přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukVývoj záznamových zařízení XVIII - Mixážní pult

7.7.2014 | Autor: Michal Kašpárek | sekce: pro muzikanty - workshopy

Vývoj záznamových zařízení XVIII - Mixážní pult


Matematický popis základní funkce signálového mixážního zařízení spočívá v provádění trigonometrické funkce násobení dvou signálů ve formě sinusovek s obecně různou či stejnou frekvencí a fází. Výsledkem takovéto operace jsou v případě různých vstupních signálů dvě nové frekvence. V druhém případě pokud mají oba vstupy stejnou frekvenci a různou fázi, vzniká signál o dvojnásobné frekvenci a stejnosměrné složce odpovídající rozdílu vstupních fází. První případ je využíván například v rozhlase, druhý k řízení servopohonů.

Vyvážený i nepovedený zvuk na živých koncertech, nahrávkách, v rádiích, filmech, seriálech, počítačových hrách i nákupních centrech... tak za to je zodpovědné zařízení, jehož princip byl matematicky znám již před mnoha staletími. Dnešní mixážní pulty ovšem nejsou určeny k pouhé kombinaci a vyvážení několika vstupů, ale také k modifikaci, routování, ekvalizaci a další úpravě vlastností vstupních zvukových signálů.
První zvukový mixážní pult byl vyroben Willim Studerem v roce 1958 ve Švýcarsku. Jak je tedy možné, že zvukové nahrávky byly pořizovány elektronickou cestou již desítky let před tímto vynálezem? Ve dvacátých a třicátých letech byly kapely takřka bezvýhradně natáčeny na jeden velkomembránový mikrofon, umístěný tak, aby hlučné nástroje byly upozaděny a sólisté stáli naopak blíže mikrofonu. Elektrický signál šel do záznamové hlavy z mikrofonu přímo nebo nanejvýš přes zesilovací prvek.

Rozhlasový vysílací pult z poloviny padesátých let


Poté, co se ve třicátých letech objevily první vlaštovky dvoukanálového stereofonního zvuku, začala se postupně používat technika několika rozmístěných mikrofonů, které byly přímo sloučeny do finálního mono či stereo signálu a rovnou zaznamenány magnetofonovým či gramofonovým rycím záznamovým zařízením. Pro vyvážení poměrů bylo používáno velmi jednoduché mixážní zařízení a pro další úpravu záznamu již nezbyl prakticky žádný prostor. Pokud byl tedy zvuk špatně nastavený nebo některý z hudebníků udělal chybu, musel se celý záznam přetáčet znovu.

Samotné vyvažování jednotlivých kanálů bylo realizováno rezistorem nastavenými elektronkami v roli mikrofonních předzesilovačů. Bohužel nejde jednoduše propojit jednotlivé předzesilovače, výstupní signály se totiž začnou „tlačit“ do okolních výstupů dalších předzesilovačů, které toto, mírně řečeno, špatně snáší. Aby tak nedošlo k „přetlačování“ signálů musely být jednotlivé cesty odděleny soustavou propojených rezistorů, která způsobila nezanedbatelný útlum výstupního signálu. Na výstupu byl tedy zapojen ještě jeden „master“ předzesilovač.
Vyvažování poměrů jednotlivých mikrofonů se tak dělo v uzavřeném prostoru plném rozžhavených elektronkových trubic a další elektroniky. Brzy byly tedy nastavující rezistory vyvedeny ven, dopředu k rukám zvukového inženýra, který tak mohl ovlivňovat výsledný zvuk i za běhu zařízení.

Mixování, jak jej známe dnes, se vynořilo se vznikem vícestopých magnetofonů, konkrétně většinou čtyř- nebo osmistopých zařízení, která umožnila vytvořit finální mix až potom, co byla vytvořena základní nahrávka.

Dvou-, čtyř- až šesnáctistopý magnetofon AMPEX


První multitrack, tedy zařízení, které na jednu fyzickou pásku umělo zapsat více než jednu zvukovou stopu, vzniklo v Německu kolem roku 1943 v podobě stereofonního magnetofonu. První osmistopý záznamník 8-track firmy Ampex používal 25 mm širokou pásku, vážil 110 kg a v roce 1957 jej za 10 000$ koupil kytarista Les Paul, který posléze se svou ženou proslavil playbackovou techniku záznamu (anglicky overdubbing).

Již zmíněná první mixovací konzole byla vyrobena společností Willi Studer Company of Switzerland v roce 1958 pod názvem Struder 69. Zařízení založené na vícestopém kotoučovém magnetofonu bylo i přes značnou váhu a rozměry možné považovat za přenosné. O tom, zda se na konci padesátých let jednalo o záznamník dvoumužní nebo čtyřmužní, však historické prameny mlčí.
Jeho nástupce, čtyřstopý Struder J37, byl v roce 1967 použit k záznamu alba Beatles Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band ve studiu EMI na Abbey Road v Londýně. Tamní studia měla v té době k dispozici jen čtyřstopé nahrávací magnetofony. 8-track získala až těsně po vydání alba koncem roku 1967.

Elektronkový mix Neve s otočnými rezistory


Šedesátá a sedmdesátá léta tak probíhala ve znamení rychlého rozvoje mixážních zařízení a postupného přidávání dalších funkcí. Otočný rezistor brzy přestal být vyhovující, neboť k jeho nastavení byla potřeba celá ruka. Mixování zvuku ve svých počátcích bylo často úlohou pro několik lidí u pultu, z nichž každý mohl otáčet dvěma otočnými fadery. Neforemné „knoflíky“ tak byly brzy nahrazeny kvadrantovými fadery (konstrukce posuvníku umožnila otočení mechanizmu o cca 90 °, tedy o jeden kvadrant), které umožnily lepší ovladatelnost i mnohem vyšší hustotu ovládacích prvků na pultu. První varianty v sobě obsahovaly stále otočný potenciometr, pozdější modely využívaly proměnný odporový pás.

Ani vlastnosti kvadrantových faderů nebyly zcela ideální, zejména kvůli jejich zaoblenému charakteru, kdy na horizontálních pultech byla vlivem velkého pozorovacího úhlu v „zadní“ části špatně vidět poloha vůči stupnici. Proto například BBC začalo tyto fadery otáčet - tedy tahem k sobě zvuk zesiloval. Tento zvyk se na některých vysílacích pultech udržel i dlouhá léta po vzniku skutečně plochých lineárních faderů. Naprostá většina zvukových pultů však v sedmdesátých letech adaptovala lineární fadery tak, že zesilovaly tahem směrem od operátora.

Custom mixážní pult studia Sound Techniques z roku 1965


Další všeobecně přijatá myšlenka tzv. „gain in hand“ rozšířila konec faderu z bodu s nulovým zeslabením na dalších +5 až +10 dB. Od 70. let je tedy možné v případě potřeby rychle zvýšit zisk vstupu bez nutnosti přenastavení předzesilovače, což se hodí zejména při úpravě signálové úrovně z nepředvídatelného zdroje. V téže době se také začaly objevovat první 32kanálové mixážní pulty se zabudovanými ekvalizéry a efektovými cestami na všech kanálech a s možností routování signálu mezi kanály. Ve druhé polovině 70. let vzniká i první systém číslicově kontrolovaného automatického pohybu faderu NECAM firmy AMS Neve. Mezi další významné výrobce patřili například API, Harrison či Solid State Logic.

Poslední jmenovaný ovládl profesionální sféru osmdesátých let s řadou SL4000, která v sobě zahrnovala několik nových revolučních prvků. Mezi ty patřil špičkový kompresor na každém kanálu, stereo kompresor na výstupu, plně parametrický ekvalizér či bohaté možnosti routování signálu. Samotný SSL tvrdí, že řada 4000 vyprodukovala více platinových desek než všechny ostatní konzole dohromady.

Neve DSP-1


Přelom 70. a 80. let s sebou přinesl pokrok v oblasti miniaturizace a digitální technologie. Ať již zmíněný NECAM z roku 1977 či první plně digitální pult téže firmy Neve DSP-1 doručený do londýnského studia CTS Wembley na začátku roku 1985. První digitální konzole obsahovala 16bitové A/D převodníky a veškeré zpracování signálu probíhalo s již digitalizovaným zvukem. Pult obsahoval paměť na 40 různých kompletních nastavení včetně úrovní, ekvalizace, komprese apod. Vnitřní uspořádání zahrnovalo 150 obvodových desek s třemi miliony pájených spojů. Pult nebyl příliš spolehlivý (BBC jeden používalo ve svém vysílacím voze a neustálé vibrace měly na plošné spoje devastující vliv) a pravděpodobně se jednalo o nejsložitější a nejdražší zvukovou konzoli v historii.

Kvadrantový fader


Navzdory očekávané rychlé plné digitalizaci se projevily negativní vlastnosti digitálního zpracování ve formě dlouhé odezvy, která nemohla soupeřit s analogovými pulty. Namísto rychlého přechodu na novou technologii tak v posledních cca 30 letech dochází spíše k postupnému splývání a koexistenci analogových a digitálních komponent.

Solid State Logic 4000E


V průběhu let devadesátých se také rozšiřuje počítačové zpracování a nahrávání zvuku. Systémy DAW (Digital Audio Workstation) hodně prosadil zejména Apple PowerMac. Mnoho amatérů a menších kapel si začalo nahrávat vlastní muziku doma, což způsobilo konec mnoha menších studií. Počítačová a zvuková nahrávací zařízení, mixpulty, kontroléry a podobná zařízení se také stala finančně mnohem dostupnější a takřka každý si může doma postavit jednoduché nahrávací studio, které s pomocí PC a správného softwaru dokáže nabídnout velmi široké možnosti zpracování zvuku.

Psáno pro: časopis Muzikus 2013/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-workshopy/Vyvoj-zaznamovych-zarizeni-XVIII-Mixazni-pult~07~cervenec~2014/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.