Jak to vidí (slyší) zvukař 28
Signálový řetězec - mixážní pult
... od analogu k digitálu VII
Ještě pro doplnění minulého dílu o výhodách a nevýhodách digitálních pultů je třeba jako jednu z výhod zmínit celkově nižší hmotnost zejména u běžně používaných základních modelů (dražší digitály vyšších řad jsou již tedy taky slušně těžké „almárky“ :-)), což souvisí taktéž s bodem z minula - „Nejsou potřeba další racková zařízení“. A naopak ještě jednu z dílčích relativních nevýhod bych zmínil mírně větší šum u těchto základních modelů digitálních pultů kolem sto tisíc a míň v porovnání s podobně drahými analogovými pulty. Podotýkám ale, že porovnání je malinko nefér, protože ceny analogových konzolí šly za poslední dobu (díky jejich čím dál menšímu využití v praxi) poměrně dolů, ovšem na druhé straně se cenová dostupnost základních řad digitálů taktéž zlepšila.
Metodu (laického) srovnání hodnot odstupu šumu od signálu můžeme provést třeba tak, že vyjedeme (za ticha - bez signálu) nadoraz např. osm šavlí (nasměrovaných do masteru) na analogu a potom stejně tak na digitálu a porovnáme výsledek. Nebo přidáme-li na jedné či dvou šavlích při vyjetém faderu (opět za ticha) nadoraz výšky. Rozdíl je v přímém porovnání zpravidla dobře slyšitelný pouhým uchem. Potvrdilo se mi to zatím u cca pěti až šesti základních modelů digitálů v ceně kolem sto tisíc korun (možná je někde výjimka, o které nevím :-)), srovnával jsem např. s analogem Allen & Heath, řadou GL2800, který na tom byl s odstupem šumu lépe. Na jednu stranu se nejedná o žádné velké drama, v praktickém provozu to spousta uživatelů nemusí třeba vůbec ani postřehnout, na stranu druhé to na některých komornějších a celkově tišších akcích a při jejich nahrávání již může být znát.
Pro úplnost je ještě nutno uvést, že některé analogy cca do padesáti tisíc korun šumí ještě o něco víc než zmíněné základní řady digitálů.
Jinak bych se dnes chtěl ještě na určitou chvíli pozastavit nad tématem minule označeným jako jedna z potenciálních výhod, a sice dálkovým ovládáním mixpultu z tabletů, telefonů a podobných zařízení - s kolegou tomu poslední dobou říkáme „tabletování“. :-) Chci se o tomto jevu totiž zmínit začerstva, dokud ho mám tak nějak v živé paměti.
Jak se zdá, je to - zvláště na menších typech akcí - teď relativně velká móda. Zvukař chodící mezi muzikanty na pódiu, který nastavuje úrovně do monitorů, ale často se pohybující i před PA a nastavující zvuk pro posluchače. K dispozici jsou dnes i přímo typy rackových pultů (viz foto a test v minulém dílu), které umožňují pouze tento typ práce s nimi a které na sobě nemají žádné běžné ovládací prvky. Nesporně se tento novodobý jev dá skutečně označit za výhodu (něco podobného nebylo dříve myslitelné), jen je třeba reálně zvážit, na který typ akce je toto vhodné a na který spíše není. V poslední době jsem se totiž setkal - a to hned několikrát - se situací, kdy řekněme i středně větší akci pro předpokládanou účast kolem cca tisíce návštěvníků, na které se střídaly běžné i početnější kapely s bicími a ostatními nástroji, kompletně řídil zvukař z asi desetipalcového tabletu (dálkově ovládal rackový pult na pódiu).
Na jedné z těchto akcí dokonce způsobil zejména svým pracovním postupem, a potažmo - nepřímo samozřejmě také omezenými možnostmi ovládání z tabletu, které ještě zmíním, časový skluz při první kapele zhruba pětatřicet minut. Nejdříve si totiž pojmenovával jednotlivé vstupy včetně jmen muzikantů (???), pak si u všeho „dělal gainy“, pak úrovně do monitorů (to vše z pódia), načež teprve následně přešel do prostoru pro posluchače a začal „tvořit zvuk ven“. U následující kapely (kterou jsme sledovali již coby diváci) se celkový zvuk, poměry nástrojů a jejich zvuková zabarvení „tvořily“ opravdu téměř celý cca hodinový koncert; např. asi při čtvrté skladbě se do PA nesměle, ale přece začal prodírat kopák, při další skladbě i bubínek, začaly se postupně, leč bohužel dost pozdě, vylepšovat i barvy nástrojů atd. :-) Dá se říct, že globálně téměř stravitelný zvuk s uspokojivými poměry a korekcemi se dostavil až téměř na konci koncertu.
Skutečně ukázka toho, jak by to asi v praxi po všech stránkách spíše nemuselo vypadat. Pravda ovšem je, že se najdou i akce, kdy se stravitelný zvuk nedostaví ani na konci koncertu. :-)
Samozřejmě nikdo netvrdí, že tento systém ovládání je všeobecně nějak špatný, naopak. Jsou dokonce i profesionální soubory, které takto jezdí, tzn. se svým digitálním pultem, svými mikrofony, kabely, in-ear monitory, vše na pódiu nachystají sami a místnímu hlavnímu zvukaři „pošlou“ pouze levý a pravý master výstup. Celý zvuk pak ovládá kapelní zvukař z tabletu, kterým dálkově řídí samotný digitální (nejen rackový) pult umístěný na pódiu, např. vzadu u bubeníka. V něm je celá scéna kapely nachystaná a uložená včetně všeho nastavení (úrovní do PA a monitorů, korekcí, efektů, dynamických procesorů atd.), takže v podstatě není třeba dělat zvukovou zkoušku jako takovou, pouze se doladí drobnosti a zvukař přizpůsobí, je-li to třeba, celkový zvuk danému místnímu PA systému, případně ozvučovanému prostoru.
Výhodou je, že on sám se nemusí primárně nacházet uvnitř zvukařského stánku, který chtě nechtě zvuk vždy částečně negativně ovlivňuje a zkresluje (resp. nemusí pro objektivní posouzení vycházet ven a zase se vracet k pultu) a může se „projít po place“, zhodnotit poslech PA na více místech a přitom může neustále měnit potřebná nastavení. Takto to samozřejmě dává svůj smysl a zejména na akcích, kde se střídá více účinkujících s náročnějšími požadavky, může tento systém přinést značnou časovou úsporu při samotném zvučení, pokud samozřejmě kapela, případně její tým, zvládne neméně pohotově nachystat vše potřebné (vlastní mikrofony, kabely, in-eary atd.). Výsledkem je pak na všech akcích relativně stejný zvuk a taktéž nezávislost na aktuálních technických podmínkách (typ a značka pultu, počet vstupů a auxů, typy dynamických a dozvukových procesorů atd.) a pro koncert takto „ošetřeného“ souboru potom stačí opravdu slušně hrající PA a výsledek by měl být vždy na solidní úrovni. Ze známých interpretů, kteří svůj živý zvuk v dnešní době takto řeší, bych zmínil např. Janka Ledeckého s jeho týmem.
Dalším příkladem, kdy může ovládání tabletem přinést celkové usnadnění práce a uspokojivější výsledek, jsou nejrůznější z pódia „samosezvučící“ soubory a kapely, kdy může kterýkoliv zasvěcený hudebník vyjít před PA a aktuálně dle potřeby doladit zvuk přímo v prostoru pro posluchače. Mezi muzikanty se dnes používají i dříve netušené ovládací „metody“: Ten, kdo z příslušného souboru/kapely má na svém telefonu (v dnešní době zatím většinou značky Apple) nainstalován obslužný software k pultu, může si např. sám ze svého zařízení upravovat poměry do svého monitoru/in-earu.
Příště něco o nevhodnosti „tabletování“.
