. Moderní hudba je též strašně agresivní a naše koncerty umožňují jiný druh prožitků. Lidé chodí na naše koncerty též v dobových kostýmech a vidíte tam jak padesátiletí rockeři a starší dámy kolem osmdesáti, tak i malé děti. My jim právě dáváme možnost, aby se odlišili i v oblékání v době, kdy všichni vypadají jako členové baseballového týmu.

Jaké jsou pozitiva a negativa toho mít za manažerku maminku Candice?
Ritchie: Kdo vám to řekl?

Někdo z vašeho týmu, během fotbalového zápasu při vaší předchozí návštěvě Prahy
Je to výborný manažer, který se o nás stará neustále a skoro nespí. Víte kolik kapel jako Eagles nebo Cher bylo ožebračeno svými manažery, stává se to v 90 procentech případů. Jsme rádi, že ji máme a můžeme ji důvěřovat.

Psáno pro: časopis mGuide 2006/03