Kudy po hmatníku - praktické tipy pro kytaristy

Kudy po hmatníku

Seriál Honzy Militkého s praktickými tipy pro kytaristy

Díl 5

Akordické značky

Jelikož již před měsícem udeřily prázdniny a muzikant v tomto čase touží spíše po letním relaxu někde u vody než po cvičení stupnic a techniky, bude tento díl workshopu věnovaný akordickým značkám a praktickým tipům, jak si s nimi poradit při organizaci hmatníku - jinými slovy tedy příjemnému počtení na koupališti.

Akordické značky používají systém symbolů, které se vážou zpravidla k jednomu intervalu v akordu, takže jejich kombinacemi je možno docílit v podstatě všechny v populární hudbě běžně užívané typy akordů. Značky se nám snaží podat informace o tónovém materiálu akordu - tedy ty nejdůležitější. Nekladou si za cíl vyrovnat se notovému zápisu, který bude vždy přesnější. V jejich moci není možnost sdělit přesný obrat akordu, harmonickou sazbu či rozmístění jednotlivých hlasů. Hlavní zbraní akordických značek je stručná a přehledná forma sdělení, která dává hráči možnost pohotové reakce a zároveň mu nechává značný tvůrčí prostor. To ovšem od hudebníka vyžaduje alespoň do jisté míry orientaci v hudební teorii a jistou zběhlost ve stavbě doprovodů a improvizací na danou harmonii.

Pojďme si nyní spolu projít některé akordické symboly v uvedeném seznamu a uvést si k nim pár doplňkových informací a upozornění, které jdou za rámec jejich stručného popisu, což jim ovšem neubírá na důležitosti:

Charakter akordu určují zejména tercie a septimy, proto se je v běžné harmonii snažíme vyjadřovat, naopak vynechat můžeme čistou kvintu a střední nadstavbové intervaly až k po nejvyšší označený, který by zaznít měl. V případě akordu C13 tedy kromě čisté kvinty můžeme postrádat ještě nadstavby 9, 11.

Kromě dominantních akordů se snažíme vyhýbat nelibozvučnému intervalu 9- (=9♭), a to i mezi vnitřními hlasy. (U předchozího příkladu bychom tedy v akordu C13 vynechali jedenáctku, aby se neozvala malá nóna mezi tercií a undecimou, nebo bychom jedenáctku zaměnili za tercii, čímž by vznikl průtah s označením sus - viz seznam akordických symbolů). V praxi to mimo jiné znamená snažit se dávat nadstavby do vrchních hlasů, čímž se v některých případech toto nebezpečí dá eliminovat (viz například C9+ nebo C13, u kterých by v prvním případě zvětšená nóna v oktávě pod tercií a v druhém případě velká třináctka v oktávě pod malou septimou způsobily tento zmíněný neblahý jev, stejný problém mezi třináctkou ve spodním hlasu a septimou by nastal i u mollové třináctky, tedy například u akordu Cmi13). U durových nadstavbových akordů s velkou septimou se pak nehraje čistá jedenáctka (která by kolidovala s velkou tercií), ale podle kontextu případně zvětšená (v akordu Cmaj11+ jde o tón fis, patřící do lydického modu).

Křížek či béčko za číslem intervalu nemusí u některých akordů odpovídat reálnému stavu posuvek, záleží na jejich transpozici. Například akord se zmenšenou kvintou Cmi5♭ bude mít skutečně kvintu s béčkem (g♭), ale tentýž akord o půltón výš ji bude mít bez posuvky (C# mi5♭ = C# mi5-, zmenšená kvinta je zde tón g). Tato zdánlivá nelogičnost je daní za přehlednost akordického značení. Symboly s posuvkami je zkrátka třeba brát jako označení kvality intervalu (5♭ = zmenšená kvinta), tedy nikoliv označení konkrétního tónu s případným křížkem či béčkem. Další alternativou zápisu kvality jednotlivých intervalů jsou plusy a mínusy, u kterých tyto možné disproporce nevznikají (5-).

Symbol mi (-, m) za velkým písmenem sice označuje malou tercii, ale to ještě nemusí nutně znamenat, že půjde o mollový akord. (Například Cmi5- označuje zmenšený kvintakord.)

Symbol + za velkým písmenem označuje zvětšenou kvintu (například C+, možný zápis je téžC5+).

Symboly 6 a 13 sice označují oba stejný interval velké sexty, avšak šestka ji má pouze přidanou k označenému kvintakordu (Cmi6 = c, e♭, g, a), zatímco třináctka obsahuje v plném tvaru všech sedm tónů škály, ze které je odvozena (Cmi13= c, e♭, g, b♭, d, f, a) a i po vynechání intervalů, které můžeme postrádat, obsahuje vždy septimu.

Pokud jde o septimy, rozlišujeme symbol 7 pro malou septimu a maj7 s dalšími ekvivalenty značení pro velkou septimu. Oblíbeným omylem bývají neexistující symboly 7+ nebo 7-, o které zejména na internetu není nouze. Setkáte-li se s nimi, znamená to jediné - autorovi zápisu není radno přehnaně důvěřovat.

Je-li řeč o septimách, měl bych zmínit ještě zmenšenou septimu (enharmonicky též velká sexta), i když v praxi se užívá u jediného z běžných akordů. Má symbol dim (tedy nikoli 7-) a jde o septakord složený se tří malých tercií - čtvrtá už představuje oktávu od základního tónu. (V případě Cdim jde tedy o zmenšeně zmenšený septakord s tóny c, e♭, g♭, bchar3 neboli heses.) Tato symetrická stavba mu propůjčuje zajímavou vlastnost - všechny jeho obraty mají stejnou intervalovou stavbu jako základní tvar. Jde prostě o samé malé tercie, měřeno od kteréhokoliv tónu, čímž se mažou rozdíly mezi jednotlivými intervaly v akordu a pouze basový tón představuje pro naše ucho jistý opěrný bod.

Se symetrií se můžeme setkat také u zvětšeného kvintakordu (C+ nebo C5+ = c, e, g#), složeného pro změnu ze dvou velkých tercií - třetí už představuje oktávu od základního tónu.

Lomené značky mají dnes již ustálenou podobu akordu nad lomítkem a basu pod ním. Jde o jeden z mála akordických symbolů, kterými nám autor či aranžér může detailněji naznačit více o obratu akordu a případně intervalech, které je vhodné vynechat. Stále však není možné ani tímto způsobem určit polohu jednotlivých hlasů, harmonickou sazbu a další detaily. Již zřídka se setkáme s variantou akord - lomítko - akord, která by v tom případě měla být označena v záhlaví skladby.

Uvedené příklady opět najdete na mém instruktážním DVD Technika a improvizace na elektrickou kytaru. Více na www.kurzy.muzikus.cz.