Delicia HT-37 D Yvetta - Analogová samonehrajka z Hořovic

V polovině osmdesátých let, kdy pódia snad všech popových koncertů zdobil legendární klávesový nástroj s nepřehlédnutelným nápisem Yamaha DX-7 na čelní straně, přišel český výrobce na trh s modelem sice skromnějším a konzervativnějším, ale rozhodně ne špatným.

Odkud přicházíš, Yvetto?

Toto téma, které pro nás pamětníky zůstává zasutou, pomalu blednoucí vzpomínkou, bude pro dnešní majitele iPodů a tabletů zřejmě něčím volně navazujícím na linii „pazourek, knihtisk, parní stroj...“ Zmíněný nástroj, oficiálně uvedený do prodeje roku 1986, byl však ve své době jednou z mála možností, jak si mohl našinec osahat plně elektrický, analogový klávesový nástroj. A i tak za cenu, která nebyla na tehdejší poměry zanedbatelná. Pravda, pro úplné pionýry tady byly ještě malé sovětské bateriové varhany Pille, ale to už byl totální totalitní underground.

Za připomenutí stojí, že hořovická Delicia měla v této oblasti na co navazovat. Již v minulosti nabídla několik typů solidních elektrofonických varhan, jedno- i dvoumanuálových, plně vybavených ovladači rejstříků i obálek, stejně jako to měli ve zvyku přední světoví výrobci. Spolu s produkcí východoněmecké Vermony tak byl položen solidní základ pro využití zajímavých a moderních zvukových palet v hudební tvorbě dané éry. A abychom tak úplně nekřivdili naším současníkům, mnozí vyznavači retra, kteří se mezi nimi nezřídka vyskytují, kouzlo těchto nástrojů možná už objevují nebo ještě objeví.

Jmenuji se Yvetta

„Do škol i domácností, dětem i rodičům.“ Tak například mohl znít reklamní slogan Yvetty HT-37 D, nástroje kompaktního, přenosného, určeného především k položení na stůl. Úchyty pro osazení do stojanu nenaleznete. Ano, přistoupíme tedy ke konkrétnímu technickému popisu.

Základnu korpusu tvoří překližkové dno s gumovými nožičkami přecházející na bocích v plastovou obrubu. Vrchní panel je proveden z šedého lakovaného plechu a nachází se na něm lišta pro vsazení jednoduchého notového stojanu, zabudovaný reproduktor, osm tlačítek voliče rejstříků, tři spínače režimů - Vibrato, Perkuse, Sustain - a dva tahové potenciometry ovládající celkovou hlasitost a nastavující hlasitostní poměr hlavního manuálu a doprovodných akordů. Ty se spínají pomocí čtrnácti malých tlačítek vlevo dole. Dvanáct durových akordů můžete dalšími knoflíky změnit na moll, septimu, trojhmatem pak na moll 7. Celkem čtyřicet osm variací. Pro hraní z kytarového zpěvníku a akordových značek dostačující.

Jak Yvettin podtitul napovídá, klaviatura sestává z třiceti sedmi plastových kláves (tři oktávy), spíše menší velikosti, s měkkým dohmatem, bez jakéhokoli vyvažování. Těžko v této kategorii očekávat něco jiného.

Na přední stěně jsou ještě umístěny výstupy pro sluchátka a pro linku do externího zesilovače, oboje v provedení pětikolík (DIN). Vedle nich je k dispozici šroubovákem přístupný trimr, posouvající ladění celého nástroje zhruba o dva půltóny nahoru nebo o jeden půltón dolů od komorního A.

Toť vše. Žádné rytmy, paměti, programování, MIDI ani displej. Spolu se zmíněnými doprovody tak má muzikant k dispozici cosi na způsob elektrického akordeonu.

Na závěr této kapitoly malá vsuvka: Delicia vyráběla v této řadě zároveň i model HT-49, jak jste si asi sami dopočítali, měl sice o oktávu víc, ale zase postrádal basové doprovody.

Yvetto, zahraj!

Před uvedením do provozu se nástroj připojí k elektrické síti běžným kabelem s vidlicí, trafo je uvnitř. Červené spínací tlačítko s indikační diodou je umístěno napravo. Po nastavení hlasitostí můžeme začít hrát. Omezený rozsah varhan obouruční hru příliš neumožňuje, pravačka tedy obstarává převážně melodii a akordy obsluhuje levá pomocí tlačítek. Ty vytvářejí decentní, plný basový podklad, vždy však s jasně čitelnou harmonií. Zvuk podkladu je stále tentýž, žádný z přepínačů ho neovlivňuje.

U zvuku klaviatury pak máme na výběr z osmi předvoleb: Organ 1 a 2, Bass, Cello, Flute, Clarinet, Trumpet a Violin. Všechny tyto zvuky jsou vytvářeny na bázi aditivní syntézy a uvedené předlohy připomínají jen velice vzdáleně. Berme je tedy spíše jako svébytné syntetické barvy nabízející jakýs takýs výběr pro ten či onen hudební žánr. Mými nejoblíbenějšími jsou oba varhanní rejstříky, zastřenější a ostrý, které dobře modelují zvuk elektrických varhan. Zkreslíte-li je připojeným distortionem nebo lampovým zesilovačem, mírně na vás dýchne i závan Lordových Hammondek. Zvuku piana se asi nejvíce blíží Bass, Violin je totéž jako cello, pouze o oktávu výš.

Asi není třeba zdůrazňovat, že při hře na keyboard absentuje jakákoli dynamika. Tón se pouze zapne a vypne. Na druhou stranu sympatická je plná polyfonie celého rozsahu všech třiceti sedmi kláves.

Tři spínače zahranou notu buď ozdobí měkkým vibratem vintage střihu, zkrátí na jediný úder s dozvukem, nebo ji naopak nechají doznít i po uvolnění klávesy. Efekty lze kombinovat, mohou být zapnuté všechny tři zároveň. Mrzuté je, že v režimu Perkuse se při vícehlasé hře rozeznívají spolu s novými i držené tóny. Pokud při zapnutém sustainu chceme, aby se doznění týkalo celého akordu, musíme ukončit naráz celý obrat. Jsou-li tóny uvolňovány postupně, týká se doznění jen posledního z nich. Tyto nedostatky však ztrácejí na významu s přihlédnutím k faktu, že klaviatura je určena zejména pro sólovou melodickou hru, spíše jednohlasou.

Za hrubý nedostatek výrobku naopak považuji nemožnost odpojení interního reproduktoru při zapojení do linky nebo při použití sluchátek. Zvláště v jejich případě je tento fakt neodpustitelný, popírající samu podstatu tichého poslechu.

Pokud si o zvuku Yvetty chcete udělat přesnou představu, je nejlépe si poslechnout ukázky na YouTube. Budete se možná divit, ale je jich tam hned několik a vystavují je tam analogoví nadšenci od Kalifornie po Ural.

Yvetta (ne)šla do světa

V mládí jsem proseděl u Trianglů, Hitšarád a Klip klapů mnoho dnů i nocí, a nic. Ani když se sešli zpěváci Na výsluní nebo v divadélku Pod věží, Yvettu s sebou nevzali. V sobotu večer nepřišel ani kouzelník a z Yvett občas jedině Simonová. Tím chci říci, že malé klávesy si cestu do nejvyšších pater pop music nenašly. Nelze se divit, vzhledem ke všemu výše uvedenému je zřejmé, že jejich cílovou skupinou byly domácnosti a školní družiny, amatéři a poloprofesionálové. Tedy vybavuji si jedinou výjimku světící pravidlo, v jednom televizním pořadu ji při svém vystoupení používala alternativní skupina Betula Pendula. Ale kde té je dnes konec?

Alespoň tedy moje maličkost hrála na HT-37 v dávnověku coby člena oblastní hard & heavy formace. Znělo to všelijak, ale nic lepšího po ruce nebylo a tehdejší trend zapojení rockových kláves vyžadoval. Po čase jsem Yvettu nahradil Yamahou. Ale ani laciná samohrajka nenadělala parády o mnoho víc, a tak jsem raději zůstal u kytary.

Takže moje Yvetta si poslední roky hoví v klidu na skříni a snad čeká na svou příležitost. Kdo ví? Třeba podobně jako jsou dnes ceněné československé kytary z minulého století, přijdou ještě do módy i tuzemské analogové syntezátory. Budoucnost je nevyzpytatelná a zajímavá historie nabízí často větší inspiraci než ničím neomezený, bezbřehý, digitálně všemodelující dnešek.

Analogové syntezátory a pop rocková muzika? Jistě. Ale kolik parády nadělaly dobové nástroje a efekty i ve filmové hudbě! A tady nelze nevzpomenout skladatele Zdeňka Lišku. Tento český fenomenální tvůrce se výrazně podepsal pod nespočetnou řadu snímků a byl to právě on, kdo často a rád používal tyto nové hudební prostředky, navíc ještě opravdu novátorským a zajímavým způsobem. Výběr z jeho soundtracků byl například nedávno vydán ve Velké Británii, což je nad všechny recenze.

TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

www:

czechkeys.blog.cz/0611/delicia-ht-37-d