přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatní10 nejlepších desek 90. let podle Jaroslava Špuláka

22.5.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Jaroslav Špulák | sekce: publicistika

Jaroslav Špulák

Jaroslav Špulák

Hudebního publicistu Jaroslava Špuláka, který dnes působí v kulturní rubrice deníku Právo, budou hudbumilovní čtenáři jistě znát z působení v časopisech Rock & Pop, Bang! a Big Beng! Jarosalv Špulák vede i několika hudebních rozhlasových pořadů a společně s Petrem Korálem je autorem encyklopedie české a slovenské rockové scény Ohlasy písní těžkých (1993). Společně s Michalem Husákem je podepsán pod knihou Yeah! 1990-2000 - Rocková scéna 90. let, což byl i jeden z důvodů, proč se dnešního tématu 10. desek ujal právě on.


Pamatuješ si na svůj prvni článek? O čem jsi psal?
První článek o muzice mi vyšel někdy v roce 1985. Byl o skupině Natural, respektive jejím vystoupení v sále Na Střelnici v mém rodném Broumově, a publikoval jsem ho v okresních novinách Nový čas. Nestál za nic, to už jsem věděl tenkrát. V té době jsem také ve stejných novinách publikoval článek o nějakém divadelním vystoupení F. R. Čecha v Broumově. Dodnes mi tamní knihovník Honza Majer, osvícený člověk, tu a tam připomíná, jak hrozný článek to byl.

Jak hodnotíš celkově 90. léta v populární hudbě? Byla přínosná, jako třeba léta šedesátá?
Šedesátá léta byla přehledná a měla přínos v tom, že se rocková muzika, potažmo další styly, vyvíjely. V devadesátých letech už existovaly a jejuich variace vytvářely nové. Zajímavé bylo, že těch novinek přišla celá řada. Byla to hektická léta, pro nás Čechy ovšem možná tak přínosná, jako šedesátá. Už jsme si desky zahraničních velikánů nemuseli kupovat na burzách…

Které z hvězd 90. let, měly naději na delší životnost a nesplnily tvá očekávání?
Asi především Nirvana, to je jasné. Zřejmě i Soundgarden a Alice In Chains. Já ale dost věřil například kapele Ugly Kid Joe, která mě nadchla na všech svých albech. Měla vynikajícího zpěváka Whitfielda Cranea, který se bohužel v dalších letech příliš neprosadil. Chyběli mi také Skid Row, souputníci Guns N’Roses. Byli podle mě silnější, jejich zpěvák Sebastian bach byl lepší než Axl, ale nevydrželi.

Co tě osobně v populární muzice momentálně baví nejvíc?
Všechna nová alba, která vyjdou. Probírám se jimi, mám dva mp3 přehrávače, abych to všechno stíhal. Baví mě psát o mainstreamu a být při tom, když se rodí kapely, které se mají šanci zapsat do hudební historie. V tomto ohledu jsem skeptický k hudební alternativě. To nejlepší z ní bude stejně jednou mainstream a pro mě nemá smysl psát oslavně o kapelách, o nichž vím, že nepřežijí k další desce. Sazím na intuici. Také mě baví česká scéna. Je živá, aktivní, podívejte, kolik festivalů se u nás ročně koná. Je to košatá doba, beru všechno zajímavé.


10 nejlepších desek 90. let podle Jaroslava Špuláka:

Nirvana...

Nirvana...

Nirvana – Nevermind (1991)
Nejzásadnější album devadesátých let, generační počin, který ovlivňuje mladé lidi dodnes. I ty, kteří v době vzniku desky nebyli na světě. Cobain byl pro mě velká osobnost, i proto, že jsme stejný ročník, oběť hudebního byznysu, ale také pošuk a podivín. Nežil jsem v jeho blízkosti, nevím, co ho odválo na “druhou stranu”. Postupem času jsem mu to měl za zlé. Neberu tenhle způsob smrti, nebyl pro mě hrdina. Obdivoval jsem ho, když žil. Mám rád všechny desky Nirvany.

Alice In Chains...

Alice In Chains...

Alice In Chains – Dirt (1992)
Další grungeová kapela se špatným koncem. Dlouho jsem si na ni zvykal, předcházející album Facelift (1990) jsem přijímal pozvolna. Jenomže Layne Stayle byl zpěvák, kterého nešlo přehlédnout. Jeho zastřený, jako by se zajíkající hlas měl obrovskou vnitřní sílu. Navíc jsou na téhle desce písničky, které mě baví dodnes: Them Bones, Rooster, Would?, Dirt. Ti tři zbylí se neměli loni vracet s jiným zpěvákem. Patří do první poloviny devadesátek, dál nechť úřadují vzpomínky.

Green Day...

Green Day...

Green Day – Dookie (1994)
Miloval jsem punk, britskou scénu poloviny 70. let. Když zeslábla, hledal jsem alternativu. Trochu jí byla Nirvana, ale bomba vybuchla až s Dookie. Přičtěte k tomu fakt, že jsem už tehdy vyrostl z teenagerských kalhot, takže mě neurážely a dodnes absolutně neuráží silné melodie. Green Day je na desce měli od začátku do konce, jedna pecka za druhou, a pak ten Armstrongův hlas. Naléhavý, neprůbojný, připadal mi strašně hodný. Bylo to odzbrojující, pro mě vyšší stádium punku.

Waltari...

Waltari...

Waltari – Torcha! (1992)
Tuhle desku jsem si vypůjčil v půjčovně, kterou vlastnil Petr Hanzlík. Myslím, že mi ji doporučil. Bylo to nesmírně osvěžující, a to se psal dvaadevadesátý rok, kdy do Čech proudilo ve velkém všechno možné z Británie a Ameriky. Waltari mám spojené s památným koncertem v klubu U Zoufalců (1992), a také s články, které jsem o nich psal a mnoho kolegů se mi divilo, proč píšu o Finech, když vychází nová deska Springsteena. Waltari jsou pro mě crossover, i když později nahráli na desky spoustu “vaty”.

Metallica

Metallica

Metallica – Metallica (1991)
Nejchytřejší album Metalliky. Potlačila syrový thrash metal a kultivovala se. Udělala to v době, kdy o tom její souputníci maximálně tak uvažovali, ale neměli dost sil. Metallica to udělala a především pak ustála. Přišla o řadu fanoušků, ale přitáhla mnohem víc nových. Tahle deska byla její cesta do historie, absolutní most od tvrdé hudby k mainstreamu. Mimochodem, když Metallica zkrátila vlasy, udělal jsem to samé. Měl jsem stejné problémy jako ona – začaly řídnout.

Manic Street Preachers...

Manic Street Preachers...

Manic Street Preachers – Generation Terrorists (1992)
To ještě byli Velšané čtyři a dělali punk rock. Syrový, odvážný, se silným generačním nábojem, politickým a sociálním názorem a dost melodický. Zamiloval jsem si hlas Jamese Deana Bradfielda a později i příběh zmizelého kytaristy Richeyho Jamese. Navíc došlo k téměř tajemnému propojení: cokoli podstatného se v následujících letech v mém životě stalo, Manics byli vždycky nějakým způsobem u toho. Jejich písničky si pouštím, když je mi špatně.

Faith No More...

Faith No More...

Faith No More – Album Of The Year (1997)
Samozřejmě bych mohl jmenovat všechny jejich desky, byly úžasné. Tahle je ale poslední a shrnuje vše dobré, co Američané do té doby udělali. Je v ní také patrný smutek z rozloučení, je to album se zvláštní atmosférou. A pak ten obrázek T. G. Masaryka na titulu. Pamatuji si, že na koncertu kapely v Bratislavě strčil jeden fanoušek hlavu do reprobedny, a když ji vytáhl, crčela mu z uší krev. Pamatuji si také na skvělé koncerty, které Faith No More odehráli v Česku.

Danzig...

Danzig...

Danzig – III How The Gods Kill (1992)
Zahraj to znovu, Glenne! Nějak v tomhle duchu byl článek, který jsem napsal po vydání této desky. Danzig byl tenkrát démon, silný chlapík s nenapodobitelným charismatem. Však také vypadal, jak vypadal. Album jsem si dokázal pouštět celé hodiny, několikrát za sebou. Třásl jsem se při něm a radoval. Myslím si, že to chtěl Danzig zopakovat na dalších počinech, ale vyšlo to pak už jen na jedné desce. Strašně mě mrzí, že jsem nikdy neviděl jeho koncert.

Cold...

Cold...

Cold – Cold (1998)
Narazil jsem na ně náhodou, na nějaké kompilaci, která mi přišla s jedním anglickým časopisem. Desku jsem si sehnal o pár týdnů později, a to, co na té ukázce tihle amíci načali, dodělali na albu na sto procent. Lahůdka z počátků nu-metalu, kapela, která věděla o všech těch dynamických obratech v muzice a chápala, že dobrou kompozici vždycky povznáší silná melodie. Dodnes se mi tu a tam ozvou lidé, pro které jsem tehdy Cold v Big Beng!u objevil. V tom vidím smysl hudební žurnalistiky.

Prouza...

Prouza...

Prouza – Ve dne v noci (1992)
Téhle frýdecko-místecké kapele jsem hodnotil demonahrávku v jednom z prvních čísel časopisu Rock and pop. Přesvědčila mě atmosférou počinu, byť šlo “jenom” o demáč. Byla temná, táhlá, přitom se z té tmy, sychravosti tehdejších dnů, linuly naléhavé melodie. Fascinoval mě Tomáš Hampel, pro mě nesmírně zajímavá osobnost i v civilním životě, zručný textař. Nezpíval, spíše recitoval. Škoda, že ta kapela vydržela v sestavě s ním jen dvě alba. Po rozpadu se později vrátila, ale Hampel chyběl.

Psáno pro: časopis mGuide 2007/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-desek-90-let-podle-Jaroslava-Spulaka~22~kveten~2007/

Komentáře

celkový počet: 1

barby  spulo

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.