10 nejzásadnějších vokálních desek podle Anny K.
18.12.2008 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Svoji dosavadní kariéru shrnula jedna z nejlepších domácích pop rockových zpěvaček vloni na přepychově pojatém CD+DVD s názvem Best Of ‘93 ‘07. Letošní dlouho připravované podzimní koncertní turné Anna K musela nakonec přeložit na příští rok, ale pokud jste si při jejích koncertech, kde se občas v repetoáru vyskytují i převzaté rockové klasiky, kladli otázku, kde se bere tak široký žánrový rozptyl, domnívám se, že následující řádky vám přinesou odpověď.
Co byla tvoje první deska, která tě dostala k rock´n´rollu?
No to je vtipný, nevím, jestli přímo k rock´n´rollu, ale moje první deska byla od Hanky Zagorové. Bylo mi osm či devět let, zpívala jsem již v Semaforu a hodně mě ovlivnilo to prostředí a lidi okolo divadla. Většina českých zpěváků prošla Semaforem včetně Karla Gotta.
Měl jsem spíš na mysli desku, kterou sis koupila za vlastní penize nebo album, u kterého ses rozhodla dát se na muziku.
To si přesně nevzpomenu, ale pamatuju si, že zcela zásadní pro mě byl koncert Tiny Turner, který jsem viděla ve Vídni, když mi bylo osmnáct let. To bylo pro mě úplné zjevení a i když jsem nebyla její nějakou velkou fanynkou, tehdy mě ta energie, která z toho čišela, tak vzala, že jsem si řekla, že bych taky chtěla vystupovat s kapelou.
A kteří zpěváci či zpěvačky byli tvými prvními vzory, když jsi začala sama zpívat?
Určitě to byli lidi ze Semaforu, ale obecně jsem nikdy neměla nejaký oblíbený styl a jela ortodoxně v dané muzice. Spíš jsem měla období, že mi něco přirostlo k srdci. Třeba kapely jako U2, od kterých mám hodně ráda album Joshua Tree či jejich poslední desku How To Dismantle An Atomic Bomb anebo Red Hot Chili Peppers s deskou Blood Sugar Sex Magic. Pamatuju si, jak jsem jela ve svém prvním autě a pouštěla jsem si Alice Coopera nebo Higway To Hell od AC/DC. Třeba album No More Tears Ozzyho Osbourna jsem znala úplně nazpaměť. Ještě v rané pubertě jsem měla doma singl Roda Stewrarta Da Ya Think I´m Sexy? a byl to pro mě takový živel a odvázaný rocker, i když ta pecka zrovná dvakrát rocková nebyla, imponoval mi spíš ten jeho hlas a image. Můj vkus se také formoval podle toho, v jakém prostředí jsem se zrovna pohybovala a co mi pouštěli moji kamarádi. Pamatuju si, že jeden celý rok jsem neustále poslouchala koncert Stinga Bring On The Night a všem pouštěla pětiminutové sólo na piano Kennyho Kirklanda. Pak jsem měla takové jazzové období, kdy jsem měla ráda Chicka Coreu a dlouho jsem prožívala jeho první koncert s Electric Bandem v Praze. Rok na to jsem šla na koncert Johna Patitucciho na Výstavišti. Pozvolna jsem se pak dostala do party z Haunspalky a začala se kamarádit s Ivanem Hlasem a Vaškem Koptou, který mi psal potom texty k prvním písničkám, které nikdy nevyšly a tam jsem právě nasbírala hodně nových hudebních podnětů a zavítala i do oblasti blues, folku a rocku.
Co byla tvoje první deska, která tě dostala k rock´n´rollu?
No to je vtipný, nevím, jestli přímo k rock´n´rollu, ale moje první deska byla od Hanky Zagorové. Bylo mi osm či devět let, zpívala jsem již v Semaforu a hodně mě ovlivnilo to prostředí a lidi okolo divadla. Většina českých zpěváků prošla Semaforem včetně Karla Gotta.
Měl jsem spíš na mysli desku, kterou sis koupila za vlastní penize nebo album, u kterého ses rozhodla dát se na muziku.
To si přesně nevzpomenu, ale pamatuju si, že zcela zásadní pro mě byl koncert Tiny Turner, který jsem viděla ve Vídni, když mi bylo osmnáct let. To bylo pro mě úplné zjevení a i když jsem nebyla její nějakou velkou fanynkou, tehdy mě ta energie, která z toho čišela, tak vzala, že jsem si řekla, že bych taky chtěla vystupovat s kapelou.
A kteří zpěváci či zpěvačky byli tvými prvními vzory, když jsi začala sama zpívat?
Určitě to byli lidi ze Semaforu, ale obecně jsem nikdy neměla nejaký oblíbený styl a jela ortodoxně v dané muzice. Spíš jsem měla období, že mi něco přirostlo k srdci. Třeba kapely jako U2, od kterých mám hodně ráda album Joshua Tree či jejich poslední desku How To Dismantle An Atomic Bomb anebo Red Hot Chili Peppers s deskou Blood Sugar Sex Magic. Pamatuju si, jak jsem jela ve svém prvním autě a pouštěla jsem si Alice Coopera nebo Higway To Hell od AC/DC. Třeba album No More Tears Ozzyho Osbourna jsem znala úplně nazpaměť. Ještě v rané pubertě jsem měla doma singl Roda Stewrarta Da Ya Think I´m Sexy? a byl to pro mě takový živel a odvázaný rocker, i když ta pecka zrovná dvakrát rocková nebyla, imponoval mi spíš ten jeho hlas a image. Můj vkus se také formoval podle toho, v jakém prostředí jsem se zrovna pohybovala a co mi pouštěli moji kamarádi. Pamatuju si, že jeden celý rok jsem neustále poslouchala koncert Stinga Bring On The Night a všem pouštěla pětiminutové sólo na piano Kennyho Kirklanda. Pak jsem měla takové jazzové období, kdy jsem měla ráda Chicka Coreu a dlouho jsem prožívala jeho první koncert s Electric Bandem v Praze. Rok na to jsem šla na koncert Johna Patitucciho na Výstavišti. Pozvolna jsem se pak dostala do party z Haunspalky a začala se kamarádit s Ivanem Hlasem a Vaškem Koptou, který mi psal potom texty k prvním písničkám, které nikdy nevyšly a tam jsem právě nasbírala hodně nových hudebních podnětů a zavítala i do oblasti blues, folku a rocku.
10 nejzásadnějších vokálních desek podle Anny K.
ABBA – Waterloo (1974)
Abba bylo velké zjevení, byla jsem v té době dítě a nevěděla jsem, co mě na tom fascinuje. Dneska vím, že to byly vokální sazby, způsob, jak jsou ty písničky vystavěné a celková produkce. Abba byla strašně dobrá kapela a hlavně měli spousta hitů. Obzvlášť se mi líbil altový hlas Fridy, který se skvěle doplňoval s hlasem Agnety.
PETRA JANŮ – Motorest (1978)
Byla jsem v Semaforu od osmi let a hodně mě ovlivnili lidi, kteří jím prošli. Velký vliv na mě měla Petra Janů, milovala jsem ji a chtěla jsem být zpěvačkou jako ona. Deskou Motorest, kterou natočila s Ottou Petřinou, jsem byla uchvácená a byl to i můj první velký koncertní zážitek, když jsem ji v té době viděla poprvé v Klicperově divadle.
TOM WAITS – Closing Time (1973)
U Waitse mě bere nádherná, krásně syrová atmosféra jeho nahrávek. Je to hodně písničková deska, která je srozumitelná, melodická a zároveň zpěvná. Ovšem v cizím podání ty skladby neměly takový dopad, neboť tady je jedinečné spojení skladby s jeho drsným hlasem. Leze mi mráz po zádech, i když o tom pouze mluvím a vzpomínám na Bradleyho Strattona, který mě k Waitsovi přivedl.
STING – Bring On The Night (1986)
Tu desku mi dal bubeník Pavel „Baddy“ Zbořil a já jsem s tou deskou žila rok. Střídavě jsem milovala Omara Hakima nebo Darryla Jonese a žasla jsem nad výkony všech muzikantů. Teď k Vánocům jsem dostala ten koncert na DVD, neboť původní VHS se mi někde zatoulala a připomněla jsem si časy, kdy jsem zkoumala každou větu, co Sting zazpíval.
THE POLICE – Reggatta De Blanc (1979)
Přes Stinga jsem se dostala k Police a z této desky jsem si oblíbila hlavně skladby Message In The Bottle a Walking On The Moon. Sting má skvělý hlas a naprosto osobitý zpěv, nikdo nezpíva tak jako on. Hrozně se mi líbila i syrovost hudby The Police, která pro mě přišla v době, kdy se mi učesanost a bravurnost v muzice již začala malinko zajídat. I to je důvod, proč mi přímočarost a jednoduchost The Police tak učarovala.
LENNY KRAVITZ – Mama Said (1991)
Pro mě hodně zásadní muzikant, jako mladou holku mě doslova omráčil. Mám celou jeho diskogarfii a zrovna tak bych mohla vybrat i desky Let Love Rule či Are You Gonna Go My Way. Kravitze mám ráda do dneška a líbí se mi, jak ctí starou hudbu a Hendrixe, a jak se tím inspiruje a přitom si jde svou cestou a dělá si hudbu po svém. Má obrovské charisma. Někdy na svých koncertech hrajeme jako přídavek Are You Gonna Go My Way.
RADIOHEAD – OK Computer (1997)
Radiohead jsem objevila ještě v jejich začátcích. Přemýšlím, zda neuvést přece album Amnesiac (2001), které mě také vzalo hodně za srdce. Měla jsem takové období, že jsem poslouchala poněkud depresivní, řekněme spíš melancholickou hudbu a Radiohead se přesně trefili do mé nálady. Mám od nich ráda jak ty kytarové, tak i elektronické desky.
COLDPLAY – Parachutes (2000)
Coldplay byli pro mě velké hudební zjevení a jejich první deska je přímo
nádherná. Na zpěv Chrise Martina jsem byla malinko připravená od Radiohead, je tam nějaké pojítko a takové zvláštní naříkavé nuance. Najednou nastala doba těch jakoby nezpěváků a mě prostě došlo, že vůbec není důležité, jestli někdo fantasticky zpívá, ale ten prožitek, který z muziky vydoluje a dokáže ho přenést i na posluchače.
VAN MORRISON – Days Like This (1995)
Krásné skladby a krásná symbióza doprovodných vokálů černošky Teena Lyle s hlasem Vana Morrisona. Písničky Vana Morrisona jsou naprosto jasné a každý ví od začátku, jak ta píseň bude pokračovat, až je to možná malinko klišé. Ale to jejich zpracování je tak dokonalé a tak profesionální, že nad tím člověk žasne.
SIGUR RÓS – Takk… (2005)
Sigur Rós jsou něco jako oáza pro můj sluch, neboť jsem již cítila lehkou únavu z elektrických kytar. Je to velmi zvukomalebná hudba, sice místy malinko temná, ale já v tom slyším i jakýsí optimismus. Nemám ráda slovo relaxační hudba a vše co je s tím spojeno, ale tohle je moje relaxační deska.
ABBA – Waterloo (1974)
Abba bylo velké zjevení, byla jsem v té době dítě a nevěděla jsem, co mě na tom fascinuje. Dneska vím, že to byly vokální sazby, způsob, jak jsou ty písničky vystavěné a celková produkce. Abba byla strašně dobrá kapela a hlavně měli spousta hitů. Obzvlášť se mi líbil altový hlas Fridy, který se skvěle doplňoval s hlasem Agnety.
PETRA JANŮ – Motorest (1978)
Byla jsem v Semaforu od osmi let a hodně mě ovlivnili lidi, kteří jím prošli. Velký vliv na mě měla Petra Janů, milovala jsem ji a chtěla jsem být zpěvačkou jako ona. Deskou Motorest, kterou natočila s Ottou Petřinou, jsem byla uchvácená a byl to i můj první velký koncertní zážitek, když jsem ji v té době viděla poprvé v Klicperově divadle.
TOM WAITS – Closing Time (1973)
U Waitse mě bere nádherná, krásně syrová atmosféra jeho nahrávek. Je to hodně písničková deska, která je srozumitelná, melodická a zároveň zpěvná. Ovšem v cizím podání ty skladby neměly takový dopad, neboť tady je jedinečné spojení skladby s jeho drsným hlasem. Leze mi mráz po zádech, i když o tom pouze mluvím a vzpomínám na Bradleyho Strattona, který mě k Waitsovi přivedl.
STING – Bring On The Night (1986)
Tu desku mi dal bubeník Pavel „Baddy“ Zbořil a já jsem s tou deskou žila rok. Střídavě jsem milovala Omara Hakima nebo Darryla Jonese a žasla jsem nad výkony všech muzikantů. Teď k Vánocům jsem dostala ten koncert na DVD, neboť původní VHS se mi někde zatoulala a připomněla jsem si časy, kdy jsem zkoumala každou větu, co Sting zazpíval.
THE POLICE – Reggatta De Blanc (1979)
Přes Stinga jsem se dostala k Police a z této desky jsem si oblíbila hlavně skladby Message In The Bottle a Walking On The Moon. Sting má skvělý hlas a naprosto osobitý zpěv, nikdo nezpíva tak jako on. Hrozně se mi líbila i syrovost hudby The Police, která pro mě přišla v době, kdy se mi učesanost a bravurnost v muzice již začala malinko zajídat. I to je důvod, proč mi přímočarost a jednoduchost The Police tak učarovala.
LENNY KRAVITZ – Mama Said (1991)
Pro mě hodně zásadní muzikant, jako mladou holku mě doslova omráčil. Mám celou jeho diskogarfii a zrovna tak bych mohla vybrat i desky Let Love Rule či Are You Gonna Go My Way. Kravitze mám ráda do dneška a líbí se mi, jak ctí starou hudbu a Hendrixe, a jak se tím inspiruje a přitom si jde svou cestou a dělá si hudbu po svém. Má obrovské charisma. Někdy na svých koncertech hrajeme jako přídavek Are You Gonna Go My Way.
RADIOHEAD – OK Computer (1997)
Radiohead jsem objevila ještě v jejich začátcích. Přemýšlím, zda neuvést přece album Amnesiac (2001), které mě také vzalo hodně za srdce. Měla jsem takové období, že jsem poslouchala poněkud depresivní, řekněme spíš melancholickou hudbu a Radiohead se přesně trefili do mé nálady. Mám od nich ráda jak ty kytarové, tak i elektronické desky.
COLDPLAY – Parachutes (2000)
Coldplay byli pro mě velké hudební zjevení a jejich první deska je přímo
nádherná. Na zpěv Chrise Martina jsem byla malinko připravená od Radiohead, je tam nějaké pojítko a takové zvláštní naříkavé nuance. Najednou nastala doba těch jakoby nezpěváků a mě prostě došlo, že vůbec není důležité, jestli někdo fantasticky zpívá, ale ten prožitek, který z muziky vydoluje a dokáže ho přenést i na posluchače.
VAN MORRISON – Days Like This (1995)
Krásné skladby a krásná symbióza doprovodných vokálů černošky Teena Lyle s hlasem Vana Morrisona. Písničky Vana Morrisona jsou naprosto jasné a každý ví od začátku, jak ta píseň bude pokračovat, až je to možná malinko klišé. Ale to jejich zpracování je tak dokonalé a tak profesionální, že nad tím člověk žasne.
SIGUR RÓS – Takk… (2005)
Sigur Rós jsou něco jako oáza pro můj sluch, neboť jsem již cítila lehkou únavu z elektrických kytar. Je to velmi zvukomalebná hudba, sice místy malinko temná, ale já v tom slyším i jakýsí optimismus. Nemám ráda slovo relaxační hudba a vše co je s tím spojeno, ale tohle je moje relaxační deska.
časopis mGuide 2008/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejzasadnejsich-vokalnich-desek-podle-Anny-K~18~prosinec~2008/
