21.9.2004 | Autor: Jaroslav Špulák | sekce: publicistika
V polovině srpna, přesně mezi 15. a 17. dnem toho měsíce, si připomeneme pětatřicáté výroční konání nejdůležitějšího festivalu v rockové historii. Nazvali ho Woodstock, dodnes se kolem něho tvoří mýty, které očití svědkové nestačili vymýtit, a nebýt jeho, musel by historii rockové moderní hudby definovat jiný svátek.
Třeba by to byl ten v Monterey (1967) nebo Live Aid (1985). Spekulace ale ponechme stranou. O Woodstocku americký psycholog Mark Zahmer v roce 1975 řekl: "Teprve budoucnost ocení důležitost toho festivalu. Když se ti chlápci rozhodli ho uspořádat, byli velmi odhodlaní, toužili po úspěchu a možná v tom všem byli trochu zaslepení. Možná byli naivní, ale pustili se do práce. Pak se jim začalo dařit, vrhli všechny síly do činnosti a předčasně se radovali, jak výborný nápad měli. Jenomže následovaly první problémy, najednou se jim začalo všechno drolit pod rukama a lidé kolem nich přestali doufat, že to dokáží. Nepřálo jim nic, ani ten mizerný ukazatel u cesty, který by jim prozradil, kde na tu svou parádu seženou plac a vhodné lidi. Skončilo to strašlivě vysilujícím maratonem, takovým, který držel v chodu snad jen Bůh nad tím pláckem, kde se festival konal. Všichni byli v pondělí ráno strašně unavení. Tři dny a ještě něco k tomu je nesmírně vyčerpaly. To všechno mělo obrovskou podobnost s celým hnutím hippies. Když se začalo drolit, najednou nebyl nikdo, kdo by pozvedl jeho prapor a táhl ho dál. A tak se všichni ti vlasáči rozešli, každý se pustil za svými věcmi. Woodstock skončil finančním propadem. Hippies také."
Dodejme, že doktor Zahmer se festivalu osobně zúčastnil. Byl na něm od prvního dne do posledního, užil si každé jeho chvíle, zamiloval se do spousty účinkujících a odcházel nebývale spokojen.
"Když jsme se složitými cestičkami dostávali domů do New Yorku, napadlo mě mnohokrát, že jsem asi byl u klíčové akce dějin moderní populární hudby. Současně mě honily myšlenky, které mi říkaly, že cosi velkého skončilo. Ta špína, kterou jsme měli za nehty, byla poctivá. Mám dojem, že jsem byl u toho, když květinové děti pochopily, že odmítat vedení není dobré. Nikdo nebyl schopen je zvládnout, oni se topily ve svých rozporuplných a nesjednocených ideálech. Věděly jenom, že musí něco dělat. Věděly, že nesmí podporovat americkou politiku a že když přestanou křičet, budou navždy umlčeny. Vyšachovaly se ze hry samy. Na Woodstocku křičet přestaly. Poradila si s nimi únava. A pak, mnohé novopečené matky ztrácely přehled o tom, kdo je otcem jejich dětí, což pro psychiku jejich a novorozeňat nebylo nejlepší."
Šest let po největším festivalu v dějinách hudby, největším a nejdůležitějším, zbyly doktoru Zahmerovi velké vzpomínky. "Největší vzpomínkou je syn Edward. Počali jsme ho se ženou na Woodstocku, je křtěný tamní trávou a tamní atmosférou. Je mu pět let a ze všeho nejraději poslouchá Jimiho Hendrixe, The Who a někde mi vyštrachal i Ten Years After. Nepatřím k těm, kteří by si nebyli otcovstvím jistí. Narozdíl od mnoha jiných, kteří se ke květinovým dětem hlásili, jsme s manželkou věděli, co se sluší. Pro nás to byla vlastně taková hra. Něco navíc. Pocházeli jsme z nábožensky založených rodin a věděli jsme, co se sluší a patří. To, že jsme se hlásili k hippíkům, bylo v podstatě jenom zpříjemněním všedních chvil. Zatraceně, byly to ale skvělý časy."
Další krůčky malého Edwarda Zahmera nejsou známy. Pokud ale šlo vše svou cestou, odbyl si Kristova léta, určitě se vydal v otcovch stopách, a když si přečte něco o dění, které mu bylo kulisou při jeho početí, určitě mu jde mráz po zádech. A možná pořád rád poslouchá Hnedrixe. Co když mu v té radostné chvíli k tomu všemu hrál?
Jeho tátu bychom teď ale potřebovali. Kdo jiný by mohl nejlépe rozkrýt tehdejší náladu než přímý účastník akce.
San Francisco, hudební líheň
Všechno to dění kolem Woodstocku 1969, všechny ty problémy, zákazy, radosti a bolesti měly kořeny v hippísáckém hnutí, které v šedesátých letech vykouklo ze San Franciska a opanovalo celou Ameriku, potažmo i další koutky světa.
Tohle město přitahovalo bardy z kulturních oblastí odjakživa, zvláště pak mladé generace. Bylo to dáno klidem, který ze San Franciska dodnes v porovnání s jinými americkými městy přímo vyvěrá. Také společenským klimatem, mnohem otevřenějším než kdekoliv jinde, no a v neposlední řadě ochotou místních přijmout jakékoliv kulturní experimenty. Právě tam se nová hudební generace střetávala a díky tomu získalo město pověst "amerického Liverpoolu". Bez Beatles, samozřejmě.
Ke koloritu tamních klubů a kaváren patřili písničkáři s akustickou kytarou, bluesmanií, rockeři. Právě proto se hudební styl toho města dal těžko definovat. Všechno se v něm prolínalo, což nejlépe dokumentuje vývoj nejznámější sanfranciské skupiny Jefferson Airplane. První album Jefferson Airplanes Takes Off ze šestašedesátého roku má folkový zvuk. Později se ovšem kapela dostala do silných psychedelických poloh, její texty prý vznikaly pod vlivem drog a kultovnost ve své době byla nabíledni.
Drogy totiž hippísácké hnutí, které mělo se sanfranciskou kulturou velmi mnoho společného, ovlivňovaly nejenom umělecky, nýbrž i životně. Byly s ním spojené jako siamská dvojčata, bohužel právě na tohle spojení na konci šedesátých let hippíci dojeli.
Přitom to Timothy Leary, historicky největší a nejmasovější drogový experimentátor s vlivem na milióny lidí, vůbec nemyslel špatně. "Prvně jsem pomocí drog opustil vědomí v srpnu 1960 v Guernavace v Mexiku. Snědl jsem sedm posvátných hub a objevil krásu, zjevení, smyslnost, historii buňky, Boha, ďábla, to všechno ve vlastním těle a mimo svou mysl," vzpomíná.
Měl v kapse LSD, a protože věděl, že je nechce využívat jenom na lékařské či vojenské účely (LSD bylo zneužíváno především při výsleších vězňů), mohl se stát guruem hnutí hippies. Ve dvaašedesátém roce se kult psychedelických drog rychle šířil Spojenými státy. Filozof Alan Watts hovořil o LSD jako o přípravku, který by se měl lidem předepisovat dvakrát až třikrát ročně, aby u nich odstranil dočasné emoční problémy. Básník Allen Ginsberg doporučil v zájmu světového míru adresovat drogu do Kremlu Nikitovi Chruščevovi i do Bílého domu Jehnu F. Kennedymu. Přičteme-li ještě fakt, že se Americe vyloženě nepodařila válka ve Vietnamu a pomřelo tam zcela zbytečně mnoho jejích synů, bylo jisté, že mládež o sobě musí dát nějak vědět.
Timothy Leary napsal: "Hnutí se mělo rozvíjet bez organizace, vůdců a doktrín. Mělo se stát úplnou religiózní renezancí mladých."
Jenže nestalo. Na absolutní svobodu hippies nakonec dojeli. Vrcholem jejich krásného života byl právě Woodstock 1969. Potom jako by se zasekli a neměli téma pro svůj život.
Na začátku byl inzerát
Festival se konal 15. - 17. srpna 1969 na farmě Maxe Yasgura. Stal se historickým momentem v koloběhu světových dějin. Nedotýkal se pouze "zkažené" Ameriky, jak svou zemi viděla její tehdejší mládež, ale vyzval lidi kulturního světa, aby přehodnotili své ideály. Byl generačním pojítkem, mezi půl miliónem návštěvníků festivalu jste narazili na skoro děti i jejich dědečky a babči. Vzhledem k tomu, že tohle shromáždění proběhlo v naprostém klidu, vytáhněme další jeho klad. Oslavilo skutečnou lásku, boží dar, který byl otcům a bratrům účastníků festivalu cizí. Samozřejmě těm, kteří zůstali doma.
Přímý účastník festivalu Jason Kroeman ze San Franciska vzpomíná: "Bylo to jako v ráji. Komu nevadilo problematické hygienické zázemí, strašná spousta lidí a nejrůznější názory na to, jak to na světě právě chodí, což si tam každej musel od plic říct a hledal k tomu spoustu posluchačů, musel být nadšen. Objímali jsme se s úplně cizími lidmi, které když jsme potom potkali ještě jednou, byli pro nás něco jako členové rodiny. Užívali jsme si darů života a já osobně jsem se na tom festivalu vyspal se sedmi ženami. Dvě z nich jsem nepoznal ani podle křestního jména. Nebylo to důležité."
Historie festivalu je ale pořádně dlouhá a z dnešního pohledu možná důležitější než akce sama. Aby se mohla konat, museli se sejít čtyři organizátoři.
John Roberts byl doslova pohádkově bohatý. Měl rád umění, ale nevěděl přesně, do čeho by své peníze vrazil, protože mu chyběl úchvatný talent, kteří lidé kolem něho měli. On měl ale problémy s jakýmkoliv prosazováním se. Nedokázal své peníze jen tak někomu nabídnou. "Styděl jsem se," vyvětlil.
Musel tedy v šestašedesátém na jednom sportovním hřišti potkat Joela Rosenmana, mladého bohatého právníka, navíc úspěšného zpěváka a muzikanta, který působil ve vokálním triu, ovšem gramofonová firma, jež kolem něho začala kroužit, měla zájem pouze o jeho služby a on to odmítl, protože se na to necítil. Navíc se to ve třech lépe táhlo i tehdy.
Stali se ideálními partnery. Nejdříve se rozhodli napsat nějakou úspěšnou televizní komedii, která měla být k popukání. Neměli ale dostatek humoru, a tak se rozhodli (jako by v tu chvíli stáhl Roberts do umělecké průměrnosti nadaného kámoše) dát si inzerát, v němž nabídli sponzorování zajímavým obchodním a investičním záměrům. Upoutávky vyšly v novinách New York Times a Wall Street Journal na jaře osmašedesátého roku.
Woodstock Ventures
Nabídek dostaly celou řadu a věřte, že některé stály opravdu zato. Mnohé měly sexuální podtext, například jim bylo nabídnuto, aby investovali do elektronického přístroje, který udělá šťastnou každou ženu na světě, i takovou, která musela orgasmus léta letoucí ku své nelibosti předstírat. Měli dát peníze do výroby auta, které využívá automatického řidiče, měli investovat do lednice, která sama nahlásí, když ji uvnitř začnou scházet potraviny. Oni ale ne a ne.
Sešli se totiž se dvěma bláznivými mladíky, kteří se od první chvíle netajili inklinací a sympatiemi s hnutím hippies. Mimochodem, ani naši boháči se nebránili slastnému prožitku naprosté svobody a sexuální vášně bez omezení. Ti dva se jmenovali Michael Lang a Artie Kornfeld a dvěma v saku vyfešákovaným podnikatelům nabídli možnost investovat do stavby hudebního studia ve Woodstocku. Prý proto, aby muzikanti nemuseli jezdit do New Yorku, neboť jejich studio bude lepší a současně mnohem lacinější. A aby toho nebylo málo, umělci by mohli do studia jezdit na rekreaci.
Roberts a Rosenman kupodivu ty dva nevyhodili oknem, ale sešli se s nimi ještě jednou s tím, aby dali všechny záležitosti na papír. Oni to udělali během pár dnů, a když pak společně pročítali všechny kroky, podivili se na částí, která slíbovala otevření studia koncertem a tiskovou konferencí. "Nebylo by ale úplně od věci udělat velký rockový festival," dodal rychle Michael Lang a myšlenka, která zhmotněná vešla do dějin, byla na světě.
Bylo po festivalu Monterey Pop a to byl velký impuls. Najednou se nebavili o ničem jiném a tvrdili, že kdyby se jim podařilo zachovat takový rozpočet, jaký měli pořadatelé v Monterey, vydělali by pekelné prachy. Michale Lang ještě hulákal, že zná spoustu kapel a že je organizačně velmi schopný. A Artie Kornfeld dělal na gramofonové firmě Capitols.
Definitivně se na všem dohodli na třetí schůzce na jaře devětašedesátého roku. Rozhodli se, že kvůli otevření studia uspořádají velký festival, na který by se mohlo přijet podívat až pět set tisíc lidí (tak jejich snění během tří schůzek nabobtnalo). Aby to snazší, založili společnost Woodstock Ventures, do které Roberts a Rosenman dali peníze, Lang a Kornfeld zase zkušenosti. Smlouva, kterou mezi sebou uzavřeli, zaručovala každému z nich zisk 25 procent.
"Michael měl takový zvláštní oči. Vyzařovalo z nich nadšení, nevinnej kukuč a taky zápal pro celou věc. Něco mi říkalo, že to s jeho schopnostmi buide o něco horší než s jeho dobře rozříznutou pusou, zároveň jsem ale tušil, že tenhle nápad je k nezaplacení. V podstatě můžu říct, že jsem to chápal tak, že si ho kupuju. Než ho nechat po úspěchu Monterey odplout k někomu jinými, to jsem do něho radši nacpal nějaké peníze a pustil se do realizace. Tak jsem to chápal já," přiznal John Roberts, který vlastně s rockovými koncerty neměl pražádné zkušenosti.
Válka s městečkem, mír s farmářem
Do práce se pustili ihned a nebyli zprvu moc úspěšní. Přestože se od prvních dohod měl festival konat ve Woodstocku, museli to záhy zavrhnout, protože při zběžné prohlídce map zjistili, že najít prostor pro tolik lidí v městečku nelze.
Po týdnech hledání to ale vypadalo na sukces. V nedalekém městečku Saugerties našli úžasný prostor, který by pojal ještě více lidí než ten půlmilión a navíc byl jeho majitel otevřený dohodě. "Byl to ale bohatej chlapík a jak známo, tyhle lidi víc kecají," uzavřel celou kauzu smutně Roberts. Ukázalo se totiž, že pan Shaler, jemuž pozemek patřil a který těm čtyřem vzkázal, že je ochoten ho pronajmout na tři měsíce za poměrně slušných podmínek, je tlučhuba. Oklikou se dozvěděli, že prostor hájí pro svého syna a ten ho má dostat neposkvrněný. Hippíci (ti čtyři mu řekli, oč kráčí) by mu ho jistě takový jistě nepředali. Ani kdyby chtěli.
Druhý pokus se odbyl po dlouhých telefonátech s nejrůznějšími realitními kancelářemi. Domluvit se měli se sedlákem Howardem Millsem, který měl velký pozemek v městečku Wallhill a byl ochotem ho na nějakou tu kulturní akci půjčit. "Byl strašně opatrnej. Nemohli jsme mu hned říct, na co ten prostor chceme. A tak jsme mu namluvili, že půjde o trh. Bylo mu to divný. Říkal: proč by měli lidi chodit na trh do tohohle malinkatýho městečka a ještě polem," vzpomínal Roberts.
Tomu se do téhle fušeřiny moc nechtělo, ale nebylo lepší řešení. Čas běžel, navíc nešlo jenom o to pozemek pronajmout, ale především ho na festival připravit. Plácli si, ovšem netušili ještě, co je čeká.
Měsíc a půl před začátkem akce přišel šok. Město Wallkill, které předtím záměr pořadatelů schválilo po třicetiminutové schůzi, se rozhodlo vyhlásit zamýšlenému festivalu stop. Ven prosákly informace, že z trhu doprovázeného koncerty především folkových, jazzových a bluesových zpěváků, zpěvaček a skupin nakonec bude velký festival, na který nepřijede jen pět tisíc lidí, jak pořadatelé uváděli, ale několikanásobně víc.
27. července publikoval místní list Times Herald Record, že město Wallkill vyhlásilo festivalu válku. Woodstock Ventures, skupina pořadatelů festivalu, pobídli své právníky (v tomto ohledu byli nesmírně profesionální), aby si s celou věcí nějak poradili. Pokračovali dál v přípravách, jenomže přitom ještě naráželi na vnitřní problémy.
Zatímco "podnikatelská" dvojice počítala a počítala, hippíci si užívali. Najednou byli ve společnosti, kde bylo dost peněz, a tak na sebe nabalili své kamarády s tím, že jsou členy štábu. Za peníze nakupovali drogy a chlast, když jeli něco zařídit, najímali si taxíky a třeba i helikoptéru. "Tenkrát jsem to chtěl zabalit," přiznal Roberts. Bylo to ale už moc rozjeté.
Konec dobrý, všechno dobré. Řízením osudu se dostali do městečka White Like, kde jim místní podnikatel v oblasti realit doporučil pozemky farmáře a mlékárníka Maxe Yasgura. Ten se stal brzy spojencem organizátorů, což sice neměl původně v plánu, ale když porovnal jejich zápal se snažením nepřejících festival za každou cenu zrušit, šel do toho.
V tisku se objevilo prohlášení: "Chtěli jsme vám zajistit tři dny hudby a pohody, a tak jsme se přestěhovali do White Lake. Ve Wallkill z nás měli strach, zatracení mastňáci."
Úspěšné jednání s farmářem dostalo pohodu i mezi organizátory. Poslední přípravy se jako tradičně dělaly ještě v noci před prvními hodinami festivalu, jenže ono to tak je vždycky a navíc když víte, že lístek si už koupilo na 180 tisíc lidí, určitě byste udělali maximum, aby se nestalo nic špatného.
Mír, člověče!
Byl to hukot, jen co je pravda. Pořadatelský tým měl osmdesát lidí, další stovky byly najaty, aby pomohly udržet situaci pod kontrolou. 15. srpna 1969 bylo okolí White Lake ucpáno pěšími i automobily. Policisté si přišli na své. Kontrolovali účastníky festivalu, a protože mnozí z nich měli k hippíkům špatný vztah, často se stávalo, že je vytahovali z vozů, stavěli do pozoru, mířili na ně kvéry a řvali, aby dali ruce za hlavu.
Jenže kdo dorazil, musel být šťasten. Stačilo překonat mumraj, nepřehledné mraveniště lidí nejrůznějších nadání a vlastností, mezi nimiž panoval pozdrav "Mír, člověče!", a pak už jenom prožívat.
V pátek odpoledne to začalo. Štěstí měli ti, kteří si nekoupili lístek, protože tlak na kasách byl tak silný, že neodolaly nejenom ony, ale ani ploty, které areál vymezovaly. Pořadatelé rezignovali a vyhlásili festival za bezplatný.
Začít se mělo v šestnáct hodin odpoledne, ale protože doprava k místu klonání byla katastrofální, nebyli na místě účinkující. Pořadatelé navíc zjistili, že pokud je chtějí z hotelu Holiday Inn, ležícího pár kilometrů od místa konání, dostat v obstojné době, bude nutné použít helikoptéru.
Michael Lang, který měl na starost program, chodil bezradně zákulisím a přemýšlel, jak "nadržené" diváky, kteří se už pár minut po čtvrté odpolení začali bouřit, že chtějí hudbu, uklidnit. Narazil naštěstí na písničkáře Richieho Havense, kámoše, který vystupovat neměl a který se přišel bavit. Zachránil ho. Havens festival začal. Když mu pak praskla struna, hledala se další oběť pro pódium a našla se v osobě dalšího písničkáře Countryho Joea. Vůbec se mu na pódium nechtělo, ale když mu pořadatelé našli kytaru i s popruhem, šel. Nejdříve to zkusil jen tak hlasivkami. Když zjistil, že to funguje, začalo ho to bavit, smál se a na kytaru zrůdné úrovně hrál protestsongy celou půlhodinu.
Mezi tím se podařilo zprovoznit helikoptérovou linku.
Účinkujících bylo na Woodstocku čtyřicet. Pršelo, svítilo slunko, prostě od té doby tyhle dva atributy patří ke každému festivalu. Aby byla nálada festivalu zachována, najali si promotéři Eddieho Kramera, aby pořídil zvukový záznam, z něhož chtěli později vydat album. Kramer se už nemohl dočkat, až bude nahrávat živě především Jimiho Hendrixe. Do té doby k tomu měl příležitost jenom jednou, před více než roekm točil jeho set v Miami.
Do přívěsu, který zvuková společnost Handle Sound upravila pro nahrávání, umístili provizorní zvukové zařízení. "Měl jsem dva osmistopé magnetofony, ale protože filmový štáb, který běhal na place, potřeboval signál, mohli jsme k nahrávání záznamu použít jen sedm stop. Měl jsem malý mixážní pult s dvanácti vstupy a vedle něho několik malých mikrofonů značky Shure. To bzučení, praskání a hučení mě přivádělo k šílenství. Zvukový systém Hanley nefungoval tak, jak by měl. Držel pohromadě díky motouzu a žvýkačce. Před vystoupením jsme ho nevyzkoušeli, a tak jsme ho dávali dohromady, až když koncert začal. Po třech dnech příprav se zdálo, že to bude snad nejneprofesionálnější festival v historii," vzpomíná na technické zázemí Eddie Kramer.
Jerry Garcia ze skupiny Grateful Dead o vystoupení své kapely řekl: "Pódium bylo z kovových plátů, liják, mokro v botách, já pěkně zdrogovanej a viděl jsem modrý elektrický míčky, jak poskakujou po pódiu. A když jsem se dotknul strun, tak hup na mou kytaru. Nekecám - a všechny ty vysílačky a místní rozhlas, všechny tyhle komunikační mašinky nám harašily v zesilovačích. Kolem pořád bzikaly helikoptéry, což rušilo ještě víc."
Rozpočet akce byl 2,4 miliónů dolarů. Vstupenky přinesly jen 1,1 miliónu dolarů. Prodělek.
Prodělek, ale historický mezník.
V pondělí ráno akci ukončil Jimi Hendrix. Symbolické finále, těžko hledat symboličtější.
Členka Hendrixova týmu, Leslie Adayová, vzpomíná: "Hendrix byl v boudě na farmě. Byl to jediný muzikant, který se nemusel mačkat ve stanech v zákulisí. Věděla jsem, že je mu zle, že je pořádně zfetovanej. Mohlo to bejt z vody v zákulisí, protože se tvrdilo, že na tom festivalu byly do některých vodních zdrojů pro jistotu přidány halucinogeny. Vypadal dost špatně, asi byl fakt sjetej. Strašne se potil. Krmila jsem ho vitamínem C, ovocem a nutila jsem ho cucat citron. Jak jsme tam tak seděli, vypadal dost nervózně a myslel si, že to nezvládne. Nebyl si jistý, jestli má kapela dostatečně zvládnutý repertoár a jestli je dobře sehraná.
Hendrixovo vystoupení se ovšem nakonec nekonalo v neděli ráno, jak bylo s předstihem domluveno, ale až v pondělí ráno. Když pak druhý den vyšel v čele své skupiny na pódium, podivil se, jak zdevastovcané už dějiště festivalu je. Obecenstvo bylo hladové a vyčerpané. Nečekalo, že se festival tak protáhne, a tak ti, kteří měli v pondělí nějakou práci, už odjeli a Hendrixovo vystoupení si museli nechat ujít. přitom se pořád ještě tvořila z vršku docela pohledná fronta, která spojovala dějiště akce s parkovištěm. Na místě prý zůstalo jen asi pětadvacet tisíc diváků, což byl v porovnání s proklamovaným půlmiliónem přítomných zlomek. Mnozí z nich nevydrželi ani do konce. Spokojili se s tím, že Hendrixe uviděli a mířili pryč. On byl ale statečný. na pódiu vydržel přes sto čtyřicet minut, přestože jeho set nebyl ten úplně nejlepší, jaký byl na Woodstocku k vidění.

Kdo, kdy a co na Woodstocku hrál
15. 8. 1969Richie Havens High Flyin' Bird I Can't Make It Anymore With A Little Help From My Friends Strawberry Fields For Ever Hey Jude I Had A Woman Handsome Johnny Freedom
Country Joe McDonald I Find Myself Missing You Rockin' All Around The World Flyin' High All Over The World Seen A Rocket Fish Cheer/I-Feel-Like-I'm-Fixing-To-Die-Rag
John B. Sebastian How Have You Been Rainbows All Over Your Blues I Had A Dream Darlin' Be Home Soon Younger Generation
Incredible String Band Catty Come This Moment Is Different When You Find Out Who You Are
Sweetwater Motherless Child Look Out For Pete's Sake Day Song What's Wrong Crystal Spider Two Worlds Why Oh Why
Bert Sommer Jennifer America
Tim Hardin If I Were A Carpenter
Ravi Shankar Raga Puriya-Dhanashri/Gat In Sawarital Tabla Solo In Jhaptal Raga Manj Kmahaj Alap Jor Dhun In Kaharwa Tal Medium & Fast Gat In Teental
Melanie Beautiful People Birthday Of The Sun
Arlo Guthrie Coming Into Los Angeles Walking Down The Line Amazing Grace
Joan Baez Joe Hill Sweet Sir Galahad Drug Store Truck Driving Man Swing Low Sweet Chariot We Shall Overcome 16. 8 1969
Quill Waitin' For You
Keef Hartly Band
Santana Persuasion
SavorSoul Sacrifice
Fried Neckbones
Canned Heat A Change Is Gonna Come/Leaving This Town Woodstock Boogie Going Up The Country Let's Work Together Too Many Drivers At The Wheel
Leslie West/Mountain Blood Of The Sun Stormy Monday Long Red For Yasgur's Farm Theme From An Imaginary Western Waiting To Take You Away Dreams Of Milk And Honey Blind Man Blue Suede Shoes Southbound Train
Janis Joplin Raise Your Hand As Good As You've Been To This World To Love Somebody Summer-time Try (Just A Little Bit Harder) Kosmic Blues Can't Turn You Loose Work Me Lord Piece Of My Heart Ball and Chain
Sly & The Family Stone Love City Dance To The Music Music Love I Want To Take You Higher
The Grateful Dead St. Stephen Mama Tried Dark Star/High Time Turn On Your Lovelight
Creedence Clearwater Revival Born On The Bayou Green River Ninety-Nine And A Half (Won't Do) Commotion Bootleg Bad Moon Rising Proud Mary I Put A Spell On You Night Time Is The Right Time Keep On Choogin' Suzy Q
The Who Heaven And Hell I Can't Explain It's A Boy 1921 Amazing Journey Sparks Eyesight To The Blind Cristmas Tommie Can You Hear Me Acid Queen Pinball Wizard Abbie Hoffmann Incident Fiddle About There's A Doctor I've Found Go To The Mirror Boy Smash The Mirror I'm Free Tommy's Holiday Camp We're Not Gonna Take It See Me Feel Me Summertime Blues Shakin' All Over My Generation Naked Eye
17. 8. 1969Jefferson Airplane The Other Side Of This Life Plastic Fantastic Lover Volunteers Saturday Afternoon/Won't You Try Eskimo Blue Day Uncle Sam's Blues Somebody To Love White Rabbit
Joe Cocker Delta Lady Some Things Goin' On Let's Go Get Stoned I Shall Be Released With A Little Help From My Friends
Country Joe & The Fish Barry's Caviar Dream Not So Sweet Martha Lorraine Rock And Soul Music Thing Called Love Love Machine Fish Cheer/I-Feel-Like-I'm-Fixing-To-Die-Rag
Ten Years After Good Morning Little Schoolgirl I Can't Keep From Crying Sometimes I May Be Wrong, But I Won't Be Wrong Always I'm Going Home
The Band Chest Fever Baby Don't Do It Tears Of Rage We Can Talk Long Black Veil Don't You Tell Henry Ain't No More Cane Wheels On Fire Loving You Is Sweeter Than Ever The Weight
Blood Sweet And Tears More And More I Love You Baby More Than You Ever Know Spinning Wheel I Stand Accused Something Coming On
Johnny Winter Mean Town Blues
Crosby, Stills, Nash & Young Suite Judy Blue Eyes Blackbird Guinnevere Marrakesh Express 4 + 20 Mr Soul Sea Of Madness Wooden Ships Find The Cost Of Freedom
18. 8. 1969Paul Butterfield Blues Band Everything's Gonna Be Alright Driftin' Born Under A Bad Sign All My Love Comin' Through To You Love March
Sha-Na-Na Na Na Theme Jakety Jak Teen Angel Jailhouse Rock Wipe Out Who Wrote The Book Of Love Duke Of Earl At The Hop Na Na Theme
Jimi Hendrix Message To Love Getting My Heart Back Together Again Spanish Castle Magic Red House Master Mind Here Comes Your Lover Man Foxy Lady Beginning Izabella Gypsy Woman Fire Voodoo Child (slight return)/Stepping Stone Star Spangled Banner Purple Haze Woodstock Improvisation Villanova Junction Hey Joe
Dva bonusy
Woodstock II, 12. - 14. 8, 1997, Saugerties
Pamatujete? V Saugerties se měl Woodstock prapůvodně konat. Byl to první prostor, který připadal v úvahu. Tak se tam festival podíval alespoň pětadvacet let po své premiéře. Místě, kde se festival nakonec původně konal, se v době průběhu druhého Woodstocku děl takový malý trucfestiválek, na který přišlo asi deset tisíc lidí. Prý se nesl v původní podobě, tedy na původním místě, drogy, alkohol, svoboda, všeláska. Prostě starý dobrý Woodstock.
Na druhém konání festivalu se podíleli tři ze čtyř původních organizátorů. Hlavní slovo měl Michael Lang, mánička k pohledání, v té době už úspěšný manažer. Podle listu New York Times přišlo na festival 450 tisíc lidí. Další odhady ale byly střízlivější asi tak o sto tisíc lidí. Lístek stál něco přes osmdesát dolarů.
Hlavní část festivalu zahájil Joe Cocker a skončil ji Peter Gabriel. K nejzajímavějším vystoupením patřily sety Crosby, Stills And Nash, Aerosmith, Paula Rogerse, Metalliky, Boba Dylana, Carlose Santany, Red Hot Chili Peppers, Rollins Bandu, Live, Primus, Nine Inch Nails, Green Day, Cypress Hill, Porno For Pyros a dalších.
Woodstock 1999, 23. - 25. 7. 1999, letecká základna Griffiss, New York
Dobré jméno termínu Woodstock bylo poskvrněno. Pod taktovkou hlavního promotéra Johna Schera, který se podílel již na bonusu před pěti lety, se zhroutilo vše, čemu se dalo říkat morálka, oslava lásky, radosti, svobody a květin. Jako by média a tím pádem civilizovaný svět zapomněly na to, že se mělo oslavovat třicet let od starého Woodstocku. Přítomno bylo kolem dvou set tisíc lidí.
Vše začalo v průběhu koncertu Limp Bizkit, kteří se na pódiu objevili v sobotu večer. Z nezjištěných důvodů začali diváci strhávat konstrukce rozdělující plochu. Následující vystoupení Rage Against The Machine bylo proto trochu pozdrženo. V neděli se během koncertu Red Hot Chili Peppers rozhořely v areálu ohně. Kapela v reakci spustila skladbu Fire od Jimiho Hendrixe, ovšem nebylo to na místě. Po skončení jejího vystoupení se ohně rozhořely naplno a tři lidé to odnesli životem. Policii byla ohlášena čtyři znásilnění a na veřejnost se dostalo svědectví muže, který viděl hromadné znásilnění během setu Limp Bizkit.
Na festivalu vystoupili mj. Korn, Bush, Rage Against The Machine, Limp Bizkit, Metallica, Godsmack, Red Hot Chili Peppers, Creed, The Offspring, Sevendust, Collective Soul a další.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08