Stavitel zdí ke zbourání - X-beat generation

Stavitel zdí ke zbourání - X-beat generation
Stavitel zdí ke zbourání - X-beat generation

Mistři psychedelie a zvukových ploch, kteří kromě dávky invence a schopnosti dělat věci úplně jinak - tak jak to nikdo před nimi nikdy nedělal - měli navíc to neuvěřitelné štěstí, že se jejich vrcholnému, vysoce koncepčnímu a scénicky laděnému dílu dostalo takové historické pointy, že pravděpodobnost, aby něco podobného vyšlo ještě někomu dalšímu, je prakticky nulová. Ano, tak vypadá úspěch. A pokud ho korunují kvalitní bicí, pak je to úspěch na druhou.

Pokud vám ještě není jasné, o kom je vlastně řeč, pak nápověda, že zmíněné vrcholné dílo i ona historická pointa souvisí s bouráním zdi, určitě umístí symbol rozsvícené žárovky i nad hlavu naprostých rockových analfabetů. Ano, jedná se o Pink Floyd.

Ostatně, prvek bourané zdi je u této kapely cosi jako neustále se vynořující a opakující se fráze v psychoanalýze, která upozorňuje na jistou posedlost. A Pink Floyd skutečně posedlí byli. Posedlí neustálým překračováním mezí, odstraňováním bariér a bořením přehrad všeho druhu - zkrátka posedlí hudebním vývojem, posouváním hranic a dosahováním nových, často pěkně vzdálených, horizontů. Nešlo však o lacině okázalé a zoufale mechanické popírání běžných konvencí, jak to předvádí (a vždy bude předvádět) naprostá většina rebelů, jejichž cílem je jediné: prodat svoje nepříliš rozvinuté schopnosti za větší cenu, než jakou skutečně mají. Šlo o odvážný výlet, na který se vydali tito hudebníci s mimořádnou schopností definování vizí a snad ještě větší schopností těchto vizí dosahovat. Jejich přínos byl skutečně mimořádný.

 

Přiznejme si to rovnou: na rockovém semináři či čtrnáctidenním kurzu se zaměřením na zdokonalení techniky by Pink Floyd propadli. Mason určitě nezahraje na velké bubny tisíc úderů za minutu, rudimenty a paradidly byste v jeho hře hledali marně a urputné soustředění se na rytmus s ambicemi vyrovnat se atomovým hodinám (nebo alespoň čínským digitálkám) také není jeho nejvyšší životní prioritou. Přesto je skvělým bubeníkem a jeho hra dává ve výsledku daleko větší smysl než hra převážné většiny technicky daleko vyspělejších hráčů. Proč? V jeho hře, stejně jako v projevu celé kapely, je totiž na prvním místě myšlenka celku, těsně následovaná faktorem osobního emotivního vyjádření. Pak dlouho nic - a teprve poté cosi jako technika. Že se tento přístup osvědčil, dokládá realita v podobě mnoha desítek milionů prodaných desek. A proč se osvědčil? Protože žádného normálního posluchače ani v nejmenším nezajímá počet hodin strávených cvičením, maximální rychlost či zrychlení z nuly na sto, ale pouze a jedině to, jak ho hudba osloví jako celek. A právě v tomto směru má hlavní slovo tvůrčí kreativita a osobní emocionální vklad. Pojďme se ale teď podívat na Nicka Masona naopak z pohledu věcných fakt.

 

První kapelou, s níž Mason od roku 1963 účinkoval, byla formace Sigma 6. Již zde se setkal s Rogerem Watersem, který však tehdy ještě obsluhoval sólovou kytaru. Roku 1964 změnila sestava jméno na The Screaming Abdabs a posléze na Leonard Lodgers - to již působil v kapele i Syd Barrett. Pod vlivem tohoto kytaristy také skupina změnila styl z R&B na psychedelicky laděnou hudbu, a konečně se též přejmenovala na Pink Floyd.

Hra Nicka Masona byla vždy přímočará a přehledná, v mnohém vycházející ze stylu Ringo Starra. Masonovo pojetí se vyznačovalo úsporným a promyšleným přístupem a mělo na míle daleko k impulsivní hře Keithe Moona nebo Carla Palmera. Jeho doprovody představují rockovou klasiku, funkční breaky jsou do skladeb vkusně začleněny s velkým důrazem na gradaci. Jsou však i nahrávky, kde to Mason dokázal pořádně "rozpálit" - jako například skvělý koncert Live at Pompeii z roku 1972.

Po vzoru Keithe Moona začlenil Mason do soupravy dva velké bubny; jejich využití však bylo prakticky nulové (jako ostatně u mnoha dalších hráčů 70. let). Podobně jako Moon hrál i Mason na domácí (tedy anglickou) značku Premier. Základní pětidílnou soupravu této firmy použil na všech nahrávkách Pink Floyd do roku 1975, zatímco pro koncertní produkce používal sedmidílnou sadu značky Ludwig. V obou případech byla souprava doplněna činely Paiste.

V souladu s hudebním a zejména zvukovým novátorstvím Pink Floyd se v průběhu času výrazně vyvíjel a měnil i sound Masonovy soupravy. Od poměrně standardního a v relacích doby ničím nevybočujícího zvuku na prvním albu Pink Floyd doznal v krátké době zásadních změn, aby se následně stal velmi progresivním a studiově skvěle zpracovaným zvukovým produktem, který patřil v dané době mezi absolutní špičku.

 

Nick Mason výrazně přispěl svojí uspořádanou hrou a čistým soundem ke specifickému výrazu kapely, založenému na práci s rozsáhlými kompozičními plochami a zvukově hluboce prokreslenou náladou skladeb. Rozvoj hry nebyl nijak překotný, ale zrál postupně a časem dosáhl velmi vytříbené podoby. V dobrém kontrastu k nejslavnějšímu albu kapely tak Nick Mason naopak jednu velmi bytelnou zeď postavil - zeď pevného rytmu a mocného soundu, o kterou se ostatní členové kapely mohli při bourání těch ostatních zdí bez obav opřít.?

 

Stěžejní desky

Pink Floyd Meddle 1971

Prosté, ale účinné, tak by se daly charakterizovat bicí na této nahrávce. Úsporný styl Nicka Masona dokonale zapadá do nálady skladeb.

 

Pink Floyd The Wall 1979

Jedním slovem: klasika. Skvělý sound bicích.

Stavitel zdí ke zbourání - X-beat generation
Stavitel zdí ke zbourání - X-beat generation

New generation: Raymond Herrera

Bubeník kapely Fear Factory s výbornou technikou, který proslul mimo jiné také tím, že první, a z hlediska hry značně náročné, album nahrál pouhých dva a půl roku poté, co začal hrát na bicí. Umožnilo to jeho systematické cvičení, kdy se hře věnoval pravidelně čtyři až pět hodin denně. Každých několik měsíců přitom cíleně dosahoval dalších úrovní, a právě díky tomuto promyšlenému a cílevědomému přístupu dosáhl těchto překvapivých výsledků. Mezi jeho hlavní vzory patří Dave Lombardo, Lars Ulrich, Gene Hoglan a konečně také Pete Sandoval. Ten nahrál s kapelou Terrorizer album World Downfall, které Herrera považoval za absolutní metal grindcorovou nahrávku, a právě pod jejím vlivem také začal hrát na bicí. Spektrum jeho vzorů se však neomezuje jen na metalovou scénu: mezi jeho idoly patří také Dennis Chambers a Stewart Copeland. Herrera si stanovil za cíl zásadně rozvinout hru dvou velkých bubnů, která byla dle jeho slov v osmdesátých letech na metalové scéně značně nenápaditá: buď rovné rychlé doprovody nebo stále tytéž vyhrávky každé čtyři takty. Další věc, která ho na metalových nahrávkách dané doby silně neuspokojovala, byl zvuk bicích. Proto také od roku 1991 začal používat triggery. Dle vlastních slov chtěl dosáhnout "zvuku jako Depeche Mode, ale přitom hrát rychle" (a zběsile). Nicméně nyní od triggerů upustil, protože prý u mnoha lidí navozují dojem, že daný part ve skutečnosti nedokáže zahrát a triggery představují jakousi technickou pomůcku. Zajímavostí je, že od samých začátků používá dodnes stále stejné šlapky, a to DW 5000. Hraje plastikovou stranou beateru a na blány velkých bubnů používá Danmar Kick Pads - které sám nazývá "click pads", protože mají ten správný "mlaskavý" sound, který umožňuje dobrou čitelnost náročně a rychle hraných pasáží. Herrera patří mezi výrazné hráče metalové scény a díky svému cílevědomému přístupu určitě posunul hranice tohoto stylu.

 

Bubny: Tama Starclassic - maple brown finish

VB: 20 x 18" (2x)

MB: 14 x 4"

TT1: 10 x 8"

TT2: 12 x 10"

TT3: 13 x 11"

FT1: 16 x 16"

FT2: 18 x 16"

 

Činely: Zildjian

8" A Custom Splash

14" A Rock

Hi-hats

20" A Custom Projection Crash

12" A Custom Splash

20" A Custom Medium Crash

14" A Rock Hi-hats (X-hat)

22" Earth Ride

20" Oriental China Trash

 

hardware: Tama, DW 5000 Pedal

 

blány: Attack 2 Ply Medium Clear na všem nahoře, 1 Ply Thin na MB dole, 1 Ply Medium na kotlech dole (VB a MB napnuty vysoko kvůli rychlému odrazu, kotle laděny středně vysoko)

 

paličky: Pro-Mark Millennium II 5A (Japanese oak, nylon tip)

 

elektronika: ddrum 4 brain, ddrum triggers (pouze na VB), ddrum pads, Tama RW100 Rhythm Watch

Psáno pro časopis Muzikus