Gibson Les Paul Burst

Gibson Les Paul Burst
Gibson Les Paul Burst

Ve světě houslí jsou považovány za "svatý grál" stradivárky. Existuje ve světě elektrických kytar ekvivalent, či alespoň nástroj se srovnatelnou pověstí? S přihlédnutím k originálním, v mnoha případech dnes už neexistujícím, materiálům a většímu podílu ruční práce na počátku manufakturní výroby kytar by člověk hledal "kandidáta" v řadách nástrojů z přelomu 40. a 50. let. Také jejich cena, pohybující se řádově v desítkách tisíc amerických dolarů, by tomu odpovídala. Skutečnost je vzdálená zhruba jedno desetiletí, protože vyhledávaná perla mezi elektrickými kytarami nese přezdívku Burst, což je zkratka pro model Gibson Les Paul Standard v barvě cherry sunburst, vyráběný v období let 1958 až 1960.

 

První kytary modelu Gibson Les Paul, jež se objevily v roce 1952, se vyráběly ve dvou barvách - zlaté (goldtop), jež měla navodit asociaci bohatství, slávy, úspěchu, a pak ještě v černé barvě, která ve spojení s černým smokingem hráče měla tvořit pozadí, na němž by bylo vidět pouze jeho světlé prsty, klouzající po hmatníku (s těmihle představami přišel Les Paul, a tak mě napadá, že jeho koncept zapomněl na černochy. U černých kytaristů se ale nakonec stejně těšil největší oblibě LP goldtop). Černým LP kytarám se také říká "fretless wonder".

Gibson Les Paul Burst
Gibson Les Paul Burst

LP kytary se prodávaly během padesátých let celkem úspěšně - uvědomíme-li si, že kytara s tělem z plného dřeva představovala v té době pořád ještě poměrně revoluční design. Koncem padesátých let prodej klesal a firma hledala něco, co by znovu přitáhlo pozornost muzikantů. Došlo k rozhodnutí vyrobit LP v barvě cherry sunburst. Gibson celkově vyrobil okolo 1200 kusů tohoto modelu (některé prameny uvádějí číslo 1700, ale to je celková produkce, zahrnující i goldtopy a fretless wondery).

První nástroje se objevily na pultech obchodů na jaře roku 1958. Výběru javorového dřeva pro horní desku nástrojů musela být věnována větší pozornost, protože na rozdíl od černých či zlatých laků je u sunburst modelu dřevo pod lakem viditelné (ne ovšem přehnaná pozornost, protože sunburst byl víceméně pořád test zákaznického zájmu a nejkvalitnější dřevo si firma ponechávala na výrobu akustických a lubových kytar). Větší pozornost spočívala například při výrobě horní desky, která se skládala ze dvou kusů. Často se používala technika, které se říká "bookmatching". K dosažení efektu bookmatching se dřevěná deska rozřízne podélně napůl (jako když rozříznete plátek chleba na dva), a pak se zrcadlovitě rozevře jako kniha, takže kresba dřeva na spoji desek na sebe symetricky navazuje. V závislosti na struktuře javoru pak kresba vytváří efektní povrch nástroje, jako známé pruhy - "stripes, plamínky - "flames", kudrlinky - "curls" a další figury, anebo může být bez těchto anomálií - tzv. "plain" povrch.

Přestože firma nepovažovala LP sunburst za svůj vlajkový model, tak se kytara zrodila za velmi příznivých kvalitativních faktorů, jež později ovlivnily její popularitu a reputaci. Kytary byly velice dobře řemeslně zpracovány, dílem také proto, že výroba zahrnovala stále ještě zřetelný podíl ruční práce. Osazeny byly snímači PAF, čili originálními humbuckery Seth Lovera, které jsou dnes vyhledávané pro svůj specifický zvuk, a pokud se staré originály někde objeví na prodej, tak za ně zájemci rádi zaplatí několik tisíc dolarů.

Co se týká plánovaného tržního úspěchu, tak LP sunburst sice pozvedl upadající prodej modelu na konci padesátých let, ale ne do takové míry, jak firma očekávala, a tak se koncem roku 1960 Gibson rozhodl od další výroby upustit. Pod názvem Les Paul se začátkem šedesátých let začala vyrábět zcela nová generace kytar - model dnes známý jako SG (zkratka pro "solid guitar"). Tady někde by skončila životní pouť klasického LP (v hudební historii nic neobvyklého), který bychom dnes možná znali jen z obrázků, kdyby nepřišla nečekaná odezva z Evropy.

V polovině šedesátých let nastoupila v Británii vlna rockové muziky, která vycházela z amerického blues. Stylovým vzorem pro tuhle generaci kytaristů byli černí bluesmani, a tak nemohly uniknout pozornosti jejich nástroje, a tím pádem ani Gibson Les Paul. Klíčovou roli v návratu LP na scénu sehrál také objev řezavého hutného zvuku, který humbuckery PAF produkovaly přes přebuzený lampový aparát.

 

V té době byl jedním z nejznámějších sledovaných bluesrockových inovátorů Eric Clapton, a jeho jméno je spojováno s modelem Burst asi nejvíce. A to i přesto, že hrál většinu své hudební kariéry na fender stratocastera, proslaveného Blackie. Clapton koupil první Burst v Londýně, v roce 1965. Hrál v té době v Blues Breakers, kapele Johna Mayalla. V roce 1966 vyšlo legendární album John Mayall and the Blues Breakers with Eric Clapton, známé také pod lidovým názvem Beano-cover, protože si na obalu desky tehdy dvacetiletý Clapton čte Beano Comics. A tohle album se stalo tak slavným (kromě jiného) právě díky zvuku Burstu přes lampový Marshall. Ovšem ani slavní muzikanti to nemají jednoduché - kytara mu byla ukradena během začátků s kapelou Cream - ještě v roce 1966. Přestože se v pozdější době měla několikrát porůznu objevit, nikdy se neprokázalo, že jde skutečně o původní Claptonův nástroj.

V Americe měl největší vliv na reinkarnaci původního LP kytarista Mike Bloomfield. Bylo to po návratu z Anglie, kde viděl hrát právě Erica Claptona a Petera Greena (Green nastoupil do Blues Breakers poté, co Clapton odešel ke Cream). Jak už to bývá, následníci na sebe nenechali dlouho čekat, a tak už koncem šedesátých let nebylo téměř možné na Burst k prodeji nikde narazit.

Galerie známých muzikantů, kteří vlastní nebo vlastnili Burst, je rozsáhlá, a v nejednom případě kytary jen měnily slavné majitele. Keith Richards koupil Burst v roce 1964 během US turné s kapelou Rolling Stones. Dalším kytaristou "stounů", který měl Burst, byl Mick Taylor. Jimmy Page vlastní dvě kytary Burst, ročníky 58 a 59. Jedna z nich se objevila v záznamu koncertu Led Zeppelin z roku 1976 v Madison Square Garden v New Yorku, který vyšel pod názvem The Song Remains the Same. K dalším známým kytaristům, kteří během své kariéry hráli na Burst, patří Jeff Beck, Duane Allman, Gary Moore, Paul Stanley, Paul McCartney, Joe Perry, Joe Walsh, Rick Deringer a Brad Whitford. Také Slash z Guns N' Roses má pár kytar Burst ve své sbírce.

Burst je legendární a vyhledávaná kytara, sen muzikanta a ještě větší sen sběratele, ikona sběratelství kytar vintage. Některé kytary dostaly dokonce jména, jako např. Pearly Gates, kterou vlastní Billy Gibbons ze skupiny ZZ Top, další legendární burst je Brock-Dapra nebo Dusty. Ze sběratelského hlediska je jedním z nejatraktivnějších rysů barva a kresba dřeva nástroje. Téměř všechny kytary Burst totiž během čtyřiceti či pětačtyřiceti let své existence změnily barvu působením prostředí, tzn. světelných a klimatických podmínek, ve kterých se nacházely. U některých se téměř úplně vytratila původní červená barva a zůstala pouze žlutá v medovém - honeyburst, čajovém - teaburst či citronovém - lemon drop odstínu. U jiných červená naopak ztmavla do tmavého - darkburstu nebo tabákového - tobacco burst odstínu. Objasnění procesu stárnutí, či lépe zrání nástrojů se věnuje tak vážná pozornost, že subjekt připomíná vědu. Základním činitelem změny barvy kytar je ultrafialová složka denního světla. Vrstvy laku, charakter dřeva nástroje a odrazová schopnost těchto pak určují výsledný efekt. Sběratele už dávno nezajímá, jak kytara hraje, důležité je jak vypadá. Obecně má Burst pověst po všech stránkách dokonalé kytary, u které jakoby ani nezáleželo na kusu. Těžko odhadnout, kolik dochovaných nástrojů tráví čas v bankovních sejfech, protože cena kytary se dnes pohybuje zhruba v rozmezí 40 000 až 100 000 USD. V případě, že jej vlastnil známý muzikant, tak odhaduji, že se může vyšplhat i na 150 000 USD. Pro zajímavost - původní cena kytary se na přelomu 50. a 60. let pohybovala v obchodech kolem 260-280 USD, což je kupní ekvivalent dnešních zhruba 1800 USD.

Původní Les Paul se začal pro extrémní zájem opět vyrábět koncem 60. let, ale lze se dočíst, že výroba nabrala více tovární podobu: s menším důrazem na detail a větším důrazem na profit (což je ovšem trend všech velkých kytarových výrobců). Gibson vyrobil v pozdější době několik reedic původních LP kytar konce 50. let pod názvy jako např. Historic nebo Authentic, jejichž cena se pohybuje v rozmezí 3000 až 5000 USD. Já jsem jich měl pár v ruce a udělaly na mě dojem solidních nástrojů. Zvlášť uměle "zestárlé" reedice jsou atraktivní. Ale - pro opravdové fajnšmekry - nedávno (konec května 2003) jsem narazil na originál Burst z roku 1958. Je na prodej u kanadského prodejce vintage kytar - Tundra Music. Na aukci za něj byla nejvyšší nabídka 86 100 USD a neprodal se. Odhaduji, že za 100 000 USD se brzy někdo stane šťastným majitelem.

Psáno pro časopis Muzikus