23.02. | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály
Thin Lizzy, náhlé, úžasné a obrovské zjevení hard rocku, které už jenom z hlediska historie vývoje rockové kytary zrovnoprávnilo dvě kytary v kapele a uvedlo tak tento model, který výrazněji začali Wishbone Ash do vod tvrdšího rocku.
Z mlhavého Irska, z Dublinu, tak vzešla parta, nejdříve trio a poté kvartet, která měla nakročeno k hodně vysokým pozicím. Na tomto albu
předchozího kytaristu Briana Robertsona střídá sám Gary Moore. Dobře, často se vedou řeči, že LP Jailbreak je lepší a vyváženější - osobně bych obě alba dával na roveň (na Black Rose se navíc moc nepovedl zvuk), ale všechno vyváží úžasná spolupráce kytar, zejména v titulní Róisín Dubh (Black Rose) A Rock Legend, kde obě krásně přímo tančí v jigách - a je to opravdu zážitek. Právě v tomto období byla čtveřice Phil Lynott (bg, osobitý zpěv), Gary Moore (g), Scott Gorham (g) a bubeník Brian Downey na vrcholu slávy. Album šlo v Británii do zlata, jenže kapela už měla za sebou hodně vysilující cestu - tohle byla jejich devátá studiová deska a onen zásadní, velký, celosvětový komerční průlom se jaksi pořád nekonal. I přes nadšené recenze v tisku a druhé místo v britských anketách.
V kapele dochází k rozkolu, Moorea nahrazuje Snowy White a následné LP Chinatown se v žebříčcích dostává ještě výš (posluchači byli zvědavi na pokračování tohoto opusu magnum). Jenže v kapele už docházely autorské síly, začala ztrácet na přesvědčivosti a doba se začala měnit...
Jednoznačná škoda.

A historická souvislost?
Tak třeba Journey vydávají platinové Evolution, Ramones docela bodují s živákem It’s Alive, jižanští Blackfoot hrabou platinu se Strikes a ABBA drtí žebříčky s Voulez-Vous...

Psáno pro: časopis Muzikus 2021/02