(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé VII - Aranžování II

(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé VII - Aranžování II
(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé VII - Aranžování II

V minulém díle jsme si ukázali některé postupy práce s formálními částmi skladby, dnes na to navážeme pro klávesáky důležitým tématem, a to je výběr a způsob použití zvuků v rámci skladby. Není jistě třeba zdůrazňovat, že by to bylo téma na celou knihu. Na úvod můžeme směle říci, že s dnešními možnostmi tvorby zvuků se klávesák může stát naprosto plnohodnotným aranžérem, který má k dispozici nepřeberné množství akustických i elektronických zvuků a jejich kombinací. Kromě klasických klávesových zvuků jako klavír, elektrický klavír, klavinet, Hammondy apod., se klávesák často dostává do role imitátora všech možných jiných nástrojů a nástrojových sekcí, hraje party vlastně jiných muzikantů (s nadsázkou možno i říci „na které kapela nemá peníze“) nebo se může snažit vytvořit specifickou kombinaci např. akustické a elektronické varianty toho samého nástroje (klavíry, smyčce, žestě aj.) a mnoho jiných postupů...

 

Pokud chceme v tomto snažení dojít systematicky daleko, je dobré vzít si nějakou učebnici aranžování (z našich např. Základy aranžování moderní populární hudby Vlastimila Hály, z cizích např. The Contemporary Arranger od Dona Sebeskyho) a zkusit prostě uvedené postupy s využitím kláves a jejich zvuků. Tak se naučíme i další podstatnou věc - odhadnout, co lze (vůbec) zahrát, co lze zahrát kterou rukou v které části klaviatury či na kterém manuálu apod. To je velmi specifické umění, které se liší od čistě klavírní hry a je třeba ho cíleně rozvíjet. Nebojte se, pokud to na začátku nepůjde nebo si budete nad něčím dlouho lámat hlavu, řešení většinou vždy existuje a s postupující praxí ho najdete rychleji.

 

Hned od počátku je třeba mít na paměti, že klávesy (se všemi jejich uvedenými možnostmi) jsou součástí celého celku aranžmá, je tedy třeba je chápat v celkovém kontextu. Podle záměru aranžmá tedy můžeme hrát nějakým zvukem pořád (typicky při držení akordů, např. klavír, Hammondy), či jen občas (např. smyčce, žestě) a nebo také skoro vůbec (např. specifické zvuky, které se objeví v aranžmá málo, např. syntetický zvuk nebo třeba spuštění nějakého vzorku). Zde je třeba si pěstovat disciplínu, abychom respektovali aranžérský záměr a nehráli pořád a všude - platí, že méně znamená více. Jako klávesáci máme v tomto odpovědnost aranžéra, který může skladbu velmi oživit a vyšperkovat, ale také někdy dost pokazit.

 

Dvě zásadní otázky tedy jsou: Jaké zvuky použít? a Jakou konkrétní roli bude mít zvuk v aranžmá? Úzce spolu souvisí, hlavně proto, že jedním a tím samým zvukem můžeme v aranžmá plnit různé role. To koneckonců známe i z akustického klavíru - dobrý pianista dokáže vytvořit mnoho různých podob jednoho a téhož zvuku tohoto nástroje. Výběr zvuků hodně ovlivní „stylovost“, kterou chceme vytvořit, s čímž se dá samozřejmě velmi čarovat a vytvářet různé zajímavé mezikombinace. Pokud dáme do aranžmá písničky bluegrassové kapely elektrický klavír à la Yamaha DX7, naznačujeme tím, že chceme vytvořit nějaký zvláštní efekt, i když by tento nástroj hrál noty identické s akustickým klavírem, bude něco prostě jinak. V aranžmá obecně není nutné používat mnoho zvuků - do velké míry to zaměstnává až ruší pozornost posluchače. Také to je i z hlediska hraní nepraktické v tom, že musíme zvuky často přepínat. Spíše zkusme věnovat maximální pozornost tomu, co kde který zvuk přesně dělá. Ukážeme si určité tipy, jak na to.

(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé VII - Aranžování II
(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé VII - Aranžování II
Zvukový soubor
Caption
Jazzové hraní VII - Aranžování II - Ukázka 1 – syntetický pad a elektrický klavír, autor: Matej Benko

Na Obrázku 1 můžete vidět základní schéma písně (opět ve stylu latiny, resp. bossa novy, čímž také ještě navazujeme na minulé díly), která má tři části - introdukci, sloku (její „kolečko“ se opakuje čtyřikrát, v písni by se tedy jednalo spíše o první dvě sloky) a refrén. Představme si, že vytváříme s kapelou doprovod pod zpěv. Protože máme stylové označení latin pop, najdeme v aranžmá bicí, baskytaru a akustickou kytaru. Pokud vyjdeme ze stylu latin, tato sestava nám sama o sobě krásně vytvoří stylově výstižný základ (zejména s kytarou hrající typickou rytmickou figuru), v rámci kterého mají klávesy spíše za úkol vytvořit popovou část zvuku a aranžmá. Můžeme tedy vybrat např. elektrický klavír (který je snad o něco víc „popovější“ než akustický) a akustické smyčce (pokud ale vybereme místo nich třeba syntetický smyčcový pad, nic nepokazíme, jen to bude znít, řekněme, spíše jako latin-elektro-pop). Ve zvukové ukázce 1 najdeme právě syntetický pad a elektrický klavír (digitálního typu, takže zvukově evokujeme 80. léta), který hraje až od sloky, pad se přidá jen na refrén. Kytara hraje intro, potom se na dvě první kolečka sloky odmlčí, mezitím rytmizuje klavír, který po nástupu kytary pouze drží akordy. To je velmi důležitý detail - kytara s klavírem by si neměli „lézt do zelí“ v rytmizaci, je dobré, pokud by oba hráli rytmizovaně a nebylo to předem dobře vymyšlené, vznikl by rušivý chaos. Pad hraje v refrénu sám s kytarou. Toto aranžmá působí velice jednoduše, staticky, možná až triviálně mechanicky. Jeho výhodou je, že používá vždy jen jeden zvuk (proto se dá zahrát v pohodě i na jeden manuál). Kdyby ale v aranžmá nic jiného nebylo, přesto se dá vycítit, že tomu „prostě něco chybí“. Je to možná větší pestrost a sofistikovanost v používání zvuků.

(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé VII - Aranžování II
(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé VII - Aranžování II
Zvukový soubor
Caption
Jazzové hraní VII - Aranžování II - Ukázka 2 – akustické smyčce a elektrický klavír, autor: Matej Benko

Ve zvukové ukázce 2 máme právě aranžmá, které se o to snaží. Tentokrát tu jsou akustické smyčce, které mají v intru melodickou figuru, která chytře využívá držený (společný) tón přes několik akordů za sebou, a také rozšíření hlasů z jednohlasu do trojhlasu (viz Obrázek 2). Elektrický klavír (Rhodes, takže zvukově spíše 70. léta) nastoupí na poslední dva takty intra, tím ho hezky uzavře a zároveň „dá o sobě vědět“ - to je důležité, protože teď už ho můžeme někde v aranžmá i předvídat. Nastoupí opět až ve třetím kolečku sloky, kde opět drží akordy, ale tentokrát zahrané jako lehké arpeggio, čímž má od kytary výrazněji odlišný charakter. V refrénu pak má na chvíli s kytarou společnou rytmizaci, zbytek čtyřtaktí pak vyplňuje dle libosti (fill in). Do toho nastoupí na druhou repetici refrénu smyčce, které mají stejnou melodickou figuru jako v intru, jenže o oktávu níž. Jsou to všechno drobné detaily, ale důležité, protože teď už aranžmá působí promyšleněji a kompaktněji. Ale také za cenu toho, že na jeho provedení už by bylo třeba mít minimálně vytvořenou zvukovou kombinaci s rozdělenou klaviaturou na dva zvuky nebo ještě lépe se dvěma manuály.

Zvukový soubor
Caption
Jazzové hraní VII - Aranžování II - Ukázka 3 – základ bez klávesových zvuků, autor: Matej Benko

Jako třetí zvukovou ukázku najdete základ na tuto píseň bez klávesových zvuků (na začátku jsou čtyři takty bicích navíc). Můžete s ním experimentovat a zkusit vymyslet další varianty aranžmá, třeba jen s jedním zvukem (zkusit ho použít v různých místech různě), ale i třeba přidávat další zvuk(y)...

 

Zvukové ukázky naleznete na www.muzikus.cz/jazzove-hrani

Psáno pro časopis Muzikus