přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraWarwick Bass Camp 2016 - Dennis Chambers

04.01. | Autor: Miloš Doležal ml. | sekce: pro muzikanty - seriály

Warwick Bass Camp 2016 - Dennis Chambers


Warwick Bass Camp 2016
Dennis Chambers
Prostě sednu a hraju

Začátkem minulého roku jsem měl tu čest přinést z Warwick Bass Campu „mezioborový“ rozhovor s bubeníkem Chesterem Thompsonem, který mě natolik nadchl, že jsem letos s radostí přijal další výzvu. Tentokrát jsem měl tu čest popovídat si s další bubenickou, a vlastně i celkově muzikantskou, megastar. Ohledně jeho působení na Bass Campu, kde předával baskytaristům své zkušenosti a také doprovázel řadu hudebních čísel v rámci programu, jsme si již něco málo o několik čísel nazad řekli a ještě se mu v našem seriálu Markneukirchenské basové hlavolamy budeme věnovat. Věřím, že Dennise Chamberse vám nemusím blíže představovat.


Jedno vám ale určitě povím. Pokud jste ho naživo ještě neslyšeli, tak věřte, že je ještě lepší, než jste si vůbec dokázali představit! Věřím, že následující rozhovor bude pro vás alespoň tak inspirativní, jako bylo pro mě sledování jeho hry a spolupráce s ostatními muzikanty, stejně jako způsob, jakým nádherně rozezněl soupravu, a vlastně i své spoluhráče, tak, že vznikla opravdová hudba. Přeji vám příjemné počtení.

Hraješ na svém workshopu tady na Bass Campu se spoustou různých basových studentů. Jaké jsou jejich nejčastější chyby?
Nemyslím si, že to, co dělají, jsou chyby. Jen jsou nervózní. Koukají se na mě jako na legendárního bubeníka. A když jsou vyvolaní, aby hráli, znervózní, protože nechtějí dělat chyby, a to je pochopitelné. Zrovna s jedním chlápkem jsme právě hráli, a když se přes svou nervozitu dostal, tak se ten feel stal mnohem opravdovějším. Groove byl širší, protože už nebyl nervózní. Tak to ale chodí na takových kempech. Přijdou studenti a najednou se učí třeba od svých nejoblíbenějších muzikantů vůbec a naše práce je, aby jednoznačně pochopili to, co se jim snažíme říct. O bicích a base se říká, že jsou jako ruka a rukavice, ať už hraješ třeba v nějaké kapele nebo s někým jamuješ. Někteří potřebují pochopit, že smysl hudby není jen v tunách dob a tunách not. Pokud samozřejmě nehraješ metal. (smích) Ale i v tom metalu je pořád hudba. Když něco slyšíš, tak záleží na tom, jak to vnímáš. Někteří lidé říkají, že nemůžou vystát určité věci, ale otázka je, zda když se jich zeptáš, co jim na tom vadí, na tom, co slyší, jestli to dovedou vysvětlit. Je to v tom, že to nemají rádi, protože tomu nerozumějí. Například jeden můj známý mi řekl, že nemá rád rockovou hudbu, a já se ho zeptal proč. On řekl něco jako: „Víš, ono to nemá funk groove.“ A já mu říkám: „Hochu, to záleží na tom, jakou rockovou hudbu posloucháš! Slyšel jsi někdy Led Zeppelin?“ (smích) Ta kapela má groove! Nebo Grand Funk Railroad. To má groove! Pak si je přirovnáte k někomu takovému, jako je James Brown, a zjistíte, že i ti Led Zeppelin mají v hudbě některé stejné prvky jako James Brown. Když ti někdo tyto věci vysvětlí, tak je to pak o tom, že buďto prostě změníš pohled na věc, nebo musíš svému egu dovolit si to připustit a naučit se, jak vnímat tu danou hudbu.

Warwick Bass Camp 2016 - Dennis Chambers


Máš oblíbené bubeníky, kteří třeba nemusí být tvé vzory, ale přesto si je rád poslechneš?
Rád poslouchám bubeníky, jako jsou Billy Cobham, Tony Williams, Steve Gadd, Vinnie Colaiuta, Gregg Bissonette, Lenny White. Důvod, proč je poslouchám, je ten, že hrají, jako by neměli zapnuté bezpečnostní pásy. Oni když hrají, tak nehrají jako by bezpečně, nejsou přivázaní na groove nebo sílu, hrají prostě ze sebe. Vlastně i Clyde Stubblefield od Jamese Browna je přesně ten případ. Víš, a když se toto děje, hudba se mění, nebo vlastně ten feel se mění. A když krom toho všeho máš dobrého basistu, tak je svět nádherný.

To mě přivádí k další otázce: Kdo jsou tví oblíbení basisti?
Moji oblíbení basisti jsou Anthony Jackson samozřejmě, Marcus Miller, Rodney Skeet Curtis, který hraje s Maceem Parkerem. Potom Gary Grainger, hrál jsem s ním v kapele s Johnem Scofieldem, Rocco Prestia z Tower of Power, Doug Rauch, který už je dlouho po smrti, ale byl výborný. Larry Graham, Victor Wooten. Důvod je ten, že tito chlápci vždycky poslouchali, co se na pódiu děje. Neposlouchali pouze sebe, ale celou kapelu. Proto je mám rád.

Jaký je tvůj názor na mladou generaci muzikantů?
Můj názor na mladé muzikanty byl zpočátku docela divný, protože všechno, co jsem od nich slyšel, byly jen ty tuny not a dob. Připadalo mi, že se snaží nacpat do jednoho taktu co nejvíce not. Ale není to tak vždy, opravdu! Někteří dělají spoustu fenomenálních věcí, ale pak nenechávají už žádný volný prostor, aby se něco stalo. A toto je všechno o hudbě, musíš nechat volný prostor. Přijdeš s nějakým groovem, zahraješ tón na basu, na klávesy, nebo harmonii na klávesy, pak můžeš přijít s basovou linkou, odtud může přijít nějaký pattern na bicí, pokud ho máš, pak můžeš jen vyťukat čtyři doby, abys získal nějaký čas, pak dovolíš bubeníkovi dát do toho nějaký přechod a pak zase prázdná místa. Jinak řečeno, když máš místo a do něho vstoupí nějaký basista, hudba se stává velmi zajímavou. Nebo třeba nějaký silný melodický hráč, jako je Santana. Carlos Santana je jako zpěvák, ale na kytaru. Přijde vždy s neuvěřitelnými melodiemi a to je to, co dělají zpěváci. Vezmou si slova a vloží je do hudby a melodií. Pokud slova odebereš a zachováš pouze melodii, pak roli převezmou kytaristé. Carlos je přesně jeden z nich. Někteří mají ten dar. B. B. King měl ten dar, Jimi Hendrix měl ten dar. Záleží jen na tom, jak tu hudbu lidé vnímají. Někteří lidé si vezmou Hendrixe a chtějí do jeho melodií vložit více not, jen pro sebe, protože si myslí, že tak budou lepší než legenda. Uchází jim tak pointa být muzikální. Vkládání více not do něčeho hotového neznamená být muzikální. Pak si vezmeš někoho, jako je třeba Slash, který je slavný v rockovém světě. Nechci na něho ukazovat, jen si vezmeš třeba někoho, jako je on, a přirovnáš ho k lidem jako Jimmy Page nebo Jimi Hendrix. Jimi Hendrix zemřel v 70. letech a lidé ho stále poslouchají. Led Zeppelin spolu nehráli řadu let a jejich hudba stejně bude pokračovat. Ale kde jsou dnes kapely formátu Guns N’ Roses? Jsou slyšet na rádiích? Hudba Jimiho Hendrixe je i dnes v reklamách, slyšíte o lidech jako Grand Funk Railroad, James Brown, všechny tyhle věci trvají dál. Toto je pro mě definice výborného muzikanta. Je to v tom, obstát ve zkoušce časem. Je to v tom, kdo dokáže něco prezentovat - a když něco prezentuje, jak dlouho to dál potrvá. Třeba takový Michael Jackson tu bude navždy, protože ten chlap byl výborný zpěvák a dokázal song výborně podat! Nebo Frank Sinatra, to byl výborný zpěvák!

Warwick Bass Camp 2016 - Dennis Chambers


Když na nějaký jeho song narazíš, nemůžeš to jen tak vypnout, posloucháš ho alespoň tři minuty. A dnešní mladí muzikanti mají problém s tím, že se učí dříve běhat, než se naučí lézt. Tím myslím, že chtějí začínat tou nejtechničtější možnou věcí jako první, dříve než se naučí hrát jednodušší věci, a nechápou, že ty jednoduché věci jsou základ a proč je třeba dostat se na nejjednodušší formu. Protože priorita je feel a ty se musíš naučit, jak hudbu cítit, když ji hraješ. A to docílíš tím, že musíš hrát pomaleji, protože je tu pohyb a ty ten pohyb potom jinak prezentuješ, když hraješ rychleji. To samé platí i pro basisty nebo klávesisty. Dám ti příklad: (vytahuje metronom) Když mladým dáš metronom s nastaveným tempem, řekněme 60, tak automaticky začnou hrát v rámci tohoto strašně moc not. Nebo třeba tempo na 40 (zapne metronom), to je pro ně nudné, jenže když vejdeš do studia, možná se s tím setkáš, když hraješ třeba baladu. (naznačuje pattern v pomalém tempu) Spousta lidí má problémy s hraním na klik, což je zase jiný problém, ale mladí muzikanti se tyto věci prostě musí naučit. Někdy se zase snaží za každou cenu vyplnit každý volný prostor, což není tak důležité. Mnohem důležitější je hrát hudbu.

Měl jsi někdy ve své kariéře nějaký zásadní problém, který se ti později podařilo překonat?
Vždycky jsem měl problémy. Vždycky. V mém případě a také v případě spousty jiných muzikantů je zde ta noční můra, že nikdy nejsi dost dobrý. A pak tu jsou lidé, kteří si myslí, že jsou to nejlepší, co kdy přišlo na svět, a to jsou ti, kteří mají problémy. Ego je odporná rakovina a to, že si začneš o sobě myslet, že jsi ta nejlepší chodící věc na planetě, považuji za největší noční můru. Ale třeba mezi muzikanty, které jsem ve svém životě potkal, jsou neuvěřitelní lidé a jsou velice nejskromí. Třeba Allan Holdsworth. Pro spoustu lidí je synonymem pro neskutečné akordya harmonie, a dělá opravdu šílené věci. Přitom je velice skromný. Odehraje koncert, neskutečně to tam vypálí a pak se všude omlouvá, jak hrál špatně. V ten moment nevěříš vlastním uším! (smích) On je něco jako John Coltrane kytary! Jednou jsem vzal jednoho slavného kytaristu, nebudu zmiňovat jeho jméno, na Holdsworthův koncert, aby se na něj podíval. Sedli jsme si dopředu, Holdsworth toho kytaristu uviděl a v ten moment strašně znervózněl. Odehrál dva songy a ten chlápek, se kterým jsem přišel, se otočil a odešel. Dostal jsem strach a myslel jsem si, že se mu ten koncert nelíbí. Holdsworth to taky uviděl a v ten moment se odvrátil, místo toho aby zase hrál. Ještě předtím, než začal další song, se ten chlápek vrátil zpátky s velkým džbánem piva a říkal: „Tohle si opravdu musím poslechnout, to je k... a fenomenální!“ A Holdsworth si samozřejmě myslel, že ten chlápek odešel, protože udělal chybu. Koncert skončil, šli jsme do zákulisí a Holdsworth se okamžitě omlouvá. „Já se moc omlouvám, hrál jsem špatně! Viděl jsem, že jsi odešel pryč.“ A ten chlápek říká: „O čem to mluvíš? Kdybych mohl ukrást všechny tvoje věci, udělal bych to, ale vůbec tomu nerozumím! Ale vím, že je to naprosto fenomenální!“ Holdsworth se na něho podíval a říká: „O čem to mluvíš?“ (smích)

Warwick Bass Camp 2016 - Dennis Chambers


Cvičíš nebo se rozehráváš během turné nebo ve studiu?
Ne. Nikdy jsem to nedělal. Vyrostl jsem na hraní na koncertních turné, a protože hraji každý den koncerty nebo ve studiu, nepotřebuji cvičit ani se rozehrávat. Prostě sednu, vezmu paličky a hraju.

Co ty a hudební vzdělání? Máš vůbec nějaké?
Ne, jsem samouk. Moje vzdělání byl poslech hudby a fungování v Baltimoru v Marylandu, odkud pocházím. Spousta muzikantů, kteří cestovali mezi New Yorkem a Washingtonem DC, se zastavovala v Baltimoru hrát, a to byla moje škola. Byli to lidé jako Buddy Rich, James Brown nebo Jimi Hendrix, prostě kdokoli zrovna projížděl a o koho jsem se zrovna zajímal.

Měl bys nějakou radu pro budbeníky, kteří začínají?
Ano, moje rada pro bubeníky a všechny mladé muzikanty je poslouchat všechny hudební styly. Nemusíš všechny ovládat, ale alespoň pochopit, jak ty věci fungují. Například pokud hraješ funk a rozumíš funkové hudbě, je to něco jinéh, než hrát country nebo bebop. Čím více stylů pochopíš, tím lepší muzikant zaručeně budeš. Důvod, proč mám práci, je ten, že já všechno tohle chápu.

A měl bys konkrétně radu pro basisty? Jak třeba zlepšit groove nebo tak něco?
Muzikanti, když začínají, hrají především sami se sebou, a jde o to, že když hraješ s bubeníkem, tak se musíš naučit, jak hrát s bubeníkem, a bubeník se musí naučit hrát s basistou. A pak i ostatní hráči se musí naučit, jak hrát se všemi. To nejdůležitější je neposlouchat jen sebe, ale opravdu všechno, co se děje.

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Warwick-Bass-Camp-2016-Dennis-Chambers~04~leden~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.