10 českých zakázaných desek podle Jaroslava Riedla
22.3.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Jaroslav Riedel | sekce: publicistika
Všeobecně známý neblahý osud první desky Pražského výběru, který je na titulu únorového mGuide, mě donutil položit si otázku, kolik dalších desek v dějinách české populární hudby muselo čekat na pád totalitního režimu, aby mohly být vydány. Proto jsem pozval předního odborníka na českou undergroundovou, alternativní a folkovou scénu Jaroslava Riedla, který publikuje v různých hudebních časopisech od roku 1984 a je editorem či spoluautorem mnoha pozoruhodných knih s hudební tématikou.Jeho poslední publikace je kniha rozhovorů s Jiřím Černým, která se jmenuje Kritik bez konzervatoře.
S jakou hudbou jsou spojené tvoje první články?
Je myslím logické, že když je člověk mladý a nezkušený, nemůže konkurovat ostříleným autorům a hledá si témata v oblastech zatím publicisticky opomíjených. Uprostřed 80. let to byla rocková “nová vlna”. Tehdy jsem se podílel na kolektivní knížce Excentrici v přízemí, která ovšem mohla vyjít až roku 1989. Hodně mě taky oslovovali takoví ti intelektuální folkaři jako Merta nebo Janota. Vždycky mě ale hudba zajímala v co nejširším spektru. Když jsem si ve čtrnácti kupoval první desky, byla to vážná hudba. Tím ovšem nechci tvrdit, že kdyby tehdy měli v Supraphonu za 36 Kčs Pink Floyd nebo Velvet Underground, nedal bych jim přednost. Popem jsem tehdy opovrhoval, až později mi došlo, že jsou to zbytečné předsudky.
Co ovlivnilo tvůj hluboký zájem o PPU a český underground obecně?
Cítil jsem k nim sympatie jako k lidem, kteří se nebáli vzepřít se režimu. Zároveň se mi hudba Plastiků vždycky líbila, protože mám v rocku nejradši věci, které se vymykají ustáleným formám. O Plastic People jsem často psal i proto, že za nimi byl napínavý příběh, jejich tvorba měla pozoruhodné společenské a kulturní souvislosti. Důležité byly také osobní vztahy: kdybychom nebyli s Milanem Hlavsou přátelé a on ke mně neměl důvěru, jistě by mě nepověřil přípravou kompletního vydání nahrávek skupiny. Jednu dobu mi ale trochu šlo na nervy, že jsem začal být považován za specialistu na alternativní rock. Pak ke mně třeba někdo přišel na návštěvu a nemohl pochopit, proč mám tolik jazzových desek nebo téměř kompletního Franka Sinatru.
Dá se pojem underground ještě dneska uplatnit pro nějakou domácí kapelu?
Pořád funguje Domácí kapela, kterou vede bývalý bubeník Plastic People... ale myslím, že se za underground nepovažuje. Vzhledem k tomu, že naštěstí nežijeme v době, kdy by někdo byl za hraní hudby předvolán k výslechům, případně uvrhován do vězení, zdá se mi dnes používání takové terminologie zavádějící.
Jaký je tvůj názor na současnou českou pop-rockovou scénu? Co tě z ní
baví?
Nemůžu říct, že by mě něco opravdu bavilo, poslouchám ji spíš z povinnosti, ale zároveň se nad ní nijak neofrňuju.
10 českých zakázaných desek podle Jaroslava Riedla:
Hana a Petr Ulrychovi - Odyssea (natočeno 1969, vydáno 1990)
Do první pětice jsem zařadil alba, která byla nahrána oficiálně, ale před vydáním zakázána. Ambiciózní koncepční deska Hany a Petra Ulrychových se skupinou Atlantis a Orchestrem Gustava Broma vznikla v červnu 1969, tedy v době, kdy podobně rozmáchlé rockové projekty nebyly zas tak běžné ani ve světě. Vydání se očekávalo napjatě, Aktuality Melodie už otiskly excitovanou recenzi (“Zkrátka tohle je nová epocha naší pop music.”), Supraphon si však napřed vynutil změny v textech, pak pro jistotu celé album odmítl a publikoval z něj pouze píseň On na mě zapomíná.
Vladimír Merta - Vladimír Merta (natočeno 1970, vydáno 1998 pod názvem Obrázky v kartách)
Své první album realizoval Vladimír Merta koncem roku 1968 v Paříži, vyšlo na značce Vogue pod názvem Ballades de Prague. Návrhy, aby Supraphon tu desku vydal v licenci, byly oslyšeny, začátkem roku 1970 však Merta dostal šanci nahrát další album přímo v supraphonských studiích. Nikdy nevyšlo, jen dvě písničky se roku 1975 objevily jako singl. Master tape se zřejmě ztratil; všechny skladby sice jsou zařazeny na CD Obrázky v kartách, ovšem v přímo otřesné kvalitě. Kazety s nahrávkou, které před revolucí kolovaly, zněly podstatně lépe. Škoda; je to asi nejlepší Mertova deska.
Šafrán (natočeno 1976, vydáno 1989)
Petr Lutka, Vladimír Merta, Dagmar Voňková, Vlastimil Třešňák a Jaroslav Hutka nahráli materiál pro kolektivní album písničkářského sdružení Šafrán v únoru a březnu 1976. Měli už tehdy velmi výraznou posluchačskou základnu, ale jen minimum desek na trhu: pouze Hutka v téže době natočil už druhé vlastní album, opět sestavené z lidových balad. Deska Šafrán byla vylisována ve dvacetitisícovém nákladu a vzápětí sešrotována; do prodeje se nedostala vůbec. Znovu vyšla na samém sklonku roku 1989; daní za rychlost bylo v revolučních dnech to, že chyběl původní obal.
Pražský výběr - Pražský výběr (natočeno 1982, vydáno 1988)
Za šest let mezi dokončením nahrávky a jejím vydáním se z tohoto alba stal nejčastěji kopírovaný titul hudebního samizdatu a nejznámější nevydaná česká deska. Původně jazzrocková parta absorbovala postupy “nové vlny” opravdu nápaditě a vytvořila neobyčejně pestrou a zábavnou písničkovou kolekci. Pražský výběr byl na svém absolutním tvůrčím vrcholu a zákaz na jaře 1983 znamenal nejen oddálení vydání nahrávky, ale hlavně brutální přerušení slibně se rozvíjející kariéry. Když pak skupina mohla od roku 1986 zase hrát - pod názvem Výběr - zněla už podstatně obyčejněji.
Waldemar Matuška - Jsem svým pánem (natočeno 1985, vydáno 1997)
Matuška album nahrál spolu se skupinou KTO na jaře 1985. Mělo vyjít v následujícím roce, ale mezitím se Waldemar Matuška a Olga Blechová nevrátili z cesty do Spojených států. Rudé právo psalo o “morálním pádu jednoho zpěváka”, z obchodů se stahovaly všechny zásoby Matuškových desek, album Jsem svým pánem už samozřejmě nemohlo vyjít vůbec, z archivu dokonce částečně zmizel i master tape. Pro vydání na CD tak byly částečně použity kopie z kazet, které si muzikanti prozíravě pořídili. Je to ovšem velice průměrná country-popová deska, jedna z Matuškových nejslabších.
Karel Kryl - Rakovina (1969, Primaphon)
V druhé pětici jsou alba natočená potajmu nebo v zahraničí a vydaná mimo Československo. Karel Kryl odešel do exilu v září 1969, vzápětí v Německu vytvořil svou druhou desku. Písně vesměs vznikly krátce po okupaci a svou dobu intenzívně reflektují. Je to sevřenější a lepší album než Bratříčku, zavírej vrátka, sestavené z porůznu pořízených rozhlasových nahrávek. Přitom to ale není srovnatelně populární deska: nemohla ve své době zasáhnout tolik posluchačů a její chmurnost je přímo drtivá. Rakovinu v reedici vydal roku 1980 exilový Šafrán 78, po revoluci pak 1990 Bonton.
The Plastic People Of The Universe - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (1978, SCOPA Invisible Production/Boží Mlýn)
Když se Plastic People koncem roku 1974 sešli na hradě Houska, aby zaznamenali svůj aktuální repertoár, byli výrazně profilovanou skupinou s osobitými původními skladbami, která už ale vůbec nemohla hrát veřejně. Poté, co byl v roce 1977 byl z republiky vypovězen bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson, postaral se o vydání nahrávek; u své firmy Boží Mlýn později zveřejnil i další dvě desky skupiny. Na CD vyšlo album v roce 1989 u firmy Buda Records ve Francii, o tři roky později u Globusu v Československu. První úplná edice nahrávek z Housky byla publikována roku 2001.
Zakázaní zpěváci druhé kultury (1978, Oktober)
V květnu 1978 už iniciátoři tohoto alba, Jiří a Jitka Pallasovi, pobývali ve švédském exilu. Písničkáře Vlastimila Třešňáka, Jaroslava Hutku, Vladimíra Veita, Svatopluka Karáska a Karla Soukupa emigrace teprve čekala. Jejich písně přijeli do Prahy potajmu natáčet švédští technici. Největší prostor na albu dostala Marta Kubišová: jen s doprovodem Hutkovy kytary zpívala lidové balady, tedy pro ni zcela netypický repertoár. Vydavatelem byla švédská levicová firma Oktober, krátce nato album převzal Šafrán 78, domácí vydání bylo realizováno na značce Koncept/Echo Music v roce 1996.
Vlasta Třešňák - Koh-i-noor (1983, Šafrán 78)
První Třešňákova deska pro švédské vydavatelství Šafrán 78, založené organizačních duchem písničkářského sdružení Šafrán Jiřím Pallasem, se jmenovala Zeměměřič a byla natočena v Praze, jen s kytarou. Koh-i-noor vznikl až po Třešňákově odchodu z Československa a logicky obsahoval starší, osvědčené písně, které však s jedním českým a dvěma švédskými spoluhráči dostaly zcela nová, většinou velmi působivá aranžmá, a Třešňák poněkud utlumil svou pověstnou expresivitu. První úplné domácí vydání připravila roku 1998 značka Koncept/Echo Music.
Jana Pope - Bohemian (1986, Polydor)
Tohle už vlastně ani není exilová deska českého interpreta, ale v té době ojedinělé nakročení k mezinárodní kariéře. Jana Kratochvílová emigrovala koncem roku 1983. Podařilo se jí uzavřít smlouvu s velkou firmou, společně s Pavlem Trnavským a Jiřím Hrubešem natočila desku v angličtině. Některé z těch písní mohlo české publikum znát ještě z posledních koncertů se skupinou Heval. Polydor nakonec ztratil zájem o propagaci a album zcela zapadlo; kupodivu znovu nevyšlo ani po revoluci, i když je to lepší deska než kterákoli z těch, které pak Kratochvílová pod různými jmény vydala.
S jakou hudbou jsou spojené tvoje první články?
Je myslím logické, že když je člověk mladý a nezkušený, nemůže konkurovat ostříleným autorům a hledá si témata v oblastech zatím publicisticky opomíjených. Uprostřed 80. let to byla rocková “nová vlna”. Tehdy jsem se podílel na kolektivní knížce Excentrici v přízemí, která ovšem mohla vyjít až roku 1989. Hodně mě taky oslovovali takoví ti intelektuální folkaři jako Merta nebo Janota. Vždycky mě ale hudba zajímala v co nejširším spektru. Když jsem si ve čtrnácti kupoval první desky, byla to vážná hudba. Tím ovšem nechci tvrdit, že kdyby tehdy měli v Supraphonu za 36 Kčs Pink Floyd nebo Velvet Underground, nedal bych jim přednost. Popem jsem tehdy opovrhoval, až později mi došlo, že jsou to zbytečné předsudky.
Co ovlivnilo tvůj hluboký zájem o PPU a český underground obecně?
Cítil jsem k nim sympatie jako k lidem, kteří se nebáli vzepřít se režimu. Zároveň se mi hudba Plastiků vždycky líbila, protože mám v rocku nejradši věci, které se vymykají ustáleným formám. O Plastic People jsem často psal i proto, že za nimi byl napínavý příběh, jejich tvorba měla pozoruhodné společenské a kulturní souvislosti. Důležité byly také osobní vztahy: kdybychom nebyli s Milanem Hlavsou přátelé a on ke mně neměl důvěru, jistě by mě nepověřil přípravou kompletního vydání nahrávek skupiny. Jednu dobu mi ale trochu šlo na nervy, že jsem začal být považován za specialistu na alternativní rock. Pak ke mně třeba někdo přišel na návštěvu a nemohl pochopit, proč mám tolik jazzových desek nebo téměř kompletního Franka Sinatru.
Dá se pojem underground ještě dneska uplatnit pro nějakou domácí kapelu?
Pořád funguje Domácí kapela, kterou vede bývalý bubeník Plastic People... ale myslím, že se za underground nepovažuje. Vzhledem k tomu, že naštěstí nežijeme v době, kdy by někdo byl za hraní hudby předvolán k výslechům, případně uvrhován do vězení, zdá se mi dnes používání takové terminologie zavádějící.
Jaký je tvůj názor na současnou českou pop-rockovou scénu? Co tě z ní
baví?
Nemůžu říct, že by mě něco opravdu bavilo, poslouchám ji spíš z povinnosti, ale zároveň se nad ní nijak neofrňuju.
10 českých zakázaných desek podle Jaroslava Riedla:
Hana a Petr Ulrychovi - Odyssea (natočeno 1969, vydáno 1990)
Do první pětice jsem zařadil alba, která byla nahrána oficiálně, ale před vydáním zakázána. Ambiciózní koncepční deska Hany a Petra Ulrychových se skupinou Atlantis a Orchestrem Gustava Broma vznikla v červnu 1969, tedy v době, kdy podobně rozmáchlé rockové projekty nebyly zas tak běžné ani ve světě. Vydání se očekávalo napjatě, Aktuality Melodie už otiskly excitovanou recenzi (“Zkrátka tohle je nová epocha naší pop music.”), Supraphon si však napřed vynutil změny v textech, pak pro jistotu celé album odmítl a publikoval z něj pouze píseň On na mě zapomíná.
Vladimír Merta - Vladimír Merta (natočeno 1970, vydáno 1998 pod názvem Obrázky v kartách)
Své první album realizoval Vladimír Merta koncem roku 1968 v Paříži, vyšlo na značce Vogue pod názvem Ballades de Prague. Návrhy, aby Supraphon tu desku vydal v licenci, byly oslyšeny, začátkem roku 1970 však Merta dostal šanci nahrát další album přímo v supraphonských studiích. Nikdy nevyšlo, jen dvě písničky se roku 1975 objevily jako singl. Master tape se zřejmě ztratil; všechny skladby sice jsou zařazeny na CD Obrázky v kartách, ovšem v přímo otřesné kvalitě. Kazety s nahrávkou, které před revolucí kolovaly, zněly podstatně lépe. Škoda; je to asi nejlepší Mertova deska.
Šafrán (natočeno 1976, vydáno 1989)
Petr Lutka, Vladimír Merta, Dagmar Voňková, Vlastimil Třešňák a Jaroslav Hutka nahráli materiál pro kolektivní album písničkářského sdružení Šafrán v únoru a březnu 1976. Měli už tehdy velmi výraznou posluchačskou základnu, ale jen minimum desek na trhu: pouze Hutka v téže době natočil už druhé vlastní album, opět sestavené z lidových balad. Deska Šafrán byla vylisována ve dvacetitisícovém nákladu a vzápětí sešrotována; do prodeje se nedostala vůbec. Znovu vyšla na samém sklonku roku 1989; daní za rychlost bylo v revolučních dnech to, že chyběl původní obal.
Pražský výběr - Pražský výběr (natočeno 1982, vydáno 1988)
Za šest let mezi dokončením nahrávky a jejím vydáním se z tohoto alba stal nejčastěji kopírovaný titul hudebního samizdatu a nejznámější nevydaná česká deska. Původně jazzrocková parta absorbovala postupy “nové vlny” opravdu nápaditě a vytvořila neobyčejně pestrou a zábavnou písničkovou kolekci. Pražský výběr byl na svém absolutním tvůrčím vrcholu a zákaz na jaře 1983 znamenal nejen oddálení vydání nahrávky, ale hlavně brutální přerušení slibně se rozvíjející kariéry. Když pak skupina mohla od roku 1986 zase hrát - pod názvem Výběr - zněla už podstatně obyčejněji.
Waldemar Matuška - Jsem svým pánem (natočeno 1985, vydáno 1997)
Matuška album nahrál spolu se skupinou KTO na jaře 1985. Mělo vyjít v následujícím roce, ale mezitím se Waldemar Matuška a Olga Blechová nevrátili z cesty do Spojených států. Rudé právo psalo o “morálním pádu jednoho zpěváka”, z obchodů se stahovaly všechny zásoby Matuškových desek, album Jsem svým pánem už samozřejmě nemohlo vyjít vůbec, z archivu dokonce částečně zmizel i master tape. Pro vydání na CD tak byly částečně použity kopie z kazet, které si muzikanti prozíravě pořídili. Je to ovšem velice průměrná country-popová deska, jedna z Matuškových nejslabších.
Karel Kryl - Rakovina (1969, Primaphon)
V druhé pětici jsou alba natočená potajmu nebo v zahraničí a vydaná mimo Československo. Karel Kryl odešel do exilu v září 1969, vzápětí v Německu vytvořil svou druhou desku. Písně vesměs vznikly krátce po okupaci a svou dobu intenzívně reflektují. Je to sevřenější a lepší album než Bratříčku, zavírej vrátka, sestavené z porůznu pořízených rozhlasových nahrávek. Přitom to ale není srovnatelně populární deska: nemohla ve své době zasáhnout tolik posluchačů a její chmurnost je přímo drtivá. Rakovinu v reedici vydal roku 1980 exilový Šafrán 78, po revoluci pak 1990 Bonton.
The Plastic People Of The Universe - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (1978, SCOPA Invisible Production/Boží Mlýn)
Když se Plastic People koncem roku 1974 sešli na hradě Houska, aby zaznamenali svůj aktuální repertoár, byli výrazně profilovanou skupinou s osobitými původními skladbami, která už ale vůbec nemohla hrát veřejně. Poté, co byl v roce 1977 byl z republiky vypovězen bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson, postaral se o vydání nahrávek; u své firmy Boží Mlýn později zveřejnil i další dvě desky skupiny. Na CD vyšlo album v roce 1989 u firmy Buda Records ve Francii, o tři roky později u Globusu v Československu. První úplná edice nahrávek z Housky byla publikována roku 2001.
Zakázaní zpěváci druhé kultury (1978, Oktober)
V květnu 1978 už iniciátoři tohoto alba, Jiří a Jitka Pallasovi, pobývali ve švédském exilu. Písničkáře Vlastimila Třešňáka, Jaroslava Hutku, Vladimíra Veita, Svatopluka Karáska a Karla Soukupa emigrace teprve čekala. Jejich písně přijeli do Prahy potajmu natáčet švédští technici. Největší prostor na albu dostala Marta Kubišová: jen s doprovodem Hutkovy kytary zpívala lidové balady, tedy pro ni zcela netypický repertoár. Vydavatelem byla švédská levicová firma Oktober, krátce nato album převzal Šafrán 78, domácí vydání bylo realizováno na značce Koncept/Echo Music v roce 1996.
Vlasta Třešňák - Koh-i-noor (1983, Šafrán 78)
První Třešňákova deska pro švédské vydavatelství Šafrán 78, založené organizačních duchem písničkářského sdružení Šafrán Jiřím Pallasem, se jmenovala Zeměměřič a byla natočena v Praze, jen s kytarou. Koh-i-noor vznikl až po Třešňákově odchodu z Československa a logicky obsahoval starší, osvědčené písně, které však s jedním českým a dvěma švédskými spoluhráči dostaly zcela nová, většinou velmi působivá aranžmá, a Třešňák poněkud utlumil svou pověstnou expresivitu. První úplné domácí vydání připravila roku 1998 značka Koncept/Echo Music.
Jana Pope - Bohemian (1986, Polydor)
Tohle už vlastně ani není exilová deska českého interpreta, ale v té době ojedinělé nakročení k mezinárodní kariéře. Jana Kratochvílová emigrovala koncem roku 1983. Podařilo se jí uzavřít smlouvu s velkou firmou, společně s Pavlem Trnavským a Jiřím Hrubešem natočila desku v angličtině. Některé z těch písní mohlo české publikum znát ještě z posledních koncertů se skupinou Heval. Polydor nakonec ztratil zájem o propagaci a album zcela zapadlo; kupodivu znovu nevyšlo ani po revoluci, i když je to lepší deska než kterákoli z těch, které pak Kratochvílová pod různými jmény vydala.
časopis mGuide 2007/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-ceskych-zakazanych-desek-podle-Jaroslava-Riedla~22~brezen~2007/
