Funky a groove - workshop pro klávesové nástroje I

Funky a groove - workshop pro klávesové nástroje I
Funky a groove - workshop pro klávesové nástroje I

Vážení klávesáci a klávesačky! Protože funk již několik desetiletí patří mezi nejdůležitější hudební směry, rád bych ve svém workshopu prezentoval několik málo rad, typů a triků, které by snad mohly pomoci začínajícím muzikantům ve zvládnutí tohoto žánru. Budu však doufat, že i funkeři pokročilejší zde naleznou trochu inspirace.

Dobrý funkový klávesák by měl být pokud možno komplexní hudební osobností s velkým hudebním přehledem. Takovýto přehled lze získat pouze poslechem a studiem těch správných mistrů klapek. V následujících odstavcích je krátký seznam těch, které považuji za nejdůležitější.

Základem diskotéky každého funkera by měly být nahrávky Jamese Browna. Klávesy sice v jeho hudbě nehrály příliš významnou roli, nicméně k pochopení feelingu je ideální. Kromě mnohých alb a výběrů mohu doporučit skvělý živák Love Power Peace s bratry Collinsovými a Fredem Wesleym. Dalším bandem, který výrazně posunul funky kupředu, byli Sly and the Familly Stone. Vyhrávky na Hammondy, Clavinet a piáno či dublování basy syntezátorem se ve funku poprvé objevují právě na jejich nahrávkách. Sly Stone byl navíc nedostižný aranžér, takže vřele doporučuji k poslechu všem. Stačit by měla dvoudisková kompilace Essental, na které je opravdu vše podstatné.

Zvuk funku tak, jak ho známe dnes, má ale na svědomí P-Funk movement, což byla řada kapel (především komerční Parliment a experimentální Funkadelic) vedených neomylným Dr. Funkensteinem. Klávesy tu měl povětšinou na starosti jistý Bernie Worell, klasicky vzdělaný virtuóz, zatížený na zvukové experimenty. Právě Worellův vliv na zvuk současného funku, ba i komerčního hip-hopu, je obrovský. Mistrem soulu, clavinetu a basových syntezátorových linek byl slepý pěvec Stevie Wonder, poslední dobou poněkud opomíjená osobnost, chystající comeback. Jeho nahrávky z poloviny sedmdesátých let jsou nicméně klasikou. Další veličinou zlatých funkových sedmdesátých jsou Earth, Wind and Fire. Jejich hudba je velmi sofistikovaná, ale přitom energická. Způsob užití kláves je sice decentní, zato však velmi efektní. K poslechu doporučuji nadčasové All 'n All či Best of. Za pozornost jistě stojí i raná tvorba uvolněných Tower of Power s Chestrem Thompsonem.

Pokud vám nestačí jen tak bublat v pozadí a máte občas chuť předvést technickou převahu a demonstrovat rychlost prstů, zkuste hledat inspiraci u mistrů fusion, kteří se často opírali právě o funky. Nahrávky Herbieho Hancocka jsou ukázkou přirozené virtuozity. Například sóla z alba Fat Albert Rotunda by se mohla tesat do kamene. Dokonalou hru předvádí i Chick Corea ve svých Return to Forever. Jejich Where Have I Known You Before je sice poněkud tvrdší, ale rozhodně stojí za poslech. Dravé běhy předvádí též slavný krajan Jan Hammer například na groovy desce Billy Cobhama Spectrum. Máte-li slabost pro zvuk Hammondových varhan, nezbývá než si pustit fenomenálního Jimmy Smithe. Ne vždy se tento již zesnulý klasik věnoval funku, ale živák Root Down je funky až po střechu. Jen pozor, ať nedostanete komplexy.

V současné době funk ve světě poněkud strádá (z domácích věnujte pozornost neúnavnému Romanu Holému). Prapor acidjazzu zdvihají Jamiroquai, kteří tak převzali místo po krátce existujících, ale o to lepších Freakpower, jejichž album Drive Thru Booty je skvost. Za pozornost také jistě stojí americká kapela Galactic, produkující vražedné groovy s přispěním ďábelského Richarda Vogela. Hrdinou současného groovu je ale hráč na Hammondovy varhany John Medeski. Pokud vám jeho tvorba s vlastním triem přijde příliš bizarní, doporučuji k poslechu desku A-Go-Go s Johnem Scofieldem.

Seznam to samozřejmě není úplný, ale takový snad ani být nemůže. Na českém trhu jsou navíc některé nahrávky těžko k dostání, a tak je třeba shánět všude možně. Inspiraci pro hraní je samozřejmě možno čerpat i z jiných hudebních zdrojů (jazz, blues, disko...), ale nikdy nezapomínejte na to, že nejdůležitější je právě vaše hudební osobnost.

Má první notová ukázka se nese ve stylu varhanních groovů. Je to houpavý riff v d moll (i když to tak zprvu nevypadá) postavený na bluesových postupech a jednoduché basové lince (obr. 1). Procvičovat je samozřejmě třeba nejlépe s metronomem, a to nejprv každou ruku zvlášť. V příštím díle bych se rád věnoval obohacování durových a mollových akordů, takže doporučuji oprášit něco málo znalostí z teorie. Zatím přeji hodně funku v hudbě i v životě.

Funky a groove - workshop pro klávesové nástroje I
Funky a groove - workshop pro klávesové nástroje I
Psáno pro časopis Muzikus