10 elektronických desek Jany Kománkové
20.11.2008 | Autoři: Ivan Ivanov, Jana Kománková | sekce: publicistika
Současná šéfredaktorka časopisu Report a moderátorka Radia 1 Jana Kománková je jednou z českých hudebních publicistů, kterou nemusím dlouze představovat. S jejími vynikajícími znalostmi taneční scény a s ní souvisejících žánrů jste se mohli po dlouhá léta setkávat na stránkách časopisu Rock & Pop a v denním tisku. Proto jsem ani na okamžik neváhal, koho pozvat coby hosta do tohoto vydání rubriky 10 desek.
Co byla tvoje první zásadní deska?
Nevím vlastně přesně, která byla úplně první, ale v 80. letech se mi do rukou začala dostávat alba The Cure (myslím, že to vůbec první bylo jejich Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me, ale možná jsem měla dřív jinou), New Order, Einstürzende Neubauten a Nicka Cavea, což byla pro přecitlivělou puberťačku, která do té doby nacházela rezonanci hlavně v knihách, prostě nádhera. To zjištění, že hudba není jen mainstream, který mě štval, a klasika plus jazz, kterým jsem nerozuměla, to bylo něco!
Pamatuješ si na svoje první setkáni s elektronickou scénou?
Ta úplně první setkání byly spíš trochu srážky. Když jsem někdy v roce 1987 slyšela taneční remix Tom‘s Diner od Suzanne Vega, vyloženě mě urazil: proč tam cpou ten beat, když je to taková komorní písnička? Návštěvy pražských klubů, kam jezdili holandší DJs s houseovými deskami, mě taky nejdřív nebraly: house byl na mě trochu monotónní, v té hudbě mi chyběl příběh, i když dění kolem ní příběhem bylo. Až když jsem do toho pronikla víc, docvaklo
mi, že v tom je něco silného.
Proč se taneční scéna ocitla v krizi?
Na to je tisíc odpovědí a žádná to úplně nevyjádří. Je přirozené, že se většina kapel vystřílí po pár albech, což se takovým Chemical Brothers stalo (na rozdíl od Orbital ale neměli dost soudnosti na to, aby věc zabalili). Nová generace elektronických muzikantů z nějakého důvodu dělá většinou buď nudné disko-tucky pro nenáročné, a nebo se bezradně plácá v experimentech, aniž by z toho lezlo výrazně často nějaké zajímavé album. Ne že by nestálo za to sem tam si stáhnout set Erola Alkana nebo si opatřit nějaký povedený singl, ale… už to není ono. I proto jsem do přehledu dala desky víc než deset let staré: myslím, že současná elektronická scéna nemůže s takovými Sabres of Paradise soutěžit, jakkoli mě tak jednou za měsíc nějaká jednotlivá skladba pobaví. Doba alb je ale beztak fuč.
Muže se ještě dneska někam posunout?
Taneční scéna v podobě, v jaké ji prezentuje Tiësto a jemu podobní, se posunuje tak leda do prdele. Alkan nebo třeba Justice jsou v pohodě, ale nic opravdu nového u nich neslyším. Zajímají mě ale fúze, jež mají na svědomí lidi umějící s elektronickými nástroji pracovat, ale hledající víc než jen tuc-vrz. Takoví UNKLE nebo LCD Sound System, ale třeba i The Streets mají obsah i formu v paži a ještě je to legrace.
Co ráda dneska posloucháš a co tě v současné muzice baví a zajímá?
Jak jsem zmínila, většinou to jsou písničky. Buď hybridy stylů, jaké dělají Massive Attack, UNKLE a jim podobní, nebo klidně i normální rockové a popové záležitosti typu Coldplay. Nevadí mi ani popové divy typu Beth Orton nebo Amy Winehouse – super hlas! Vždycky si ráda poslechnu, co nového udělali mí staří oblíbenci Sonic Youth, Cure, Einstürzende Neubauten, John Cale, Björk, Nick Cave, Suzanne Vega, Lou Reed a další.
Co byla tvoje první zásadní deska?
Nevím vlastně přesně, která byla úplně první, ale v 80. letech se mi do rukou začala dostávat alba The Cure (myslím, že to vůbec první bylo jejich Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me, ale možná jsem měla dřív jinou), New Order, Einstürzende Neubauten a Nicka Cavea, což byla pro přecitlivělou puberťačku, která do té doby nacházela rezonanci hlavně v knihách, prostě nádhera. To zjištění, že hudba není jen mainstream, který mě štval, a klasika plus jazz, kterým jsem nerozuměla, to bylo něco!
Pamatuješ si na svoje první setkáni s elektronickou scénou?
Ta úplně první setkání byly spíš trochu srážky. Když jsem někdy v roce 1987 slyšela taneční remix Tom‘s Diner od Suzanne Vega, vyloženě mě urazil: proč tam cpou ten beat, když je to taková komorní písnička? Návštěvy pražských klubů, kam jezdili holandší DJs s houseovými deskami, mě taky nejdřív nebraly: house byl na mě trochu monotónní, v té hudbě mi chyběl příběh, i když dění kolem ní příběhem bylo. Až když jsem do toho pronikla víc, docvaklo
mi, že v tom je něco silného.
Proč se taneční scéna ocitla v krizi?
Na to je tisíc odpovědí a žádná to úplně nevyjádří. Je přirozené, že se většina kapel vystřílí po pár albech, což se takovým Chemical Brothers stalo (na rozdíl od Orbital ale neměli dost soudnosti na to, aby věc zabalili). Nová generace elektronických muzikantů z nějakého důvodu dělá většinou buď nudné disko-tucky pro nenáročné, a nebo se bezradně plácá v experimentech, aniž by z toho lezlo výrazně často nějaké zajímavé album. Ne že by nestálo za to sem tam si stáhnout set Erola Alkana nebo si opatřit nějaký povedený singl, ale… už to není ono. I proto jsem do přehledu dala desky víc než deset let staré: myslím, že současná elektronická scéna nemůže s takovými Sabres of Paradise soutěžit, jakkoli mě tak jednou za měsíc nějaká jednotlivá skladba pobaví. Doba alb je ale beztak fuč.
Muže se ještě dneska někam posunout?
Taneční scéna v podobě, v jaké ji prezentuje Tiësto a jemu podobní, se posunuje tak leda do prdele. Alkan nebo třeba Justice jsou v pohodě, ale nic opravdu nového u nich neslyším. Zajímají mě ale fúze, jež mají na svědomí lidi umějící s elektronickými nástroji pracovat, ale hledající víc než jen tuc-vrz. Takoví UNKLE nebo LCD Sound System, ale třeba i The Streets mají obsah i formu v paži a ještě je to legrace.
Co ráda dneska posloucháš a co tě v současné muzice baví a zajímá?
Jak jsem zmínila, většinou to jsou písničky. Buď hybridy stylů, jaké dělají Massive Attack, UNKLE a jim podobní, nebo klidně i normální rockové a popové záležitosti typu Coldplay. Nevadí mi ani popové divy typu Beth Orton nebo Amy Winehouse – super hlas! Vždycky si ráda poslechnu, co nového udělali mí staří oblíbenci Sonic Youth, Cure, Einstürzende Neubauten, John Cale, Björk, Nick Cave, Suzanne Vega, Lou Reed a další.
10 elektronických desek Jany Kománkové
KRAFTWERK - Trans-Europe Express (1977)
Jaký by to byl soupis elektronických desek bez Kraftwerk. Obecně se za jějich nejvýznamnější desky považují spíš The Man-Machine nebo Computerworld, ale mě víc bere tahle, protože kromě vizionářství, jimž slují ty další, obsahuje nádherně atmosférické skladby (kromě titulní nejvíc Europe Endless a ovšem slavná The Hall of Mirrors).
BRIAN ENO, DAVID BYRNE - My Life in the Bush of Ghosts (1981)
Ani Eno v takovémhle soupisu nesmí chybět. Fascinující a pěkně potrhlá osobnost toho dokáže daleko víc, než jen elektronicky kouzlit (iz třeba písničkové album s Johnem Calem nebo produkce Coldplay), ale hudební historie ho obdivuje nejvíc za novátorství v oblastri ambientní muziky a samplování. Tak ať si obdivuje, já se přidám.
HAPPY MONDAYS - Pills 'n' Thrills and Bellyaches (1990)
Happy Mondays byli v podstatě první raveová kapela, ale rave ve smyslu zběsilé hrnutí beatů nedělali: vždycky měli kytaru, obvykle i živého bubeníka, písničky s refrény… oni nepotřebovali rave hrát, oni rave byli, svým party-stylem života a hédonismem klubového třeštění. Zajímavé je, že se před nedávnem obrodili a neznějí jako parodie sebe sama.
MASSIVE ATTACK – Blue Lines (1991)
Vždycky kladně hodnotím, když kapela dokáže svým kreativním výbojům dát srozumitelnou strukturu, a zároveň jakési tajemství, díky kterému do té jejich kuchyně úplně nevidíme. Massive Attack toho byli snad největšími mistry: Tahle deska je v duchu doby sestavená především z pokradených samplů, a přitom obshauje nezapomenutelné, nádherné skladby. Unfinished Sympathy je možná nejlepší písničkou 90. let vůbec. Hitová, taneční, výrazná… a pořád mající jakési tajemství.
UNDERWORLD - dubnobasswithmyheadman (1993)
Bylo skvělé být přitom, když se na přleomu 80. a 90. let dála revoluce a taneční muzika zastiňovala rockovou. Ono to za pár let vybledlo a zústalo jen pár desek a lidí, kteří jsou z dnešního pohledu co k čemu, ale tohle album mezi elitu patří: jak bývá pravidlem, kromě novátorství stran zvuku sluje i výbornými písničkami. A dá se poslouchat od začátku do konce!
SABRES OF PARADISE - Sabresonic (1993)
Roky 1993 a 1994 byly opravdu plodné na zajímavou elektronickou muziku. DJ Andrew Weatherall a jeho kolegové se před tím, než se rozhádali, zmohli na pár výtečných, emotivních a velmi zvláštních skladeb, na které se nezapomíná. Série Smokebelch, ale vlastně celá tahle deska, mají jakési nervní kouzlo, které se těžko popisuje, ale funguje úžasně.
THE PRODIGY - Music for the Jilted Generation (1994)
V době Jilted Generation jsem byla přesvědčená, že The Prodigy jsou nejlepší kapela na světě. Zběsilá energie, ikonoklastické samplování, poselství o svobodě, výborné koncerty a přesvědčení, že se zas jednou něco děje přesně tady a teď - že zas jednou funguje kapela, která vypráví o současném světě tak, že zní nově a přitom je přístupná normálním lidem. Jo, dobré to bylo.
CHEMICAL BROTHERS – Exit Planet Dust (1995)
V přehledu deseti elektronických desek by Chemicals neměli chybět, i když je sem vzhledem k tomu, jak nudná je jejich produkce po roce 2000, dávám s těžkým srdcem. Neměli by sem jít spíš The Orb? Nebo Orbital? A co Leftfield? Aphex Twin? Hm, Roni Size? (No, tak jsem je sem vpašovala, a mám klid.) Pravda je, že jejich práce s vokály hostů, talent udělat hit a celková roztomilsot dvou ošklivých chlápků, co vypadali spíš jako programátoři, se jim upřít nedá.
THE ALOOF – Sinking (1996)
The Aloof byli výjimečně talentovaní, výjimečně okouzlující, a i když fungovali velmi krátce a jejich poslední deska z roku 1999 nebyla taková síla jako tohle album, měli ono nedefinovatelné „něco“, co člověka nutí se k nim vracet. Talent muzikantů z bývalých Sabres of Paradise ve spojení se srdcervoucím, nekonečně smutným vokálem se na pár let staly malým zázrakem.
COLDCUT - Let Us Play! (1997)
A opět: nádherné skladby plus zvukové novinky. Sampladeličtí Coldcut si na tomhle albu, a koneckonců na všech svých deskách, neskutečně a kretivně vyhráli se všemožnými samply a zvuky, ale místo zmatku z toho leze něco, co má, ehm, hodnotu. Melodie takové skladby Atomic Moog 2000 je prostě neodolatelná!
KRAFTWERK - Trans-Europe Express (1977)
Jaký by to byl soupis elektronických desek bez Kraftwerk. Obecně se za jějich nejvýznamnější desky považují spíš The Man-Machine nebo Computerworld, ale mě víc bere tahle, protože kromě vizionářství, jimž slují ty další, obsahuje nádherně atmosférické skladby (kromě titulní nejvíc Europe Endless a ovšem slavná The Hall of Mirrors).
BRIAN ENO, DAVID BYRNE - My Life in the Bush of Ghosts (1981)
Ani Eno v takovémhle soupisu nesmí chybět. Fascinující a pěkně potrhlá osobnost toho dokáže daleko víc, než jen elektronicky kouzlit (iz třeba písničkové album s Johnem Calem nebo produkce Coldplay), ale hudební historie ho obdivuje nejvíc za novátorství v oblastri ambientní muziky a samplování. Tak ať si obdivuje, já se přidám.
HAPPY MONDAYS - Pills 'n' Thrills and Bellyaches (1990)
Happy Mondays byli v podstatě první raveová kapela, ale rave ve smyslu zběsilé hrnutí beatů nedělali: vždycky měli kytaru, obvykle i živého bubeníka, písničky s refrény… oni nepotřebovali rave hrát, oni rave byli, svým party-stylem života a hédonismem klubového třeštění. Zajímavé je, že se před nedávnem obrodili a neznějí jako parodie sebe sama.
MASSIVE ATTACK – Blue Lines (1991)
Vždycky kladně hodnotím, když kapela dokáže svým kreativním výbojům dát srozumitelnou strukturu, a zároveň jakési tajemství, díky kterému do té jejich kuchyně úplně nevidíme. Massive Attack toho byli snad největšími mistry: Tahle deska je v duchu doby sestavená především z pokradených samplů, a přitom obshauje nezapomenutelné, nádherné skladby. Unfinished Sympathy je možná nejlepší písničkou 90. let vůbec. Hitová, taneční, výrazná… a pořád mající jakési tajemství.
UNDERWORLD - dubnobasswithmyheadman (1993)
Bylo skvělé být přitom, když se na přleomu 80. a 90. let dála revoluce a taneční muzika zastiňovala rockovou. Ono to za pár let vybledlo a zústalo jen pár desek a lidí, kteří jsou z dnešního pohledu co k čemu, ale tohle album mezi elitu patří: jak bývá pravidlem, kromě novátorství stran zvuku sluje i výbornými písničkami. A dá se poslouchat od začátku do konce!
SABRES OF PARADISE - Sabresonic (1993)
Roky 1993 a 1994 byly opravdu plodné na zajímavou elektronickou muziku. DJ Andrew Weatherall a jeho kolegové se před tím, než se rozhádali, zmohli na pár výtečných, emotivních a velmi zvláštních skladeb, na které se nezapomíná. Série Smokebelch, ale vlastně celá tahle deska, mají jakési nervní kouzlo, které se těžko popisuje, ale funguje úžasně.
THE PRODIGY - Music for the Jilted Generation (1994)
V době Jilted Generation jsem byla přesvědčená, že The Prodigy jsou nejlepší kapela na světě. Zběsilá energie, ikonoklastické samplování, poselství o svobodě, výborné koncerty a přesvědčení, že se zas jednou něco děje přesně tady a teď - že zas jednou funguje kapela, která vypráví o současném světě tak, že zní nově a přitom je přístupná normálním lidem. Jo, dobré to bylo.
CHEMICAL BROTHERS – Exit Planet Dust (1995)
V přehledu deseti elektronických desek by Chemicals neměli chybět, i když je sem vzhledem k tomu, jak nudná je jejich produkce po roce 2000, dávám s těžkým srdcem. Neměli by sem jít spíš The Orb? Nebo Orbital? A co Leftfield? Aphex Twin? Hm, Roni Size? (No, tak jsem je sem vpašovala, a mám klid.) Pravda je, že jejich práce s vokály hostů, talent udělat hit a celková roztomilsot dvou ošklivých chlápků, co vypadali spíš jako programátoři, se jim upřít nedá.
THE ALOOF – Sinking (1996)
The Aloof byli výjimečně talentovaní, výjimečně okouzlující, a i když fungovali velmi krátce a jejich poslední deska z roku 1999 nebyla taková síla jako tohle album, měli ono nedefinovatelné „něco“, co člověka nutí se k nim vracet. Talent muzikantů z bývalých Sabres of Paradise ve spojení se srdcervoucím, nekonečně smutným vokálem se na pár let staly malým zázrakem.
COLDCUT - Let Us Play! (1997)
A opět: nádherné skladby plus zvukové novinky. Sampladeličtí Coldcut si na tomhle albu, a koneckonců na všech svých deskách, neskutečně a kretivně vyhráli se všemožnými samply a zvuky, ale místo zmatku z toho leze něco, co má, ehm, hodnotu. Melodie takové skladby Atomic Moog 2000 je prostě neodolatelná!
časopis mGuide 2008/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-elektronickych-desek-Jany-Komankove~20~listopad~2008/
Komentáře
&;
