přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

klávesyTéma měsíce: Klávesové nástroje

6.1.2006 | Autoři: Martin Jirsák, Pavel Škorpík | sekce: pro muzikanty - workshopy

Téma měsíce: Klávesové nástroje

Téma měsíce: Klávesové nástroje

Zpracováno tak, aby se začátečník poučil a profesionál neurazil. Článek, který by měl v hrubých rysech pokrýt celou problematiku kláves, příslušenství a klávesáků. Tak pojďme na to...

Trocha historie

Jak bych asi začal? No... Zkusíme to kratičkým výletem do historie, která sahá překvapivě daleko. Prvním elektrickým hudebním nástrojem bylo Telharmonium, patentované už v roce 1897. Bylo postaveno na principu mnoha desítek dynam, která produkovala zvuk. Vzhledem k tomu, že "nástroj" vážil 200 tun(!), byl předem určen k zániku.
Už v roce 1915 se objevilo Audion Piano a již pracovalo s elektronkami. Ty v různých nástrojích vydržely až do příchodu tranzistorů.
Byly na nich postaveny i legendární varhany Hammond, jejichž první verze se objevila už v roce 1935 (v různých verzích se používají dodnes).
Už v roce 1954 spatřil světlo světa první skutečný syntezátor - RCA Mark I, který s 1700 elektronkami dokázal číst děrné štítky, a tím se programovat. Synťáky se vyvíjely dokonce i v Sovětském Svazu - v roce 1957 se tam objevil první syntezátor - ANS.
V šedesátých letech se pak experimentovalo s prvními předky sampleru - první vlaštovkou byl Mellotron, který pracoval na principu magnetofonových smyček, které byly přehrávány na stisk kláves. Tím bylo dosaženo na tu dobu neuvěřitelné kvality a variability zvuku.
V šedesátých a sedmdesátých letech pak přišla záplava nových tranzistorových nástrojů - klasiky typu Minimoog, ARP Omni, Synclavier (první "workstation" - nesmírně drahý a složitý nástroj, který měl doma například Stevie Wonder), Prophet-5 (první programovatelný syntezátor, jehož parametry šly uložit do paměti) a v neposlední řadě první skutečný sampler - Fairlight CMI (sampler = nástroj/přístroj, který dokáže digitálně zaznamenat reálný zvuk, následně ho se změnami ladění a různými jinými úpravami přehrávat a ovládat například klaviaturou).
Osmdesátá léta pak reprezentoval rychlý vývoj technologií. Z nástrojů, které tehdy vznikly, těžíme dodnes. Ať už to byl dodnes populární Roland Jupiter 8, nebo první sampler od E-MU - Emulator. Objevují se i první vícehlasé syntezátory za rozumné peníze - například Korg Polysix nebo Roland Juno 6.
Ale skutečným mezníkem v historii elektronických hudebních nástrojů byla Yamaha DX7. Dostupný digitální nástroj využívající FM (Frequency Modulation) syntézy, která je v různých podobách používána dodnes. Další legendou, která spatřila světlo světa v osmdesátých letech (přesněji v roce 1987), je Roland D-50. Ten pracoval s krátkými digitálními vzorky, které zpracovával za pomoci LA (Linear Arithmetic) syntézy. Výsledkem byly cinkavé a vzdušné zvuky, bez nichž si dnes nástroj nelze ani představit. Poté do hry vstoupila i firma Ensoniq se svým slavným modelem Mirage. Ten již pracoval na bázi "wavetable" - tedy tabulky vzorků. Tento princip v různých variantách v podstatě používají i dnešní nástroje.
Léta devadesátá nepřinesla téměř žádnou další revoluci, spíše trvalý vývoj. Nástroje se zlevňovaly, a tak se stávaly dostupnějšími. Vrátily se i analogové nástroje - ovšem většinou v digitální formě - jako například Roland JD-800. Ten byl sice založen na digitálních vzorcích, ale
ovládání připomínalo staré analogové nástroje, což dávalo poměrně neobvyklou možnost měnit v reálném čase parametry zvuku. Objevuje se i Roland JV-80 - první představitel veleúspěšné řady, která se prodává dodnes. Jedinou revoluční výjimkou byla Yamaha
VL-1 - nástroj na bázi matematického modelování, které umožnilo téměř dokonalou imitaci některých nástrojů - typicky dechových. Ve spojení s dechovým ovladačem (dechem je možno proměnlivě v čase ovlivnit hlasitost tónu, vibráto a podobně) s ní šly dělat
zázraky (aby taky ne - za ty peníze...).
V posledních letech - tedy asi tak od roku 2000 - se začínají stále více prosazovat virtuální nástroje - tedy software, který dokáže imitovat nejrůznější "plechové" nástroje, jen s tím rozdílem, že se vše odehrává ve vnitřnostech osobního počítače.

Jak to všechno pracuje

Vznik zvuku
Principů, na nichž jsou elektronické nástroje postaveny, není zas tak mnoho. Začalo to aditivní syntézou. Ta v podstatě představuje sčítání jednotlivých vlnových průběhů, které tak tvoří barvu zvuku. Tento princip byl použit jak u prvních elektronických nástrojů, tak třeba i u klasických varhan Hammond. Samozřejmě to nemohlo vysokým nárokům hudebníků stačit, a tak vědci vymýšleli další - substraktivní syntézu (kde se zas od sebe něco odečítá), pak přišla Yamaha s FM syntézou, Roland s LA syntézou atd. Všechny tyhle modely ale mají spoustu společného - každá syntéza řeší jinak, jak zvuk vzniká.
Pak se dál upravuje a to se už tolik neliší. Základní editací zvuku je editace obálky (envelope). Obálka v podstatě dělí zvuk v čase na čtyři části: attack (náběh), decay (útlum), sustain (držení) a release (uvolnění) - proto se taký používá zkratka ADSR (pozor, neplést s připojením k internetu - to je ADSL!). Původní použití těchto parametrů se týkalo pouze regulace hlasitosti zvuku, postupem času se takto definovalo spousta jiných věcí (ladění, barva zvuku apod.).
Attack je fáze, která přichází po stisku klávesy. Jeho délkou ovlivňujeme, jak rychle zvuk "naběhne". Například rychlý attack bude u piána a pomalý třeba u synťákových ploch. Decay zase říká, jak rychle (a na jakou úroveň) zvuk "spadne" - ovšem stále při držení klávesy.
Sustain pak řeší fázi, pokud dále držíme klávesu, kdy zvuk zní, a Release zase tu po uvolnění klávesy. Kombinací těchto parametrů se dá určit například to, zda zvuk bude znít po celou dobu držení klávesy (varhany), nebo postupně odezní (piáno). Dále pak třeba to, zda bude mít po uvolnění klávesy dozvuk, či ne. Jak píšu výše, na tyhle parametry se dá nabalit i spousta jiných věcí, které mohou zvuk měnit v závislosti na čase (typicky u ladění - například počáteční gliss - u zvuků obvykle pojmenovaných "soundtrack").
Kdybychom však editovali pouze hlasitost zvuku měnící se v čase, moc parády bychom s tím neudělali. Proto máme dispozici nejrůznější filtry. Jak název napovídá, filtry nám ze zvuku něco uberou. To může být užitečné v situaci, kdy pro danou charakteristiku zvuku nepotřebujeme celou šířku frekvenčního spektra. Proto máme např. LPF - Low Pass Filter - ten nechá projít pouze nízké frekvence a HPF - High Pass Filter - ten zas pustí vysoké. Mezní frekvence bývají editovatelné, a tak je tenhle filtr velmi dobře použitelný.
K dalším charakteristickým rysům zvuku patří třeba i vibrace - těch docílíme pomocí LFO Low Frequency Oscillator. Ten, aplikovaný na náš zvuk, v podstatě libovolným průběhem (sinus, pila, obdélník apod.) zvuk "rozkmitá". Pak můžeme zvuk donutit ke zpětné vazbě - feedback, editovat ho pomocí dvojice parametrů resonance a cut-off frequency apod. Prostě je toho hodně a nerad bych v tomto článku zabíhal do moc technických sfér.
Když už je zvuk téměř hotový, ještě je potřeba ho trochu přikrášlit a doladit. O to se postará efektový procesor. Ten je obsažen prakticky ve všech moderních nástrojích. Umožní nám jak upravit frekvenční charakteristiku zvuku pomocí ekvalizéru, tak přidat ke zvuku reverb (tedy dozvuk), echo (ozvěnu), chorus (rozladění zvuku), distortion (zkreslení - jako např. u elektrické kytary) a spoustu dalších. Díky těmto "udělátkům" (které úplně původně v nástrojích nebyly a bylo nutno je začlenit jako externí do zvukového řetězce mezi klávesy a zesilovač) dokážeme zvuk učinit věrným, prostorovým, tlustším a vůbec krásným.
Efektové procesory také úzce souvisí s tím, co ve starších nástrojích zrovna často nebývalo - s mixem (starší nástroje dokázaly hrát zároveň pouze jedním zvukem). Moderní nástroje bývají velmi často tzv. multitimbrální - tedy zvládají hrát několika zvuky zároveň. A to jak v režimu layer - tedy vrstvení zvuků na sebe (hraje tak zároveň třeba piáno se smyčci), v režimu split - klaviatura je rozdělena do částí, z nichž každá hraje jiným zvukem (například na levou ruku kontrabas a na pravou vibrafon), tak i v režimu zvukového modulu, kdy nástroj dokáže hrát zvuky třeba celého orchestru. No, a ty zvuky je potřeba nějak smíchat. Dalo by se to samozřejmě vyřešit tak, že by pro každý part existoval samostatný výstup a míchalo by se až v externím mixupultu. Jenže to ze spousty důvodů není vždy ani výhodné, ani možné. A tak je možno všechno smíchat ve virtuálním mixu přímo v nástroji. Ven už potom leze pouze stereo-dvojice "pravá - levá".

Klaviatura
A když už jsme u toho, jak všechno v nástroji funguje, není možné se nezmínit o tom, jak se to ovládá. Samozřejmě, základním ovládacím prvkem klávesového nástroje je klaviatura. Těch najdeme na trhu bezpočet druhů a kvalit. Od malinkatých klaviaturek dětských samohrajek přes měkké klaviatury synťáků až po vyvážené klaviatury nejdražších pián. Stejně tak na nástrojích najdeme od dvou a půl až do sedmi a kousku oktávy.
Ale nejen klaviaturou ovládán jest nástroj, a tak na něm najdeme nejrůznější další ovládací prvky. Od potenciometrů, přepínačů, zdířek a konektorů na prvních synťácích až po dnešní hypermoderní barevné dotykové displeje. A co tedy tím vším ovládáme? No přece zase zvuky.
Když jsem v minulých odstavcích psal o tom, jak zvuk v nástroji vzniká a jak se modifikuje, nenapsal jsem zatím nic o tom, co
je již dnes samozřejmé - že zvuky lze ukládat. Moc dobře si pamatuji, jak jsem si, coby hrdý majitel synťáku Korg Mini 700s (tím hrdější, že původním majitelem tohoto kousku byl legendární pianista Béda Berka), do sešitku zapisoval polohy jednotlivých přepínačů, které dohromady daly nějaký použitelný zvuk. Takže na jevišti jsem měl před každou písničkou slušnou honičku, než jsem to všechno popřepínal. Dnes již máme v nástroji paměti, které obvykle bývají nějak rozumně uspořádány a dají se upravovat a případně i pojmenovat.
Nástroje mají zvuky uspořádány do bank, kategorií a všeho možného, čímž se nám výrobci všemožně snaží ulehčit život (ovšem
honička s přepínáním zvuků stejně zůstává...). Pokud nám vnitřní paměť nástroje už nestačí, bývají nástroje rozšiřitelné o nejrůznější paměťová media. Hojně používanou klasikou je i dnes již archaická HD (High density) 3,5" disketová mechanika. Nové
nástroje jí začínají nahrazovat různými paměťovými kartičkami (rozšířenými například v digitálních fotoaparátech). A ty dražší, ty zas mají pevné disky. A když už jsme u těch pamětí, nemůžeme vypustit ani paměti ROM (Read Only Memory). Těmi se pohodlně
rozšiřují zvukové možnosti nástrojů. Nástroje mívají několik slotů, do nichž se dají zakoupit expanzní karty - což jsou právě destičky osazené pamětí ROM. V ní pak najdete obvykle spoustu nových zvuků, nastavení apod. Rozšíření sice stojí dost peněz (řádově deset až dvacet tisíc), ale zas o dost méně než pořízení dalšího nástroje.

MIDI
V dalším odstavci bych se měl lehce zanořit do problematiky rozhraní MIDI (zase to s hloubkou ponoru nebudu přehánět - existuje spousta tlustých knih, které MIDI vysvětlují velmi důkladně). Už začátkem osmdesátých let byly vidět snahy některých výrobců naučit nástroje spolu komunikovat. Vzniklo několik proprietárních řešení, ale až rok 1982 přinesl MIDI (Musical Instrument Digital Interface). Na tomto relativně jednoduchém rozhraní se kupodivu domluvili všichni přední výrobci a používá se - ač primitivní a vlastně zastaralé - dodnes.
Co to vlastně je? Je to komunikační protokol, který umožňuje například jednoznačně identifikovat notu, její výšku, intenzitu úderu, délku trvání atd. Zároveň umožňuje přenos spousty ostatních dat o hodnotách efektů, ovladačů (pedálu, pitch benderu...) a podobně. U již zmiňovaného nástroje JD-800 například šlo přes MIDI zaznamenat kroucení všemi čudlíky na nástroji (a že jich tam bylo!) a sequencer je pak věrně reprodukoval. V neposlední řadě umožňuje pomocí takzvaných SysEx dat (rozuměj System Exclusive - se sexem to nemá nic společného...) zálohovat nastavení celého nástroje nebo si před písničkou poslat kompletní data pro daný zvuk z počítače.
A dnes je asi nejdůležitějším posláním MIDI zabezpečení komunikace nástrojů s počítači. Na osobní počítače se během posledních let přesunula značná část tvorby elektronické hudby. Samozřejmě, už dávno existovaly jednoduché sequencery - tedy zařízení, která umožňovala zaznamenat MIDI data o přehrávané skladbě, následně je upravovat, ukládat (většinou na disketu) a reprodukovat. Ale teprve s nástupem osobních počítačů to začalo být teprve to pravé ořechové. Přelom znamenal v roce 1987 program Notator, který běžel na oblíbeném osobním počítači Atari. Oproti "obyčejným" sequencerům, které uměly pracovat s MIDI daty pouze v textovém režimu (obvykle zadáváním jednotlivých číselných hodnot), nabízel na tu dobu luxusní grafické prostředí (umožňoval například práci s notami v běžné notové
osnově nebo tisk notových partů) a stal se tak vzorem prakticky všem dnešním produktům (když se podíváte na obrazovky původního Notátoru (viz obr.), možná budete překvapeni, jak málo se od něj všechny "ty cakewalky, logicy a cubasy" liší).
Dnes díky MIDI můžete klidně zapomenout, kde všechny ty vaše nástroje leží, natožpak jejich pěti tlačítky něco vyťukávat. Vše potřebné můžete ovládat z počítače, ukládat, stahovat si nové zvuky z internetu a podobně. Jistě, skoro všechny nové nástroje už mají
možnost připojení k počítači minimálně přes sériový port, spíše pak pomocí USB. Nicméně MIDI chybět nesmí...
A když už jsme u počítačů, nelze se trochu nerozepsat o tom, co jsem zmínil už v "historickém" odstavci - o virtuálních nástrojích. Ty
využívají relativně vysokého výkonu dnešních osobních počítačů a simulují v nich nástroje - ať už skutečné (existují například emulace Yamahy DX7 nebo varhan Hammond) nebo takové, které v "železné" formě neexistují - například některé nástroje od Edirolu (Super Quartet). Virtuální nástroje mají několik nezanedbatelných výhod: nezabírají místo, stojí výrazně méně peněz (neplatíte žádný hardware), nemusíte se starat, jak zvuk nahrajete do počítače - vždyť v něm přece přímo vzniká (tedy odpadají starosti s mixem, kabely, kvalitou zvukových karet, šumem, brumem a vůbec) a hlavně: dají se integrovat do vašeho sequenceru, takže máte všechno pěkně na dosah myši. Nevýhoda je snad pouze pro výrobce, neboť železný nástroj ukradne jen málokdo, ale když je to "jenom" ten software...

Výběr nástroje
Tak tohle je složité téma. Někdo si nástroj vybírá podle toho, kolik stojí, někdo podle značky, jiný u toho používá hlavu... Tak já se vám pokusím vnutit svůj subjektivní názor.
V první řadě si musíme uvědomit, co s nástrojem hodláme podnikat. Jiný nástroj bude chtít rodič pro dítě, které začíná chodit do lidušky, jiný barový král a jiný hráč chystající se na turné s Peterem Gabrielem. Takže to vezmeme podle mnou nadefinovaných kategorií: Pro účely tohoto článku zcela pomineme nástroje dětské - tedy samohrajky s malými klávesami. A vlastně u samohrajek můžeme rovnou začít. Samohrajkou rozumíme nástroj, se kterým si můžu hrát sám. Tedy nástroj, který obsahuje nejen standardní zvukovou část, ale i doprovodné party, které hráči umožní hrát sám zvukem celé kapely. Tyhle nástroje už dnes dosahují zvukové kvality "dospělých" synťáků (vždyť kolikrát stojí i víc...). Pak tu máme piána - domácí i pódiová. Ta leckdy více než nahradí piáno dřevěné. Dále přicházejí na řadu "univerzální synťáky" - tedy ty, které můžete použít takřka všude - a nakonec si necháme lahůdky, pracovní stanice a varhany. Takže vpřed!

Na doma
Už tady začíná dilema. Chceme náhradu křídla, pianina nebo nástroj pro pobavení návštěv? Pokud náhradu křídla, pak si musíme připravit velikou spoustu peněz. Úžasnou volbou jsou grand piana od Rolanda či clavinovy od Yamahy. To jsou skutečně krásné dřevěné nástroje, které mohou být chloubou leckterého obýváku. Kromě samotného zvuku piána zpravidla obsahují velkou spoustu dalších zvuků (v podstatě se jedná o plnohodnotné synťáky s důrazem na piáno), sekci doprovodnou (tak tohle je zas převzato ze samohrajek) a ještě něco navíc, obvykle v podobě sequenceru, výukového programu apod. Tyhle kousky bývají vybaveny velmi kvalitním audiem - například velká "inteligentní" piána od Rolanda mají třeba i čtyři sedmdesátiwattové reproduktory.
Klávesnice u těchto kousků bývá obvykle velice dobrá, srovnatelná s klasickými piány.
Samozřejmě, tenhle nástroj vám přestěhují leda stěhováci (ono ani tomu nástroji to stěhování nedělá zrovna nejlépe), a tak je jako nástroj na živé hraní, případně k táboráku naprosto nevyhovující.
Další kapitolou budiž náhrada pianina. Tady už to s hloubkou kapsy nemusí být tak drastické, většinou vás elektrické pianino vyjde levněji než slušné akustické. A navíc, do malých městských bytů je výhodou velikost a třeba dva sluchátkové výstupy (pro žáka a učitele). Obvykle mají ucházející audiosystém a relativně slušnou klaviaturu. Klasičtí zástupci toho druhu: Roland, Yamaha, Kawai a třeba i Kurzweil.
Jako sloučenou kategorii bych vybral samohrajky. Ty mohou být jak nástrojem na mejdan, tak i obživou barového matadora. Tyhle nástroje koupíte v cenách od deseti do asi sto dvaceti tisíc. Opravdu vážně bych bral ty s cenou tak od třiceti tisíc výš. Mívají obvykle měkčí synťákovou klaviaturu, spoustu dobrých zvuků, více doprovodů než kdy dokážete použít a audiosystém přiměřený hraní v obýváku. Pochopitelně záleží na vkusu, ale obecně lze říct, že se samohrajkami se dá užít opravdu spoustu legrace.


Na jeviště a do studia

Tak tohle je opravdu široká kategorie. Spadá sem kdeco, a tak se pokusím to zas trochu rozčlenit.

Stage (pódiová) piána
Tahle kategorie zahrnuje nástroje za třicet, ale i za devadesát tisíc. Jedná se o nástroje, které mají co nejlépe posloužit pianistům, kteří z různých důvodů nemůžou (nebo nechtějí) na jevišti použít klasické dřevěné piáno. Oplývají tedy kvalitní, vyváženou klaviaturou (klávesnicemi se v tomto článku nebudu nijak zvlášť zabývat - odkážu vás na rozsáhlý článek Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudební nástroje kolegů z Muzikusu - srpen 2002), která obvykle velmi dobře navozuje pocit hry na dřevěný klavír. Zvuková část bývá primárně soustředěna na zvuky různých akustických i elektrických pián. Novější nástroje už často obsahují v podstatě celou škálu zvuků, obvyklou u synťáků, a někdy dokonce i rytmickou část. Tyto nástroje jsou sice poněkud méně univerzální než obvyklé "středoproudé" synťáky, zato však více než uspokojí zvukem a pocitem při hraní. Dražší obvykle oplývají i symetrickými linkovými výstupy. Nevýhodou bývá vyšší hmotnost a často i cena a dále pak může být limitující i vyvážená tuhá klávesnice, která se sice báječně hodí na hraní pián, ne už tak pro zvuky smyčců a synťáků - tam už vás většinou trochu brzdí v rozletu. Klasickými zástupci této skupiny je Roland (řada RD), Yamaha (například řada P) či Kurzweil (řada SP).

Univerzální syntezátory
V této kategorii je snad největší rozmanitost výrobců a modelů. Nástroje mají od čtyř do sedmi a půl oktávy, nejrůznější klaviatury (od měkkých synťákových až po vyvážené piánové) a nepřeberné množství zvuků, obvykle s možností jejich rozšíření pomocí paměťových karet. V dnešní době je v podstatě pravidlem podpora standardů GM/GM2/GS/XG. Nástroje se ale velmi odlišují jak výbavou, tak i ovládáním. Například pro "pitch bender" ("ohýbač zvuku" - tedy ovladač, kterým řídíte změnu výšky tónu a také vibrato) existují v podstatě tři systémy. Yamaha používá dvě samostatná kolečka, Roland tří nebo čtyřsměrný joystick a například Korg přidává i "ribbon" - pásek, který
reaguje na dotek a dá se s ním například imitovat gliss na kytaře. Co se ovládání týče, klasikou jsou numerická tlačítka, zvuky jsou pak logicky uspořádány do skupin a volí se zadáním čísla. U novějších nástrojů bývá dobrým zvykem tříděním zvuků do kategorií (ať už předdefinovaných či uživatelsky editovatelných). U těch dražších najdeme i dotykový (a někdy i barevný) displej, jímž lze nejpohodlněji ovládat parametry nástroje.
Jak jsou nástroje rozmanité výbavou, stejně tak je to i s rozměry, váhou a cenou. Váha se pohybuje od pěti do padesáti kilo, cena od přibližně dvaceti pěti tisíc do více než sto tisíc.

Workstations (pracovní stanice)
Sem patří ty nejvýkonnější a také nejdražší a největší nástroje. Obvykle tak označujeme nástroje, které kombinují více funkcí - tedy syntezátor, slušný sequencer a třeba i sampler. Jsou vlajkovými loděmi výrobců elektronických nástrojů. Klasičtí zástupci - Roland Phantom, Korg Triton, Yamaha Motif, asi bych sem zařadil třeba i Kurzweil K2600.

Masterkeyboards (ovládací klaviatury)
Speciální nástroje, jejichž (většinou) jedinou funkcí je zprostředkovat kvalitní klávesnicí ovládání jednoho či více zvukových modulů. Je to ideální řešení pro ty, kteří přesně nevědí, co kdy budou potřebovat, nebo pro ty, kteří to sice vědí, ale kdyby si všechny ty nástroje, které používají, měli s sebou vozit v jejich plné klávesové variantě, nestačil by jim ani náklaďák. A tak zakoupí jeden kvalitní master a do racku (rozuměj: krabice, v níž jsou přišroubovány jednotlivé přístroje) naskládají všechny zvukové moduly, které potřebují. Báječné řešení je to i do studia - ať už profi, nebo domácího. Jak jsem již psal výše - stejně spoustu synťáků ve studiu už používáme z počítače. Masterkeyboardy oplývají velmi dobrou podporou MIDI (na té jsou také založeny). Často mají více MIDI výstupů - snadno k nim tedy lze připojit několik nástrojů, aniž byste je museli složitě rozdělovat podle MIDI kanálů. Mívají možnost ovládat nejen základní parametry - tedy číslo zvuku a jeho hlasitost - ale i spoustu dalších věcí - například reverb, chorus a další efekty. Některé mastery rovnou obsahují nějaké základní zvuky - obvykle piána - a do některých se dají ve formě přídavných karet dokoupit. Tím pak zabijete minimálně dvě mouchy jednou ranou (máte jak master, tak dobré piáno).
Ještě jsem zapomněl na masterkeyboardy typu "závěsný klavír". Jedná se o ovládací klávesnice, jejichž tvar a ovládání jsou přizpůsobeny zavěšení na krk a hraní pravou rukou. Levou (leváci prominou - pro ně jsem žádný model ještě neviděl...) se pak ovládá vše potřebné - hlasitost, volba zvuku a obvykle je přítomen i pitch bender ve formě ribbonu. Je to ideální volba pro show, tanec, synťáková a kytarová sóla. Samozřejmě, k tomuto nástroji je ideální si pořídit MIDI vysílačku (namísto desetimetrového kabelu, který se vám pořád motá pod nohama a v rámci nejlepší taneční kreace o něj zakopnete), ale to už je poměrně nákladná záležitost.
Nějaký ten masterkeyboard vyrábí v podstatě každá slušná firma (a také spousta neslušných). Ty rozumné koupíte od dvaceti do moc tisíc.

Varhany
Speciální kategorie pro labužníky. Ti největší (labužníci) si s sebou nechávají vozit originální Hammondy (a s nimi aspoň dva techniky, z nichž jeden bude promazávat ložiska "lesní bedny", aby to trošku hrálo a nevrzalo), ti ostatní sáhnou po nějaké náhradě. Samozřejmě tou asi nejlepší budou elektronické Hammondy (tedy dnes spíš Suzuki) - těch originálních existuje mnoho verzí (více či méně dřevěných).

Co dál budeme potřebovat

Nu, nebude toho málo. Jestliže s nástrojem budeme cestovat, neobejdeme se bez futrálu. Jeho výběr není tak úplně jednoduchý. Zase záleží hlavně na tom, co se s nástrojem bude dít. Jestliže je nástroj na doma, můžeme použít na zakrytí pěknou krajkovou dečku. Ale pokud se
s nástrojem chystáme cestovat, máme v podstatě dvě možnosti.
Obal měkký (soft case) - ten se hodí, pokud s nástrojem cestujete tramvají, maximálně svým osobním autem. Jeho výhodou je nízká hmotnost a dobrá přenosnost a to, že se do jeho kapes vejde všechno, co budete po cestě potřebovat (tedy kabely, zdroj a třeba i svačina...). Zato však nástroj před úrazem příliš nechrání. Takže pro časté převozy lze jen doporučit pevné pouzdro (hard case). Těch je ale nepřeberné množství, a tak si je zase rozčleníme. Na převozy, kde jste schopni nástroj ohlídat (a taky si ho sami nosíte), bohatě stačí lehký laminátový nebo tenký překližkový. Ten nástroj dostatečně ochrání před drobnými nárazy a pády. Pokud ale nástroj necháte vozit s technikou v náklaďáku, je nezbytností těžký a bytelný futrál. A to buď hliníkový, nebo překližkový (a vlastně i umělohmotný), každopádně dobře oplechovaný a s dobrými zámky. V něm by nástroj neměl utrpět ani při méně ohleduplném zacházení bedňáků. Tyhle obaly mají svou váhu (myšleno doslovně), a tak často bývají i dvojmužné.
Obaly lze často koupit hotové, nicméně osobně dávám přednost zakázkové výrobě - zaprvé bude obal šitý na míru a za druhé máte možnost ovlivnit, jak bude vypadat.
Pokud budeme na nástroj hrát, musí také na něčem stát. Jasně, lze použít i hospodský stůl, ale já bych raději doporučil stojan. V podstatě máme na výběr mezi čtyřmi základními typy. Jeden se používá pro hraní vsedě (většinou k elektrickým piánům). Bývá konstruován pro konkrétní model a ke stěhování se nehodí. Pro pódiové hraní máme k dispozici buď "ixko" - tedy stojan s dvěma nohama zkříženýma do písmene "X", "áčko" - stojan s bočnicemi připomínajícími písmeno "A". Ten je poměrně stabilní, variabilní, dá se na něj naskládat spousta
věcí, jenže se špatně skládá a i složený zabírá dost místa. Preferuji stojan s jednou centrální nohou (z boku připomíná písmeno "Z") například značky Ultimate. Výborně se stěhuje, je poměrně stabilní a unese třeba i tři nástroje. Nevýhodou bude vyšší cena. Jako u všeho, výběr se do značné míry řídí osobním vkusem (a taky tloušťkou peněženky). Takže rozhodně doporučuji předem vyzkoušet.
A co dál? Tak třeba spoustu kabelů. Každopádně většinu z audio kabelů budete potřebovat spíš doma nebo v domácím studiu, protože zvukař vám stejně vnutí svůj. Co vám ale nikdo vnucovat nebude, jsou MIDI kabely. Pokud máte pouze jeden nástroj, budou vám samozřejmě k ničemu, ale jinak doporučuji vozit je minimálně se dvěma rezervami, neb MIDI kabel je věc na poškození tuze náchylná - obzvlášť pokud ji používáte v její maximální délce (tedy 10 m) k připojení vašeho "závěsného klavíru". Značky a druhy vyjmenovávat nebudu, neb je zaprvé neznám a za druhé si stejně vyberete ten kabel, který vám bude nejlépe vyhovovat a nebo ten, který zrovna v obchodě budou mít.
Naše úchvatné hudební kreace je ale také potřeba zprostředkovat okolí a o to se stará aparatura. Pokud budete jezdit pouze po velkých koncertech, nemusíte si s jejím výběrem dělat těžkou hlavu - zvukaři zvuk pošlou divákům z velkého "péáčka" a vám přidělí nějaký ten odposlech. Nicméně ani to není obvykle zcela bez komplikací. Každopádně byste měli vědět, co od zvukaře očekáváte a pokud možno jasně a srozumitelně (a hlavně v klidu - i když vím, že to občas jednoduše řekne, ale hůř udělá...) mu to sdělit. Zvukař obvykle už předem dostane stage plan - tedy plánek rozestavení na jevišti - a podle něj vše předem připraví. Takže si musíte uvědomit, ze které strany chcete odposlech (třeba jste na jedno ucho hlušší...), v jaké cestě má být (tedy s kým budete sdílet jeho nastavení - tady rozhodně nedoporučuji nechat si vnutit jednu cestu s bubeníkem - téměř jistě vám za chvíli poteče krev z uší) a spoustu dalších věcí.
S problémem se setkáte zcela jistě i v případě, pokud máte více než jedny klávesy. Jasně, chcete, aby lid ocenil veškeré kvality vašeho drahocenného nástrojového parku, a tak trváte na tom, aby vše šlo ve stereu. Jenomže to vždycky tak úplně snadno nejde - například proto, že pořadatel nemá dost peněz na zaplacení zvukaře s pultem přes celý sál, a tak prostě vašich pět synťáků není kam zapojit (a nemusí to být jen kvůli těm penězům, ale prostě proto, že vás je na jevišti moc - každá technika má své limity). Pak je ovšem bohužel řada na vás. Buďto omezíte počet nástrojů (což chápu, že si nenecháte líbit) a nebo si pořídíte svůj vlastní pódiový mix. Ten nemusí být nikterak zázračný a nákladný, ale hlavně nesmí šumět a vydávat jiné rušivé zvuky. Musí jen mít potřebný počet vstupů. Dnes již můžete opravdu za pár korun koupit malý mixík (třeba Behringer), který vaše požadavky rozhodně splní. Mně se podařilo někdy v devadesátých letech (už si zaboha nevzpomenu, kdy přesně to bylo...) koupit linkový mix firmy Fostex (model 2016) v rackovém provedení. Ten je pro tyhle účely ideální. Nemá ani korekce, zato však má dva oddělené kanály po 8 vstupech (takže třeba celé turné muzikálu Mise jsem z jednoho kanálu posílal smíchané všechny své živě hrané nástroje a z druhého vše, co hrál sequencer), dvě efektové cesty a je vysoký pouze "2U" (rozuměj: dvě rackové jednotky - units. 1U je cca 44 mm). Ten jsem pěkně se vším ostatním "přimontíroval" do racku a bylo. Zvukař byl spokojen (že nemusí tahat tolik drátů) a já taktéž - měl jsem tolik nástrojů, kolik jsem potřeboval.
V opačném případě ale nějaký ten aparátek řešit budete muset. Na doma vám v podstatě stačí zapíchnout klávesy do standardního domácího hi-fi. Nicméně úplně ideální to není. Takže máme na výběr - osobní monitory (ty jsou obvykle poměrně malé, aktivní - tzn. že v sobě mají integrovaný zesilovač - a hodí se zejména na opravdu osobní poslech. Nicméně dají se použít i na jevišti - například v divadle, kde není příliš velký hluk). Pak tu máme komba - tedy kombinovanou bedýnku se zesilovačem. Těch existuje poměrně velká spousta druhů, dají se (i když ne se zrovna velkou parádou) v nouzi použít i kytarová, nicméně ideální je pořídit si kombo, které je určeno speciálně pro klávesy. Má totiž charakteristiky (např. frekvenční rozsah), které umožňují slušně přenášet zvuk klávesového nástroje. Typickými představiteli jsou například
Peavey (od toho jsem viděl kombo i ve stereu), Roland Cube a jistě se sem zařadí třeba i loňská luxusní novinka od Hartke - KM200 s 200 watty, osmi linkovými (tedy čtyřmi stereo) a jedním mikrofonním vstupem, hliníkovým 15" reproduktorem, sedmipásmovým grafickým ekvalizérem a nezávislou regulací výstupů pro lokální poslech, sluchátka a linkový výstup, to vše do dvaceti tisíc...
Ke hraní na klávesy samozřejmě potřebujeme ještě další spoustu věcí (jako třeba auto, abychom se mohli na hraní dopravit, svaly a vypracovanou postavu - to mi zas doporučuje jeden můj kapelník, dobrý žaludek - abychom snesli všechny ty prošlé bagety na pumpách, tolerantní rodinu atd.). Nicméně to by bylo na tuze dlouhé povídání, a tak to necháme na jindy.

Epilog
Když tak ten článek po sobě čtu, dost dobře nechápu, jak jsem už v raném věku vlastně došel k tomu, že chci hrát na klávesy. Často, když kolem páté ráno, poté, co jsem za den odřídil třeba osm set kilometrů a odehrál několik hodin pro lidi, které to vůbec nezajímalo, táhnu do čtvrtého patra bez výtahu natřikrát "jedenapůlmetrákový" obsah auta, si říkám, že to nebylo zrovna moudré a že jsem si měl vybrat třeba pikolu. Ale za týden, kdy stojím na jevišti, před nímž sedí, stojí či tančí šestnáct tisíc lidí, jsem si naprosto bezpečně jist, že to bylo dobře. A tak se do toho mí milí směle pusťte, nakupte nástroje (samozřejmě se na ně aspoň trochu naučte hrát) a když se zadaří, sejdeme se na nějakém tom fesťáčku a můžeme si o tom všem pěkně u pivka popovídat...


JANA PROCHÁZKOVÁ
klavíristka, studentka JAMU

Proč klasickým klavíristům tolik vadí simulace kladívkové mechaniky? Vždyť i každý klavír má jinou klaviaturu...

Hlavní problém je v tom, že klavír je opravdu živý nástroj, kdežto elektronika je umělý zvuk. Při hře na klavír ten zvuk opravdu tvoříš, kdežto na syntezátoru ne. U klavíru opravdu záleží na tom, jak tón uchopíš, jak se klávesy dotkneš. Zahrát krásným tónem není snadné a ne každý to umí. Je mnoho druhů úhozů a každým z nich tvoříš jinou podobu tónu. Ne všechny úhozy pak můžeš použít na elektronickém
nástroji, ne všechny vytvoří jinou barvu tónu, jako je tomu na klavíru.

Klavír je univerzální nástroj, na který je možné hrát melodicky, harmonicky, rytmicky... A klávesy (syntezátory) jsou ještě univerzálnější. Jakou úlohu by měl mít tedy klávesový nástroj v kapele, kde jsou i jiné nástroje na zaplnění těchto jednotlivých složek hudby?
To záleží na stylu hudby a na tom, s jakými dalšími nástroji v kapele hraješ. Když hraješ s bicími, tak rytmiku tvoří ony. Klávesák je může podpořit, ale ne být ten hlavní. Když hraješ s jinými nástroji a žádný z nich nepodporuje rytmiku, pak je to právě na klávesákovi.

Jak se ke klávesám/klávesákům obecně přistupuje právě na JAMU?
Určitě mají své místo v oblasti kompozice nebo elektro-akustického studia. A to je samozřejmě na JAMU podporováno. I klavíristé využívají možnost elektronických pian. Je to dobrá alternativa např. při potřebě nočního cvičení nebo když je nouze o klavíry (především okolo zkouškového). Občas se pak ale stane, že něco nacvičíš a poté, co přijdeš ke klavíru, zjistíš, že je všechno úplně jinak. Jsou věci, které prostě na clavinově nenacvičíš... (Asi jen stěží budeš hledat zvukové barvy potřebné pro skladby Debussyho.) Ale pochopitelně, člověk si profesionálů váží a ví, že je umění na klávesy hrát. Je to jiné umění než hrát na klavír, stejně jako je jiné umění hrát třeba na housle.

Vadí ti při hře na klávesy, že se nástroj trochu "houpe" (narozdíl od stabilního klavíru)?
Určitě je to jiný pocit ze hry. Člověk u kláves nemůže zaujímat stejné polohy těla jako u klavíru. Nemá to stabilitu. U klasického klavíru jsme zvyklí se vahou celého těla ponořit do nástroje, což by u kláves opravdu nemusel stojan vydržet.


ADAM LINDENTHAL
kytarista

Klavír je univerzální nástroj, na který je možné hrát melodicky, harmonicky, rytmicky... A klávesy (syntezátory) jsou ještě univerzálnější. Jakou úlohu by tedy měl mít klávesový nástroj v kapele, kde jsou i jiné nástroje na zaplnění těchto jednotlivých složek hudby?
Podle mého názoru by se klavír, respektive klávesový nástroj - právě vzhledem ke své různorodosti - měl pohotově přizpůsobovat dané situaci a aktuálnímu zvuku kapely na daném místě kompozičního celku. Jinak se bude chovat při klávesovém sólu, jinak při sloce, jinak při sólu například kytary. Co se týče harmonie a rytmizace, tak je asi zásadní věc promyšlená dělba práce s ostatními nástroji plnícími podobnou úlohu. Pro klávesáka by každý další nástroj měl být určitým závazkem a odpovědností, musí hráče poslouchat a respektovat jejich
prostor, doplňovat je...

Jak se koukáš na ozvučení klávesáka, jako muzikant, spoluhráč...? Jsi raději pro to, aby na koncertech hrál přes své kombo a z něj pak snímal zvuk mikrofonem, nebo aby hrál linkou do mixu?
U klávesového zvuku jde především o věrný přenos zvuku a jeho zesílení. Takže je podle mě jedno, jestli kombo nebo odposlech. Každopádně snímat mikrofonem mi přijde lehce zbytečné. Na rozdíl od kytarového zvuku, kde je to nutností, bych se tomu u kláves raději vyhnul - je to další místo, kde dochází ke ztrátě kvality a je s tím víc problémů než s jednoduchým řešením linkou. Hovořím samozřejmě obecně - když má klávesák například Fender Rhodes, tak nevidím důvod, proč ho nezapojit třeba do celolampového Fender Twina a snímat mikrofonem - tuhle kombinaci jsem slyšel a ten zvuk se mi velmi zamlouval.

Jak vnímáš simulace kytary na syntezátorech?
Pokud je ta simulace zamýšlena jako zpestření a "prodáváme" jí jako simulaci kytary, tak proč ne. Ale když se to někdo snaží opravdu za kytaru vydávat, tak je to spíš k pousmání. Princip hry na kytaru je vzhledem ke konstrukci nástroje úplně jiný a to se zásadně promítá do
jejího zvuku. Kytarista má k dispozici množství technik, legata, pitch bendy, glissanda, tapping, na výsledném zvuku se projeví každý detail, už úder pravou rukou má zásadní vliv na sílu, barvu a trvání tónu (změnou úhlu se dá zásadně změnit poměr vyšších harmonických). A každý kvalitní hráč mnoho z těchto možností využije. Nedokážu si představit ovládání takové simulace, které by klávesákovi umožňovalo se kytaře do detailu přiblížit. A hlavně - klasický dovětek, který je třeba mít vždy na paměti: nestačí mít zvuk daného nástroje, ale především pochopit jeho podstatu a způsob hry, aby výsledek za něco stál.

Co od klávesáka očekávají na pódiu jeho spoluhráči?
No, málo toho není. Od klávesáků kromě základní hudební výbavy (talent, sluch, technika, osobitost, pohotovost...) očekáváme zvukovou variabilitu, právě proto, že jsou to klávesáci. Občas možná očekáváme trošku zázraky a pak se divíme, když klávesák prohlásí, že tohle nejde, protože tohle nebo tamto na těch svých nástrojích nestihne popřepínat. To pak člověku dojde, kolik toho po klávesákovi vlastně chce, když se svým nástrojem řeší úplně jiné problémy. Každopádně člověk asi vždycky v závislosti na stylu očekává nějaké přijatelné
zvuky pro různá využití - plochy, sólové zvuky - právě podle toho, jakou úlohu od klávesáka zrovna potřebujeme (rytmika, harmonie, sólo/melodie). Pokud se mám zmínit z klávesových nástrojů přímo o syntezátorech, tak mě vždycky potěší, když klávesák tu
a tam pracuje se zvukem přímo v reálném čase, pokud má tu možnost. Například když na šikovném místě v sólu zakroutí ovladačem parametrů cut off nebo resonance a ten jeden jediný tón se vyvíjí, žije a dýchá. Tomu zvuku to často dodá strašně moc
života!


MARTIN VAJGL
bubeník

Co říkáte na automatické bubeníky v klávesách?
Když člověk odhlédne od zvukové stránky, která je zpravidla lepší v samostatné HW verzi bubeníka, jak zvukově, tak i hudební "inteligencí", je to poměrně šikovný pomocník pro cvičení. Pro muzikanty je to zjednodušení situace, nemusí si zapojovat několik přístrojů, jen aby si mohl nahrát demo nebo doma něco přehrát s doprovodem. Sporné je samozřejmě použití těchto nástrojů jako náhražky rytmiky při živé produkci. Hospodská klávesová dua bývají leckdy opravdu tristní.

Používáte třeba MIDI klik do sluchátek pro udržení tempa?
Jsou dva přístupy - buď použití metronomu, nebo smyček. Smyčky jsou výborné pro cvičení "plovoucího" timingu. Ale to se samozřejmě netýká zmiňovaných samohrajek, kde dává automat zářezy rovně na klik. Při živém hraní je poměrně běžná praxe posílat si MIDI klik do sluchátek v případě, že kapela hraje s předtočeným materiálem.

Jaké místo má v kapele klávesák? Je vůbec potřeba?
Klávesy jsou občas mylně chápany jako pouze harmonický nástroj. Viz tradiční smyčcové plochy tancovačkových ploužáků. Klávesy ovládané šikovným a technicky vybaveným muzikantem přitom mohou hrát i velmi rytmicky, záleží na přístupu hráče a na tom, co od něj budou ostatní hráči chtít a co mu v aranžích umožní.

Jak jsou na tom klávesisti s rytmem?
Záleží tu, jako u všech ostatních nástrojů, na konkrétním muzikantovi. Většina klávesistů, se kterými jsem hrál, byli pregnantní rytmici, kteří uměli vytvořit naprosto vynikající rytmické beglajty. Nicméně jsem si všiml, že když už někdy klávesista rytmicky pokulhává, pospíchá většinou v rychlých laufech. Možná je to zvyk z těžké kladívkové mechaniky, kde to musí "uhrát" a na měkké synťákové klaviatuře
se mu to pak rozběhne. Ale já měl opravdu spíš vždycky štěstí na precizní klávesové spoluhráče, na jejichž timing se stačí jen položit a plout po něm. A to je pro bubeníka ideální...


PETR NEUBAUER

zvukař, student FAMU, studio Půda


V čem je specifikum nazvučení syntezátorů ve studiu? Liší se nějak od nazvučení jiných nástrojů?
Při klasickém záznamu syntezátorů - tedy při použití linkových vstupů/výstupů - je zásadní samotný design zvuku nástroje. Je velmi důležité, aby byl velmi pečlivě připraven předem, po záznamu do audio stopy jej sice ještě můžeme upravovat, ale podstatný je výchozí zvuk. Z tohoto hlediska je to stejné jako s akustickými nástroji, kde je hodně důležitá kvalita nástroje, zde se ale uplatňuje ještě i akustika studia a použitá technika snímání. U umělých nástrojů můžeme využít rozhraní MIDI a v postprodukčním SW přehrávat zvuk přímo z nástroje, kde máme stále možnost zasahovat do zvukových parametrů a přizpůsobit je tak celkovému mixu.

Kdo vlastně hlavně vytváří zvuk kláves - klávesák nebo zvukař? Nestane se třeba někdy, že se ti dva "perou" o podobu zvuku? Oba mohou například zasahovat do efektů...
Samozřejmě, že klávesák jako hráč si připraví zvuk tak, jak si jej představuje, nicméně je na zvukovém mistrovi, aby provedl potřebnou korekci vzhledem k ostatním nástrojům, se kterými tvoří celkový zvuk. Především také záleží na typu muziky a postavení kláves v kapele. Poslední slovo by měl samozřejmě mít producent, takže by se nikdo neměl s nikým prát.

Co říkáš na nové možnosti výroby zvuku? Má to vůbec smysl, nejsme (jakoposluchači) už zvukově vyčerpaní? Potřebují vůbec posluchači ještě další nové zvuky?
Jako člověk pracující se zvukem vítám všechny nové možnosti výroby zvuku. Nemyslím si, že by byl posluchač zvukově vyčerpán. Podstatné je totiž systematické (i náhodné) zapojení zvuku ve skladbě. Proto lidstvo vystačilo dlouhá léta s klasickými nástroji. S příchodem nových technologií se také začaly rozvíjet nové hudební žánry. V některých je důležitější zvuk než forma. Takže nové zvuky
jsou určitě potřeba, ale i kdyby se už totálně vyčerpaly (což snad není ani možné, protože zvuk nástroje většinou není statický, ale dynamicky se rozvíjející), tak stále zbývá nekonečně mnoho kombinací jejich uplatnění. Na druhou stranu mám často pocit,
že tzv. "originální" zvuk nástroje jsem slyšel předtím již mnohokrát, akorát byl třeba vyroben jiným způsobem.

A co ozvučení na koncertě? V podstatě jsou dva přístupy, hrát přes kombo a to nazvučit mikrofonem, nebo hrát do linky. Co radši?
To se nedá říct obecně, hodně záleží na konkrétních případech. Pokud je kvalitní aparát a vhodné akustické podmínky na pódiu, pak může mikrofon přinést výborné výsledky. Při použití linky také záleží na tom, odkud se "bere" - přímo z nástroje nebo až za efektovým řetězcem. V prvním případě má zvukař možnost udělat zvuk nástroje po svém, v druhém případě je velmi omezen - může jen doupravit finální zvuk nástroje. Hráč při nastavování zvuku počítá s reprodukcí přes kombo, což v případě sejmutí linkou ignorujeme. Někdy je to výhodné, někdy ne.


ZDENĚK VLČ
klávesák (Aleš Brichta Band, Aleš Brichta Trio, Oskar Petr - Fabrica Atomica, Smokie Revival Duo,
Nemesis, Taxmeni atd.)


Jaké nástroje preferuješ, resp. které máš? Veteráni kontra moderna.
Prophecy, Korg Triton Pro + PCM EXB 01, 02 (hlavně ve studiu), Yamaha E5, Yamaha SY-77, Yamaha PSR-740, Roland JX8P, Kawai K4, elektrické piano Fender Rhodes 73 Mark 1... Zalíbení jsem našel zejména v kombinaci Korg Trinity Pro a Yamaha SY-77.

A co automaty?
Nehraji ani karty, natož automaty... Ale případné choutky mi kompenzuje slušná samohrajka Yamaha PSR-740, která má i vokalizér. Dobrou práci odvádí také sequencer v Korg Trinity Pro, v Aleš Brichta Triu v něm mám nasypané všechny základy a dokonce i data pro kytaristův POD. Kytarista na nic nesahá a po MIDI se mu spolehlivě mění všechny parametry.

Co tě na "klávesáctví" nejvíc točí?
Neskutečně raketové morální stárnuti... V okamžiku koupě i nového nástroje ztrácí tento ihned na své hodnotě. No a pochopitelně systém, jak si s tebou výrobci nástroje zahrávají (stejně jako výrobci mobilů), dávají ti přičichnout k novým technologiím a slibují ti, že případné nedostatky řeší dokoupení doplňků (MOSS boardy, PCM karty atd.), či zakoupení nového nástroje ještě lepší a "vylepčenější" řady.

Co z výbavičky považuješ za nejdůležitější?
Korg Trinity Pro, je ergonomický a zvukově podle mého gusta. Prostě "friendly"!

Dokážeš si představit, že bys byl klávesák bez auta?
Jo, docela živě. Natáhl bych si z balkonu prodlužovák na chodník a vyhrával bych všem sousedům v našem panelákovém atriu. Konečně bych začal konkurovat od rána do noci vytrvale štěkajícím psům.

Psáno pro: časopis Muzikus 2006/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-workshopy/Tema-mesice-Klavesove-nastroje~06~leden~2006/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.