Yamaha DD 65 - test elektronického bicího multipadu

Yamaha DD 65 - test elektronického bicího multipadu
Yamaha DD 65 - test elektronického bicího multipadu

S přesnou definicí tohoto testovaného nástroje jsem si chvíli nevěděl rady. Domácí prodejci ho uvádějí jako bicí trenažér, výrobce jej zase označuje coby digital percussion, nicméně ani jedno z toho mi nepřijde jako definice úplně přesná. Navíc by se dala tato mašinka brát i jako určitý velmi jednoduchý bubenický workstation. Yamahu DD 65 proto považuji v jistém smyslu za kombinaci tohoto všeho zmíněného dohromady a pokusím se to v následujících řádcích obhájit.

Po nabídce otestovat kompaktní elektronickou bicí mašinku jsem měl představu, že testovaný nástroj bude designem podobný „plotnám“, které proslavil Roland. Ovšem po vytažení z krabice se na mě usmál (respektive zamračil) tvor ne nepodobný vizím filmových tvůrců o mimozemských civilizacích. Mohutný stříbrný lichoběžník s osmi různě vystupujícími černými „hrníčky“ místo očí a dalších čidel, uprostřed pak všemu dominují zamračená ústa v podobě dolů zaoblené mřížky. Musím říci, že je to opravdu sympatický ošklivák...Při vytahování z krabice mě také zaujala poměrně nízká hmotnost nástroje. Na jednu stranu sice člověk podvědomě získá pocit, že taková věc je nějaká „fórovka“, na druhou stranu ten pocit rychle spláchne, vzpomene-li si na hmotnost některých syntezátorů s kladívkovou mechanikou. Prostě není rozumné dělat ukvapené závěry a rovnou prozradím, že při další manipulaci s DD 65 jsem výrobce za nižší hmotnost už jen blahořečil.

 

První ohledání

Při dalším ohledání horní plochy objevujeme v horní části vestavěné reproduktory (dobrá, bude to hrát i bez beden) a ve spodní části ovládací prvky, kterých je příjemně nemnoho a vévodí jim dvě kolečka. První je na ovládání Master Volume a druhé je dial kolečko na rychlý přesun a listování v parametrech.Přední strana poskytuje podle očekávání úkryt midi vstupům (klasika dovnitř a ven), vedle jsou dva vstupy pro externí pedály na hru nohama a následuje sluchátkový výstup (velký jack). Vedle něj je pak vstup pro aux in (malý stereo jack). Řadu uzavírá vstup pro adaptér.Vše jasné, žádný otazník, můžeme tedy věc otočit dnem vzhůru: Překvapením je přihrádka pro šest baterií typu C. Kromě napájení adaptérem můžeme tedy s tímto multipadem vyrazit i na jam do lesa. Teď ještě, jak a do čeho jej při jeho nestandardních tvarových proporcích uchytit? Nejdřív jsem se rozhlížel po nějakých otvorech pro šroubky na připevnění stojanového adaptéru, jako je tomu u octopadů, ale věc je vyřešena ještě jednodušeji. K upevnění nástroje stačí totiž obyčejný stojan na malý buben. Pro trojici drapáků bubínkového stojanu jsou na spodní části DD 65 připraveny vlisy, do kterých stojan krásně vklouzne a po utažení nástroj ve stojánku bezpečně drží. Pravda je, že to vše má trochu sklony převážit se dopředu, stojánek se proto musí správně natočit z hlediska směru nohou. Ale po tomto balančním manévru je vše OK a situace nazrálá k tomu stisknout tlačítko Power On.

 

Ovládací prvky

Kromě zmíněného tlačítka zapnout/vypnout, které je zcela vpravo a koleček pro hlasitost a listování parametrů, jež najdeme naopak úplně vlevo, objevíme v sekci několik ovladačů známých z keyboardů s doprovodem - lidově „samohrajek“. Jsou to jednak tlačítka pro zamutování partů v tracích doprovodných patternů a songů, tlačítko pro spuštění breaku a pro výběr části doprovodu A nebo B a tlačítko pro nahrávání. Toto vše napovídá, že DD 65 má kromě funkce přímého nástroje se zvukovou bankou také svou část doprovodnou a nahrávací. Proto tedy moje označení „bicí workstation“.Ale ještě zpátky k ovládacím prvkům. Vlevo jsou umístěna tlačítka pro výběr doprovodného songu a výběr sady (Kit). Dále jsou to tlačítka pro spouštění metronomu (Click) a pro nastavení tempa. Nad nimi jsou umístěny ovladače pro reverb, výběr zvuků pro jednotlivé pady a přepínač citlivosti padů (Hand Perc.). Nad všemi zmíněnými knoflíky je trojmístný LED displej.

 

Pady

Jak jsem už zmínil, pady vizuálně trochu připomínají malé hrnce a vystupují ze základního monolitu nestejně vysoko. Jsou podle zákonů ergonomiky rozmístěny tak, aby to co nejvíc odpovídalo přirozenému rozmístění v akustické soupravě. Na ploše najdeme čtyři bubnové a čtyři menší činelové pady. Přiřadit lze samozřejmě kterémukoli padu jakýkoli zvuk ze zvukové banky, ovšem to primární rozdělení je logické a opět vychází z přirozené představy o akustické sadě. Povrch padů tvoří tenká vrstva gumy. Je na můj vkus zbytečně tvrdá a v době nejrůznějších povrchových vychytávek pro pady od různých výrobců, včetně Yamahy, působí poměrně archaicky. Odraz je dost tupý a úder hlasitý. V porovnání s i nejobyčejnějšími samostatnými gumovými pady, které Yamaha nabízí, je to trochu palec dolů. Pokud přístroj zapneme a budeme posuzovat pady z hlediska elektronických vlastností, opět to není úplný výkřik módy. Jemné dvojky plošky ne vždy poberou a jemné víření nezazní plynule prakticky vůbec. Při hře je potřeba s tímto omezením počítat. Trochu lépe jsou na tom pady v situaci, kdy si v přístroji nastavíme na vyšší level jejich citlivost nebo citlivost přepneme tlačítkem Hand Perc. do nastavení pro hru rukama. Je to sice určeno pro část zvukové banky obsahující perkusní nástroje, ale zkoušel jsem ho i u soupravových zvuků, a pokud jde o citlivost na jemnou hru a ghosty, vše se tím hodně zlepšilo. Mizí tím ale zase dynamická přirozenost charakteru paličkové hry, která je lepší při základním soupravovém modu citlivosti padů. K soupravě jsou určeny také dva nožní pady, což je výstižnější označení než pedály, protože tady jde skutečně o pouze malé úderové plošky, na které nohama šlapeme. Plocha pro levou nohu slouží jako hi-hatkový pedál a jejím stiskem tedy můžeme určovat, jestli bude hraný zvuk na činely otevřené nebo zavřené. Samozřejmě tímto pedálem docílíme také zvuku sešlapu talířů, i když pouze jednoho typu úderu. Otevřený úder při sešlapu tento pedál neumí, ale popravdě, to už bychom od něj chtěli na tuto cenovou kategorii příliš. Přestože jsou oba nožní ovladače opět dost spartanského ražení, po chvíli jsem si na ně zvykl a vzal je na milost i s jejich určitými omezeními, která tam samozřejmě oproti klasickým pedálům s beatery jsou. Doporučuji v každém případě pady přigafovat ke koberci, jinak budou pod nohama mít tendenci ujíždět. A taky hrát na ně v botách s pevnou podrážkou. Když jsem je zkoušel naboso, občas mi úder nohou nevzaly.

Yamaha DD 65 - test elektronického bicího multipadu
Yamaha DD 65 - test elektronického bicího multipadu

Zvukový modul

Nástroj obsahuje 254 zvuků, obsahujících vzorky elektronických i akustických velkých a malých bubnů, tom tomů, činelů, perkusí a několik více či méně použitelných zvuků efektových. Výběr nástrojů je řešen s rozumem a s přihlédnutím k tomu, co může hráč potřebovat pro běžnou produkci nejspíše. Zvuky bubnů jsou důvěryhodné a tučné, dobře fungují i hally v sekci Reverb, kde máme na výběr z devíti typů dozvuku. Celková plnost a šíře zvuků je solidní a pro běžné použití dostačující. Výtku bych nasměroval k části zvukové banky obsahující činely. Tam byl nástroj přece jen ošizen a i v porovnání s vousatými moduly DTX z devadesátých let je tu kvalita trochu zhoršená zasmyčkováním v dozvucích činelů. Jako by byl sustain tvořen sérií rychle jdoucího delaye, nikoli z plynulého a hladce přirozeného doznění zvuku. I tady proto bohužel výtka. Na druhou stranu musím dodat, že v celkovém použití činelových zvuků v sadě si už člověk této nedokonalosti téměř nepovšimne, ale přece jen máme nové století a něco už se mezitím v dokonalosti digitálních nástrojů ustálilo jako standard. V nástroji také chybí možnost jakékoli editace zvuků, kromě přidání nebo vypnutí hallu nemáme jinou možnost zvuky upravovat. Jako nedostatek to vidím především z hlediska rozmístění zvuků do sady, kdy skoro vždy hráč potřebuje upravit aspoň poměr hlasitostí jednotlivých komponentů tak, aby to odpovídalo jeho představě. Vyzdvihnout naopak musím velmi snadné listování ve zvucích. Můžeme ho provádět zároveň se zkoušením jednotlivých vzorků. Díky funkci Assign, kterou spustíme příslušným tlačítkem v ovládací sekci, se přístroj přepne do modu, ve kterém při hraní na jednotlivé pady po každém úderu automaticky přepíná na další zvuk v nabídce banky. Velmi rychle tak můžeme opakovanými údery třeba na pad malého bubnu projít nabízené zvuky. Kolečkem Dial se případně lze vrátit na libovolné místo z přehrané nabídky. Zde proto naopak palec nahoru. Sympatické je také to, že přístroj zbytečně neotravuje s neustálými žádostmi o uložení nastavení a vše nastavené již automaticky zůstává v paměti.V nástroji je uloženo padesát presetových sad, ale k dispozici jsou pouhá tři volná místa na uložení sady vlastní, včetně případné pozměněné verze z presetových nabídek. To je samozřejmě žalostně málo, ale během užívání DD 65 jsem pochopil, že výrazná editační minima jsou jednoduše dána typem tohoto nástroje. Je potřeba to prostě přijmout a užít si naopak věcí, které nástroj může nabídnout.

 

Songy a rekordér

Silnou stránkou multipadu je jeho edukační význam. Možnost zahrát si s naprogramovanými songy, určit si jejich tempo, natočit si k nim svou hru a následně vše poslechem analyzovat, zrychlit, zpomalit...Pokud jde o banku skladeb, k dispozici je sto tracků, u kterých si hráč může vypínat stopy jednotlivých sekcí a po vzamutování bicích může ke skladbě hrát v reálném čase sám. Pomoci si může metronomem, který funguje samozřejmě také samostatně bez songů a má nastavitelnou jak celkovou hlasitost, tak typ taktu a jeho hodnotu.Se songy je možné si na pady simultánně hrát, volit si zvukovou banku sady atd. Je ale také možné to vše zaznamenat pomocí recorderu. Do přístroje lze přes flash kartu nahrát i externí skladby, musejí být samozřejmě ve standardním MIDI formátu. Nabídka interní stovky modelů ale poměrně plně pokrývá stylový rámec celé populární hudby, a pokud by se někdo chystal hrát v baru repertoár „od Vlacha po Bacha“, z nabídnutých vzorků si udělá dobrou představu o tomto stylovém vějíři.Tedy ne že by všech sto songů bylo plnohodnotných... Jak to v bicích modulech bývá, vše začne klasicky ambiciózním fusion nátěrem a o pár čísel dál už najdeme jen takové patternové fragmenty, většinou osmitaktí s letmým hudebním námětem, který se pak ve smyčce opakuje. Návrat k celým skladbám nastane až zhruba v poslední desítce songů. Ale to vůbec nevadí, protože na pocvičení rytmických patternů a zažití doprovodu k danému stylu, na soustředění se na timingové usazení nebo prostě pro vyblbnutí se do muziky je někdy lepší ostinátně se opakující figura.Opět věčná škoda, že v bance songů není víc místa na nahrávky. Majitel může při nahrávání bicích k předtočeným songům obsadit pouhých pět míst. Nezbývá tedy než pokaždé uvolnit kapacitu umazáním. Nesmím zapomenout i na možnost dalšího zdroje hudby k doprovázení. K přístroji je možné přes malý stereo jack připojit CD přehrávač, iPod nebo jiný zvukový zdroj. Funguje to bezvadně. Poměr soupravy a hudby si pak snadno lze nastavit úrovní volume na obou přístrojích, a ať už využijeme poslechu přes sluchátka nebo vestavěných reproduktorů, barevně se zvuky z přístroje s většinou nahrávek dobře spojí.

 

Výslednice

Mám-li vše shrnout do nějakého celkového hodnocení, určitě mi v poměru záporných a kladných vlastností převažují ty kladné. DD 65 se asi nestane nějakou vyhledávanou koncertní a studiovou libůstkou, ale řekl bych, že k tomu ani nemá ambice. Síla tohoto multipadu je především v kompaktním provedení „bubenické samohrajky“, na které se můžete, když není po ruce souprava, rozehrát, pocvičit souhru s hudbou, do rekordéru si zaznamenat nějaké nápady...Samozřejmě, že některé funkce jsou na přístroji zbytečně okleštěné - jde především o ne úplně luxusní, zato však velmi hlasitý odraz na padech a o velmi malou kapacitu pro nahrané songy a vlastní konfigurace sad. Na druhou stranu u takovéhoto přístroje mě ani moc nenapadlo podnikat něco s MIDI připojením a pídil jsem se právě po těch základních funkcích bubenického multipadu, které ne vždy vycházejí stoprocentně. Přes to všechno s přihlédnutím k finální maloobchodní ceně 5490 Kč, a tím i ke zpřístupnění kompaktního elektronického nástroje začínajícím bubeníkům, dávám palec nahoru.

 

Info:

Yamaha DD 65 je elektronický multipad s osmi úderovými plochami a dvěma nožními ovladači. Modul obsahuje 254 zvuků a 100 skladeb + rekordér pro záznam hry. Přístroj má vlastní ozvučení pomocí instalovaných reproduktorů. Napájení pomocí adapteru nebo šesti bateriemi typu C. Doporučená maloobchodní cena je 5490 Kč včetně DPH.

 

Plus:

lehký a dobře přenosný multipad s netradičním designem a logickým uspořádáním úderových ploch

dobré edukační možnosti díky obsaženým songům a práce s nimi (zpomalení, nahrávání)

metronom s nastavitelnou hlasitostí a typem taktu.

 

Mínus:

tvrdý a hlasitý odraz padů

malá kapacita v bance sad pro vlastní konfigurace

malý počet míst pro záznam nahrávek v recorderu absence jakékoli možnosti editovat zvuky a jejich hlasitost v sadách

Psáno pro časopis Muzikus