Hudební patologie XXXVIII - Peter Binder - Červené jablůčko

Hudební patologie XXXVIII - Peter Binder - Červené jablůčko
Hudební patologie XXXVIII - Peter Binder - Červené jablůčko

diagnóza: spojování stupnic

Vážení a milí hudebníci. Mám obrovskou radost, že díky tomuto workshopu, kde si rozebíráme party kytaristů, mám možnost představit české, potažmo slovenské kytaristy, své kolegy a kamarády, a věnoval se jejich tvorbě. O to více mne těší, když můžu představit osobnosti, z jejichž práce se můžeme něco přiučit a nechat se jimi inspirovat. Jednou takovou je kytarista, producent a hudebník tělem a hlavně duší, Peter Binder. Jeho záběr je opravdu široký, od popu, jazzu, blues, rocku přes world music až po klasikou hudbu. A vše, co dělá, dělá s obrovskou pílí a velikým odhodláním. Měl jsem s ním možnost pracovat na poslední desce Duende, kterou nám produkoval. A nezbývá mi než smeknout a s velkou pokorou ještě jednou poděkovat. Tohoto velkého milovníka kávy a života můžete jen tak pro příklad na živo slyšet například v kapele Lenky Dusilové či v orchestru M. Kunžáka (Superstar, Duety atd.). Z dřívějška bych rád určitě připomněl fantastickou Naimu. Pro tento díl jsme však vybral ukázky z jeho spolupráce se zpěvačkou Pavlou Milcovou, se kterou nahrál a zprodukoval, tuším, celkem tři alba. Výběr padl na sólo Petrem upravené a s ním nahrané lidové písničky Červené jabĺčko z CD Apollo 14 vydané u Sony Music. Na této skladbě se mi líbí především neotřelý přístup k lidové písničce a celkové aranži skladby. Samozřejmě když teď pominu krásný zpěv Pavly Milcové.

Hudební patologie XXXVIII - Peter Binder - Červené jablůčko
Hudební patologie XXXVIII - Peter Binder - Červené jablůčko

Peter Binder - Červené jabĺčko

Krom zajímavého rozboru, který nás teď čeká, stojí za pozornost i samotný krásný tón Peterovy kytary. Nahrávka je pořízená na Les Paul Gibson, amp Fender Deluxe a krabičku Ibanez Tube Screamer.

 

Ale pojďme se teď podívat na notový part. Pro lepší představu i pochopení bych určitě doporučil poslechnout si celou skladbu. Ta vás nenásilně vtáhne dovnitř a vlastní sólo pomalu vyplouvá na hladinu jako keporkak, který zazpívá svou tesklivou píseň, a zase zpátky vplouvá pod hladinu. Dá se říci, že sólový part začíná už hranou melodií skladby (není v notách), která postupně košatí a přechází po cca dvaceti taktech k vlastnímu zcela improvizovanému sólu, kde Peter pracuje s motivem dále a rozvíjí jej (viz notový zápis).

 

V harmonii se nám po dvou taktech střídají dva akordy D a F, na konci improvizace pak slyšíme ještě akord G. Jen si připomeňme, že akord D má tóny d-f#-a, akord F tóny f-a-c.

 

Při rozboru bych si nejvíce všímal několika věcí. Tou první je perfektní práce s motivem, který postupně košatí a pak zase řídne v různých rytmických obměnách, ale stále ho v celém sóle cítíte a slyšíte. Další důležitou věcí, na kterou se při rozboru zaměřte, je propojování jednotlivých harmonických změn pomocí jak citlivých, tak společných tónů obou akordů. A do třetice modální přístup k akordům. Na D dur můžeme slyšet v této improvizaci jednak D mixolydickou stupnici (V. stupeň G dur - d, e, f#, g, a, h, c, někdy okrášlenou lydickou kvartou, tím nám vzniká tzv. mód lydicko-mixolydický. Ten můžeme najít na IV. stupni a moll melodické stupnice - d, e, f#, g#, a, h, c). Na akord F dur využívá Peter tóny z f lydické stupnice (módu), tzn. IV. stupeň C dur - f, g, a, h, c, d, e. Pokud máte tedy materiál připravený, můžeme se pustit do vlastního sóla.

 

Improvizace začíná celou notou, základním tónem d, který se pohybem přes sekundu, tón e, dostává k harmonické změně akordu F (třetí takt), kde slyšíme na první době opět zaklání tón akordu, tedy f. Motiv se nám pomalu klouzavým pohybem rozvíjí a roste k další harmonické změně (pátý takt - D dur), kde dostává určitou dramatičnost a napětí pomocí výše zmíněné lydické kvarty. Super místo!!! Celý motiv se dále rozvíjí, přičemž jednotlivé akordy jsou spojovány pomocí akordických tónů či jeho tenzí v rámci příslušných, výše zmíněných, módů. Motiv vrcholí šestnáctinovým během v osmém taktu v F lydické stupnici, který končí tónem f# na první době devátého taktu. Tón f# je velká tercie, tedy akordický tón D dur. Tím Peter krásně spojí harmonickou změnu mezi akordy F dur a D dur. V tuto chvílí se nám motiv rozkošatí až v sextolový běh do akordu F dur (jedenáctý takt), opět v F lydické stupnici, který nás postupně přes emotivní zpěvné fráze, které opět hezky procházejí harmonickými změnami, logicky zavede až do pro mne nejsilnějšího a nejdramatičtějšího místa celé improvizace, a to do sedmnáctého taktu. Zde máme rytmický motiv, který se nám převaluje přes jednotlivé harmonické zněny, přičemž v něm slyšíme pohyby tónu vůči jednotlivým akordům, a tím vzniká krásné napětí a určitá dramatičnost. Výborně zní kombinace tónů F lydické stupnice do akordu F a pak D lydicko-mixolydické do akordu D. Tyto stupnice se liší ve dvou tónech, a to f - f#, g - g#, které Peter citlivě využívá a tím dosahuje onoho napětí. Ve chvíli největšího vrcholu se nám vše logicky uklidňuje, přichází akord G, a celý motiv nám končí pentatonickou frází, která nás vrátí zpět do skladby.

 

Diagnóza

Z této krátké ukázky si můžete určitě odnést příklad, jak krásně spojovat pomocí dvou módů rozlišné akordy. Určitě za nastudování stojí Peterova práce s motivem a samotné vystavění improvizace, které nechybí určité napětí. Můžete si sami vytvořit spousty podobných cvičení, kdy si můžete vzít dva rozličné akordy, které nenajdete v jedné diatonické stupnici, a zkoušet do nich stavět jednotlivé fráze tak, abyste jednotlivé harmonické změny pomocí těchto frází spojovali. K tomu je samozřejmě zapotřebí znát tóny jednotlivých akordů, posléze můžete přidávat jednotlivé tenze. Všímejte si hlavně odlišných tónů jednotlivých akordů a s nimi pak pracujte. Přeji hodně úspěchů a Peterovi děkuji za poskytnuté materiály.

Psáno pro časopis Muzikus