Yllasova almara XXX

Yllasova almara XXX.
Yllasova almara XXX.

Hudebního publicistu, folkloristu, jazzového hudebníka a metodika Zbyňka Máchu (27. 11. 1928 - 1. 4. 2007) si nejstarší generace pamatuje z rozhlasových pořadů na začátku šedesátých let. Byl autorem mnoha článků v hudebním tisku, hesel v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby (Praha 1980-90), ale i odborné třicetistránkové brožury s atraktivním názvem O big-beate. V nákladu pouhých dvě stě kusů ji v roce 1965 vydalo hudební oddělení bratislavského Osvětového ústavu jako studijní materiál pro školení a semináře.

Výklad byl doplněn osmapadesáti zvukovými ukázkami, které byly zájemcům o šíření big-beatové osvěty k dispozici v krajských osvětových střediscích. V Yllasově archívu jsem sice žádné z nich nenašel, ale citace z příručky jsou natolik roztomilé, že jsem se rozhodl věnovat jim třicátý díl Almary. Strojopisná publikace začíná Poznámkami k problémům hodnocení práce big-beatových skupin, které neinformovaným školícím pracovníkům srozumitelně vysvětlují funkci jednotlivých nástrojů ve skupině:

 

Big-beat i u nás, podobne ako v iných krajinách, sústredil na seba nebývalý záujem najmä mladých poslucháčov. Títo sa mu venujú nielen pasívnym spôsobom, teda ako poslucháči, ale aj aktívne v rámci účinkovania v inštrumentálnych skupinách istého, viac-menej stabilizovaného nástrojového obsadenia, v tzv. big-beatových skupinách. Základ typického nástrojového zloženia tvorí trio elektrofonických gitár s bicími nástrojmi, ktoré bývajú rozšírené o klavír, prípadne aj o tenorový saxofón. Jednotlivé nástroje tohto zoskupenia majú presne určenú funkciu. Trio gitár sa skladá zo sólovej gitary, ktorá prináša melodickú linku alebo melodický protihlas, sprievodná gitara obstaráva rytmizovaný akordický sprievod, alebo sa zúčastňuje na melodickom dianí sprievodným hlasom, basová gitara uzatvára faktúru zospodu basovou linkou podobným spôsobom ako kontrabas v súčasnej tanečnej hudbe. Spomedzi bicích nástrojov sa ponajviac využívajú: malý bubienok, činely, high-hate, prípadne i veľký bubon. Týmto pripadá úloha obstarania základnej rytmickej pulzácie. Tento saxofón (tenorsaxofon, pozn. aut.) sa zvyčajne využíva ako sólový nástroj, no môže sa zúčastniť aj ako sprievodný melodický nástroj na dosiahnutie zvukovo-farebného obohatenia prejavu. Klavír sa najčastejšie využíva ako rytmicko-harmonický nástroj so sprievodnou funkciou, obvykle sa neprejavuje vo výraznejšej samostatnosti.“

Další řádky pak seriózním způsobem komentují přítomnost elektrických aparatur a efektů na pódiu, jejich přínos i případné problémy nebo zvláštnosti big-beatového zpěvu:

 

Beatové skupiny bazírujú na hojnom využívaní elektrofoniky.Neraz dopľňajú svoj interpretačný prejavo zapájanie rôznych mimohudobných efektov /echová technika a pod./. Je tu časté nebezpečie predimenzovania týchto prvkov a nadužívania zvukovej intenzity. Napríklad tzv. echo môže byť „vítaným“ protriedkom na zatušovávanie rytmických a iných nepresností.Problémom je tu organické, účelné zapojenie týchto prvkov do interpretačného prejavu.Osobitnú pozornosť je treba venovať vokálnej zložke, ktorá tvorí charakteristickú zvláštnú časť beatovej hudby. Ide v nej zväčša o kolektívny prejav, ponajviac trojhlas, dvojhlas /zriedkavejšie štvorhlas/, pravda, popri sólovom speve. Big-beatový spev sa vyznačuje relatívne značnou expresívnosťou. I tu však nekompromisne platia elementárne požiadavky na čistotu /intonačnú a rytmickú/ vokálneho prejavu. Spomínaná expresívnosť sa najčastejšie prejavuje vo výrazovej nevyváženosti prejavu.Osobitnú pozornosť vyžaduje štúdium správnej výslovnosti angličtiny, v ktorej mnohé súbory ako v materskej reči big-beatu interpretuijú svoje piesne. Doležité je poznať aj obsah a zmysel spievaných piesní.“

Yllasova almara XXX.
Yllasova almara XXX.

Následují komentáře k hudebním ukázkám, ve kterých autor uplatnil svoje znalosti americké lidové hudby a její postupné přeměny v základy „rock an' rollu“, tedy přímého zdroje hudby, nazývané big-beat. Ale předposlední ukázka je uvedena docela tvrdou kritikou nového hudebního stylu, který byl charakteristický „priemyslovo vyrábanými jednoduchými melódiami“:

 

Výrazné využitie elektrofonických strunových nástrojov, jednoduchá interpretácia, harmonická primitívnosť, zdôraznený rytmus a provokatívna melodika nenáročného spevu zatiaľ triumfovali. Samotné akusticko-reprodukčné zariadenie prinieslo big-beatovým skupinám pocit istoty, počuteľnosti a tým aj akustickej účinnosti - a potom možete od nich požadovať ejakú dynamiku! Koncom roku 1962 a najmä v priebehu roku 1963 vzniklo iba v Prahe a v iných väčších mestách niečo viac ako sto big-beatových skupín. Niektoré z nich nemali väčšú životnosť, ale iné hrajú a žijú podnes. Je to celá plejáda moderných až kozmických názvov všetkých tých Komét, Rakiet, Jupiterov, Marsov, Neónov, Kryštálov, Selenov (tedy inspirace v termínech velmi starých, ale vyjadřujících vizi technokratické civilizace - pozn. aut.)... Majú rovnaké detské choroby: Zväčša sa nedostali dodnes z počiatočného štádia doslovného kopírovania magnetofonových pásov a k vlastnému osobitému prínosu majú ešte veľmi ďaleko. Hociktorým z nich poriadne zamotala hlavu aj rýchla konjuktúra a lacný úspech, akého hocikedy dosahujú aj v najväčších pražských sálach, nabitých do posledného miesta.“

To musela být ale skvělá doba, co myslíte? Autor však nebyl tak nesmiřitelný, aby celou amatérskou oblast big-beatu zatratil do pekel, a tak nám na konci své odborné publikace naznačuje, že třeba právě ten neznámý mládenec s kytarou, kterého jste včera potkali na ulici, bude jednou mluvit za celou svoji generaci, dobu a prostředí, ve kterém žije...

 

Jako dezert jsem z Yllasovy krabice s dobovými prospekty vybral ukázku z katalogu firmy Fender, vydaného v roce 1973. Na stránce 11 nám firma představuje „kytarový set“ pro začátečníky, sestávající z elektronkového komba a kytary Bronco. Zatímco já se musel ve dvanácti letech spokojit s podomácku vyráběným zesilovačem a elektrifikovanou španělkou, být začátečníkem na druhé straně planety znamenalo hrát na dnes už legendární profi vybavení. Srovnání s dnešním standardem nekvalitních šidítek pak dopadá více než smutně. Co jednou zbyde z té záplavy ošklivých výrobků na jedno použití, které plní přetékající regály supermarketů, ví jen Bůh.

Psáno pro časopis Muzikus