Yllasova almara XVI - z pozůstalosti žijícího strýčka

Yllasova almara XVI - z pozůstalosti žijícího strýčka
Yllasova almara XVI - z pozůstalosti žijícího strýčka

Osmdesátá léta minulého století byla u nás poznamenána postupným úpadkem možností co hrát a kde hrát, počínaje útokem na "novou vlnu" v roce 1983 a konče křiklavými služebními kravatami prošpikovaným Rockfestem v roce 1988.

Přehrávky před svazáckou komisí funkcionářů Kulturního střediska Opatov, potíže s obyvateli sídliště, kteří nám zalepovali zámek od zkušebny a nakonec polili kapotu auta hořlavinou a zapálili (odnesl to naštěstí jen lak), snaha některých muzikantů dostat se za každou cenu do státem kontrolovaných médií, to všechno se obrátilo ve vlastní karikaturu na konci roku 1989. Už na začátku 90. let jsme viděli, jak někteří kolegové z branže umí těžit z nové situace, tedy se ztrátou paměti a "happy" úsměvem na rtech.

 

Ale nechme rýpání do trpaslíků. Podívejme se raději na titány, kterým v těch zlatých časech patřil ostře hlídaný prostor pro vyjádření závažných myšlenek. Jedním z nich je spisovatel Eduard Huth, autor útlé knížky Příliš tvrdý rock. Vyšla v roce 1987 ve Vydavatelství Naše vojsko, n. p., jako součást ediční řady MAGNET. Byla rozšiřována i do jednotek ozbrojených sil, aby jejich příslušníci měli přehled o trestné činnosti páchané hudebníky a při setkání s podobnými ptáčky mohli tasit zbraň jako první. Tato starostlivost se vyplatila, jinak by nám rockové skupiny a jejich agentury dávno rozkradly židle pod zadky a dnes bychom neměli na čem sedět a nemohli vydávat reklamní tiskoviny s hudební tématikou. Ale boj s nekalými živly nebyl důsledný.

 

Například dodnes nikdo nezakázal zpívat na playback. Logická úvaha říká, že je to podvod a jako takový zaslouží potrestání. Stejně jako z obecní pokladny vytunelovaný honorář za koncert, na kterém byl jen pořadatel a sekretářka. Ale co je to proti Temelínu.

 

Teď však něco veselejšího, když máme Apríl. Na straně 19, v kapitole 5 zmíněného literárního díla se dočteme následující moudro: "Mezi lidmi je obecná představa, že například amatérem v hudbě je člověk, který si muzicíruje pro své potěšení, bez ohledu na to, zda má či nemá hudební vzdělání. Prostě má rád hudbu a baví ho hrát na nějaký hudební nástroj. Amatér je někdy muzikant samouk, jindy třeba absolvent lidové školy umění. Profesionální umělec na rozdíl od amatéra hraje zejména pro potěšení jiných a dostává za svoje umělecké výkony honoráře. K tomu, aby se někdo mohl živit hudbou, musí mít přiměřenou profesní přípravu. Jenže v životě je tomu často jinak, než jak stanoví obecně uznávaná pravidla. Shodou okolností a pravděpodobně také mezerami v právních normách lze se stát profesionálním hudebníkem i bez patřičné kvalifikace. Přesně řečeno bez patřičného hudebního vzdělání."

 

Kdo se ještě neosypal alergickou vyrážkou po přečtení předchozích vět, má vyhráno. S takovou hroší kůží může jít i do televize.

V knize představená skupina se jmenuje Exploze (v kapele stejného názvu začínal Vilém Čok) a hned zkraje se má zúčastnit přehlídky "skupin bigbeatového a rockenrollového žánru".

 

Vedoucím Exploze je kytarista samouk Janša, který zpívá, přestože není školeným zpěvákem. Ani skladbu nestudoval a skládá písničky. Druhým členem kapely je hráč na doprovodnou kytaru Sahula, absolvent LŠU (Lihové školy umění?). Třetím do party je bubeník Hylmar, pro změnu absolvent konzervatoře. Basáka kapela nemá, což autorovi nevadilo. Zato dva vlasatce a jednoho plasticky zastřiženého elegána nechal osmažit na oleji před vážně se tvářící porotou. Dobře jim tak, neměli na tu přehlídku lézt. Rozloučím se citátem, který si Yllas dokonce dal zarámovat na stěnu. "U každého vystupujícího tělesa má být posouzena umělecká úroveň a hudební kvalita vystoupení. Za druhé kritérium byla stanovena přízeň diváků. Toho, kdo stanovil hodnotící měřítka, snad ani nenapadlo, že muzikanti, hrající výbornou hudbu na velmi dobré muzikální úrovni mohou propadnout u diváků nebo naopak, mimořádného úspěchu u diváků může dosáhnout kutálka s mimořádně špatným uměleckým přednesem. Uváděné námitky je však možno zavrhnout pomocí obecné teze, podle níž dík hudební výchově ve škole a dík celospolečenskému vlivu dokáže každý občan rozpoznat dobré umění od špatného."

 

A máme to. Celospolečenský vliv napovídá, že Atentát na kulturu v této zemi už asi nikdo neudělá, neboť by přišel s křížkem po funuse.

Psáno pro časopis Muzikus