5.5.2009 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály A nyní se ocitáme již v sedmdesátých letech. Počátkem této dekády se představitelé předchozí éry dopracovávají ke svému interpretačnímu vyzrání, a pokládají tak základy pro svůj další, z hlediska instrumentálního i autorského, zásadní vývoj. Tehdy se ovšem vyskytl jeden zádrhel.

Jaký?
Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 začala nová politická garnitura v rámci tzv. normalizace tvrdě vystupovat proti utvářející se rockové scéně. Vždyť co bylo snadnější než ty vlasatce prostě a jednoduše zakázat...

Přesto se ale hrálo i vydávalo, ne?
Tak tak. Aspoň zezačátku. A proto si musíme sedmdesátá léta rozdělit do více částí. Klasickou a nadčasovou deskou se stává album Kuře v hodinkách tehdy již neexistující kapely Flamengo. Jde o jednu z nejvýraznějších desek z celé historie českého rocku.

Co další kapely?
Blue Effect, kdysi orientovaný spíše k rhythm and blues, se začíná přeorientovávat. Nejdříve zabředává do vod jazz rocku, kdy vydává
Coniunctio s formací Jazz Q Martina Kratochvíla a poté se deskou Nová syntéza přiklání, již jako Modrý efekt, k art rocku, což mu v pozdějších letech přinese nejslavnější a nejtypičtější tvář...

A hard rock?
Na ten se začínají zaměřovat Synkopy 61, a to nejdříve svými snahami o cover verze skladeb Uriah Heep. Z ostatních stylových oblastí můžeme jmenovat pouze Framus Five, kteří se po projektu Město Er odklánějí od rhythm and blues a následně se odmlčují, a Olympic. Ti zúročují své předchozí období a vydávají album Jedeme, jedeme. Poté, na základě nastupujících změn na britské scéně, se jejich výraz začíná ubírat spíše tímto směrem.

Psáno pro: časopis Muzikus 2008/09