10 nejlepších desek Martina Hošny
23.8.2010 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Není nad to, když se můžete pobavit o muzice a srovnat své priority s kolegou z branže. Proto jsem dnešní pozvání do této rubriky poslal Martinu Hošnovi, který je šéfredaktorem časopisu Rock & Pop. Jak je vidět z jeho odpovědí, jeho rozptyl coby posluchače je opravdu široký, ale důraz je přece jen kladen na žhavou hudební současnost. A to jsme tady právě dlouho neměli.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Teď si přesně nevybavuji, jestli jsem ji tehdy skutečně koupil, nebo ji dostal, ale jako jedna z prvních desek se mi do rukou dostalo LP Abbey Road od Beatles. To mi bylo okolo dvanácti let. Dodnes ji mám schovanou jako relikvii, po níž občas šáhnu a zalistuju si tím nadupaným bookletem, kde nechybějí ani překlady písní, což mi dnes přijde docela zábavné. Poté to šlo ráz na ráz – přes první desky Queen, AC/DC, grungeové milníky Soundgarden nebo Pearl Jam, až po thrashmetalové velikány Metalliku, Slayer apod. Nicméně dnes vyhledávám spíše avantgardnější styly. Nedám dopustit na Wellerovu tvorbu, obzvláště jeho poslední album považuji za víc než zdařilé. Fascinuje mě žánrová roztříštěnost Mike Pattona nebo zvukové chameleónství Mastodon.
A jak ses dostal k rock‘n‘rollu a psaní o muzice?
Podobně jako všichni moji vrstevníci. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v devadesátých letech. Po revoluci se k nám dostala hromada výborné muziky a my jsme tak nemuseli vyhledávat pokoutně zahraniční desky jako naše předchozí generace. Paradoxem budiž to, že nijak mě nezasáhla československá hudební scéna před rokem 1989, která oproti té zahraniční působila tehdy značně chudě. I dnes typický český mainstream sleduji jen proto, že musím. K psaní o muzice jsem se dostal jednoduše přes lásku k hudbě jako takové. Ačkoli jsem měl to štěstí, že se mi dostalo klasického hudebního vzdělání, táhlo mě to i k té alternativní populární hudbě.
Jaké byly tvoje muzikantské či novinářské vzory?
Pochopitelně jsem skupoval všechny možná hudební periodika, která tehdy vycházela. Rock&Pop, Bang, Muzikus, Spark a další. Že bych měl ale přímo novinářský vzor, to se říct nedá. Spíše by se dalo hovořit o „spisovatelských“ vzorech, s nimiž se nemůžu vůbec rovnat – Umberto Eco, Milan Kundera nebo Mika Waltari. A z těch muzikantských? Industriální a zvukové proměny Trenta Reznora, který stále dokáže překvapit novými idejemi, a v hudbě způsobil nemalou revoluci. Stejně tak třeba Plantova tvorba, ať už s Led Zeppelin nebo sólová. Mohl bych jich jmenovat ještě spoustu.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Kvůli své práci musím mít pochopitelně široký přehled. Od vážné hudby přes alternativní indie rock, new wave až po experimentální metal.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Takových desek by byla spousta a zároveň žádná.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Asi na vystoupení Queens Of The Stone Age v Roxy před několika lety. Narvaný klub, výborná atmosféra. Když „velká“ kapela hraje na malém pódiu, je to pokaždé silný zážitek.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Těch by byla hromada. Z novodobých třeba tvorba Danger Mouse (Broken Bells), MGMT, ale i české stálice Pražský výběr nebo PPU, či poslední deska trashmetalových velikánů Lamb Of God. Chyběla by celá škála výborných formací z šedesátých nebo sedmdesátých let – Led Zeppelin, The Who, Pink Floyd, a to bych mohl pokračovat do nekonečna. Hudba rozhodně není v krizi, neustále se tu otevírají nové a nové možnosti, jak přijít s něčím novým a neokoukaným.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Teď si přesně nevybavuji, jestli jsem ji tehdy skutečně koupil, nebo ji dostal, ale jako jedna z prvních desek se mi do rukou dostalo LP Abbey Road od Beatles. To mi bylo okolo dvanácti let. Dodnes ji mám schovanou jako relikvii, po níž občas šáhnu a zalistuju si tím nadupaným bookletem, kde nechybějí ani překlady písní, což mi dnes přijde docela zábavné. Poté to šlo ráz na ráz – přes první desky Queen, AC/DC, grungeové milníky Soundgarden nebo Pearl Jam, až po thrashmetalové velikány Metalliku, Slayer apod. Nicméně dnes vyhledávám spíše avantgardnější styly. Nedám dopustit na Wellerovu tvorbu, obzvláště jeho poslední album považuji za víc než zdařilé. Fascinuje mě žánrová roztříštěnost Mike Pattona nebo zvukové chameleónství Mastodon.
A jak ses dostal k rock‘n‘rollu a psaní o muzice?
Podobně jako všichni moji vrstevníci. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v devadesátých letech. Po revoluci se k nám dostala hromada výborné muziky a my jsme tak nemuseli vyhledávat pokoutně zahraniční desky jako naše předchozí generace. Paradoxem budiž to, že nijak mě nezasáhla československá hudební scéna před rokem 1989, která oproti té zahraniční působila tehdy značně chudě. I dnes typický český mainstream sleduji jen proto, že musím. K psaní o muzice jsem se dostal jednoduše přes lásku k hudbě jako takové. Ačkoli jsem měl to štěstí, že se mi dostalo klasického hudebního vzdělání, táhlo mě to i k té alternativní populární hudbě.
Jaké byly tvoje muzikantské či novinářské vzory?
Pochopitelně jsem skupoval všechny možná hudební periodika, která tehdy vycházela. Rock&Pop, Bang, Muzikus, Spark a další. Že bych měl ale přímo novinářský vzor, to se říct nedá. Spíše by se dalo hovořit o „spisovatelských“ vzorech, s nimiž se nemůžu vůbec rovnat – Umberto Eco, Milan Kundera nebo Mika Waltari. A z těch muzikantských? Industriální a zvukové proměny Trenta Reznora, který stále dokáže překvapit novými idejemi, a v hudbě způsobil nemalou revoluci. Stejně tak třeba Plantova tvorba, ať už s Led Zeppelin nebo sólová. Mohl bych jich jmenovat ještě spoustu.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Kvůli své práci musím mít pochopitelně široký přehled. Od vážné hudby přes alternativní indie rock, new wave až po experimentální metal.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Takových desek by byla spousta a zároveň žádná.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Asi na vystoupení Queens Of The Stone Age v Roxy před několika lety. Narvaný klub, výborná atmosféra. Když „velká“ kapela hraje na malém pódiu, je to pokaždé silný zážitek.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Těch by byla hromada. Z novodobých třeba tvorba Danger Mouse (Broken Bells), MGMT, ale i české stálice Pražský výběr nebo PPU, či poslední deska trashmetalových velikánů Lamb Of God. Chyběla by celá škála výborných formací z šedesátých nebo sedmdesátých let – Led Zeppelin, The Who, Pink Floyd, a to bych mohl pokračovat do nekonečna. Hudba rozhodně není v krizi, neustále se tu otevírají nové a nové možnosti, jak přijít s něčím novým a neokoukaným.
10 nejlepších desek Martina Hošny
THEM CROOKED VULTURES – Them Crooked Vultures (2009)
Tvorba Joshe Homma mi byla vždycky sympatická. Hvězdný projekt, kde účinkuje kromě něj Dave Grohl (Foo Fighters) nebo John Paul Jones (Led Zeppelin), si zasluhuje plný respekt. Hutně sekané riffy, psychedelie jižanského rocku, nečekané melodické linky nebo kovová přímočarost, to jsou charakteristické znaky této formace.Přestože každý z nich už v hudbě řekl to své, ze všeho je cítit opravdová radost z muzicírování a progrese. Prostě novodobý heavy rock.
MASTODON – Crack The Sky (2009)
Výborné album, které dokázalo, že v metalovém odvětví lze zase přijít s něčím novým a neokoukaným. Mastodon mají neotřelý, zapamatovatelný projev, kde se mísí zvuková nazlobená mohutnost s emociálními melodickými linkami. Mastodon si zde pohrávají s kontrastem zapamatovatelnosti a údernosti hudební výpovědi. Technicky dokonalá nahrávka, postavená na atmosferických kytarách i vokálech, nastavila laťku proklatě vysoko.
MUSE - Black Holes And Revelations (2006)
Album, s nimiž Muse dobyli svět: hitová zapamatovatelnost, kontrastní Bellamyho fistulová melodičnost a „morellovská“ kytarová preciznost, do toho nesourodé, ale originální vlivy vážné hudby. Dokonce i do Čech, kde trvá deset let, než si širší veřejnost a rádia uvědomí, že jim něco uniklo, se toto album prodralo na výsluní. Britpop & indie rock konečně našel následovníka Oasis, za něhož se stydět rozhodně nemusí. Přestože následná deska The Resistence moc radosti nenadělala, přesto na Muse nedám nijak dopustit.
DOWN – Nola (1995)
Hvězdný projekt stoner rocku, kde za mikrofonem stojí Phil Anselmo (ex-Pantera), je moji srdcovou záležitostí. Sice mnozí zanadávají, že se jedná pouze o zrecyklování odkazu Black Sabbath, ale já vnímám Down jako kdysi novátorskou kapelu, která si pohrává s halucinogenními hudebními vidinami, energickými riffy a dosud v sobě ukrývá neskutečný tvůrčí potenciál. Ať už si poslechnete nabroušenou Lifer nebo Stone The Craw, asi jednu z nejlepších metal/grungeových balad, pokaždé vás srazí na kolena svou otevřenou výpovědí.
DAVE MATTHEWS BAND – Big Whiskey And The Grogruk King (2009)
Zatím poslední album Dave Matthews Band je pro mě asi největším překvapením za minulý rok. Po smrti Moorea natočila formace asi svoji nejlepší desku plnou krásných zapamatovatelných melodií, letního optimismu a dokonalých harmonických proměn. Album má v sobě rockový feeling, nechybí opět příjemné zásahy z oblasti jazzu, soulu či country s typickým afro beatem. Zdánlivá popová hitovost a líbivost nikoho v tomto případě nemůže urazit.
QUEENS OF THE STONE AGE – Songs For The Deaf (2002)
Opět Josh Homme, tentokráte se svoji domovskou kapelou. Pro mě jsou Queens Of The Stone Age nejlepší rockovou formací nultých let. Pestrá nahrávka, kde nechybějí opět Dave Grohl nebo zpěvák Mark Lanegan (ex-Screaming Trees), nechala za sebou všechna podobná uskupení daleko za sebou. Ta agresivní rytmika a kovové riffy se nikdy neoposlouchají.
PAUL WELLER – Wake Up The Nation (2010)
Možná by se našly v jeho diskografii ještě lepší počiny, nicméně právě tato deska mi udělala nedávno ohromnou radost. Wellerův surový rock´n´roll s prvky atonality, jazzové nasládlosti a garážové přímočarosti opět funguje dokonale. Pro Wellera je to jen jedna z desek, pro mě příjemné překvapení posledních měsíců.
FLORENCE AND THE MACHINE – Lungs (2009)
Pro mě není objevem Duffy nebo Adele, prefabrikované kopie famózní Amy Winehouse. Je to zpěvačka Florence Welch, kombinující rytmické blues s rock´n´rollem a novátorským sdělením. Od začátku až do konce vás poslech nebude rozhodně nudit, zvlášť když po několikátém poslechu odhalíte drobné neokoukané detaily v tom svérázném hudebním proudu, kde o energii není nouze.
RAGE AGAINST THE MACHINE – Rage Against The Machine (1992)
Deska desek. Rapmetal, nové výrazové prostředky, virtuózní kytarová technika Toma Morella, která se stala poznávacím znamením devadesátých let. Zároveň ale debut, který RATM nikdy nepřekonali a nikdy nepřekonají. Našláplá gradace v Killin´ In The Name a hiphopová naštvanost tu poprvé spojila dvě dosud nesourodé žánrové škatulky dohromady. Tohle se jen tak nezopakuje.
JIMI HENDRIX – Electric Ladyland (1968)
Poslední studiové album Jimiho Hendrixe vypilované do preciznosti, je již napůl svou zvukovou proměnlivostí a koncepcí v následujícím desetiletí. Nechybějí epické skladby, neworleánský i typicky britský rock´n´roll. Pro mě je to deska uzavírající veselá šedesátá léta, která navíc ukázala směr všem ostatním kytarovým virtuózům.
THEM CROOKED VULTURES – Them Crooked Vultures (2009)
Tvorba Joshe Homma mi byla vždycky sympatická. Hvězdný projekt, kde účinkuje kromě něj Dave Grohl (Foo Fighters) nebo John Paul Jones (Led Zeppelin), si zasluhuje plný respekt. Hutně sekané riffy, psychedelie jižanského rocku, nečekané melodické linky nebo kovová přímočarost, to jsou charakteristické znaky této formace.Přestože každý z nich už v hudbě řekl to své, ze všeho je cítit opravdová radost z muzicírování a progrese. Prostě novodobý heavy rock.
MASTODON – Crack The Sky (2009)
Výborné album, které dokázalo, že v metalovém odvětví lze zase přijít s něčím novým a neokoukaným. Mastodon mají neotřelý, zapamatovatelný projev, kde se mísí zvuková nazlobená mohutnost s emociálními melodickými linkami. Mastodon si zde pohrávají s kontrastem zapamatovatelnosti a údernosti hudební výpovědi. Technicky dokonalá nahrávka, postavená na atmosferických kytarách i vokálech, nastavila laťku proklatě vysoko.
MUSE - Black Holes And Revelations (2006)
Album, s nimiž Muse dobyli svět: hitová zapamatovatelnost, kontrastní Bellamyho fistulová melodičnost a „morellovská“ kytarová preciznost, do toho nesourodé, ale originální vlivy vážné hudby. Dokonce i do Čech, kde trvá deset let, než si širší veřejnost a rádia uvědomí, že jim něco uniklo, se toto album prodralo na výsluní. Britpop & indie rock konečně našel následovníka Oasis, za něhož se stydět rozhodně nemusí. Přestože následná deska The Resistence moc radosti nenadělala, přesto na Muse nedám nijak dopustit.
DOWN – Nola (1995)
Hvězdný projekt stoner rocku, kde za mikrofonem stojí Phil Anselmo (ex-Pantera), je moji srdcovou záležitostí. Sice mnozí zanadávají, že se jedná pouze o zrecyklování odkazu Black Sabbath, ale já vnímám Down jako kdysi novátorskou kapelu, která si pohrává s halucinogenními hudebními vidinami, energickými riffy a dosud v sobě ukrývá neskutečný tvůrčí potenciál. Ať už si poslechnete nabroušenou Lifer nebo Stone The Craw, asi jednu z nejlepších metal/grungeových balad, pokaždé vás srazí na kolena svou otevřenou výpovědí.
DAVE MATTHEWS BAND – Big Whiskey And The Grogruk King (2009)
Zatím poslední album Dave Matthews Band je pro mě asi největším překvapením za minulý rok. Po smrti Moorea natočila formace asi svoji nejlepší desku plnou krásných zapamatovatelných melodií, letního optimismu a dokonalých harmonických proměn. Album má v sobě rockový feeling, nechybí opět příjemné zásahy z oblasti jazzu, soulu či country s typickým afro beatem. Zdánlivá popová hitovost a líbivost nikoho v tomto případě nemůže urazit.
QUEENS OF THE STONE AGE – Songs For The Deaf (2002)
Opět Josh Homme, tentokráte se svoji domovskou kapelou. Pro mě jsou Queens Of The Stone Age nejlepší rockovou formací nultých let. Pestrá nahrávka, kde nechybějí opět Dave Grohl nebo zpěvák Mark Lanegan (ex-Screaming Trees), nechala za sebou všechna podobná uskupení daleko za sebou. Ta agresivní rytmika a kovové riffy se nikdy neoposlouchají.
PAUL WELLER – Wake Up The Nation (2010)
Možná by se našly v jeho diskografii ještě lepší počiny, nicméně právě tato deska mi udělala nedávno ohromnou radost. Wellerův surový rock´n´roll s prvky atonality, jazzové nasládlosti a garážové přímočarosti opět funguje dokonale. Pro Wellera je to jen jedna z desek, pro mě příjemné překvapení posledních měsíců.
FLORENCE AND THE MACHINE – Lungs (2009)
Pro mě není objevem Duffy nebo Adele, prefabrikované kopie famózní Amy Winehouse. Je to zpěvačka Florence Welch, kombinující rytmické blues s rock´n´rollem a novátorským sdělením. Od začátku až do konce vás poslech nebude rozhodně nudit, zvlášť když po několikátém poslechu odhalíte drobné neokoukané detaily v tom svérázném hudebním proudu, kde o energii není nouze.
RAGE AGAINST THE MACHINE – Rage Against The Machine (1992)
Deska desek. Rapmetal, nové výrazové prostředky, virtuózní kytarová technika Toma Morella, která se stala poznávacím znamením devadesátých let. Zároveň ale debut, který RATM nikdy nepřekonali a nikdy nepřekonají. Našláplá gradace v Killin´ In The Name a hiphopová naštvanost tu poprvé spojila dvě dosud nesourodé žánrové škatulky dohromady. Tohle se jen tak nezopakuje.
JIMI HENDRIX – Electric Ladyland (1968)
Poslední studiové album Jimiho Hendrixe vypilované do preciznosti, je již napůl svou zvukovou proměnlivostí a koncepcí v následujícím desetiletí. Nechybějí epické skladby, neworleánský i typicky britský rock´n´roll. Pro mě je to deska uzavírající veselá šedesátá léta, která navíc ukázala směr všem ostatním kytarovým virtuózům.
časopis mGuide 2010/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-desek-Martina-Hosny~23~srpen~2010/
