Beck - Vzpomínáme a zapomínáme
22.9.2008 | Autor: KID A | sekce: publicistika
fotogalerie
Vzpomínáte ještě na Becka? Na to jak s Loserem, flagelantskou hymnou, obletěl planetu? A co na Odelay, se kterou posbíral několik Grammy? A co na neúnavné stylové úkroky - směrem k disko-funku, nebo naopak melancholickému folku? A co na opětovný návrat k tomu, co mu dalo vydělat? Teď je tu jeho osmá oficiální deska Modern Guilt, se kterou tak trochu vzpomíná, a tak trochu jde dál
Vzpomínáme...
Vzpomínky jsou výsostně fajn. Ostatně jako všechny neopakovatelné a nezapomenutelné okamžiky. Třeba i ty na lo-fi přístup, čistý jako křesťanská krev. Představte si magneťak, obrovskou touhu něco říct a přesnou představu jak to říct a dostanete ranného Becka. Mellow Gold, debutová deska u major labelu z roku 1994, nebyla jen o neodolatelném beatu a stejně nakažlivém surreálním refrénu "Soy un perdedor / I’m a loser baby, so why don’t you kill me?,". Měla v sobě toho víc - hlavně pak výbušný mix hudby ulic Los Angeles z konce osmdesátek. Podporovala ve vás nutnost, slyšet od nej všechno, co nahrál před příchodem k velkému vydavateli, a nedovolila vám z něj spustit pozornost. S Odelay o dva roky později Beck stejný model dotáhl k dokonalosti a zdalo se, že již nejde jít dál. Kritika chválila, fanoušci nakupovali o sto šest a rádia ho hráli poměrně dost. Beck koncertoval a přemýšlel co dál. Vymyslel, že by bylo dobré zavolat Nigelu Godrichovi, který měl právě za sebou geniální manifest psychedelie pro mladistvé jménem OK Computer. Též ho napadlo, že tentokrát by nebylo od věci, zkusit to s nekomplikovanými tklivými písničkami. Desku Mutations úplně každý za trefu do černého nepovažoval, neboť progres předchozích nahrávek tentokrát na Beckovo straně nestal. Jelikož se vždycky řídil heslem " komu se nelení, tomu se zelení", tak v poměrně svižné rychlosti dal dohromady Midnite Vultures - jediné jeho album, které snese škatulku "taneční". Ale také album zajímavé tím, že staví na nejodpornějších odpadcích pop-music tolik vlastních Pepovi Vlčkovi. "Jasně, zním jako Prince, abych ukázal, jak je Prince nesnesitelné zlo. Ale dělám to vkusně a poslouchatelně, nebo ne?"
Dost lidí vůbec nenadchlo, že potom se volalo opět Nigelu Godrichovi, a ten s blonďákem stvořil pokračování jeho třetí desky - pouze s tím rozdílem, že blues nechali rodičům někde na půdě a pěkně z blízka se podívali na dojemné britpop refrénySee Change tehdy k Vánocům dostalo hodně studentek gymniázií. Následující Guero v produkci, díky Odelaynesmrtelných, Dust Brothers, bylo až po okraj napěchováno skvěle poslouchatelnými a příjemnými tracky. Zvuk byl syrový, nálada melancholická. Ti jimž to nevonělo, to ocenili jako surovinu pro skvělou remixovou kolekci Guerolito. Tak skvělou až přelomovou. A teď poslední vzpomínka - tentokrát na vrcholný kousek našeho starého známého Nigela Godriche. Ten za Beckem přišel s následujícím - "budeš hodně rapovat, smícháme toho hodně dohromady, ale nahrajeme to potichu". Největší devizou Information bylo, že se bylo konečně evidentní, že Beck dělá s producentem od Radiohead.
Zapomínáme a žasneme...
Protože je Beck chlápek vnímaví, všimnul si, že práce Danger Mouse je dlouhodobě hodná ocenění. Výborné desky Gnarls Barkley, Gorillaz, Black Keys a další skvělé záležitosti nesou jeho podpis. Jeho rukopis s sebou vždy nesl pečeť moderní doby, ale také byl zatížen respektem k minulosti. To se mohlo hodit. Nová deska Modern Guilt se ohlíží zpět, ale nedává vám šanci vytahovat konkrétní jména. Tvůrčí dvojka tvrdí, že inspirace byly záležitostí šedesátých a sedmdesátých let - The Zombies a další tzv. "beautiful losers". Co se týče textů a filosofie celé nahrávky, tak se Beck vrací ještě do období před debutem, kdy ujížděl na kyselém sarkasmu antifolku. Co se týče hudby, tak na neskutečně malém rozsahu do mixéru hází celou svou předchozí kariéru - ostré kytary, melancholické nápěvy, jednoduché písňové struktury, větší i menší experimentíky. Deska je zahlcená ironickými hláškami a popovými melodiemi. Ať se vám to líbí, nebo ne, Modern Guilt je jednou z událostí roku. Akorát s ní budete mít jeden problém. Každá předchozí Beckova deska se dala bez problémů škatulkovat, buď jako eklektický nářez, nebo jako obyč písničky výjimečné kvality. Výjimečná kvalita zůstává. A ten zbytek? Eklektické obyč písničky? Dává to smysl? Když už jsem ten kritik - dává.
Fotogalerie:
fotogalerie
Vzpomínáte ještě na Becka? Na to jak s Loserem, flagelantskou hymnou, obletěl planetu? A co na Odelay, se kterou posbíral několik Grammy? A co na neúnavné stylové úkroky - směrem k disko-funku, nebo naopak melancholickému folku? A co na opětovný návrat k tomu, co mu dalo vydělat? Teď je tu jeho osmá oficiální deska Modern Guilt, se kterou tak trochu vzpomíná, a tak trochu jde dálVzpomínáme...
Vzpomínky jsou výsostně fajn. Ostatně jako všechny neopakovatelné a nezapomenutelné okamžiky. Třeba i ty na lo-fi přístup, čistý jako křesťanská krev. Představte si magneťak, obrovskou touhu něco říct a přesnou představu jak to říct a dostanete ranného Becka. Mellow Gold, debutová deska u major labelu z roku 1994, nebyla jen o neodolatelném beatu a stejně nakažlivém surreálním refrénu "Soy un perdedor / I’m a loser baby, so why don’t you kill me?,". Měla v sobě toho víc - hlavně pak výbušný mix hudby ulic Los Angeles z konce osmdesátek. Podporovala ve vás nutnost, slyšet od nej všechno, co nahrál před příchodem k velkému vydavateli, a nedovolila vám z něj spustit pozornost. S Odelay o dva roky později Beck stejný model dotáhl k dokonalosti a zdalo se, že již nejde jít dál. Kritika chválila, fanoušci nakupovali o sto šest a rádia ho hráli poměrně dost. Beck koncertoval a přemýšlel co dál. Vymyslel, že by bylo dobré zavolat Nigelu Godrichovi, který měl právě za sebou geniální manifest psychedelie pro mladistvé jménem OK Computer. Též ho napadlo, že tentokrát by nebylo od věci, zkusit to s nekomplikovanými tklivými písničkami. Desku Mutations úplně každý za trefu do černého nepovažoval, neboť progres předchozích nahrávek tentokrát na Beckovo straně nestal. Jelikož se vždycky řídil heslem " komu se nelení, tomu se zelení", tak v poměrně svižné rychlosti dal dohromady Midnite Vultures - jediné jeho album, které snese škatulku "taneční". Ale také album zajímavé tím, že staví na nejodpornějších odpadcích pop-music tolik vlastních Pepovi Vlčkovi. "Jasně, zním jako Prince, abych ukázal, jak je Prince nesnesitelné zlo. Ale dělám to vkusně a poslouchatelně, nebo ne?"
Dost lidí vůbec nenadchlo, že potom se volalo opět Nigelu Godrichovi, a ten s blonďákem stvořil pokračování jeho třetí desky - pouze s tím rozdílem, že blues nechali rodičům někde na půdě a pěkně z blízka se podívali na dojemné britpop refrénySee Change tehdy k Vánocům dostalo hodně studentek gymniázií. Následující Guero v produkci, díky Odelaynesmrtelných, Dust Brothers, bylo až po okraj napěchováno skvěle poslouchatelnými a příjemnými tracky. Zvuk byl syrový, nálada melancholická. Ti jimž to nevonělo, to ocenili jako surovinu pro skvělou remixovou kolekci Guerolito. Tak skvělou až přelomovou. A teď poslední vzpomínka - tentokrát na vrcholný kousek našeho starého známého Nigela Godriche. Ten za Beckem přišel s následujícím - "budeš hodně rapovat, smícháme toho hodně dohromady, ale nahrajeme to potichu". Největší devizou Information bylo, že se bylo konečně evidentní, že Beck dělá s producentem od Radiohead.
Zapomínáme a žasneme...
Protože je Beck chlápek vnímaví, všimnul si, že práce Danger Mouse je dlouhodobě hodná ocenění. Výborné desky Gnarls Barkley, Gorillaz, Black Keys a další skvělé záležitosti nesou jeho podpis. Jeho rukopis s sebou vždy nesl pečeť moderní doby, ale také byl zatížen respektem k minulosti. To se mohlo hodit. Nová deska Modern Guilt se ohlíží zpět, ale nedává vám šanci vytahovat konkrétní jména. Tvůrčí dvojka tvrdí, že inspirace byly záležitostí šedesátých a sedmdesátých let - The Zombies a další tzv. "beautiful losers". Co se týče textů a filosofie celé nahrávky, tak se Beck vrací ještě do období před debutem, kdy ujížděl na kyselém sarkasmu antifolku. Co se týče hudby, tak na neskutečně malém rozsahu do mixéru hází celou svou předchozí kariéru - ostré kytary, melancholické nápěvy, jednoduché písňové struktury, větší i menší experimentíky. Deska je zahlcená ironickými hláškami a popovými melodiemi. Ať se vám to líbí, nebo ne, Modern Guilt je jednou z událostí roku. Akorát s ní budete mít jeden problém. Každá předchozí Beckova deska se dala bez problémů škatulkovat, buď jako eklektický nářez, nebo jako obyč písničky výjimečné kvality. Výjimečná kvalita zůstává. A ten zbytek? Eklektické obyč písničky? Dává to smysl? Když už jsem ten kritik - dává.
Zajímavost:
Po desce Information není nové album první Beckovým materiálem. V prosinci minulého roku vydal pouze na vinylu singl Timebomb, agresivní, taneční skladbu jakoby reflektující současnou nu-rave módu. Ti jež rádi spekulují o budoucím vývoji jednotlivých interpretů, po jejím vydáním věřili v odvázanou zábavnou taneční desku. Protože je Beck nevyspitatelný, tak jeho nová deska je spíše opakem. S odstupem času si je opět třeba přiznat, že je lepší od Becka nečekat vůbec nic - lehko se vám stane, že se dočkáte úplně odlišných věcí.
Po desce Information není nové album první Beckovým materiálem. V prosinci minulého roku vydal pouze na vinylu singl Timebomb, agresivní, taneční skladbu jakoby reflektující současnou nu-rave módu. Ti jež rádi spekulují o budoucím vývoji jednotlivých interpretů, po jejím vydáním věřili v odvázanou zábavnou taneční desku. Protože je Beck nevyspitatelný, tak jeho nová deska je spíše opakem. S odstupem času si je opět třeba přiznat, že je lepší od Becka nečekat vůbec nic - lehko se vám stane, že se dočkáte úplně odlišných věcí.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2008/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Beck-Vzpominame-a-zapominame~22~zari~2008/
