Kam se poděla sedmá rota? Vlastně ne rota, ani sedmá, ale kam se poděla kytara Jiřího Jirmala? Na nahrávání si občas půjčoval jeden z prvních modelů kytary Fender Stratocaster, jejíž zvuk tak můžeme slyšet v českých písničkách z období beatové horečky. Nástroj byl v polovině padesátých let dovezený jako předloha pro výrobu prvních československých elektrofonických kytar. Ale kde je mu dnes konec?
Takové a další myšlenky mě napadaly, když jsem při prohrabávání papírových krabic z Yllasova archívu nalistoval stranu 74 v časopisu Melodie číslo 5, ročník 2 - 1964. Je na ní fotografie zmíněného kytaristy, jinak též lektora Lidové konzervatoře, které je věnován článek Milana Šolce s názvem O osudech jedné školy. V článku se řeší potřeba technické přípravy hudebníků, kteří nestudovali klasickou konzervatoř. Jeho roztomilý jazyk dnes vyvolává úsměv, stejně jako snaha dostat nezbedné lidové umělce do školních lavic. K čemu to, když chcete založit například rockovou skupinu? Faktem ovšem je, že před šestačtyřiceti lety nebyly k dispozici žádné internetové stránky nebo instruktážní DVD, o snadné dostupnosti jakékoliv muziky ani nemluvě. Pojďme se tedy podívat, jak tehdy vypadala situace na našich „estrádních“ pódiích. Drobné gramatické chyby jsem záměrně nechal tak, jak stojí v článku takříkajíc černé na zažloutlém. „Stále rostoucí potřeba dobré taneční hudby a zvýšený zájem o džez upoutává k sobě pozornost denního i odborného tisku již delší dobu. Popularita této hudby má u nás - stejně jako v jiných zemích - dlouholetou tradici. Šířili ji a udržovaly stovky, ba tisíce nadšených amatérů i profesionálních hudebníků. S rostoucí potřebou a konzumem tohoto hudebního žánru stupňují se však i nároky na hudebníky, takže nejen v našich předních orchestrech a skupinách, nýbrž i v ansámblech méně exponovaných uplatní se s úspěchem pouze instrumentalisté a zpěváci opravdu talentovaní a dobře technicky vyškolení.Tyto požadavky stávají se v dnešní době stále samozřejmější a není proto divu, že v odpověď na ně vznikaly postupně při osvětových zařízeních kursy, které přihlížely k potřebám džezových a tanečních hudebníků. Záhy se však ukázalo, že taková opatření jednorázového charakteru nemohou ovšem nahradit hlubší, ucelenější a soustavnější výuku, a tak vznikl v Praze v r. 1958 při Městském domu osvěty víceoborový kurs, později nazvaný Lidová konzervatoř. Její úkoly nebyly právě snadné. Během tří let měla poskytnout praktickým hudebníkům, především vedoucím lidových hudeb a vedoucím hudebních souborů LUT (lidové umělecké tvořivosti; pozn. aut.), důkladnější vzdělání teoretické (intonace, harmonie, hudební formy a taktovací technika) a později prohloubit i jejich znalosti v hlavním oboru (hra na nástroj, zpěv, dirigování, aranžování).Rozhodnutím Rady pražského Národního výboru byla v roce 1961 studijní doba prodloužena na čtyři léta s úkolem poskytnout posluchačům ucelené vzdělání odborné i v širším slova smyslu kulturní a politické, a to na úrovni střední odborné školy. Toto vzdělání měli získat především vedoucí hudebních souborů LUT a hudebníci, působící ve vedlejším i hlavním zaměstnaneckém poměru. Kromě oddělení hudebního vznikly i kursy taneční (pro výuku tanečních mistrů) a dramatické (pro obor tzv. malých forem - estrády, malá divadla atp.).Z dosavadních kursů zrodila se jakási neoficiální večerní škola, od té doby důsledně orientovaná na taneční a džezovou hudbu." Co by na to řekl tehdy čerstvý pětašedesátník Duke Ellington, který začal studovat hru na piano v sedmi letech? A kam se poděl ten vzácný stratocaster, jehož dnešní hodnotu si netroufám odhadnout? To asi neví ani náš milovaný šéfredaktor, natož Yllas, který ví skoro všechno...
