přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraStaré tváře + nová jména = comeback klasiky - Letem kytarovým světem

10.3.2017 | Autor: Vítězslav Štefl | sekce: pro muzikanty - seriály

Staré tváře + nová jména = comeback klasiky - Letem kytarovým světem


Zajímavý vzorec, říkáte si, skoro takový matematický. Jenže ono to funguje. A leckde hodně dobře. Takže proč se na toto téma nepodívat tak, jak jsme na těchto stránkách již zvyklí, co říkáte? Zvláště když půjde o taková jména ze světové i domácí scény jako... Ne, teď ještě ne. To až pak...

Samozřejmě, na první pohled se může toto téma jevit jako nesmírně široké. Takže si musíme stanovit určitá pravidla, co do této oblasti nemůže zcela logicky patřit.

Za prvé by nemělo jít o sólové projekty slavných osobností. To bychom se v tom úplně ztratili.

Za druhé musíme uvážit ty skupiny, kde proběhly „náhrady“ některých postů starých klasiků novými jmény. Zde si spíše vybereme, protože kdyby šlo „jen“ o pouhá doplnění stavu, tak bychom do toho zase zabředli. Fajn, okruh se nám pomalu úží. Pokračujme ve vymezování dál.

Něco jiného je pak také to, že se dají dohromady staří bardové z různých souborů, případně doplněni o jednoho či dva členy mladší generace a vytvoří novou kapelu, která hraje na notu klasiky. Zde už by byl výčet menší, ale tomuto tématu jsme se již věnovali, a to v zářijovém čísle minulého roku. Nehledě k tomu, že to bychom už byli v hájemství superkapel. Takže sečteno a podtrženo: Mělo by nám jít jak o návraty, tak i o setrvávání kapel, které hrají klasický rock - což znamená, že se budeme orientovat na dva z nejhlavnějších žánrů rockové muziky jednoznačně nesoucí označení „klasika“, totiž hard rock a art rock.

No a kdo by sem jako příklad mohl patřit? Pojďme si uvést na přeskáčku vždy dvě zahraniční a jednu českou kapelu. Ano, českou, protože právě zde jsou vlastně ty nejtypičtější příklady. Ale ještě než začneme, můžeme si zbylou kategorii ještě interně rozdělit, a to tak, že u jedné řady kapel šlo o setrvání existence, byť třeba s občasnými přestávkami a udržení jména souboru v povědomí fanoušků, u druhé najdeme sestavy, které vznikly po rozpadu mateřských kapel a dál pak nesly po svém jejich odkaz buď pod zcela jiným názvem nebo pod originálním původním názvem, ale zcela v jiné sestavě, nebo se klasické jméno skupiny po rozpadu obnovilo v jiném složení a kapela postavila svou existenci na největších hitech předrozpadové éry. Dobrý, ne?

Staré tváře + nová jména = comeback klasiky - Letem kytarovým světem


Takže jak? Mezi první dvě kapely té první řady určitě patří například Deep Purple či Wishbone Ash. Proč?
Obě dvě kapely, i když tyjí samozřejmě ze svého odkazu, se po problematických letech vyvíjely stylově jinak.

U Deep Purple došlo po období rozpadu v letech 1976-1984 nejdříve ke znovusjednocení staré klasické sestavy Mark-II, ale po nezbytných excesech, vyvěrající zejména z neshod mezi Blackmorem a Gillanem, nejdříve na post zpěváka nastoupila první nová tvář, Joe Lynn Turner, což ale byla vyložená náplast na náhle uvolněné místo. Do naší kategorie se tato jedna z pěti nejzákladnějších hardrockových kapel dostává vlastně právě až v období, kdy u ní na základní, a vlastně i poznávací post kytaristy (představitelé ostatních nástrojů prominou) nastupuje o generaci mladší Steve Morse (ponechme stranou rychlý záskok Joea Satrianiho po většinu roku 1994). Stává se tak v listopadu 1994 a Deep Purple najednou znějí jinak. Ale pozor, ne tak, aby rozhořčili své skalní fanoušky, ale změna ve zvuku a přístupu je zřejmá.

Posun se děje postupně, kdy Purpendicular přijímají bez větších rozpaků i zavilí blackmoristé, ovšem Abandon se již začíná propadat. Deskou Bananas pokračují v sestupu (z amerických žebříčků už úplně vymizeli) a Rapture of the Deep vzbuzuje pozornost v podstatě jen novým jménem za klávesami, kdy Jona Lorda střídá Don Airey. Ovšem skoro po dvaceti letech se v této sestavě přece jenom probouzí onen starý náboj a Now What? se vyhupuje najednou na přední místa anket, v Čechách, Německu, Rusku a Polsku chytá zlato a v Anglii se dostává do top 20. Proč tomu tak je? Deep Purple přestože halasně prohlašují, že se jim bez Blackmorea hraje lépe, a na desky dávají stále komplikovanější postupy i z hlediska skladby, znovu objevují sílu svých kořenů a v novém složení se začínají chytat i albově (koncertně to u nich nikdy nebyl problém). Album tak atakuje ohlas takových desek, jako je třeba Slaves and Masters či The Battle Rages On... A to ještě nejsou prodeje u konce...

Staré tváře + nová jména = comeback klasiky - Letem kytarovým světem


Wishbone Ash jsou druhou naší kapelou. Tady zase na rozdíl od předcházejícího souboru šlo o značné změny, sestavy byla v některých obdobích značně nestabilní, což se v konečném důsledku promítlo i do popularity kapely. Po prvních čtyřech výborných albech (spíše třech, Four byla už slabým odvarem skvělého díla Argus) se sice sestava ustaluje na dlouhých šest let, ale počínaje Number the Brave se kapela doslova zmítá v personálních zmatcích. Po pokusu o reinkarnaci klasického složení Mk I, který proběhl v letech 1987-1990, došlo k velkým změnám, kdy jedinou trvalkou a vlastně i jediným garantem feelingu Wishbone Ash se stal její zakládající člen, kytarista Andy Powell. Kolem něj se střídaly mraky o generaci, dvě generace mladších muzikantů, aby naplnily Powellovy představy o zvuku a směřování kapely. Ty byly jasně dané, a skupina tak vlastně nikdy nepřekročila svůj stín z poloviny sedmdesátých let. Na druhou stranu má svou skupinku věrných fanoušků, kteří důstojně stárnou s ní a nečiní si žádné nároky zvykat si na něco jiného, byť by to bylo stále ve vodách jejich stylu. Poslední trojice studiových alb tak zaznamenala vedle stálosti sestavy i určité tříbení přístupu, ale vše se děje předvídatelně - což zase na druhou stranu u této kapely přináší určitou jistotu.

Českou kapelou, která zapadá do naší dnešní kategorie, jsou určitě Katapult. Skupina s obrovským vlivem na českou rockovou scénu byla vždy přes veškeré změny na postu bicích vnímána jako trio Říha - Šindelář - Kohout. Při veškeré úctě k dalším jménům, zejména pak jistě Kadlece či Balcara a dalších. Po tragických událostech v říjnu 2007 a poté v lednu a únoru 2009 se k Říhovi připojují dva muzikanti, mladí věkem, ale poctivě drhnoucí maximum rock podle kapelníkových představ. Oba dva letití fanoušci Katapultu převzali své posty naprosto v pohodě a celou situaci krásně shrnul Říha, který na otázku, zda se tehdy nekoukal spíše po svých vrstevnících, odpověděl: „Ani omylem, ti jsou již buď přebraní, nebo líní. Věděl jsem, že Katapult potřebuje novou energii, novou krev.“ (www.katapult.cz, pro časopis Infokompas, 2010). Říhovi se tento tah povedl. Staré fanoušky neztratil, získal si i nové a podařilo se mu novým obsazením zachovat kontinuitu vývoje kapely. Na soudobých albech se objevují rádiové hity, velmi dobře jdou na odbyt nejrůznější výběry. Kapela si tak svou neměnnou filozofií vytvořila tak pevnou základnu, že jí jen tak nějaké dočasné a občasné módní vlny (a že jich je) opravdu nerozkolísají...

Staré tváře + nová jména = comeback klasiky - Letem kytarovým světem


Thin Lizzy spadají spíše do té druhé kategorie, kterou jsme si vyčlenili. Jedno z největších jmen hard rocku druhé poloviny sedmdesátých let ukončuje svou činnost po nepříjemných personálních zmatcích na podzim 1983. To už je ale v sestavě o generaci mladší kytarista John Sykes a klávesista Darren Wharton. Album Thunder and Lightning se na rozdíl od předcházejícího Renegade umisťuje lépe, prodejem v Anglii dokonce dosahuje na nedoceněné Chinatown. O tři roky později ale umírá Phil Lynott a kapela se rozpadá. Po nejrůznějších pokusech o reunion, které trvají cca deset let, od roku 1984 po 1994, se dva roky neděje zhola nic. Ovšem poté se rozhodl staré slavné jméno vzkřísit John Sykes a vzniká silná sestava, která ovšem trpí stigmatem silných osobností. Sykes přesto vede skupinu v kolejích jejího typického zvuku, ale nakonec jeho post postupně přebírá Scott Gorham, který byl s Thin Lizzy od června 1974. Spolu s ním se účastní další dinosaurus, bubeník Brian Downey, a tito dva původní členové jsou doplněni o generaci mladšími muzikanty, kteří všichni již od srpna 2011 ctí odkaz této slavné kapely. Takže i když zde již není primas, sešla se parta muzikantů, kteří spolu s dvěma pamětniky (+ ještě s Whartonem - key) cítí muziku Thin Lizzy. Nikam dál ji neposouvají, koncertují s daným repertoárem a pořizují ceněné live záznamy. Nic nového zde ale nečekejme. Možná ale, že je to tak dobře...

Kdo ví, která kapela by zvítězila v pochybné soutěži, kolikrát se jí změnila sestava. Whitesnake by byli určitě žhavým kandidátem. V každém případě se zde ale naplňuje naše vymezení kategorií, i když zase z jiného úhlu. David Coverdale po odchodu z Deep Purple svou další tvorbou naplňuje klasický odkaz své předchozí skupiny rozhodně lépe než první sólová léta Iana Gillana. Navíc se obklopuje i bývalými členy Deep Purple, které doplňuje nejdříve svými současníky. Postupně ale začíná svůj sound přizpůsobovat osmdesátým létům a slaví s tím úspěch. Do sestavy přicházejí John Sykes, Adrian Vandenberg a další, a zvláště pak Vivian Campbell a Steve Vai. Po turné k Slip of the Tongue kapela končí a Coverdale se věnuje superkapele Coverdale-Page. Poté opět obnovuje své Whitesnake a vedle něj se začínají objevovat čím dál mladší střelci. Kytaristé Warren deMartini, Reb Beach, Joel Hoekstra, a zejména Doug Aldrich a další. Ti zcela jednoznačně přitvrzují Coverdaleovy představy, a to velmi dobře - The Purple Album s covery (od koho asi) se velmi dobře prodává, velmi dobře si vedou ale i originální alba, z posledních desek nejlépe asi Good to Be Bad z roku 2008. Coverdaleovi se podařilo neztratit tvář ani během osmdesátých let a dokázal své zkušenosti přenést na své o generaci mladší okolí, které jeho výrazu zase dodalo současnost. Ideální pro dlouhý umělecký život.

Staré tváře + nová jména = comeback klasiky - Letem kytarovým světem


No a český ekvivalent této kategorie? Jednoznačně Modrý efekt. Mimochodem, i když je to (a byl) Blue Effect či M Efekt či Special Blue Effect, pro mě to vždy byl a je Modrý efekt.

Ocitáme se tentokrát ve vodách art rocku. Kapela, jejíž kvalita po všech stránkách dalece přesahuje hranice Čech a ve svých vrcholech může být směle řazena mezi velikány světového art rocku, se po trochu nedoceněném albu 33 ještě chvílí potácí v možných nových sestavách, ale konec její existence způsobilo úmrtí jejího geniálního bubeníka Vlado Čecha roku 1986. Další pokusy jsou jen pokusy a počátkem roku 1990 Modrý efekt mizí. Fanoušky pak potěší o dva roky později, kdy se jednorázově schází sestava se Semelkou a Kozlem, poté je několik vystoupení před koncem tisíciletí, ale vlastně teprve až na jaře roku 2004 se nově obnovený Modrý efekt opět vrací. A nutno říci, že opravdu velmi dobře. Za prvé je jeho sestava tou nejstabilnější v historii kapely a za druhé, i když je zde Hladík obklopen mladými ročníky, a to i z jiných hudebních břehů, došlo jednoznačně k pochopení ducha kapely (i z R & B období) a skupina až do dnešních dob je vysoce aktivní. A úspěšná. Nepouští se ale do nových nahrávek, staví na prověřeném repertoáru, byť osobitě někdy upraveným. Hladík si také s velkou chutí zahraje i covery, původní „efektový“ materiál doznal i ceněné unplugged verze. Naskýtá se ale otázka, co dál? Bude Hladík a spol. stále oblažovat své skalní příznivce bravurně vycizelovanými klasickými skladbami, nebo půjde do nejistoty a pustí do světa něco nového? Jména Radim Hladík a Modrý efekt jsou tak silným pojmem, že v podstatě určují samy sebe. A to bývá na jednu stranu hodně zavazující... Zvláště po tak dlouhé autorské přestávce. Ale, a teď se ptám sám sebe, chtěl bych si vůbec zvykat u této osobnosti na něco nového?

Přátelé, příkladů by se našlo jistě mnoho. Vezměte si třeba Ozzyho Osbournea a jeho galerii mladých kytaristů nebo Rainbow, kteří už v době klasické přitvrdili směry Ritchieho Blackmorea a poté svou první reinkarnací v polovině devadesátých let ukázali na sílu hard rocku v sestavě jeden starý jako kopaný uhlí a druzí až o dvě generace mladší (nyní se objevují zvěsti a dalším znovuzrození). Což třeba i Black Crowes, kteří se po řádném vysmrkání všech ulítlých látek dali znova dohromady...

Jako již hraniční by se pak mohly jevit takové soubory a projekty jako např. Baseball Project (Petr Buck a spol), Nick Cave & Bad Seeds, Black Star Riders, Slash’s Snakepit, Them Crooked Voltures (John Paul Jones), Black Country Communion (Glenn Hughes)...

Osudové album autora Osudových alb (60)

Vítězslav Štefl, autor OA

Staré tváře + nová jména = comeback klasiky - Letem kytarovým světem


Takže, přátelé, nastal čas zakončit tento miniseriálek a dovolte mi, abych se rozloučil stejně jako v případě závěru Pódiových sestav. Tam se pak sice pokračovalo na vaše žádosti dál, ale to je něco jiného. Mimochodem, využiji toho luxusu autorství článku a nesoustředím se na album jediné. Sami jako muzikanti dobře víte, že určit tu jedinou desku je hodně těžké, ale pokud tím myslíme ten předěl, který nás k něčemu prvotně nakopnul, tak se to dá.

Asi bude trochu překvapující, že jsem se ke kytaře dostal přes country, lépe řečeno trampskou písničku. K bigbeatu mne nasměroval mladší bratr a tím se doslova protrhla stavidla. Člověk začal nasávat všechny ty nahrávky, které jsme si pořizovali na „patnáctky“ a „osmnáctky“ kotouče magnetofonu B-700, začal navštěvovat všechny ty pololegální či nelegální burzy desek, začal odposlouchávat kytarové linky - no prostě paráda, ale taky už nostalgie. Pryč od ní.

Z českých kapel mne nejvíce dostala „platňa“ Svitanie od M Efektu. Na první straně tři skladby, z nichž druhá, Ej, padá, padá rosenka obsahuje podle mne nejlepší sólo české kytary vůbec, a na druhé jedna velká kompozice. Protože v té době jsem byl velký fanoušek art rocku a poslouchal jsem Yes, King Crimson, Pink Floyd, EL & P, Jethro Tull atd., tak mi Hladíkova kytara učarovala (což trvá dodnes).

Velký vliv na mne mělo i „stříbrné“ debutové album Katapultu a Hrrr na ně... smečky Františka Ringo Čecha.

Ze světových mne jako kytaristu ze začátku asi nejvíce ovlivnila v Čechách vydaná kompilace Carlose Santany. Teprve až potom přišly vlivy Ritchieho Blackmorea, Jimmyho Page a pak později Erica Claptona a Garyho Moorea.

Takže díky za pozornost, a ať vám to všem hraje tak, jak si přejete!
Váš Vítězslav Štefl

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-serialy/Stare-tvare-nova-jmena-comeback-klasiky-Letem-kytarovym-svetem~10~brezen~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.