Fender Road Worn ’50s Telecaster - nedbalá elegance z Mexika

„Kytary uměle opotřebený ve fabrice jsou stejně trapný jako džíny potrhaný už z výroby,“ prohlásil jeden nejmenovaný muzikant sedící naproti mně v jedné knajpě. Reagoval tak na mou zmínku, že se mi doma uhnízdil mexický Telecaster ze série Road Worn. Tehdy jsem s ním váhavě souhlasil, ale teď, když píšu tyto řádky, bych se do podobných výroků nepouštěl.

Co naplat, kytary uměle zestárlé a opotřebené dělí kytaristy na dva nesmiřitelné tábory - jedni souhlasí s výrokem z úvodu, druzí by byli ochotni za „relic“ nástroj zaplatit nemalou sumu. A já jsem během doby strávené s Road Worn Telecasterem prodělal přechod z prvního tábora do druhého. Než se vám pokusím vysvětlit proč, podívejme se nejprve, s jakou kytarou máme tu čest.

Relic-mania

Uměle zestárlé nástroje, jinak řečeno v provedení „relic“, nejsou žádnou novinkou. Výrobci jimi reagovali na velkou poptávku po vintage nástrojích, na které si však většina smrtelníků musela nechat zajít chuť, ať už kvůli problémům s dostupností či pochybným původem nebo jednoduše z finančních důvodů. Firma Fender svou sérií Time Machine (made in USA) vyřešila jen jeden ze zmíněných problémů - jedná se o vynikající z výroby opotřebené repliky vintage nástrojů, u kterých přesně víme, na čem jsme. Pro drtivou většinu (přinejmenším českých) kytaristů jsou však jejich ceny jednoduše mimo dosah, a to i přes to, že nedosahují tak astronomických hodnot jako u některých dekády starých kousků. Bylo tedy otázkou času, kdy Fender přijde s levnější, tedy v Mexiku vyráběnou variantou. Prvním příslibem byl Joe Strummer Signature Telecaster, po něm nyní následuje celá řada Road Worn, do které vedle tří modelů stratocasteru patří i Road Worn ’50s Telecaster, který je předmětem testu. Vychází ze standardního mexického modelu ’50s Telecaster, je však výjimečný hned v několika ohledech. Nejprve se zaměřím na zvláštnosti týkající se vzhledu, později se dostanu k méně podstatným detailům, jako je například zvuk.

Láska prochází bruskou

Nejnápadnější rozdíly mají pochopitelně povahu kosmetickou. Kvůli tomu si přece (ať už uměle nebo přirozeně) opotřebené kytary kupujeme - aby byly patřičně odřené, poškrábané, se zašlým lakem a místy rezivějícím hardwarem. Znám kytaristy, kteří přesně z těchto důvodů neradi kupují nové nástroje, jsou zkrátka příliš nablýskané, vyzařuje z nich sterilní a neosobní novota. Ano, chápu, někteří z vás kroutí hlavou nad tím, že by si měli kupovat z továrny odřený nástroj, natožpak aby si za takové „poškození“ připláceli. Ale my, kteří v životě dáváme přednost syrovosti před oslňujícím leskem, víme své.

Corpus delicti

A lesku se u Road Worn Telecasteru skutečně nedočkáte - nitrocelulózový lak je po celém korpusu nástroje pěkně zašlý a popraskaný. Přesněji řečeno tam, kde nebyl v továrně rafinovaně sedřen. Toto odření je dvojího typu. Především podél hran byl lak odstraněn až na holé dřevo. Méně často se objevuje opotřebení mírnější, tam zůstala bělavá základová vrstva, například na zadní straně v místě, kde je simulováno odření od spony opasku. Těm z nás, kteří své nástroje nezamykají do trezorů, ale hrají na ně, se ne vždy podaří ušetřit své šestistrunné miláčky nejrůznějších kolizí. Jedním z nejčastějších druhů poškození je odštípnutí malého kousku laku v důsledku bolestivého střetnutí s jiným tvrdým předmětem. Takový šrám vypadá pochopitelně jinak než lak odřený či ošoupaný. I takových míst zde najdeme několik, opět „logicky“ a uvěřitelně rozmístěných. V souvislosti s opotřebením korpusu bych chtěl před pány (a dámami) z Fenderu smeknout klobouk. Odolali totiž pokušení příliš se při strategickém rozmísťování ran rozvášnit. Bylo by tak snadné se při podobné úpravě utrhnout ze řetězu a dotáhnout ji daleko za hranici vkusu. Korpus tedy na jedničku.

Strč krk skrz...

O něco méně zdařilé se mi jeví úpravy krku, vyrobeného z jednoho kusu javoru. Přechody mezi „prohmatanými“ a zachovalejšími místy jsou příliš ostré a rozhodně neutají, že se jedná o napodobeninu. Je však třeba dodat, že něco takového mě trápilo pouze při pohledu zblízka. Jakmile odstoupíte dva metry a podíváte se na kytaru z pohledu publika, je iluze téměř dokonalá. A protože snad nejčastěji se obětí nejrůznějších nehod stává hlava kytary, nebylo by fér ji o takovou péči ochudit. A tak si zkoumavé oko všimne drobných rýh a škrábanců, i zde je pozornost k detailu působivá. Firma Fender před lety přesunula nápis „made in Mexico“ na zadní stranu hlavice, takže je při pohledu zepředu původ nástroje hůře rozpoznatelný, i „špagetové“ logo je podobné tomu na nástrojích americké výroby. Otvor na šroub výztuhy krku je zaslepen (zřejmě palisandrovým) tmavým dřevem stejné barvy, jako má obligátní „skunk stripe“ na zadní straně krku. Předpětí krku se dá tedy nastavit pouze z druhé strany, po sejmutí pickguardu.

Stará láska rezaví

Jistě budete souhlasit, že veškeré zásahy do povrchové úpravy by přišly vniveč, pokud by byl nástroj osazen novotou zářícím nablýskaným chromovým hardwarem. Fender se samozřejmě žádné podobné chyby nedopustil, veškerým kovovým částem se dostalo patřičné péče. Umělý zub času ohlodal hardware vskutku pečlivě. Na vintage-style kobylce se třemi kameny najdeme dokonce stopy rzi, ušetřeny jí nezůstaly ani pólové nástavce kobylkového snímače a některé šrouby. Dobrou práci odvedli iluzionisté z Mexika i na ladicích mechanikách. Úpravě kovových částí v podstatě nejde nic vytknout, i zde se projevil vkus a uměřenost - například rez se objevuje v rozumné míře. Zašlý povrch chromovaných dílů svůj umělý původ neprozrazuje.

Mluvíme-li o nedřevěných částech nástroje, nesmíme zapomenout na bílý plastový kryt (chcete-li pickguard, scratchplate nebo také slinták). Především podél okrajů je vkusně zažloutlý a vlastně díky tomu tak trochu plynule přechází do vintage blonde laku korpusu. Na rozdíl od modernějších třívrstvých je tento jednovrstvý. A aby byla vintage iluze dokonalá, je připevněn ke korpusu (pouze) pěti šrouby. To je vše, co jsem vám chtěl sdělit o oku více či méně lahodících stránkách nástroje. Jsou však i tací, kteří si kytary kupují, aby na ně hráli. Této hrstce podivínů je určena následující část testu.

Kudy běhají elektrony

Při bližším ohledání zjistíte, že se jedná o kytaru elektrickou, proto by možná nebylo od věci zmínit se o snímačích a zapojení. Hra na vintage notu se u snímačů projevuje především v omšelém vzhledu, jinak se jedná o prověřené singly Tex-Mex. Jejich zapojení naštěstí navzdory názvu ’50s Telecaster nekopíruje padesátá léta, kdy se kytary dodávaly s pouze dvoupolohovými přepínači. Zde máme k dispozici dnes typický přepínač třípolohový, který nám umožňuje jednoduše nastavit kombinaci obou snímačů, která je pro mnohé z nás jedním z důvodů, proč tolik milujeme „telata“. Škoda jen, že i tato střední poloha brumí, ale člověk zkrátka nemůže mít všechno. Tak jako tak si málokdo kupuje telecastery na silně zkreslený zvuk, kde se brum stává největším problémem. Nikoho asi nepřekvapí tradiční tónová clona a master volume. Dodejme tedy jen, že potenciometry mají knoflíky typu „chrome dome“, jsou tedy zakulacené, chcete-li, vypouklé.

Ono to i hraje?

A je to tady. Bylo by snadné zapomenout, že se nejedná o módní doplněk, ale o hudební nástroj, a že je tedy určen vjemům nejen zrakovým, ale také sluchovým a hmatovým. Ty jsou samozřejmě neméně subjektivní. Zde vám tedy překládám subjektivitu mou.

Ano, vím, je to klišé, ale nemohu jinak než začít obligátním tvrzením - o nástroji se mnoho dozvíme při hře „nasucho“. Vyřadíme tím mimo jiné z rovnice snímače. Ty se totiž mohou snažit, jak chtějí, ale pokud kytara nehraje dobře nezapojená, pravděpodobně to nebude o mnoho lepší, ani když ji zapojíme. U testované kytary ale hra nasucho zvěstovala dobré zprávy. Zvuk je pevný, zvonivý, barevný. Jasanové tělo rezonuje o sto šest, javorový krk z jednoho kusu mu v tom zdatně sekunduje (vyrábí se též varianta s olšovým korpusem v povrchové úpravě „2-color sunburst“). Zde se vkrádá těžko zodpověditelná otázka, jak velký vliv má na bohatou rezonanci nitrolak, případně místy jeho absence. Nikdy jsem neměl možnost porovnat dvě shodné kytary s různými typy laku. Tvrdí se ale, že nitrocelulózový lak méně „dusí“ zvuk než polyuretanový, používaný především u levnějších modelů. Moje zkušenost to potvrzuje, háček je však v tom, že levnější nástroje mají méně kvalitní každý díl a proměnných je zkrátka příliš. Ať už je to však čím chce, basové struny Road Worn Telecasteru mají charakteristický „twang“, bez kterého by telecaster nebyl telecaster. A mají ho na rozdávání. Člověk hned zatouží zjistit, zda právě této charakteristice prokážou snímače Tex-Mex čest. Sahám po kabelu, zapínám aparát...

Ono to i hraje!

Je to tam! Mnozí kytaristé, mě nevyjímaje, jsou neuvěřitelně vybíraví, co se snímačů týče. Typ Tex-Mex v tomto ohledu asi málokoho „posadí na zadek“, zároveň ale rozhodně neurazí. A to není v dané cenové kategorii vůbec málo! Snímače jsou, pro nedostatek lepšího slova, velmi použitelné a na rozdíl od jiných levných modelů na vás nekřičí „vyměn nás, a to hned!“. Zatímco kosmetická stránka nástroje se snaží co nejvíce přiblížit kytarám z let padesátých, zvukově je kytara méně vyhraněná a já to považuji za výhodu. Snímače jsou skutečně zlatá střední cesta. Nejsou tak hutné a silné jako některé modernější snímače, zároveň nejsou zdaleka tak ostré a zvonivé jako některé vintage modely či jejich repliky. Pokud by někdo toužil po některém z extrémů, musí se poohlédnout po jiném nástroji nebo snímače vyměnit. Kobylkový snímač skýtá dobrou rovnováhu - spolupodílí se na zmíněném charakteristickém „twangu“, zároveň však zvuk není příliš tenký či ostrý. Na čistá a obzvláště jemně nakreslená nastavení vysloveně vybízí k tomu, abychom se opřeli do basových strun a nechali je zvonit, jak zákon káže. Na své si přijdou jak rockoví hráči, tak třeba i milovníci country. Snímač si dobře rozumí i s o něco silnějším zkreslením, při vysokých nastaveních gainu je však velmi výrazný brum. Nic, co bychom od telecasteru nečekali. Kombinace obou snímačů se skvěle hodí na doprovodnou hru, brumu se však nezbavíme ani zde (a to už by možná mnozí čekali). Samotný snímač u krku má tradičně zastřenější, temnější barvu. Rozdíl je poměrně velký a pro někoho by mohlo být náročné přepínat mezi snímači beze změny nastavení aparátu. Jinak je ale zvuk příjemný a komplexní, i zde „pod dekou“ probublává přirozená zvonivost strun. Snímače u krku bývají Achillovou patou některých telecasterů, zde to ale žádná ostuda rozhodně není. Je také třeba pochválit potenciometry za příjemně plynulý chod.

Padne jako ulitá

A co pohodlí hry? Otázka neméně subjektivní. Největší vliv má pochopitelně krk. Ten je tvarován do „C“ a zaoblení hmatníku má „staromódní“ rádius 7,25 palců, tedy 184 mm. Vyloženě věc vkusu. Já jsem si na něj zvykl po několika minutách, kytara přišla navíc dobře seřízená, takže to „hrálo samo“. Za zmínku ale rozhodně stojí poměrně silné pražce Dunlop typu 6105 (kterých je jednadvacet). Hraje se na ně příjemně, vzniká však nebezpečí, že až pod vlivem pódiového adrenalinu stisknete struny o něco silněji, než je optimální, ladění vyskočí o pěkný kousek nahoru. Nejvýrazněji se to projeví v nejnižších polohách a pochopitelně především při hře akordů. Je to ale věc zvyku a předcházet se tomu dá poměrně snadno.

Porota se usnesla...

A jdeme do finále. Bez okolků se musím přiznat, že si mě Road Worn ’50s Telecaster získal, a to i přes mou skepsi jak k uměle opotřebeným, tak k mexickým nástrojům. Troufnu si dokonce tvrdit, že jednoznačně patří k nejlepším Fenderům made in Mexico, na jaké jsem hrál. Srovnání s americkými modely by po mně nikdo soudný nechtěl, nicméně ani v něm by to žádná ostuda nebyla. Vyvážený zvuk, dobré řemeslné zpracování, dobré pohodlí hry, atraktivní vzhled. Co víc si za ty peníze (a vlastně za jakékoli peníze) přát? Kytaru srovnatelnou s nástrojem z padesátých let? Zbláznili jste se? Léčebny jsou plné lidí, jako jste vy! Ne, beru zpět, já věřím, že čtenáři Muzikusu jsou lidé soudní. Proto bych doproučil Fender Road Worn ’50s Telecaster pozornosti každého nemajetného milovníka „telat“, který není vysloveným odpůrcem uměle opotřebených kytar. A pokud máte takové nástroje dokonce rádi, běžte si ho snad koupit rovnou. Jsou z fabriky odřené džíny trapné? Snad. Platí to i o mexických telecasterech? Tady souhlasit nemohu. Jsou to falešné, falešné větičky...

Že u kytary na vzhledu nezáleží? Že je směšné zajít tak daleko ve snaze připodobnit nástroj starému a omlácenému? Vzhledem k tomu, jak velký důraz je dnes kladen na vzhled u všeho, zní podobné námitky úsměvně. Při živém hraní je přece kytara jedním z nejdůležitějších prvků pódiové image! Přiznejme si to!