přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukBluGuitar AMP1 - kytarový čtyřkanálový hybridní zesilovač

4.11.2016 | Autor: Torst | sekce: pro muzikanty - testy

BluGuitar AMP1 - kytarový čtyřkanálový hybridní zesilovač

Kytarový zesilovač BluGuitar AMP1
Výbuch mezikontinentální střely dlouhého doletu, nebo jen třesknutí pěkně nablýskané kapslíkovky?


Prodejní pulty kytarových shopů či expozice vystavovatelů na hudebních veletrzích v poslední dekádě připomínaly značně stojaté vody, občas mírně rozvířené dílčími modifikacemi, doplňkem či vizuálním ozvláštněním osvědčených typů. Nyní se však zdá, že se situace přeci jen mění a hladiny rybníků náhle čeří nejedna dravá štika.

Ročník 2016


V jednom z minulých čísel tohoto magazínu se objevil např. rozsáhlý test představující vpravdě převratnou novinku na poli digitální simulace lampových aparátů, v jiném zas rozhovor s hvězdnou kytaristkou Jennifer Batten, popisující setkání se svým německým kolegou Thomasem Blugem a zejména s jím zkonstruovaným zesilovačem. Dle jejích slov se jedná o „nabouchaný stowattový, čtyřkanálový elektronkový aparát vážící něco přes kilo.“ Přečetl jsem si odstavec ještě jednou, ale nebyl jsem o moc moudřejší. Jak by tam nacpal všechny ty objemné kondenzátory, nezbytné „flašky“, a hlavně velká a těžká trafa? Nakonec jsem to hodil za hlavu, pomyslel si něco o Jennifřiných blond vlasech a spokojeně usnul. O pár dní později přišel telefonát, kterým mi redakce Muzikusu nabídla k otestování stowattový kytarový zesilovač BluGuitar AMP1. Od té chvíle jsem toho naspal o poznání méně.

Konstrukce

Z pevné papírové krabice na mě vypadl stodvanáctistránkový tištěný manuál a textilní taška na zip ukrývající vlastní zesilovač. Když ho postavím na stůl, nevěřím svým očím. Jen větráček a zásuvka na eurokabel 220V naznačují, že nejde jen o další řadový podlahový pre-amp či multiefekt. Tohle že má být „stovka v lampě“? Ale odkládám předsudky stranou a směle vyrážím na výpravu za poznáním.

Ať se dívám, jak se dívám, elektronku vidím pouze jednu, tedy tu s označením Nanotube neboli jakési mžourátko pod sklíčkem na horní desce připomínající „magická oka“ starých Tesel. Jak se dočítám v manuálu, její funkce je spojená se zabudovaným koncákem třídy D o deklarovaném výkonu sto wattů. „Class D“ pracují na principu nelineárního zapojení využívajícího techniku pulzně-šířkové modulace. Basáci už jsou asi doma. Ano, jedná se o tzv. digitální zesilovač s vysokou účinností a nižšími nároky na chlazení. Basové hlavičky podobné velikosti a s výkonem šest set, osm set i více wattů jsou v současnosti běžným jevem, tak proč to nezkusit i s kytarou? Tím jsou tedy všechny karty vyloženy na stůl a na silácké výkřiky o celolampovém stowattovém zesíku můžeme klidně zapomenout. Tím ale vůbec nechci predikovat, že by aparát proto nemohl hrát dobře! Popojděme tudíž o krok dále.

Už z fotografie je zřejmé, že zařízení patří primárně na podlahu, k efektovým krabičkám. To není myšlenka zcela nová, pár takových zesilovačů jsem už viděl, ale vždy se jednalo jen o nižší výkony, žádný z nich se dosud nikdy neucházel o zařazení do „dospělé“ kategorie. Nápad je to určitě dobrý, kdo někdy zažil hektické přestavby pódií na festivalech, snadno pochopí, že tenhle mrňous by byl z logistického hlediska jednoznačným přínosem. Ale pozor, reprobox vám nikdo neodpáře! Pokud chcete jezdit pouze s kytarou a AMP1 v kapse, tak jen pod podmínkou, že nějaký ten kabinet bude vždy na místě k zapůjčení.

Obhlídka

Hlavní panel je osazen celkem očekávatelnými ovladači kytarového aparátu: Masterem, úrovní reverbu a třípásmovými korekcemi, které fungují společně pro všechny rejstříky. Ty jsou celkem čtyři: Křišťálově čistý Clean jehož hlasitost se nastavuje potenciometrem Volume a tři zkreslené: Vintage (v manuálu popsaný jako British Overdrive čili simulace Marshallů), Classic (Brown Sound - zřejmě Peavey 5150) a Modern (American High-gain, pravděpodobně Mesa Rectifier), které se ovládají pomocí knobů Gain a Master. Mechanickým třípolohovým voličem si nejprve vybereme typ distortionu a mezi ním a zvukem Clean pak přepínáme pomocí levého footswitche. Druhá šlapka slouží k aktivaci boostu, tedy k přidání zkreslení např. pro sólo a třetí funguje jako on/off reverbu. Místo obligátních kontrolek je sepnutí pedálu indikováno barevným podsvícením jeho plexisklové obruby. Jedna z nich nám zároveň částečně demaskuje způsob, kterým je tvořen čistý i zkreslený zvuk, protože při hře skrz ni problikávají záblesky, indukované s největší pravděpodobností párem LED diod.

Tímto však možnosti vyladění přístroje zdaleka nekončí. Na levém boku jsou umístěny ještě tzv. Custom Controls neboli minipoťáčky otočné nehtem nebo trsátkem. Zleva je to nejprve množství přidaného zkreslení prostřednictvím funkce Boost, následujících pět ovladačů pak upravuje výchozí hlasitost a zabarvení (Tone) kanálů Clean, Classic a Modern tak, aby při jejich následném přepínání nedocházelo k výrazným disproporcím zejména vůči kanálu Vintage, který těmito regulátory doplněn není. O kousek dále ještě narazíme na přepínač Serial/Parallel, tedy režim efektové smyčky a switch Noise Gate s pozicemi Off, Soft a Metal. Poslední dvě se liší silou záběru šumové brány a stojí za pozornost, že v poloze Metal se charakter brány automaticky změní na Soft, pokud přešlápneme z hi-gainových rejstříků na Vintage nebo Clean. Všechny tyto zdánlivé maličkosti, ale např. i podélný prolis dna, umožňující pohodlné položení aparátku přes madlo na horní ploše vašeho comba dokazují, že AMP1 navrhl aktivně koncertující kytarista, který zde zúročil řadu konkrétních zkušeností z let hráčské praxe.

Cestu kolem Thomasovy „hlavy“ završíme pohledem na čelo přístroje, kde se nacházejí všechny připojovací konektory. O ventilátoru a přívodní šňůře už řeč byla, následuje síťový vypínač a za ním vstup MIDI1/Remote, který si zaslouží detailnější popis. Primárně do něj můžeme zapojit jakýkoli zdvojený footswitch pro přepínání Clean/Overdrive a Boost On/Off (nebo jednoduchý pro pouhou volbu kanálů). Může to působit jako zbytečné dublování funkce, kterou dobře obstarávají integrované pedály. Nezapomínejme ale, že ne všechny koncerty probíhají na vyluxovaných kobercích nahrávacích studií či konferenčních sálů. Leckdy se hraje i za deště na nepříliš dobře krytých pódiích a jindy zas létají v bezprostřední blízkosti muzikantů nejen plyšáci a dívčí kalhotky, ale i punkerské Martensky a piva. A pro tyto i jiné případy možnost „odzemnění“ zesilovače jednoznačně vítám.

Tatáž zdířka však zároveň slouží také k připojení adaptéru MIDI1, umožňujícího ovládání přístroje pomocí externího MIDI zařízení, nebo vysoce sofistikovaného programovatelného pedálu REMOTE1, což je firemní MIDI ovladač, který v reálném čase zpřístupní kytaristovým nohám další a další funkce. To, že veškerá tato komunikace probíhá pouze prostřednictvím klasického stereo jacku, je takřka nepochopitelné a ze všech zmíněných vlastností systému BluGuitar působí rozhodně nejinvenčněji.

Pro potřeby testu jsem však měl k dispozici pouze vlastní zesilovač bez těchto periferií. Ostatně nemohu se zbavit dojmu, že jejich zařazení, jakkoli užitečné, ubírá původnímu konceptu na kompaktnosti, lehkosti a přehlednosti.

Zbývající zástrčky jsou už celkem klasika: Dva repro výstupy s impedancí 8 a 16 Ω, zdířka pro sluchátka nebo linku se simulací reproboxu, efektové smyčky Send a Return a samozřejmě Input pro kytarový kabel. Chápu záměr konstruktéra umístit všechny jacky do jednoho místa, aby zbytečně nepřekážely v pedalboardu. Nicméně zařazení silových výstupů do jedné linie s ostatními zvyšuje riziko, že do nich omylem zapojíme např. sluchátka či efektovou krabičku, což by mělo zřejmě fatální následky.

Není zdaleka v možnostech tohoto článku popsat veškeré dovednosti, kterými AMP1 vládne. Uvedl  jsem ty základní, ale je jich ještě celá řada. I z tohoto důvodu vřele doporučuji stáhnout si a prostudovat bezvadně zpracovaný manuál, který ozřejmí každou podrobnost při nastavování a užívání zesilovače.

Předzesilovače

Po zapnutí přístroje vás do očí nepříjemně ostře udeří modře a bíle podsvícené logo firmy na hlavním panelu. Sklon k pouťové kýčovitosti je zřejmě německou národní tradicí, protože smutný primát v této disciplině drží „zesilovací akvária“ z výrobních linek koncernu Hughes & Kettner. No nic, napsat jsem to musel a teď už opravdu ke zvuku!

Aparát začíná vydávat tóny teprve po cca deseti vteřinách oddechového času, během něhož se nažhaví výkonová lampička. Berme to jako důkaz, že její funkce není jen ozdobná, ale že se opravdu podílí na činnosti koncového stupně.

Výchozí kanál Clean je opravdu krystalicky čistý, jedná se o precizní tranzistorový sound, který neumožňuje žádné vybuzení. Chcete-li „nejpravdivější“ přednes pro svoji krabičku nebo multiefekt, budete nejspíš spokojeni. Osobně bych ale trochu té twinovské, blackfaceovské nebo voxovské „nečistoty“ uvítal. Výrobce se navíc chlubí kompletní historickou paletou aparátů, kterou AMP1 obsáhne, takže zde cítím jistý dluh.

Odstíny tří zkreslení jsou odvozeny, jak již bylo uvedeno, od předloh firem Marshall, Peavey a Mesa Boogie. AMP1  se hrdě prezentuje jako plně analogová záležitost, ale nejsem si jistý, že je to v tomto případě stoprocentním přínosem. Přímé srovnání se skutečnými lampovými kusy, které mám na skladě (Marshall JCM800, Engl E530), odhalilo určitou umělost a zejména typickou neplnokrevnost ve středovém spektru, jemuž reálná elektronka dokáže dodat patřičnou šťávu, včetně jakési „železem, benzínem a šmírem načichlé špíny“. Ironií zůstává, že lepšího zvuku lze už dnes docílit simulací pre-ampů pomocí digitálních modelerů i té dolní cenové hladiny. Kdyby se tedy BluGuitar vydal touto cestou a představil „plně digitální“ výrobek (v narážce také na koncák „Class D“), byl by výsledek pravděpodobně přesvědčivější. Že kladu neúměrně vysoké nároky na tranzistorový aparát? Jistě, ale zde přeci máme co dočinění se superlativy ověnčeným „celolampovým“ kytarovým zesilovačem, a proto buďme přísní.

Kanál Vintage se při srovnání nejvíce podobá analogovému pre-ampu Marshall DRP-1, Classic je nejpoužitelnější volbou pro high-gainový nářez (nejlépe mi znělo nastavení Tone 5, Gain 7, Bass 4, Middle 4 a Treble 7), Modern je se svými „rádobymetalově“ vyřízlými středy už na hranici praktické použitelnosti (zvlášť pokud je v kapele ještě druhý kytarista s dostatečně průrazným apcem) a spíš bych se mu vyhnul.

Všechny tři tónové korekce mají poměrně strmý průběh, a držel bych se proto spíš jejich středních hodnot. Při extrémním vytočení naděláme bezpochyby více škody než užitku.

Pochvalu si naopak zaslouží prostřední pedál Boost, který každý právě používaný zvuk pěkně došťaví, aniž by jakkoli ublížil jeho původní barvě. Také reverb se chová vcelku neutrálně a charakterem se blíží pružinovému hallu.

Výstup Rec/Headphone nabízí signál upravený simulátorem reproboxu, vhodný nejen pro sluchátka, ale např. i pro přímé linkové nahrávání do zvukové karty compu. Že se taková nahrávka nemůže kvalitou rovnat záznamu získanému mikrofonem od skutečného reproduktoru, asi zdůrazňovat nemusím, ale pro potřeby dema s ní naděláte parády až dost. Zkusil jsem a je to v podstatě totéž jako Palmer, RedBox a další podobné analogy, snad jen o trochu výškovější.

Po zasunutí jacku se navíc deaktivují repro výstupy zesilovače, takže můžete AMP1  použít i jako pokojové cvičítko, aniž byste riskovali, že dojde k jeho poškození vinou provozu bez zátěže.

„Lampy, lampy a nic než lampy!“ Tato mantra zní stále dokola na většině internetových muzikantských diskusích a byl bych proto nerad, kdyby má stať působila podobně dogmatickým dojmem. Věřte nevěřte, sám jsem nedávno od flašek zběhl k obyčejným tranzistorům. Co mě k tomu vedlo? Po nástupu do mého současného bandu můj celolampový Engl s Celestiony osazeným boxem najednou nedokázal sekundovat ryčnému no name tranďáku druhého kytaristy. Ať jsem kroutil, jak jsem kroutil, polovodič jsem nepřeřval. A vidíte, podle všech „elektronkových katechetů“ by to mělo být přesně naopak!

Koncový zesilovač

Pokud se předchozí řádky nesly spíše ve skeptickém duchu, nyní se rád rozepíšu o bezesporu nejpovedenější části AMP1, totiž o koncovém zesilovači. Díky zdířce Return je možné obejít sekci pre-ampů a pustit se do jeho kombinování s libovolnými externími předzesilovači. Vzhledem k tomu, že byl k témuž účelu k dispozici i celolampový koncák osazený párem EL34, byla komparace, samozřejmě s použitím téhož reproboxu, objektivní.

Mám už v tomto smyslu zkušenost s minimálně jedním velice zdařilým solid state aparátem, ale i on vykazoval jemné, ale rozpoznatelné odlišnosti od „all tube“ konkurence (horší zřetelnost jednotlivých tónů při hře akordů). Při posuzování „déčka“ BluGuitar jsem však opravdu nezaznamenal nijakou podobnou slabinu. Tedy žádné slévání, žádná, byť nepatrná, známka nečitelnosti jednotlivých strun v souzvucích, ani v těch silně zkreslených. Prostě choval se přesně tak, a jako skutečný lampáč (skoro i lépe než on). Oproti lehce „začouzenému“ soundu mých dvou dávno už ne nových flašek zněl jasněji, čistěji, a světe div se, se svými sto watty i daleko silněji. Nakolik tomu přispěla ona „pidilelektronka“ v zapojení, se odhadnout neodvážím, ale věřím, že její přínos je nezanedbatelný.

Podobné „laboratorní“ výzkumy mají svůj význam a jsou průkazné, ale nakonec je stejně důležité vzít aparát  i do zkušebny a náležitě mu „pustil žilou“ jak sólo, tak s kapelou. Půjčil jsem si k tomuto účelu dva velké boxy 4x12 od různých výrobců. Vyzkoušel jsem nejrůznější nastavení, ale zejména ta hodně až extrémně hlasitá, včetně „vše doprava“. To už jel ventilátor na plné obrátky a reproduktory všemi silami bojovaly o holé přežití. Troufám si tvrdit, že sto wattů v klasické lampě by takový „masakr“ nevygenerovalo.

Během tohoto zátěžového testu jsem nezaregistroval žádné nezdravé nebo nevěrohodné chování zesilovače, zvuk zůstával naprosto konzistentní a průrazný. V kolektivním souznění také žádný problém nenastal, reakcí byl jen obdiv a uznalé pokyvování spoluhráčů. Ona problematičnost analogových simulací bývá v takovém provozu samozřejmě upozaděna a běžný muzikant ani posluchač na koncertě jí pravděpodobně nezaznamená.

Co dodat?

Zarytému „vintážistovi“ opečovávajícímu muzeální plexinu nebo osmikilo testovaný BluGuitar AMP1 pravděpodobně neučaruje. Rezervy jsou více než zřejmé a nelze je přehlédnout. Dokázal bych si ho ale velmi dobře představit jako koncový stupeň pro ledajakou rackovou sestavu nebo i pro samostatný jakostní předzesilovač, kde by jeho „lepší polovička“ odvedla skvělou práci.

Pokud Jennifer Batten v na úvod připomenutém interview pasovala AMP1 na „revoluci v amplifikaci kytar“ pak za sebe bych dodal, že se Thomasi Blugovi sice podařilo vystřelit z Aurory, ale boje o Zimní palác jsou ještě na samém počátku. Počin je to opravdu zajímavý a přelomový, ale s přihlédnutím k výrobek doprovázející barnumské reklamě bych přeci jen čekal ještě dokonalejší výsledek. Těšme se na AMP2.

Info:
BluGuitar AMP1 je kytarový čtyřkanálový hybridní zesilovač s koncovým stupněm třídy D o výkonu 100W. Cena je 17520 Kč.

Plus:
rozměry a hmotnost
koncový zesilovač
Boost
uživatelsky dotažené detaily
konektor MIDI1/Remote
manuál

Mínus:
simulace pre-ampů
lupance při přepínání Clean/Vintage
chrastění některých Custom Controls
umístění repro výstupů
podsvícené logo
nadsazené PR


TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

Model BluGuitar AMP1
Výkon 100 W
Příkon 150 W
Rozsah síťového napětí 100-240 V ± 10%
Impedance výstupu 1x 8 Ω, 1x 16 Ω
Počet kanálů 4
Efektová smyčka sériová nebo paralelní
Rozměry 245 x 192 x 68 cm
Hmotnost 1,2 kg


www:
www.bluguitar.com/english/index.html

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-testy/BluGuitar-AMP1-kytarovy-ctyrkanalovy-hybridni-zesilovac~04~listopad~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;