přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraSeymour Duncan - srovnávací test tří "hambatých" párů

30.11.2009 | Autor: Vladimír Dvořák | sekce: pro muzikanty - testy

Seymour Duncan - srovnávací test tří

Seymour Duncan - srovnávací test tří "hambatých" párů

Hned na začátku vás chci uklidnit – nic košilatého se probírat nebude, jste opravdu na stránkách muzikantského časopisu. Srovnávací test se bude dnes zaobírat snímači s dvěma sériovými cívkami – tzv. humbuckingy, odtud tedy pochází ta rádoby vtipná glosa z úvodu.

Popis

Jak už bylo řečeno, v testu se setkáme s trojicí typově identických dvojic snímačů SH–1 (The ’59), SH–6 (Duncan Distortion) a SH–8 (Invader). Typově identickou dvojicí se rozumí provedení „N“ pro umístění u krku a „B“ – u kobyly. Všechny snímače byly v černé barvě, typy SH–1 a SH–6, měly vždy jednu řadu stříbřitých kulatých magnetických jader výškově nastavitelnou běžným šroubovákem, typ SH–8 má obě řady černých jader nastavitelnou inbusovým klíčem. Modely SH–6 a SH–8 jsou vybaveny čtyřdrátovým vývodem umožňujícím rozpínání sériových cívek a použití jedné z nich jako „singl coil“, nejčastěji pro kombinaci s podobným jednocívkovým snímačem v jiné poloze na kytaře. Typ SH–1 tuto varantu zapojení neumožňuje, bude tedy vždy pracovat v režimu dvou cívek v sérii.

Příprava
Pro potřeby testu jsem v redakci vyfasoval velmi pěkný nástroj z dílny Kobrle a Stehno a nové struny. Kytara tvarově připomínající les paul byla v porovnání s ním znatelně tenčí a lehčí, s olšovým tělem, mahagonovým krkem a s palisandrovým hmatníkem. Menzura pravděpodobně také typu gibson, kvalitní mechanika Gotoh – zvuk nasucho příjemný, a řekl bych, vhodně neutrální. Ovládací prvky jednoduše představoval třípolohový přepínač snímačů, jedna tónová clona a jeden ovladač hlasitosti. Oba potenciometry sice byly typu „push-pull“, a tedy umožňovaly rozepnutí snímačů do jednocívek, ale tuto možnost jsem pro test záměrně nevyužil. Vlastní montáž snímačů není sama o sobě náročná, v krabičce každého snímače jsou vždy v páru přiloženy šrouby a pružiny pro upevnění snímače do rámečku a nastavení jeho výšky. Po natažení nových strun jsem se při každém poměrně komplikovaném předrátování snažil nastavit snímače do stejných vzdáleností od strun takto: při přimáčknuté struně k poslednímu pražci – vzdálenost jádra kobylkového snímače od struny 1,5 mm, u krkového snímače 2,5 mm. Nevím, zda je to ideální vzdálenost, silnější magnety mohou v přílišné blízkosti ovlivňovat jejich sustain, ale vzdálenost od strun hraje u síly i barvy tónu poměrně významnou roli, a tak jsem volil tuto variantu. Pro test jsem použil jednoduchý bluesový dvanáctitaktový pattern basa/bicí cvičítka Pandora PX–4 a při snaze hrát pokud možno stejné tóny jsem každou ukázku nahrál mikrofonem z reproboxu Marshall s použitím hlavy Marshall 2203 přímo do počítače. Tam byly všechny ukázky ve stejném poměru bez korekcí smíchány s rytmickým patternem a dozvukovým efektem. Pro nadšence ochotné šťourat se ve zvukových nuancích snímačů doporučují všechny ukázky přetransportovat do některého nahrávacího programu a prostou aktivací příslušné stopy posuzovat chování každého snímače v kterémkoliv okamžiku zvukové ukázky.

Zvuk
Hodnocení výsledného zvuku je subjektivní záležitostí každého „plejera“, a co se líbí jednomu do blues, se pravděpodobně nebude zamlouvat druhému do heavy metalu. Jako objektivní se mi zdá nízká úroveň brumu, což se sice u dvoucívkových snímačů předpokládá (koneckonců proto byly vyvinuty), ale u zkresleného zvuku se i tak často setkávám s překvapivě brumícími humbuckingy.
Ve všech šesti případech se mi zvuk snímačů velmi zamlouval, zdál se mi sytý a konkrétní, při reakci na sílu úhozu výborně dynamický. Zvuk každého krkového snímače byl o potřebný rozdíl prostorovější, naopak všechny kobylkové snímače byly zase o ten správný kousek drzejší a průraznější. Myslím, že každá dvojice je k sobě typově vhodně vybraná, při přepnutí jsem nikdy nezaznamenal nějaké nečekané skoky v dynamice či barvě zvuku. Každá dvojice je tak ideálně předurčena k určité míře zkreslení, u každé se projevují její klady jinde.
SH–1 je vhodná především k nižším hodnotám zkreslení, kde se velmi uplatní široký frekvenční rozsah s výraznými basy a výškami. Při zatlumení hlasitosti na kytaře je i čistý zvuk velmi plastický a široce barevný. Je vybavena magnetem typu AlNiCo V, hodnoty odporu cívek jsou 7,4 k (krk) a 8,2 k (kobyla). SH–6 je už zvukově poměrně vzdálený, má o poznání silnější signál a jeho dominance je v oblasti středobasů s lehce potlačenými výškami. To se příznivě uplatňuje u vyšší míry zkreslení, kdy má v sólech velmi pěkný dlouhý a zpěvný tón. Zvuk je vždy konkrétní, s pevnými masivními basy, a při práci s hlasitostí si zachovává svůj čitelný, pevný projev. Má keramický magnet, impedance cívek je 12,7 k (krk) a 16,6 k (kobyla). SH–8 naopak dominuje ve středech a středovýškách, basy nejsou tak masivní, což umožňuje jejich čitelnost i u velké hodnoty zkreslení. Ze všech porovnávaných snímačů nejsilnější signál. Svým konkrétním atakem při úhozu trsátkem vhodný k podladění, i v sólech má tlustý zvuk a nekonečný sustain. Magnet keramický, cívky 7,2 k (krk) a 16,8 k (kobyla). Možné je samozřejmě i kombinovat jeden kobylkový typ s druhým, či třetím krkovým a opačně, ale to jsem záměrně nezkoušel. Barva tónu je ovlivněna nejen počtem závitů cívek, ale i použitým typem magnetu. Určitě by bylo zajímavé porovnání s modelem SH–4 The JB, jenž je pověstný svojí zpěvností a velkou zvukovou univerzálností.

Závěr
Tato série snímačů Seymour Duncan patří k tomu nejlepšímu, co se dá v oblasti rockových snímačů pořídit. Filosofie firmy u dnes testovaných kousků jde jednoznačně za čitelností a pevností zvuku s přirozeným dozníváním a neměnné barvě při zatlumení hlasitosti na kytaře. Doporučuji poslechnout si ukázky pořízené vždy se stejnou, řekněme s průměrnou hodnotou zkreslení, bez dalších zkreslovacích či jiných dynamických krabiček kabelem přímo do Marshalla 2203 s pre–ampem naplno. Doufám, že vám pomohou s případnou volbou směrem k vašim zvukovým ideálům.n

Info:
Seymour Duncan SH–1, SH–6 a SH–8, představují (spolu s netestovaným SH–4) základní zvukovou škálu jakostních snímačů světového výrobce

Plus:
barevná sladěnost dvojic
čitelnost
dynamika
stylová, téměř etalonová rozmanitost

Minus:
možnost rozpojené SH–1 jen na objednávku

Psáno pro: časopis Muzikus 2008/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-testy/Seymour-Duncan-srovnavaci-test-tri-hambatych-paru~30~listopad~2009/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.