25.3.2008 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály Ze samých základů hudební teorie nám v podstatě zbývá již jen několik málo témat. První z nich je kontrapunkt.

Což už podle názvu znamená, že půjde o vedení více hlasů v jedné skladbě. Neboli otázka polyfonie.
Přesně tak.

Nejde tak trochu o přežitou záležitost?
To v žádném případě. Když pomineme nezvratný fakt o úloze hudby jako takové a vzájemného ovlivňování jednotlivých forem, tak už jenom pochopení podstaty kontrapunktu dokáže každého muzikanta výrazně obohatit. Naučí se tak naučí slyšet vícehlas a zkvalitní se mu tak schopnost představy vedení druhého, třetího či dalšího hlasu k hlavní melodické lince.

Kontrapunkt ale není přece jen o druhém či dalším hlasu, který v podstatě při dodržení harmonie skladby kopíruje melodicko-intervalové vztahy prvního hlasu...
Jistěže ne. Právě i o tom pochopení kontrapunktu je, že si muzikant dokáže představit a posléze i zkonstruovat linku tónů, která může jít třeba proti hlavní melodii, křížit se s ní, vytvářet s jejími tóny i vlastní harmonii, ať už samonosnou, či doplňující již uvedenou.

A co ostináto a jeho využití? Patří to sem?
Ano, je to jedna z možností kontrapunktické výstavby skladby. Dalšími hodně využívanými modely jsou opakování tématu, tzv. imitace, které se často provedou i v jiných tóninách, velmi často v dominantní (vzhledem k základní, hlavní tónině skladby). Všimni si i ukázky, kde právě k tomuto úkazu dochází v 5. taktu.

A další prvky?
Například pokud budeme téma opakovat důsledně po celou skladbu a posuneme ho o určitý časový úsek, vznikne kánon.

Musí rytmika dalších melodických linek odpovídat prvnímu hlasu?
Pokud chceme zdůraznit jednotlivé hlasy, tak nemusí.

Psáno pro: časopis Muzikus 2007/10