Dnes navážeme na předchozí lekce o latinách a na příkladu jedné méně známé bossa novy s názvem If You Never Come to Me (od Antonia Carlose Jobima) ukážeme několik triků, které pomáhají aranžérovi a interpretovi uchopit již existující materiál a provést s ním něco překvapivého a čerstvého. To může ve velké míře hudbu obohatit a nabídnout posluchači nový zážitek, ostatně je to jedno z největších lákadel jazzové hudby.
Nepůjde o podrobnou analýzu, kde bychom detailně popisovali, jak se jednotlivé prostředky vytvářejí, spíš si ukážeme několik možností, které můžeme použít, a popíšeme si jejich význam. Sami pak můžete zkusit pracovat i s jednotlivými prvky samostatně nebo je dle libosti kombinovat.
Aranžmá se do velké míry podobá kompozici - používá stejné prvky: melodii, harmonii, rytmus a formu. Je třeba dávat pozor na to, aby množství aranžérských nápadů nezastínilo hlavní hudební myšlenku a aby vše působilo vkusně a vyváženě. Toho docílíme zejména tím, že nebudeme v danou chvíli působit na moc věcí najednou, ale vybereme si jen některé složky hudby. Podívejme se tedy na to, jak můžeme jednoduše obohatit základní skladbu několika nápady a v aranžmá zužitkovat reharmonizaci (záměnu akordů), modulaci (použijeme dvě tóniny: C dur a F dur), změnu metra (použijeme 4/4 a 5/4 takt), rozšíření formy (téma opatříme komponovanou předehrou a mezihrou). A pro jednotlivé sólisty připravíme dvě sólové části k improvizaci.
Téma
První trik, který může posluchače zaujmout, je reharmonizace. Na základě několika pravidel tonální harmonie můžeme zaměňovat jednotlivé akordické funkce a docílit tak několika zvukových variant. Znalost těchto harmonických vztahů je vítaná, ne však nezbytná. Můžete experimentovat a dle vlastního vkusu obdařit skladbu na několika místech jinými (třeba nečekanými) akordy. První obrázek ukazuje téma s už lehce pozměněnou harmonií a melodií. Bylo by vhodné otisknout i originál, ten však jednoduše najdete v jazzovém fake booku či jinde na internetu. Všimněte si prima a seconda volty, kde je oproti původnímu zápisu upravená i melodie.
Po uvedení tématu (celá forma jednou, kratší forma - např. blues - i dvakrát) se na stejné harmonické struktuře vystřídá několik sólistů a poté se znova opakuje téma. Pokud hudbu prezentují zkušení improvizátoři s velkým množstvím vyjadřovacích prostředků, může to stačit a uděje se mnoho zajímavého. Máme však také řadu možností, jak výsledný tvar dále obohatit. Aby aranžmá působilo prokomponovaněji a navodilo pocit členitější stavby, opatříme téma introdukcí, která v prvním znění navodí atmosféru a mezi jednotlivými tématy nabídne novou melodii. Kontrastu docílíme jinou tóninou a 5/4 rytmem.
Introdukce a téma
Tato introdukce nabízí zajímavou dvoutaktovou rytmizaci, která do značné míry naruší periodicitu písně (u jednoduchých, přísně periodických písní bývá velmi vhodné porušit jejich přísnou pravidelnost, často právě v introdukci či závěru). Oproti prvnímu obrázku je teď téma zkráceno o poslední dva takty (poprvé se vrací na začátek a podruhé pokračuje v duchu introdukce - nový materiál teď jaksi obklopuje celé téma). Teď už se tedy jedná o rozsáhlejší formu, po které přichází na řadu improvizované sólo. V jeho začátku modulujeme do nové tóniny, která nabídne jinou zvukovou barvu. V našem příkladu to nepůsobí jako velká změna (díky introdukci a mezihře, která je také v C dur), ale fakt, že je základní harmonický materiál uveden ve dvou tóninách, nenápadně působí na posluchače a vytváří pestřejší dojem. První sólista tedy bude hrát na harmonickou strukturu tématu v tónině C dur. Za prvé je to pěkný kontrast oproti prvnímu uvedení tématu, za druhé se to šikovně spojí s druhou částí, ve které sólo vygraduje druhý anebo třetí sólista. Ten bude improvizovat na odlišnou strukturu než sólista první. Aranžmá tím získá bohatší stavbu. Je zde ještě jedna varianta, která se používá s velkou oblibou: V první části se postupně mohou uvést oba sólisté (třeba trubka a saxofon) a ve druhé části pak improvizovat současně (gradace tak bude mít ještě větší význam, viz Obr. 1).
Struktura sóla
Druhá část sólové formy, tzv. „vamp“, je vlastně postavená na prvních dvou taktech introdukce. Může se opakovat tak dlouho, dokud někdo nedá znamení, že se jde dál (v notách označeno jako „On Cue“). Vamp je znovu v 5/4 metru a to zabezpečí plynulý návrat doprostřed introdukce, odkud se dohraje druhá (vlastně závěrečná) část hlavní melodie. Logicky se tím uzavře oblouk celé skladby.
K aranžování existuje mnoho přístupů a my se v některém z dalších dílů k tomuto tématu vrátíme a třeba z perspektivy jiného žánru prozkoumáme řadu dalších možností...
