Kytarová dílna XXVI - Jazzové standardy (14)

Kytarová dílna XXVI - Jazzové standardy (14)
Kytarová dílna XXVI - Jazzové standardy (14)

John Aaron Lewis: Django

John A. Lewis se narodil 3. 5.1920 ve slušně situované rodině optika a zpěvačky. Nejprve studoval antropologii na universitě v Novém Mexiku a s hudbou se setkal až v armádě. Po vojně nastoupil jako pianista do orchestru Dizzy Gilespieho, kde se uplatňoval i jako skladatel a aranžér. V roce 1948 se dostal s Gilespiem do Paříže a nějaký čas zde zůstal. Ale opět se vrací do New Yorku a roku 1952 zakládá s kamarádem vibrafonistou Miltem Jacksonem formaci Modern Jazz Quartet (MJQ), která působila až do roku 1974 a stala se tak nejstálejším komorním jazzovým souborem. Lewisovy skladby vycházejí z imitační a kontrapuktické barokní hudby a jsou zde i náznaky anglických renesančních virginalistů. Skupina reprezentovala svůj způsob hry v důstojných koncertních sálech a zejména v Evropě ji publikum akceptovalo. Po odchodu Milta Jacksona kapela zaniká a Lewis se věnuje komponování jazzové hudby k filmům, baletu, ale i dílům obsáhlejším pro symfonický orchestr. Je představitelem určité "fúze" moderního jazzu s vážnou hudbou a jeho snaha postavit jazz do lepšího světla a dodat mu určité vážnosti tak nezůstala bez odezvy. Přidal do klasické kompozice ohnivou jazzovou jiskru a vznikl tak svérázný styl. Umírá v roce 2001.

Kytarová dílna XXVI - Jazzové standardy (14)
Kytarová dílna XXVI - Jazzové standardy (14)

Lewisovu baladu Django zná téměř každý jazzman a často je hrána. Pochází z roku 1954, je to vlastně tryzna a vzpomínka na kytaristu Django Reinhardta a je počítána ke klasickým jazzovým dílům. V tónině F moll evokuje svoji harmonií a náladou starobylé a smutné cikánské písně - stačí si ji zahrát o půl tónu níž (což odpovídá příjemnému kytarovému prstokladu nebo capodastr na první polohu) - a rázem jsme ve flamencu a zakouřené přístavní putyce v Cádizu. Ovšem jsme ale v jazzu, a tak si Lewis neodpustí v osmém taktu přechod do akordu Abmaj7, což je pěkné vybočení, a přes půltónový postup akordů Desmaj7-C7 se vrací na původní dominantu C7 ve dvanáctém taktu. Zajímavá je tématická práce s dvojtaktovým motivem v melodii, což odpovídá právě barokní praxi. V posledních osmi taktech je v melodii využit diatonický sestup po stupnici. Je to stupnice Ab dur jónská. Takže v improvizaci se můžeme vyřádit buď v této stupnici, nebo samozřejmě v příbuzné F moll melodické.

Psáno pro časopis Muzikus